29.08.2010 [19:56], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 18×, zobrazeno 4114×

Název Rande  snad mluví za vše, ne? :)

13. kapitola

Rande

Měl jsem šílený pocit deja vu. Stál jsem opřený o své Volvo a netrpělivě vyhlížel k budově školy. Víkend utekl jako voda a já byl pořád stejně mimo. Od sobotního večera se mnou nebyla rozumná řeč, což mohli všichni jedině potvrdit.

Když jsem v sobotu přišel s nepřítomným výrazem na tváři, Esme se mračila, Alice se pochichotávala a Jasper jen kroutil hlavou. Emmett s Rosalií naštěstí nebyli doma. Jako v mrákotách jsem došel do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Vylezl jsem až dnes ráno.

Celý víkend jsem strávil s prapodivnými myšlenkami, které jsem nemohl dostat z hlavy. Neustále mě pronásledovaly a nenechaly mě chvíli odpočinout. Přemýšlel jsem o nás dvou. O tom, co bude. Nakonec jsem došel k závěru, že bych to neměl řešit, alespoň ne teď. Ona nebrala věci jako já. Nebyl jsem si jistý, jestli brala věci stejně jako jakýkoliv jiný člověk. Byla prostě jiná, a to úplně.

Ale teď, když jsem ji měl zase vidět, se napovrch sápaly další hysterické scénáře z našeho trapného setkání.

„Čekáš, až zahřmí?“ ozvalo se vedle mě vesele. Musel jsem být hodně zamyšlený, když jsem si jí ani nevšiml. „Protože dneska to nevypadá moc nadějně.“ Podívala se k zatažené obloze. „Ale jestli chceš, budu ti tu přes noc dělat společnost,“ zasmála se a vyhoupla se vedle mě.

„Čekám na tebe,“ přiznal jsem se neochotně.

„Rozložilo se ti to v hlavě a chceš mi poděkovat?“ tipovala.

„Poděkovat?“ nechápal jsem. Jedna má zvrácenější část přemýšlela, za co přesně bych měl děkovat.

Protočila oči. „Že jsem ti zachránila život. Nemusíš se stydět za to, žes to neudělal, je to úplně normální. Navíc je dokázaný, že postižení nejsou po nehodě schopný logicky uvažovat,“ zašklebila se. „Takže jsem se ani nenaštvala, kdyžs mi nepoděkoval,“ usmála se zářivě, a pak se rozesmála, když viděla můj výraz. „Dělám si legraci!“ smála se. „Co jsi teda chtěl?“ zeptala se klidněji a snažila se ze všech sil nesmát.

Nevěděl jsem jak začít. Nakonec jsem to vyřešil úplně jinak.

„Máš pravdu,“ slabě pousmál jsem se a zadíval se jí do očí. „Chtěl jsem ti poděkovat, kdyby nebylo tebe, už bych si tu s tebou nepovídal.“ Na chvíli jsem se odmlčel a pohledem střelil ke škole. Nadechl jsem se a znovu se na ni podíval. „Udělala bys mi radost, kdybych tě mohl někam pozvat. Třeba do kina,“ navrhl jsem nenuceně.

Zářivě se usmála, to bylo rozhodně dobré znamení.

„To zní jako rande,“ obvinila mě laškovně se skousnutým rtem a zkoumavě se mi zadívala do očí. Nejistě jsem se usmál. Fungovalo to. „Bezva, tak kdy?“ Právě souhlasila, že se mnou půjde. Právě to nazvala rande. Už se asi nikdy nepřestanu tak pitomě culit. „Edwarde?“ zachichotala se a já přistiženě sklopil pohled. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Tohle rozhodně nebylo možné, ne v mém samotářském životě.

„Dnes?“ Ďábelsky se jí zablýsklo v očích, vlasy jí spadaly do čela, jak nadšeně přikyvovala.

„Vyzvedneš mě v sedm,“ upozornila mě a seskočila z auta. „Těším se!“

„To přejde,“ zamumlal jsem potichu, ale slyšela mě. Zašklebila se.

„Aby ses nedivil,“ zamumlala pro sebe a utekla do školy. Za chvíli už měla začít hodina, ale mně to bylo momentálně úplně jedno. Právě teď by mi bylo jedno snad úplně všechno. V hlavě jsem měl jen dnešní večer a tři slova.

Bella. Já. Rande.

S připitomělým úsměvem jsem se nějakým způsobem dostal do lavice a pateticky sledoval výklady učitele. Hodiny ubíhaly a učitelé s jejich výklady se měnili. Poslední minuty do polední pauzy jsem neustále kontroloval ručičku nástěnných hodin. Vlekla se na můj vkus příliš pomalu, ale čas patřil k těm věcem, které jsem neměl šanci popohnat.

Ale jiné věci, o které jsem stál, popostrčit šly. Jenže k tomu jsem potřeboval být s Bellou.

Takřka zároveň se zvoněním jsem už vybíhal ze třídy. Učitel za mnou jen kroutil hlavou. Nevšímal jsem si ho. Můj cíl byl jasný. Bella měla právě tělocvik, proto mě nohy vedly přímo před tělocvičnu.

Nemusel jsem čekat dlouho, po chvíli vyšla. Ještě celá uřícená… Když mě uviděla, přestala válčit s párem bot, který se mermomocí snažila nacpat do batohu, a usmála se na mě. Přehodila si batoh přes rameno, jedna bota z něj pořád neposedně visela.

„Šmíruješ mě?“ zajímala se, když ke mně přišla.

„Jsem moc nápadný?“

„Ne. Vlastně vůbec, ale nezapomeň - jsem dcera policajta,“ přimhouřila oči. „Mám výcvik.“

„To zní… děsivě?“ zaváhal jsem.

„Jo, je to děsivý,“ kývala hlavou a vyrazila směr jídelna. „Vlastně by ses měl radši držet dál, umim tolik tajnejch chvatů, o kterých se ti ani nezdálo!“ popichovala mě pobaveně. Odfrkl jsem si.

„Taky nějaké umím,“ nenechal jsem se.

„Vážně? Třeba nějaký ve vodě, viď? Ten „Na mrtvolu“ ti šel fakt dobře,“ smála se. Už poněkolikáté jsem zalitoval svého chování. Už nikdy v životě nebudu předstírat utopení… Alespoň ne v její přítomnosti. „Promiň, nemohla jsem si pomoct,“ zamumlala omluvně a hravě do mě žďuchla bokem.

„Už si začínám zvykat.“

„Dobře děláš,“ zasmála se. Otevřel jsem dveře jídelny a nechal ji gentlemansky vejít. Uchechtl jsem se, když neohrabaně vplula dovnitř a podrážkou boty pleskla o rám dveří.

Na jídelní tác si nandala snad největší hamburger, který jsem v životě viděl, a plechovku coly. Než stihla u výdeje zaplatit, předběhl jsem ji. Nesouhlasně se zamračila, ale nic neřekla. Sám jsem si koupil jen kousek pizzy, stejně poletí do koše.

Nevěděl jsem, kam si bude chtít sednout. Překvapilo mě, když se naprosto odhodlaně rozešla ke stolu, kde už seděli moji sourozenci. S hlasitým „Ahoj“ se k nim posadila. Na všechny se usmívala a mě polévalo teplo. Bylo krásné vidět je všechny pohromadě, nemohl jsem být spokojenější.

„Nemáte hlad?“ nadhodila Bella, když se nenápadně podívala po talířích všech ostatních. Sama se už dostávala pod obal svého oběda. S chutí se zakousla a Emmett se zamračil. Uvnitř mě se rozlehlo tiché zavrčení. Emmett si ale nedal pokoj.

„Tyhle blafy se nedaj jíst,“ stěžoval si. Bella dožvýkala sousto a pokývala hlavou.

„Musíš si umět vybrat,“ poučovala ho, „třeba tohle,“ ukázala na svůj talíř, „je naprosto neškodný a móc dobrý!“

„Nevěřím,“ zamumlal Emmett znechuceně a ona jen pokrčila rameny.

Mně se zatím nenápadně povedlo zbavit kousku pizzy. Měl jsem z toho až dětinskou radost. Dnes jsem nebyl ve stavu, kdy bych zvládl něco pozřít. Místo toho jsem sledoval Bellu, jak jedla. Chutnalo jí, to bylo na první pohled zřejmé. Sem tam se napila, a netrvalo dlouho, už v ní mizel poslední kousek. Unaveně se opřela do opěradla židle.

„Asi prasknu,“ zasténala.

„Nemůžeš,“ přisadil si Emmett, „je to přece neškodný, ne?“ rýpal si se smíchem. Bella na něj přes stůl vyplázla jazyk. To ho rozesmálo ještě víc.

Se zavrzáním se odstrčil od stolu a i s tácem se postavila. Na všechny se usmála, a pak pokynula hlavou ke mně. Rychle jsem ji napodobil a taky vstal. Odnesli jsme tácy a já se snažil nereagovat na Jasperovo tiché „Má ho pod palcem.“

Když vyšla před školu, zhluboka se nadechla a zase vydechla. Pak se ke mně otočila.

„Takže v sedm?“ usmívala se.

„Můžu přijít?“ vypadlo ze mě nečekaně. „Teda... myslím kvůli tvému otci,“ dodal jsem přemýšlivě. Zachichotala se.

„Nebude doma a zbraň má stejně většinou bez nábojů,“ podotkla. „V sedm budu čekat,“ zamumlala tiše, vyhoupla se na špičky a věnovala mi krátký polibek na tvář. Zasněně jsem zavřel oči a její smích se spolu s ní vzdaloval.

„Cullene,“ zavrčel někdo přede mnou odměřeným, skoro útočným tónem. Rychle jsem otevřel oči a hleděl do zkřivené tváře Skye. Jedno obočí se mi překvapením vyhouplo o něco výš.

„Je mi jedno, kdo seš ty a tvoje rodina zač, Cullene. Ublížíš jí a seš mrtvej,“ vyhrožoval mi s tvrdým výrazem. „Možná vypadá silná, ale není. Nepokoušej štěstí.“ Hrdě jsem mu pohled opětoval a kývl hlavou. To poslední, co jsem chtěl, bylo jí ublížit.

„Hlídám tě,“ pohrozil mi a bez dalšího slova mě obešel.

Roztržitě jsem pobíhal po pokoji a řešil dilema, které jsem nikdy řešit nemusel. Chtěl jsem vypadat dobře, ale nechtěl jsem nic přehánět... Už jsem byl v koncích.

Zaklepání na dveře mě trochu probralo. Dovnitř ladně vplula Alice s naprosto profesionálním výrazem.

„Džíny a košile. Bílá nebo černá, obě ti sluší.“ Nemohl jsem jinak, musel jsem ji obejmout. Kde já bych bez ní byl. „Dobře, dobře,“ mumlala mi zvonivě do ramene, „to stačí,“ zašvitořila a lehce se mi vymanila. „Bude to parádní večer,“ štěbetala už zpoza dveřmi.

Potěšeně jsem se usmál. To bylo jediné, v co jsem doufal.

V půl sedmé jsem byl již plně přichystaný a připravený vyrazit. Nechtěl jsem působit nedůtklivě, ale jakmile se za mnou ozvalo „Prosím tě, jdi už!“, na nic jsem nečekal a už startoval auto.

Snažil jsem se nohu z pedálu plynu i párkrát sundat... Vůbec jsem se nepoznával. Nikdy jsem nebyl nijak netrpělivý, ale teď to bylo jiné. A to úplně.

Když jsem zabočil do ulice, ve které bydlela, cítil jsem podivné napětí. Zastavil jsem hned vedle příjezdové cesty a zvláštně si oddychl, když nikde nestálo policejní auto. Uvnitř domu se svítilo. Vystoupil jsem z auta a chtěl jít ke dveřím, ty se však akorát otevřely.

Byla krásnější než obvykle. Neměla na sobě svoje obvyklé oblečení, nýbrž žlutozelené šaty do půli stehen. Byly jednoduché - na ramínkách - a perfektně k ní ladily. Na mě toho odhalovaly možná až příliš. Její nohy… na sucho jsem polkl.

Nejistě vyšla ke mně, zastavila se až těsně přede mnou. Nemohl jsem z ní spustit oči.

Trochu zahanbeně sklopila pohled a já ji napodobil, až teď jsem si všiml jejích bot. Měla svoje conversky. Pousmál jsem se, líbilo se mi, že chce za každé situace zůstat svá. Zároveň mě uváděl do rozpaků fakt, že by se takhle oblékla jen kvůli mně.

„Neumím chodit v podpatcích,“ přiznala zahanbeně. Automaticky jsem k ní natáhl ruku a prsty jí nadzvedl bradu. Zadíval jsem se do těch čokoládových očí a byl dočista ztracený. Palcem jsem jí přejel chlácholivě po tváři.

„Jsi nádherná.“ Nesměle se pousmála a její tváře nabraly sytější odstín.

„Děkuju,“ kuňkla tiše. Tohle byla nová tvář Isabelly Swanové, kterou jsem měl dnes večer poznat. Už teď jsem se těšil. „Přijels včas, to se mi líbí.“

„Nemohl jsem se dočkat,“ řekl jsem po pravdě a usmál se.

Zašklebila se. „Většinou tohle funguje?“ Nevěděl jsem, na co naráží. Pochopila to. „No tohle všechno,“ ukázala ledabyle na mě. „Košile, úsměv, vlasy, auto,…“

„Nevím?“ hlas se mi vyhoupl do otázky.

„Ne?“

„Ne. Jsi první, na kom tohle zkouším a zatím neúspěšně,“ posteskl jsem si hraně.

Vykulila oči. „První? Děláš si srandu, že jo?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Kecáš!“ nevěřila mi. Zase jsem zavrtěl hlavou. „Pááni,“ protáhla.

Skrz řasy jsem se na ni podíval, vypadala vážně překvapeně. Vlastně jsem se jí ani nedivil.

„Můžeme?“ snažil jsem se změnit téma, zabralo to ihned.

„No chápeš to!“ lamentovala Bella po tom, co jsme vyšli z kina. Po litrové kole, velké krabici popcornu a třech hodinách v kině jí pusa mlela skoro nezastavitelně. „On ohrozil celou operaci jenom kvůli nějaký pošahaný ženský!“ nevěřila.

„Byla to jeho manželka,“ podotkl jsem pobaveně.

„To je jedno, prostě byla divná! A on taky. Pfff… A ten chlap, co seděl vedle nás! Ten byl taky neuvěřitelnej, kdybych do něj párkrát nestrčila, tak usne!“ smála se.

„Každý chodí do kina dělat něco jiného,“ zasmál jsem se s ní. Podezřívavě se na mě podívala. To asi nebyla zrovna dobrá připomínka.

„Taky by se mi líbilo sdílet sny,“ přiznala. „Napíchla bych se na tebe a byla bych tvoje noční můra!“

„To pochybuju,“ nedal jsem se.

„Stejně mu to ale víc slušelo, když se utopil,“ konstatovala nakonec. Jen jsem pokýval hlavou. „Tobě se to nelíbilo, viď? Měli jsme jít na něco jinýho.“

„Ne, líbilo se mi to. Vážně. Jen mě teď něco napadlo… Večeře?“ Zatvářila se zkroušeně.

„Promiň, Edwarde, ale budu muset domů,“ omlouvala se a vypadala vážně smutně. Nedal jsem na sobě znát zklamání a nahodil přívětivý úsměv.

„Jasně,“ prohodil jsem. Pořád se tvářila smutně.

„Půjdeme někdy jindy, jo?“ zkusila mě rozveselit. To neznělo vůbec špatně. Další čas jen s ní.

„Vezmu tě domů.“ Souhlasila. Kino bylo od jejich domu přes celé město. V tuhle chvíli mi to dělalo radost, znamenalo to, že s ní můžu být o něco déle. Celou cestu povídala o tom, jak ji štve, že nové filmy vidí vždycky mezi posledními, protože do kina nemá toho správného parťáka. Ujistil jsem ji, že teď ho už určitě má.

Když jsem znovu parkoval před jejich domem, v autě už bylo ticho. Podíval jsem se na ni, seděla bez pohybu a nevypadala, že by hodlala vystoupit. Nechtěl jsem, aby vystoupila. Na zamknutí dveří stačil jen jeden pohyb. Pohyb, který jsem samozřejmě neudělal.

Dveře spolujezdce se otevřely. Vnitřně jsem si povzdechl. Všechno přeci jednou končí.

Vystoupil jsem a došel až k ní. Stála na chodníku s rukama spuštěnýma podél těla. Skousla si spodní ret, asi nevěděla, co říct.

„Děkuju za dnešní večer,“ řekl jsem upřímně.

„Bylo mi potěšením, pane Cullene,“ zářivě se usmála. Pozoroval jsem její rty… Byl to náhlý, ale za to nepotlačitelný popud.

„Můžeme to teď udělat po mém?“ zeptal jsem se, najednou bez dechu.

„Co?“ zatvářila se nechápavě. Místo odpovědi jsem si ji přivinul do náruče. Zaskočeně vydechla a rukama se opřela o mou hruď, nikoliv však v bránícím se gestu. Roztřeseně jsem se usmál, než jsem se svými rty přiblížil až k těm jejím. Byl to jemný dotek, spíše láskyplné pohlazení. Líbilo se mi zase cítit teplo a měkkost jejích rtů.

Už mě ani nepřekvapilo, když mi ruce obmotala kolem krku a víc se ke mně natiskla. Začal jsem uvažovat o tom, že jí musí být v těch tenkých šatičkách zima, ale než jsem stačil myšlenku dokončit, měl jsem úplně jiné starosti.

Mnohem a mnohem příjemnější.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Marvi (20.06.2011 23:12)

Nádhera, jen jsem zvědavá jaké mraky se objeví na obzoru... Ještě jednou nádhera!!!

17)  ambra (14.11.2010 01:01)

Ajji, Ty ze mě děláš naprostého nebožáka . Já se tady roztíkám... Nebudeš pořádat nějaký kurz Jak psát romantické scény? To těšení a nervozita a oťukávání a jako oba chtějí a stydí se... . Já chci kurz!!! Já to chci taky tak umět!!!

16)  Ajjinka (30.08.2010 18:01)

Juch, holky! Děkuju!
Silvaren, tobě taky bylo krásný sledovat tvé postupující komentáře
Lipi: Jop, ať žije Inception!

15)  Silvaren (30.08.2010 17:37)

To jsou ale zlatíčka.
Je to čím dál tím lepší, nikde to nedrhne, nádhera.

14)  MejBi (30.08.2010 15:03)

13)  sakraprace (30.08.2010 06:11)

Áááááááá, nádhera
Nervozně pobíhající Edward je sladkej
Moc se ti to povedlo

11)  Linfe (29.08.2010 22:56)

Dekuju to bylo to prave pred spanim. Budu mit ruzove sny

8)  gucci (29.08.2010 21:56)

jo jo joooooooo...jen tak dál... ...Edwarde bojuj.... ..jen mám takový pocit, že za chováním Belly se skrývá něco temného či smutného...prosím brzy další díleček

7)  Lipi4 (29.08.2010 21:43)

Ajjinko, tohle byla dokonalá kapitolka... ... .. už se nemůžu dočkat další ... .. ... ... Emmet byl skvělej a Jaz taky ... .. .... .... ... Mám malou otázečku. Ten filmík na kterém byli byl Počátek, viď? ...... ..... .... Už se nemůžu dočkat večeře . Takže prosím, prosím smutně koukám rychle další kapitolku

5)  anamor (29.08.2010 21:21)

Bože, já tuhle povídku miluju
Tuhle Bell zbožnuju Už chci další dílek

4)  Pawi (29.08.2010 21:14)

Suprový Bella je tady tak přirozená, ani přehnaně naivní, ani přehnaně praštěná nebo namyšlená. Chová se jako normální holka a to se mi líbí Edward se chová roztomile zamilovaně Abych pravdu řekla, tohle je naprosto dokonalé

3)  eMuska (29.08.2010 20:43)

Moooje nervy! toto bola asi tá najkrajšia kapitola vôbec! Také nežné a romantické! Už sa teším na pokráčko! Bell je úžasná!

2)  mina (29.08.2010 20:33)

teeeda vydarene...a to ich rande...o kecanie o filme...ftipne...
kapitola sa ti podarila...a paci sa mi ako sa ich vztah vyvíja...som zvedava s cim nas este prekvapi Bella...a ake bude odhalenie...cim skor pokracko

1)  Ree (29.08.2010 19:57)

Ááááááá, konečně! Tys nás taky nechala čekat, ty jo! Ale Bella je... prostě je to Bella. Tvoje Bella. Edwardova Bella. Takhle se mi hrozně líbí A chci další díl!

1