01.10.2010 [23:12], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 16×, zobrazeno 4061×

Dělala mě šťastným, aniž by si to sama uvědomovala.

15. kapitola

Návstěva

Stromy se kolem auta rychle míhaly a já se vesele usmíval. Bella seděla s hlavou opřenou o boční okýnko a skepticky koukala ven. To můj úsměv ještě rozšířilo. Z rádia se linula tichá hudba, která se snažila přehlušit mlčení mezi námi. Už pět minut nepromluvila.

Dnešní datum si budu muset někam zapsat.

Uchechtl jsem se svým myšlenkám a ona se na sedačce zavrtěla. I v tomhle malém gestu dávala tolik najevo. Přeřadil jsem. Ten nepatrný pohyb ji přiměl k tomu, aby svou pozornost odtrhla od okolní přírody a natočila se směrem ke mně.

„Vážně mě vezeš k vám? Nevím, že by tady nějaký dům byl,“ řekla a pochybovačně nadzvedla jedno obočí. Usmál jsem se a zatočil doprava.

„Vlastně jsem tě chtěl unést, svázat a…“ nedokončil jsem větu a rozesmál se. Tohle bylo absurdní.

„A?“

„A, co?“ Nechápal jsem.

„Svázat a pak?“ zajímala se. Nezaujatě jsem pokrčil rameny.

„Co by, nechal bych tě tam.“ Pobaveně si odfrkla a bez dalšího slova se ode mě zase obrátila. V odrazu skla jsem viděl, že se usmívá.

Během chvíle jsme zdolali štěrkatou příjezdovou cestu k našemu domu. Zaparkoval jsem a vypnul motor. Bella se přese mě zvědavě natahovala. Prohlížela si náš dům a nestačila skrývat údiv.

„Panejo, je to velký,“ vyšlo z ní jako první.

„Je nás hodně.“

„Ale stejně…“

Uchechtl jsem se. „Řekni, až budeš připravená.“ Ošila se a zavrtala se hlouběji do sedačky. Byla roztomile nervózní. A to úplně zbytečně. Po skoro nepatrné chvilce se ozvala.

„Fajn, jsem připravená,“ vydechla smířeně. Povzbudivě jsem se usmál, byla ohromná. Když jsem však natahoval ruku k otevření dveří, zastavila mě. „Vlastně! Vlastně jsem si něco zapomněla!“ vymlouvala se kvapně. Překvapeně jsem pozvedl obočí. „Tašku,“ vysvětlila.

Zamračil jsem se.

„Bello, tašku máš na klíně,“ řekl jsem vlídně s pousmáním. Rychle následovala můj pohled, jako by se chtěla ujistit, že říkám pravdu. Viditelně ji rozhodilo, když zjistila, že ano.

„Jinou?“ zkoušela to. Protočil jsem oči.

„Opravdu tam na tebe nečekají s mačetou, Bello,“ uklidňoval jsem ji. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Takhle to zopakovala pětkrát. „Pomáhá to?“ zeptal jsem se. Začínal jsem být lehce netrpělivý, což se mi vůbec nepodobalo. Věnovala mi nepříjemný pohled.

„Díky, tvoje podpora je skoro hmatatelná,“ zamumlala kysele. Pak se ale odhodlaně narovnala a bez dalšího slova otevřela dveře. Překvapeně jsem ji napodobil a taky vystoupil. Ještě jednou se zhluboka nadechla a pak se nesměle usmála. „Vážně nemají mačety?“

„Určitě ne,“ zamumlal jsem a opatrně ji chytl za ruku. Propletl jsem prsty s jejími a trochu poplašeně si uvědomil, že nejsou o moc teplejší než ty moje. Jestli to ale bylo z téhle situace, nebo tím, že počasí bylo stále dost chladné, jsem říct nedovedl. „Budeš úžasná,“ zašeptal jsem jí u ucha a políbil ji do vlasů. Stisk její ruky zesílil.

„Tak do toho,“ řekla odhodlaně. Netušil jsem, kde se v ní vzala ta náhlá odvaha. Ale první krok k domovním dveřím byl kdoví proč těžký i pro mě. Bylo to jako přeskočení na vyšší úroveň. Zasvětím Bellu do svého života. Vystavím ji nebezpečí a to dobrovolně… Slyšel jsem šeptání z obývacího pokoje. Dávno už o nás věděli.

Emmett se naším výstupem v autě výborně bavil.

Otevřel jsem dveře. Už nebylo žádné cesty zpět a mně se ulevilo. Líbila se mi ta jistá odevzdanost osudu. Jakmile jsme vešli, Bella se začala rozhlížet kolem. Divil jsem se, že je tak klidná. Tlukot jejího srdce, ani její dech se už nevychýlily z normálu. Občas byla vážně záhadou.

Vyčkávavě se na mě podívala a já jí očima ukázal, kam půjdeme. Zhluboka se nadechla, jak nabírala odvahu. Nechtěně jsem ji napodobil, čemuž se skoro škodolibě uchechtla.

„Edwarde?“ ozval se z obýváku přátelský hlas Esme. Stisk její ruky zase trochu zesílil. Možná nevědomky.

„Jdeme za vámi, mami,“ houkl jsem nazpátek. Sundal jsem si bundu a chtěl vzít i tu Bellinu, ale jen zakroutila hlavou. Možná ty studené ruce přeci jen nebyly z nervozity.

Než jsme stačili neslyšně proplout dveřmi do obývacího pokoje, Esme stála naproti nám. Snažila se Bellu nevyděsit, držela se od ní dál. Mile se na nás usmívala.

„Bello?“ začala nadšeně. „Konečně tě mám šanci poznat, Edward o tobě stále mluví,“ hovorovala a přišla blíž, aby mohla Bellu obejmout. Na poslední chvíli se ale zarazila; stejně jako já sledovala její reakci. Bella se jen plaše usmála, ale zdála se v pořádku. Pustil jsem její dlaň a dal jim tak prostor. Esme ji k sobě jemně přivinula. Byla si moc dobře vědoma toho, jak je oproti nám Bella křehká. Lidská. „Moc ráda tě poznávám,“ promluvila k ní znovu, když ji od sebe na délku paží odtáhla. „Pojď, musíš být hladová…“ Jakmile takhle začala a Bella ji v klidu následovala, věděl jsem, že mám vyhráno. Ke spokojenosti mi nic nechybělo.

„Carlisle?“zavolala Esme směrem ke schodišti. Pousmál jsem se. Byli úžasní. Svou roli zvládali bravurně. „Podívej, kdo už dorazil.“ Slyšel jsem, jak Carlisle schází schody, mnohem hlučněji než obvykle. Nám skoro neslyšná chůze divná nepřišla, ale Bellu by možná vyděsila.

„Bello! Jsem rád, že tě poznávám osobně. Už jsem začínal pochybovat o tvé opravdové existenci,“ zasmál se. Jejich dokonale přirozeným přístupem ve vzduchu nebylo cítit žádné napětí. Za tohle se jim budu muset nějak odvděčit.

„Moc mě těší, vážně. Edward o vás moc hezky mluvil.“ Její hlas vůbec nezněl nejistě, jak jsem se obával. Už to byla opět ona. Plnohodnotně. Sebevědomá a uvolněná Bella. Spadl mi kámen ze srdce. Obavy nakonec nebyly na místě.

„Vážně?“ usmála se na ni vlídně Esme a bez sebemenšího ohlédnutí spolu s ní vyrazila směrem k jídelně. Spokojeně jsem je sledoval a měl zvláštní vnitřní pocit naplnění. V tuhle chvíli mi to přišlo správné.

„Je milá,“ postavil se vedle mě Carlisle.

„Já vím. Byla tak nervózní a teď je prostě… neuvěřitelná.“

„Esme se líbí, nemusíš mít starosti,“ usmál se, ale pak zvážněl. „To ovšem nic nemění na tom, že je to nebezpečné, Edwarde. Musíme být opatrní. Ty musíš být opatrný. Nedávno jsme se přistěhovali, pro nikoho by nebylo příjemné, kdyby se něco… pokazilo. Víš, že ti věřím. Jen buď, prosím, opatrný.“ Chápavě jsem přikývl.

Opatrnost. Jak ošemetná věc, když jsem v její blízkosti.

„Záleží mi na ní,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným na ni. Seděla na barové židličce a se zájmem pozorovala Esme, která pro ni něco připravovala. Kdyby jen věděla, jak moc do mého života zasáhla…

„To vidím,“ poplácal mě po rameni Carlisle. „Nepokaz to.“

Nepokazím.

„Opravdu jsem vás nepřišla vyjíst,“ slyšel jsem Bellin překvapený hlas. Carlisle se tiše zasmál. Chvíli jsme je z dálky pozorovali. Vždycky jsem toužil vědět, jaké to pro Esme a Carlislea je být spolu. Teď už jsem to věděl a litoval toho, že jsme se sem nepřistěhovali už dřív.

Když jsem i na dálku viděl, že už nemůže, šel jsem za nimi. Užíval jsem si ten pocit, že sedí u nás v kuchyni.

„Slyšel jsem správně, že si tu někdo chce přidat?“ vydechl jsem, když jsem se vyhoupl na barovou stoličku vedle ní. Rty jí zacukaly, jak chtěla něco říct, ale nakonec byla ticho. Jak jsem si domyslel, jen kvůli Esme, která nás zjihle pozorovala.

„Je to vážně moc dobrý, ale já asi prasknu,“ zamumlala, když spolkla další sousto. „Omlouvám se,“ řekla směrem k Esme.

„Zlatíčko, neomlouvej se. Edward toho taky moc nesní,“ utěšovala ji Esme vlídně. „Navíc není všem dnům konec. Tedy, alespoň doufám, že tě tu nevidíme naposledy.“

„Určitě ne,“ ujal jsem se odpovědi dřív, než Bella stačila cokoliv říct. Očividně jí to nijak nevadilo, protože jsem neschytal žádný nepříjemný pohled ani drcnutí do nohy.

„Jasně, že ne! Ahoj, Bello!“ Jako velká voda se k nám přiřítil Emmett. Lokty se opřel o stůl na Bellině straně. Až pak si všiml, u čeho se to objevil a zašklebil se. „Dobrou chuť!“ pronesl vesele a znechuceně zároveň. „To je dost, že tě Edward vzal k nám. Přišel jsem o všechnu srandu. Prý umíš být i zábav-“ Umlčel jsem ho pohledem. Emmett bohužel patřil k těm, kteří nevěděli, kdy zmlknout.

„Můžeš si dát taky, je toho plno,“ řekla mile Bella. Vyprskl jsem smíchy.

„Eh, ne, díky,“ zašklebil se Emmett.

„Pojď, prosím tě,“ vyzval jsem Bellu se smíchem. Ta jen nechápavě seskočila ze židličky, usmála se na Esme a pochybovačně si změřila Emmetta. Vážně by mě zajímalo, na co právě myslí... Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem toho ušetřený. Ten šramot v hlavě jsem nechtěl zažít znovu, tedy alespoň ne do té doby, než to budu mít pod kontrolou.

„Kam jdeme?“ chtěla vědět, když jsem ji vedl za ruku po schodech nahoru.

„Jsi strašně zvědavá,“ zasmál jsem se.

„No jo pořád,“ zabrblala. Pobaveně jsem zakroutil hlavou. Zajímalo by mě, jestli by se chovala stejně, kdyby věděla, že je v domě plném upírů.

Před dveřmi do mého pokoje jsem se zastavil, skoro do mě vrazila.

„Nečekej nic světového. Jak by řekla Alice, je to nejnudnější pokoj z celého domu.“ Nedočkavě se na mě dívala. Usmál jsem se na ni a pomalu otevřel dveře. „Můj pokoj…“

Tiše vešla dovnitř. Okouzleně se rozhlížela, čemuž jsem příliš nerozuměl, ale nepřestával jsem ji dál sledovat. Netušil jsem, že ve mně někdo něco takového vůbec vyvolá, ale záleželo mi na tom, aby se jí tu líbilo. Chtěl jsem, aby se jí tu líbilo.

Pomalu procházela po pokoji, dlaní přejížděla po hřbetech knih a zvědavě po nich pokukovala. Nevěděl jsem, jestli to, že je ticho, je dobrým nebo špatným znamením. Asi bych byl radši, kdyby mluvila. Říkala cokoliv, ale nebyla takhle mlčky.

Najednou se na mě otočila a nesměle se usmála. „Máš to tu nádherný.“ Místo odpovědi jsem se ušklíbl. To už ale neviděla, protože byla zase otočená a zkoumala poličku s cédéčky. „Páni,“ vydechla překvapeně, když četla některé tituly. „Posloucháš vážnou hudbu? Ty vole, originálky? Protipirátskou organizaci by z tebe trefilo!“ Na chvíli zatajila dech a pak se dusivě rozesmála, přes rameno se na mě pootočila. „Elvis?“ vyprskla.

Povzdechl jsem si. Možná jsem měl některá cédéčka schovat. Teď už bylo pozdě.

„Edwarde, tohle je zvrácený!“ Hodně pozdě. Zezadu jsem došel až k ní a opřel si ji o hruď. „Počkej, počkej, ještě jsem si to neprohlídla! Edwarde!“ vzpouzela se. Nenechal jsem se a táhl ji od té police dál. Najednou se přestala bránit. Následoval jsem její pohled a usmál se.

„Chceš se tam podívat?“ Přikývla. Takhle propleteným se nám šlo špatně, kolébavě jsme se dostali až k balkonovým dveřím. Nechala mě otevřít a ještě než jsem stihl otevřít dokořán, vyklouzla ven. Pomalu přešla až k dřevěnému zábradlí. Opřela se o něj rukama a kochala se okolím. Zase jsem si stoupl těsně za ni a objal ji pažemi kolem pasu. Bradu jsem si položil na její rameno. „Odsud je to tu snad ještě kouzelnější…“ Měla pravdu, výhled tu byl nádherný, ale…

„Nic není kouzelnější než ty,“ vydechl jsem omámeně. Slabě se uchechtla, ale do tváří se jí vlila červeň. Měl jsem chuť se jich dotknout a cítit tu rozlévající se horkost. Nedovolil jsem si to.

„Líbíš se jim, víš?“ broukl jsem líně.

„Myslíš?“ Zněla nejistě. Nešlo přehlédnout, jak Esme jiskřilo v očích, když ji sledovala. Na první pohled si ji získala. Bella v sobě měla něco, čím nás přitahovala. Nebyla to její krev, kterou jsem právě cítil pulzovat pod rukama, ale ona samotná. Možná nějaká neviditelná aura, která ji neodmyslitelně dělala takovou, jaká byla.

„Vím to,“ zašeptal jsem a políbil ji na spánek. Opřela si hlavu o mou a spokojeně vydechla. Mohl bych takhle strávit roky. Tady, s ní těsně u sebe. Vůbec nic by mi nechybělo. Ale jí nejspíš ano.

Lehce se zavrtěla a já ihned zpozorněl. „Možná…“ začala opatrně, „možná bych tě taky měla představit doma.“ Zkoprněl jsem. Ne kvůli tomu, že bych se jejího otce bál, i když jsem možná měl proč, ale proto, že to vůbec řekla. Věděl jsem, že je to pro ni z mně neznámého důvodu těžké a nechtěl jsem na ni tlačit. O to víc to pro mě znamenalo. Dělala mě šťastným, aniž by si to sama uvědomovala.

„To bych byl moc rád,“ objal jsem ji pevněji. Schoulila se proti mé hrudi a nechala se dál objímat. Vyrovnaně jsem vdechoval její vůni a poslouchal pravidelný rytmus jejího srdce. Bylo to podivně uklidňující.

„Až teď jsem si uvědomila, že mi tohle chybělo…“ zamumlala tiše. Neměl jsem tušení, o čem mluví. „Ten plný dům. Vždycky je tu někdo pro tebe. Nejsi to jen ty a čtyři stěny. Myslela jsem, že jsme si s tátou vždycky vystačili. A vystačili… jen… pořád má hodně práce a já mu to nemám za zlý, dělá to pro mě, jen bych někdy chtěla, abych měla za kým zajít a nemusela čekat na to, až přijde utahanej z práce.“

Nikdy jsem nevěděl, co se stalo s její matkou. Nikdy o ní nemluvila a já to respektoval. Byl jsem zvědavý, ale rozhodně jsem nechtěl zasahovat do toho, s čím se mi chtěla a nechtěla svěřit.

Něžně jsem ji políbil na holý krk. Zachvěla se a nakrčila ramena, aby krk alespoň z části skryla. Pousmál jsem se. „Teď máš za kým jít.“

„Děkuju,“ řekla vděčně a zavrtěla se v mém objetí, uvolnil jsem ho. Otočila se čelem ke mně a zadívala se mi do očí. Ty její překypovaly láskou a oddaností. Skoro jsem se z toho pohledu zajíkl. Ruce, které v dlouhých rukávech ani nebyly vidět, mi vyhoupla za krk.

Bylo mi jasné, co bude následovat, ale jakmile jsem ucítil její teplé rty těsně u mých, stejně mě polilo nečekané horko.

Byl to něžný polibek, pomalý a procítěný. Věděl jsem, že to není jen obyčejná pusa, kterou mi dávala, když jsme se loučili. I tenhle polibek byl poděkováním. Mnohem hezčím než to slovní.

Po chvilce jsem se poodtáhl, chvěla se, ale teď to rozhodně nebylo radostí z mého doteku. Byla jí zima.

„Pojď dovnitř, ať nenastydneš,“ pobídl jsem ji a pak jí pomohl přes práh. Stoupla si doprostřed pokoje a zarazila se. Zamračila se.

„Ty nemáš postel?“ zeptala se nevěřícně.

„Spím na pohovce,“ zalhal jsem automaticky. Vadilo mi, že to musím dělat, ale nebyl jsem si jistý, jak by se na mě dívala, kdybych na ni vybalil, že nespím.

„Divný. Nebolej tě pak záda?“ zajímala se. Byla tak drzá! Zašklebil jsem se na ni a ona se uculila. Přesně tak, jak jsem to miloval. Pomalu a s šibalským úsměvem na tváři jsem se k ní přibližoval. Natáhla ruce před sebe v obranném gestu a kroutila při tom zamítavě hlavou.

Účinek to nemělo žádný, během chvíle byla opět uvězněná v mé hýčkající náruči, která patřila jen a jen jí.

Ajjinka

Možná jste si někteří na shrnutí všimli nedávno přidaného amatérského videu k této povídce, pro ty, kteří by měli zájem ho zkouknout, je zde :))

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Ajjinka (15.11.2010 13:43)

Ambro, děkuju Číst tvoje komentáře je vážně radost

15)  ambra (15.11.2010 00:01)

Ajji, tohle bylo naprosto dokonalý MS. Ano, jsou tam nějaké rozdíly, ale princip - nevěřím, že by to SM napsala líp. Ta atmosféra domu, ve kterém žije skutečná rodina... Jsem úplně omámená a to ještě nezmiňuju scény E+B sami. To je skoro k nevydýchání. Krásně se mnou ořeš, fakt že jo...

14)  nikolienka (08.10.2010 22:03)

wáááááááááá úžasná poviedka ale edward by už mohol povedať že je upír
bojím sa že čo bude potom
ale teším sa na ďalšiu kapču

13)  Lipi4 (06.10.2010 19:01)

Ajjinko , krásná a úžasná povídka . .. .. Tvoje Bella je opravdový originál a já jí prostě miluju .. . .. .. .... .. . . Už se nemůžu dočkat pokračování

PS: Krásný trailer

12)  Silvaren (03.10.2010 11:15)

Opět naprostá nádhera. Čtu si tuhle povídku za odměnu. Je to krásně, romantické, něžné, moc jim to přeju. Jsem Ti za ni moc vděčná, každá kapitolka mě vždycky příjemně naladí. A ten trailer je úžasný!

8)  lied (02.10.2010 17:15)

naprosto boží video koukala jsem na něj 3x

7)  Linfe (02.10.2010 15:01)

Ajinko další nááádherný díl a video pro mě bylo skvělou třešničkou na dortu. Díky jsem zvědavá na další děj.

5)  sakraprace (02.10.2010 09:31)

Parádní kapitolka. Bella je strašně roztomilá, jak se bojí seznámení. Ale kdo by odolal Esme a Carlisleovi

3)  eMuska (01.10.2010 23:59)

To video je prekrásne, myslím, že vôbec nie je amatérske. Si úžasná, o poviedke nehovoriac. ...Možno niekto bude proti Si perfektná, No Hope má rozhodne obrovskú nádej...

1)  Ree (01.10.2010 23:12)

Jestli chceš po mně dneska nějaký pořádný komentář, tak chceš po mně hodně. Bylo to dokonalé, všichni jsou dokonalí. Hlavně ty A já chci další díl

1