13.10.2010 [22:10], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 11×, zobrazeno 4160×

Hope si mění počasí jako ponožky. Není se čemu divit, že to lidská část populace může odnést po svém.

Kapitola věnovaná Ree. Všechno nejlepší k svátku, zlato! :)

16. kapitola

Kocour není doma,...

Jestli většina obyvatelstva Hope měla radost z blížících se slunečních dnů, které předpověděla jak meteorologická stanice, tak Alice, já z toho nadšený nebyl ani malinko. Znamenalo to jediné. Že se neuvidím s Bellou.

Neměl jsem sebemenší ponětí, jak jí to vysvětlím a momentálně jsem nad tím ani uvažovat nechtěl. Čeho jsem se ale opravdu bál, bylo to, že podnikne něco bez mého vědomí. Třeba že přijede na neohlášenou návštěvu.

Většinu času jsme v posledních dnech strávili spolu. Byli jsme nerozluční. A já šťastný. Nikdy jsem si nepřipadal tak spokojeně. Nic mi nechybělo.

Ani za tu dobu jsem si ale netroufl říct, že ji znám. Byla pro mě záhadou, kterou jsem měl v plánu postupně odhalovat. Nikdy jsem nemohl předem určit, jak se zachová. A když jsem se o to pokusil, udělala přesný opak. Bavilo mě ji sledovat, poznávat po mém, svými ostrými smysly. Miloval jsem to lehké škubání kolem nosu, když se smála. Miloval jsem ty chvíle, kdy mi odevzdaně ležela v náručí a klidně oddechovala.

Miloval jsem ji celou. Takovou, jaká byla.

Netušil jsem, co ke mně cítí. Marně jsem si snažil vsugerovat, že něco v jejích očích mluví jasně. I tak ale byly chvíle, kdy bych dal cokoliv, aby alespoň něco naznačila… Podle Alice jsem měl být trpělivý a tak jsem byl.

Odbočku k jejich domu jsem znal snad nazpaměť. Bylo teprve půl osmé, ale ona už stála na příjezdové cestě a vyhlížela mě. Pousmál jsem se. Jakmile jsem ji viděl, den byl o něco hezčí.

Jak jsem se přibližoval, její úsměv se rozšiřoval. Něco mi ale na první pohled nesedělo. Zastavil jsem a počkal, až nastoupí. Ani jsem nevypínal motor. Otevřela dveře a do auta se nahrnul studený vzduch, rychle je zase přibouchla. Hodila si tašku na zadní sedadlo a pak se otočila na mě.

A mně konečně došlo, co na ní bylo jiné. Červený nos a lesklé oči mluvily za vše. Pro potvrzení mé teorie popotáhla. Zamračil jsem se. Včera jsem jí v takovém stavu zaručeně nevracel.

„Je ti dobře?“ zeptal jsem se a něžně jí rukou přejel po tváři. Pousmála se, zarudlá tvář se jí vyhoupla nahoru.

„Jo,“ zachraptěla. Zoufale jsem si povzdechl. Měla zvláštní tendence cítit se v pohodě, i když to tak ani zdaleka nebylo. Protočil jsem oči. Pochopila. Měla mě přečteného, na můj vkus až příliš.

„Dobře, možná mě trochu bolí v krku, ale to nic není!“ uzavřela to. Já radši nic nenamítal, rozhodně jsem se s ní nechtěl začít hádat. Znovu jsem si povzdechl, tentokrát smířeně. Nemělo žádný smysl jí něco vymlouvat. Byla tak strašně paličatá!

Bez připomínání si poslušně zapla pás. Moc dobře si byla vědoma toho, že jsem na to háklivý. Obzvláště u ní.

Ještě než jsem vyjel, naklonil jsem se k ní pro polibek na přivítanou. Ale zastavila mě její dlaň, kterou mi připlácla na ústa. Ublíženě jsem se odtáhl.

„Promiň, ale nechci tě nakazit,“ omlouvala se smutně a já na ni vykulil oči. Nakazit?

„Nemůžeš mě nakazit,“ vyjelo ze mě automaticky. Zase jsem jednou mluvil rychleji, než jsem nad svými slovy mohl zauvažovat. Teď už bylo pozdě.

„Nemůžu?“ skepticky nadzvedla obočí. Byl jsem ticho, raději. „Vidíš. Navíc budu brzo v pohodě, přes víkend to vyležím,“ usmála se na mě. Nuceně jsem jí úsměv vrátil. Nechtěl jsem, aby byla nemocná, ale zároveň se mi sobecky ulevilo. Nebudu si muset vymýšlet pohádky o tom, kam zmizím na celý víkend. Nesnášel jsem, když jsem jí musel lhát.

Nejspíš si dala dvě a dvě dohromady a chlácholivě mi stiskla ruku. To zabralo, probralo mě to z nepříjemných myšlenek. Pár dní bez sebe nás nezabije. Snad.

Během cesty ke škole měla Bella rovnou dva nezastavitelné záchvaty kašle. Bylo pro mě utrpením takhle ji vidět. Jako vždy se tvářila hrdinky, ale já viděl drobné stíny pod jejíma očima. Dnes toho rozhodně moc nenaspala. Vypadala tak slabá a její už tak bledá kůže byla ještě světlejší než obvykle. Ještě víc jsem si tak uvědomil, jak zranitelná může být…

Když jsem zaparkoval, plná hraného elánu poskakovala kolem auta. Taška, která se jí už houpala na rameni, poskakovala s ní. Někdy byla vážně nerozumná!

„Bello,“ řekl jsem vyčítavě. „Neměla bys… Není ti dobře,“ připomínal jsem jí. Oči se jí přimhouřily, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Minimálně pro mě ne.

„Sama moc dobře vím, jak se cítím. Nemyslíš?“ Znovu nahodila ten její káravý tón. Používala ho vždycky, když mi chtěla dokázat, že je téměř dospělá, soběstačná a především svéprávná.

Přistoupil jsem blíž a přitáhl si ji k sobě. Ruce jsem obmotal kolem jejího pasu a s hlavou skloněnou jsem zašeptal:

„Nechci, aby se ti přitížilo. Vypadáš, jako bys celou noc nespala. Přede mnou si nemusíš hrát na hrdinku, Bello.“ Zkřivila ústa, jak se snažila neříct něco, čeho by potom mohla eventuálně litovat. Postavila se na špičky a podívala se mi zpříma do očí.

„Jsem v pohodě, ano?“ usmála se. Chtěl jsem jí dát alespoň malý polibek na tvář, ale ucukla a schovala si obličej do mé mikiny. Uchechtl jsem se a pohladil ji po vlasech. Byla kouzelná, i když byla nemocná. Vlastně jsem nevěděl, jestli mi někdy bude připadat jinak. Měla mě zkrátka úplně v hrsti.

Konečně zazvonilo. Poslední hodina byla snad nekonečná. V rychlosti jsem si sbalil všechny věci a vyrazil na chodbu. Byl pátek, chodby byly plné studentů. Nedalo se jinak, než alespoň chvíli počkat, než se prostory přede mnou vylidní. Bella měla hodinu na druhé straně pavilonu. Zaposlouchal jsem se. A povedlo se, slyšel jsem ji.

Zrovna se kašlavě smála, což způsobilo mé zamračení. To se ještě prohloubilo, když jsem si uvědomil, komu patří hlas, který jí odpovídá.

„Měla by sis zajít k doktoru, Bello,“ ponoukal ji Skye starostlivě. Odfrkla si, celá ona.

„Je zajímavý, jak se všichni najednou staráte. Děláte, jako bych umírala,“ odpálkovala ho kysele. Líbil se mi tón, jaký použila. Její přirovnání už méně.

„Jsi příšerná!“ zasmál se Skye. „Takže o víkendu budeš ležet?“ zajímal se. „To asi Cullen nebude nadšenej,“ uvažoval nahlas. A pak zasténal. Praštila ho! Projel mnou příjemný pocit zadostiučinění.

„Nebuď drzej, Skyi!“ peskovala ho jako malé dítě. Jen do něj! „A jo - budu ležet. Táta na víkend odjíždí do Vancouveru.“

Bude doma sama?

Neřešil jsem pomalu lezoucí studenty přede mnou a dral se dopředu. Tohle úplně změnilo mé plány. Nemohl jsem ji přeci nechat doma samotnou! Propletl jsem se až k velkým proskleným dveřím, kterými se všichni snažili co nejrychleji procpat. Bellu jsem zahlédl jen krátce a zezadu.

Nelíbilo se mi, jak se na mě ostatní tlačí. Jejich krev rozpumpovaně volala. Raději jsem na chvíli přestal dýchat a nemohl se dočkat, až budu na čerstvém vzduchu, kde už vůně nebude tak koncentrovaná.

Na parkovišti jsem se už mohl volně nadechnout. Bylo podivně uspokojující opět cítit všechno kolem. I když vše nevonělo zrovna vábně… Bella už stála u dveří auta a zvědavě po mně pokukovala. S úsměvem jsem šel za ní.

„Trvalo ti to,“ popichovala mě vesele, ale její hlas nezněl jako obvykle. Byl nakřáplý a chrchlavý.

„To oni, blokovali mě!“ vymlouval jsem se, když jsem odemykal auto. Obratně jsem strčil klíče do zapalování a zapnul topení. Chtěl jsem, aby byla zase co nejdříve v teple. Dveře spolujezdce hlasitě bouchly a Bella na sedačce se přikrčila.

„Promiň!“ omlouvala se hned kajícně.

„V pořádku, ale jestli si je chceš vzít domů, stačí říct, v kufru mám nějaké nářadí. Vsadil bych se, že sundat půjdou celkem snadno,“ popichoval jsem pro změnu já ji. Rozesmálo ji to. Auto se konečně začalo plnit teplým vzduchem, to bylo dobře.

„Je ti už lépe?“ zeptal jsem se zvědavě. Nevypadala na to, ale samozřejmě to odkývala. Nečekaně. „Nevěřím ti,“ řekl jsem jemně. Když jsem neslyšel žádnou nadávku, podíval jsem se na ni. Zkoumavě si mě prohlížela. Nechápavě jsem zvedl jedno obočí.

„Je mi fajn. Ještě líp mi ale bude, až se zachumlám do peřiny a pustim si něco v televizi, abych u toho mohla usnout.“ Překvapila mě, mile.

„Hodná holka,“ pochválil jsem ji a přejel jí rukou po noze. Neztuhla, ani se neodtáhla. I takové maličkosti mě dokázaly potěšit.

Když jsem zatáčel k jejich domu, prudce jsem dupl na brzdu. Bella se polekaně rozhlížela kolem, dokud nezjistila, kvůli čemu jsem tak splašeně reagoval. Parkovací místo na příjezdové cestě nebylo prázdné jako obvykle. Policejní auto budilo respekt i na tuhle dálku a vyvolávalo mi v hlavě výstražný alarm.

„A sakra!“ ozvalo se vedle mě. „Ozvu se ti,“ vyhrkla kvapně, vlepila mi rychlou pusu na tvář a vyběhla z auta. Nikdy jsem ji tak rychle běžet neviděl…

Celou cestu jsem měl divný pocit, kterého jsem se nezbavil ani doma. Pořád mi vrtalo hlavou, proč mi to neřekla a jemu ano. Ujišťoval jsem sám sebe, že je to její blízký kamarád. Jenom kamarád. Věděl jsem to. Věděl?

Tak proč jsem sakra tak žárlil?!

Zavrtěl jsem hlavou a vypnul hifi věž, která provokativně hrála stejnou písničku pořád dokola.

„Nech toho,“ zasmála se mi Alice těsně u ucha. Teprve až potom klaply dveře. „Na, zavolej jí,“ pobízela mě a podávala mi kus papíru s telefonním číslem.

„Jak…?“ Protočila oči a zaťukala si na čelo. „Ehm, jasně.“ Chvíli jsem ta čísílka napsaná drobným úhledným písmem propaloval pohledem. Alice do mě netrpělivě šťouchla.

„Ta tvá nerozhodnost mě jednou vážně zabije. Prostě jí zavolej!“ To byla celá ona. Vždycky byla se vším rychle hotová. Nebyla ten typ, co by se se vším páral. Její heslo znělo – jednat. „Nemáš zač,“ zachichotala se a stejně nenápadně jako přišla, zase zmizela.

Nejistě jsem sedmičíslí vyťukal na mobil a plný očekávání ho přiložil k uchu. Byly to skoro tři hodiny, co jsem ji vysadil doma. Možná sp…

„Haló?“ ozvalo se ochraptile.

„Bello?“ ujišťoval jsem se. Když znovu promluvila, zněla překvapeně.

„Edwarde? Kdes vzal číslo?“ ptala se zmateně. Nad odpovědí jsem nemusel ani dlouho přemýšlet.

„Není složité tu na někoho sehnat číslo, navíc náčelník Swan…“ uchechtl jsem se. Zasmála se – alespoň to tak nejdřív znělo, než se rozkašlala. „Nezníš vůbec dobře, Bello. Doufám, že ležíš?“

„Jasně. Čaj, postel, kapesníky… Velká kašel párty! Chceš se přidat?“ mumlala vesele.

„Můžu?“ vyhrkl jsem, možná až příliš rychle. Zarazila se… Chvíli bylo naprosté ticho, slyšet bylo jen klepání nehtů o něco tvrdého.

„Chtěl bys?“ zeptala se nakonec nesměle. Oddechl jsem si. „Táta není doma, vrátí se v neděli... Dostala jsem přednášku o domácí bezpečnosti. Představ si, že když začne hořet, mám volat hasiče! No řekl bys to?“ zasmála se, už zněla víc jako ona.

„Vážně můžu přijet? Nebude ti to vadit?“ Záměrně jsem se vyhnul její poslední otázce. „Jestli chceš odpočívat, zavolám zítra.“

„Ne! Totiž, ne. Přijeď, budu ráda. Věřil bys, že je to tu v noci fakt strašidelný?“ tajemně ztišila hlas. Rozesmálo mě to.

„Budu tam do hodiny, ano?“

„Budu tě netrpělivě vyhlížet z postele… hm, no, však víš, z postele, jako z postele, ehm. Prostě přijeď!“ Telefon utichl, což bylo možná lepší. Neslyšela můj výbuch smíchu, který hned nato následoval.

Nadšení, které mnou kolovalo, nešlo zkrotit. Pobíhal jsem po pokoji a házel čisté oblečení do batohu. Neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho se zdržím. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Sotva jsem batoh zapnul, letěl jsem dolů po schodech. Houkl jsem na Esme, kam jdu a už startoval auto.

Neviděl jsem ji tři hodiny a připadalo mi to jako věčnost. Snažil jsem se jet podle dopravních předpisů, ale noha mi k pedálu plynu snad přirostla. Když jsem zastavoval auto před jejich domem, trhl jsem dosavadní rekord. Deset minut bylo rozhodně úctyhodných. V okolních domech se už svítilo, hlavou mi probleskla znepokojující myšlenka, jestli náčelníku Swanovi nebude někdo ze sousedů donášet.

Batoh s věcmi jsem nechal válet na předním sedadle a auto dálkovým ovládáním zamkl. Nedočkavě jsem zaklepal na dveře. Pak už bylo slyšet jen vrzání a dupot po podlaze. A jedna nepěkná nadávka. Když se dveře konečně otevřely, rozzářil jsem se. Připadal jsem si hloupě, ale byl jsem šťastný, že ji zase vidím. Neváhal jsem ani vteřinu a rovnou na prahu ji objal. Vypadala překvapeně, ale nechala se odnést zpátky dovnitř.

„Pospíšil sis,“ dostala ze sebe mezi smíchem. Nesnažil jsem se přeslechnout tón, který jasně říkal, že jí to zalichotilo. „Stýskalo se mi,“ fňukla hraně a objala mě rukama kolem krku. Až když jsem cítil její kůži na své, došlo mi, že celá hoří. Starostlivě jsem si ji změřil pohledem a dlaň jí přiložil na čelo. Určitě měla teplotu.

„Lásko, celá hoříš,“ vypadlo ze mě poplašeně.

„Jo…“ řekla jakoby nic. Už jsem se nadechoval, abych začal s jednou ze svých osvědčených rad o zdraví, ale umlčela mě zdviženým ukazováčkem. „Zadrž, ležela jsem – to zaprvé. Vzala jsem si prášek a znovu ležela. A když nebudeš mít nic proti, lehnu si teď znova, hm?“ Moc dobře věděla, jak na mě. Usmál jsem se. S radostí to vzala jako souhlas.

Zábavný pořad v televizi už skončil. Bella ležela schoulená a zabalená v peřině vedle mě. Pořád z ní sálalo větší teplo než obvykle. Chvílemi jsem jí rukou přejížděl po čele a tvářích, snažil se ji alespoň malinko zchladit.

Oči se jí začaly pomalu klížit. To bylo znamení pro mě.

„Chceš jít spinkat?“ broukl jsem sladce směrem k ní. Přikývla. Pousmál jsem se. Jestli někdy byla rozkošná, bylo to právě teď. Naprosto bezbranná a utahaná. „Mám tě vzít do postele?“ Další přikývnutí.

Opatrně jsem ji vzal do náruče spolu s peřinou a šel k ní do pokoje. Jednou rukou jsem rozsvítil lampičku u nočního stolku a položil ji na rozestlanou postel. Jen se zavrtěla. Myslel jsem, že během té chvilky usnula, ale otevřela oči.

„Lehni si ke mně,“ zašeptala už trošku mimo. Dech mi sám od sebe zhrubl. Snažil jsem si nepředstavovat si ji a sebe v jedné posteli… Zatřepal jsem hlavou, tohle rozhodně nebyly vhodné myšlenky.

„Lehnu si na zem,“ řekl jsem jí tiše a pohladil ji po spánku.

„Tak jo…“

Rozhodil jsem si na zemi deku, která se válela u nohou postele, a natáhl se na ni. Beze slova jsem zhasl lampičku a ruce si složil za hlavou. Zavřel jsem oči a začal se připravovat na první noc strávenou s Bellou…

Jako by překvapení nebylo za den dost, zničehonic Bella energicky vyhrkla:

„Nekoukej na mě!“ Poplašeně jsem sebou škubl. Nečekal jsem to.

„Nekoukám,“ uklidňoval jsem ji.

„Koukáš. Nemůžu usnout, když na mě koukáš.“

„Bello, mám zavřené oči. Opravdu se na tebe nekoukám,“ řekl jsem pobaveně.

„Aha.“

„Jo.“

„Promiň,“ kuňkla zahanbeně. Chvíli byla ticho, ale věděl jsem, že pořád nespí. Jen jsem čekal, kdy znovu promluví. Přesně podle mého očekávání to netrvalo dlouho, ušklíbl jsem se. „Edwarde?“ začala, „chrápeš?“ Přidušeně jsem se rozesmál.

„Já nevím?“ zkoušel jsem to. Stále jsem musel krotit smích, který uvnitř mě bublal a snažil se dostat ven.

„Já doufám, že ne,“ zamumlala tiše.

„Tak to jsme dva, lásko. Teď už ale spinkej.“ Možná to už ani neslyšela, protože jedinou odpovědí mi bylo jedno slabé chrupnutí.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Marvi (21.06.2011 17:30)

Chrápající Edward tím si mě dostala!!!

10)  Lipi4 (10.12.2010 16:44)

Nevím, co říci, jelikoř mě to úplně odhromilo

9)  ambra (16.11.2010 00:06)

Tak jsem na to kouzlo přišla. Smíchej totálně zamilovaného skvělého Edwarda, přidej úžasnou a vtipnou Bellu, dále tam vraž spoustu dokonalých dialogů a pořádnou hrstku romantiky a vyjde z toho taková bašta, že můj emocionální hlad nemá šanci!!!

7)  nikolienka (15.10.2010 21:33)

to bolo zlaté a pri tom také romantickééé júúúj teším sa na ďalší dielik

6)  eMuska (15.10.2010 07:35)

To bolo úžasne roztomilé!
Nekoukej na mě!
Chrápeš?

Som úplne unesená...

4)  Silvaren (14.10.2010 13:09)

To bylo tak úžasné! Krásně roztomilé, romantické a přitom ne patetické. Miluju tuhle povídku, je skvělá!!!

3)  Ree (14.10.2010 11:12)

To máš za to, že tu svojí povídku tak znehodnocuješ svými blbými řečmi
Taky se omlouvám za usnutí, ale nevěřila jsem, že to ještě večer dopíšeš
A teď: Bylo to naprosto rozkošné a chci, aby se o mě Edward staral, když budu nemocná, jo? A ten konec byl úžasný
A děkuju za přání

2)  sakraprace (14.10.2010 06:11)

Chudák Bella, chřipku taky blbě snáším A ta její tvrdohlavost Starostlivý Edward je sladkej, ale věta "Edwarde, chrápeš?" je luxusní, to mě fakt dostalo Doufám, že to Bella vyleží a těším se na další díl

1)  Linfe (13.10.2010 22:35)

Ajinko věta Edwarde chrápeš?... jak si na něco takového přišla....to je tááááák užasný, složilo mě to k nohám židle. Ale jinak byla celá ta kapitolka kouzelná, moc se mi líbila a zbožňuju tvoje psaní. Díky za další díl. Díky za tuhle krásnou kapitolku na dobrou noc. Já už jdu taky usnout

1