10.02.2011 [11:15], Karolka, Povídky jednorázové, komentováno 90×, zobrazeno 11438×

Vlastně nic moc, když se to tak vezme. :) Prostě - Ostrov Esmé a všechno, co se nejspíš dělo v mysli Edwarda Cullena. Od Steph jsem si půjčila veškerou přímou řeč kvůli autentičnosti a taky... hihi... její krutý cliffhangerový závěr.

+0

Viděl jsem na ní, jak moc je unavená. Přesunuli jsme se přes půl světa a ona obvykle touhle dobou dávno spala. Její srdce ale tlouklo rychle. Stála na molu a bedlivě sledovala každý můj pohyb. Rychle jsem připravil loď k vyplutí, přenesl kufry a ji usadil vedle sebe. Její mysl mlčela, ale už jsem uměl rozluštit řeč jejího těla. Chvěla se. Téměř celou cestu. Kdykoli jsem se jí dotkl.

Vyrazili jsme do měsícem prozářené noci. Zrychlovali jsme, až člun jako šíp poskakoval těsně nad hladinou a jen občas se vlivem gravitace otiskl břichem do vody. Rychlost, vítr, slaný vzduch a Bella. Usmál jsem se.

Všechno se dělo správně. Moc jsem si to pro ni přál. Tu svatbu s celou rodinou, loučení s přáteli. Zlobila se, ale věděl jsem, že přijde čas, kdy jí ty vzpomínky budou drahé. Teď to ještě nemohla dost dobře ocenit. Myslela si, že jen zbytečně odkládám to, co tak moc chtěla. Blázínek. Neměla tušení, kolik sil mě každou noc stálo zůstávat nehybně ležet vedle ní. Topit se v její vůni, poslouchat zrychlený dech a jen ji hladit a líbat. Den za dnem, noc za nocí.

Rozhlédl jsem se a propátral obzor. V dálce, tam, kam její oči ještě nemohly proniknout, jsem uviděl teplou zlatavou záři, náš cíl. Jemně jsem pootočil kormidlo a upravil náš kurz. Celou dobu jsem ani na vteřinu nepřestával vnímat ji. Byla neklidná.

„Pojedeme ještě daleko?“

Usmál jsem se. Odhadl jsem to dobře.

„Ještě asi tak půl hodiny.“ Když jsem se na ni podíval, rukama křečovitě svírala sedadlo. Nepatrně jsem zpomalil.

Celou cestu jsem se soustředil na každou obyčejnou drobnost, na cokoli, co by dokázalo dostatečně zaměstnat mou mysl a odvést pozornost od toho, co teď bylo před námi. Nikdy mi to tak úplně nevěřila, ale být s ní… ve všech smyslech toho slova, jsem chtěl mnohem víc, než ona sama.

Cítil jsem její touhu i její obavy. Vnímal jsem její očekávání. Chvílemi mi připadalo, že mě to roztrhá. Bylo by tak snadné podlehnout. Ale téměř celé století jsem bojoval za možnost zůstat částečně člověkem a cena za to byla vysoká. Cítil jsem se stejně nervózně, jako kterýkoli jiný muž, a bez ohledu na to, kolikrát jsem to viděl, tohle mělo být mé poprvé. Naše poprvé.

A pak ten druhý strach, který byl jen a výhradně můj, a žádný jiný muž se s ním potýkat nemusel. Mohlo ji to zabít. Já jsem ji mohl zabít.

Zavrtěla se a zívla. Přesto se vzápětí zase narovnala a nachýlila se dopředu, aby mohla vidět víc.

„Bello, koukni tamhle,“ oslovil jsem ji, když se ostrov konečně přiblížil i na její dohled.

Sledovala směr mé paže a snažila se zaostřit. Ještě chvíli to trvalo, ale pak jsem v její tváři poznal, že už ho vidí. Vypadala užasle. Palmy a vůně pevniny přinášená větrem. O deset minut později jsme přirazili k molu.

Uvázal jsem člun. Bella trochu bezradně zůstávala sedět. Teď už její srdce zase běželo o překot, kdykoli jen pohlédla k tomu nádhernému osvětlenému domu.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

„Tohle je ostrov Esmé,“ odpověděl jsem a neubránil se širokému úsměvu, když se zaraženě zamračila a polohlasně to po mně opakovala. „Dar od Carlislea – Esmé nám nabídla, že si ho můžeme vypůjčit.“

Vynesl jsem kufry a vrátil se pro ni. Ten moment nevypadal nijak významně, to zásadní se mělo teprve stát, ale já najednou cítil neuchopitelnou bezbřehou vděčnost. V tom člunu seděla moje manželka. Vzal jsem ji do náručí.

„Neměl bys s tímhle počkat až přes práh?“ zeptala se zadýchaně a očima těkala po mé tváři, dokud se nezastavila až na rtech.

„Jsem prostě důkladnost sama,“ pronesl jsem s předstíraným klidem a vkročil s ní na molo. Držela se mě kolem krku a dýchala mi do tváře. Plál jsem jako pochodeň.

Jednou rukou jsem ji přidržoval těsně u sebe a druhou uchopil kufry. Pomalou chůzí jsem prošel cestu mezi palmami a vynesl Bellu až k domu. Vnímal jsem všechno kolem nás, tu jasnou měsíčnou noc, zvuky lesa a moře, vůně. Přesto jsem se každým krokem víc a víc ztrácel v ní. Doba, kdy jsme řešili otázku kdy, dávno minula. Všechno ve mně křičelo dnes!

Postavil jsem kufry na verandu a zadíval se na ni. Čekal jsem, až se mi podívá do očí, pak teprve jsem překročil práh. V tu chvíli se ve mně všechno ztišilo urputným soustředěním. Prožíváním okamžiku. Pevně mě objímala a já ji pomalu nesl domem a rozsvěcel světla. Šumění její teď už divoce pádící krve by snad musel slyšet i člověk.

Vešel jsem do poslední místnosti, rozlehlé ložnice s prosklenou stěnou vedoucí na pláž a s velkou bílou postelí uprostřed. Bella přejela pokoj zběžným pohledem a její oči se zastavily přesně na stejném místě jako ty moje. Na kusu nábytku, který byl skutečným cílem naší dlouhé cesty. Zadrhl se jí dech.

Postavil jsem ji na nohy.

„Já… dojdu pro kufry.“ Musel jsem ven. Nutně. Hned, protože Bella v tu chvíli doslova zářila a sálala. Vyběhl jsem ven a pár vteřin prostě dýchal v marné naději, že mi to pomůže tak, jako to pomáhá lidem. Její srdce jsem slyšel až ven. I se zavazadly jsem se vrátil dovnitř. Stála u postele, rukou zlehka přejela moskytiéru. Až ode dveří jsem viděl drobnou kapku potu, která jí pomalu putovala po krku. Dvě a půl vteřiny jsem ji fascinovaně sledoval, než jsem se dokázal vzpamatovat.

„Je tady trochu horko,“ řekl jsem a dovolil si přijít o pár metrů blíž. I mně v tu chvíli paradoxně bylo vedro a vůbec to nesouviselo s teplotou vzduchu. „Myslel jsem… že to tak bude lepší.“

Její srdce na jeden úder klopýtlo a pak se vrátilo k původnímu zběsilému staccatu.

„Důkladnost sama,“ zamumlala.

Musel jsem se smát. Zatvářila se překvapeně, protože ten smích zněl přesně tak nervózně, jak jsem se cítil. Oči stále upírala na postel.

„Snažil jsem se myslet na všechno, co by nám to… usnadnilo,“ vysvětloval jsem. Kapka na jejím krku dospěla až k límečku a zmizela pod ním.

Bella hlasitě polkla. Od té chvíle, kdy jsem ji postavil na zem, se na mě nepodívala. Chvěla se.

Horečnatě jsem přemýšlel, co dělat. Zadíval jsem se z okna.

„Napadlo mě, jestli… napřed… by ses třeba se mnou nechtěla vykoupat při měsíčku?“

Zhluboka jsem se nadechl a pak už se mi povedlo promluvit mnohem uvolněnějším tónem. „Voda bude velmi teplá. Tahle pláž se ti bude líbit.“

Odkašlala si a sklopila oči.

„To zní hezky.“ Hlas se jí zlomil.

Místnost za tu chvíli doslova nasákla její vůní. Pronikla všude a uvrhávala mě do stavu zvláštního opojení. Nejvyšší čas jít ven. Má-li se všechno odehrát tak… tak aby…

Jak se to stalo, že jsem najednou stál těsně za ní?

„Možná bys teď chtěla chviličku jen pro sebe… Pro člověka to byla dlouhá cesta,“ nadhodil jsem, oči hypnoticky upřené na její krk.

Přikývla a trhaně se nadechla. Sklonil jsem se a přejel rty od jejího ucha až k šíji. Chutnala slaně a sladce zároveň. Její dech, tep, chvění jejího těla, to všechno ke mně najednou zpívalo, že je moje. Tiše jsem se zasmál.

„Ať vám to netrvá moc dlouho, paní Cullenová.“

Když jsem vyslovil její nové jméno, zaplavil mě neskutečný pocit. Ona zadržela dech. Znovu jsem přitiskl rty na její krk. Bylo to jako stát na vrcholu činné sopky. Líbal jsem ji od krku až k rameni.

„Počkám na tebe ve vodě.“

Teď už rozhodným krokem, protože ve mně konečně všechno zapadlo na správné místo, jsem přešel k francouzskému oknu a cestou si přetáhl přes hlavu košili. Hodil jsem ji na podlahu. Bella se tiše zajíkla. Usmál jsem se a vykročil k pláži. Zastavil jsem se až u vody.

Slyšel jsem ji. Zvuk otvíraného kufru, tiché zafunění – nejspíš při láskyplných myšlenkách na proradnou Alici – a kroky vedoucí do koupelny. Svlékl jsem zbytek svých věcí a přehodil je přes větev stromu. Pak už jsem se rozeběhl do vody. Musel jsem na chvíli slyšet jen šumění moře, protože to byl jediný způsob, jak neslyšet ji. Jediný způsob, jak si nepředstavovat. Plaval jsem až u dna a pomocí pomalých temp hledal ztracenou rozvahu. Nabádal sám sebe ke klidu. V rámci možností. Nakonec jsem se vynořil a zůstal stát pár metrů od pláže. Voda mi dosahovala k pasu.

Naslouchal jsem. V ten okamžik jsem chtěl běžet za ní, protože rytmus jejího dechu teď ze všeho nejvíc připomínal panickou ataku. Vyděsil jsem se. Znovu jsem svedl několikavteřinový boj sám se sebou a také s jejím hlasem ve své hlavě. Tohle je špatný nápad! Měli bychom počkat!

Zavřel jsem oči a jen dýchal. Zhluboka. Dokud jsem neslyšel, že i rytmus jejího dechu má správné tempo.

„Nebuď srab!“ ozvalo se sotva slyšitelně a já se skoro rozesmál.

A pak už to byly její kroky mířící ke mně. Nejdřív po dlažbě a potom pískem. Stál jsem zády a zapřísahal se, abych se neotočil. Chtěl jsem, aby mohla být úplně klidná. Zadíval jsem se na nebe, na měsíc. Dlaněmi jsem hladil klidnou hladinu a každou částečkou svého těla se soustředil na ni. Zastavila se. Její dech teď nezněl vystrašeně. Zněl…

Krátké zašustění. Váhavé kroky. První dotyk vody s jejími chodidly. Hladina kolem mě se jemně rozvlnila. Znehybněl jsem. Naprosto. Pak stála vedle mě. Naše ruce se propletly. Ta poslední vteřina, než jsem se k ní otočil, mě téměř připravila o rozum.

„To je krása,“ vydechla. Stála tam, oči zvednuté k nebi a měsíc ji celou postříbřil. Vlasy, tvář, sametovou pleť, bělostné paže i… ňadra. Málem jsem zemřel.

„Jde to,“ odpověděl jsem. Podívala se mi do očí a zachvěla se. Musela to na mně vidět. Hleděl teď z mých očí mladík Edward Cullen, nebo to věčně hladové zvíře, které při pohledu na její tělo málem začalo vrčet? V tu chvíli jsem si ani nebyl jistý, jestli se pocity těchto dvou polovin mé osobnosti vůbec nějak liší.

„Ale slovo krása bych nepoužil,“ vypravil jsem ze sebe konečně. „Co je krása měsíce v porovnání s tebou…“

Usmála se. Neuhnula pohledem, a její ruka, když ji ke mně natahovala, se nechvěla. Položila ji na mou hruď. Byla horká a voňavá a postupně mě tavila.

„Slíbil jsem, že to zkusíme,“ zašeptal jsem a zdůraznil poslední slovo. Můj hlas zněl přesně tak napjatě, jak jsem se cítil. „Jestli… jestli ti něco udělám, jestli tě to bude bolet, musíš mi to okamžitě říct.“ Ta představa mě ničila dlouhé měsíce.

Nezačala argumentovat, nehádala se jako obvykle. Jen vážně přikývla. Pak udělala krok a přitiskla se ke mně.

„Neboj se,“ zašeptala. „Patříme k sobě.“

Dýchal jsem. Musel jsem. Nezbytně. Objal jsem ji, to vroucí zosobnění všech mých snů. Jako by moře kolem vzplálo a nás olizovaly plameny.

„Navěky,“ souhlasil jsem a stáhl ji do hlubší vody.

Povídky od Karolky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

70)  Karolka (12.02.2011 22:18)

HMR: To je úplně ok. Díky.

69)  HMR (12.02.2011 22:00)

Smysluplný komentář? Teď?

68)  Karolka (12.02.2011 21:02)

Petra: Děkuju!
Dada: Ahoooj! Díky, to jsem ráda.

65)  Karolka (11.02.2011 22:00)

mary: Děkuju.
jeanine: Díky.
krista81: Děkuju.

64)  krista81 (11.02.2011 21:54)

Pááni, ani nevím jak popsat pocity z téhle povídky - asi, že to je přesně to co Edward cítil a navíc brilantně sepsané.

63)  jeanine (11.02.2011 21:48)

Karolko, máš pravdu. Nebylo by to ono. Takhle je to perfektní.

61)  Karolka (11.02.2011 20:33)

semisko, děkuju, to jsem ráda!
Lucie, díky!
kamčí, děkuju!

58)  semiska (11.02.2011 18:08)

karolko, moc pěkně si to napsala. Povedlo se ti to a mně se to moc líbilo. Chvilkami jsem dělala slinty slinty a užívala si tu jejich lásku a napětí z očekávání.

57)  Karolka (11.02.2011 17:25)

Ani ne. Já mám opačný problém a je to asi hodně výchovou. Chvála mi většinou nedorazí až do mozku. Ale třeba se to jednou povede prošťouchnout. Každopádně moc děkuju a jsem šťastná, že se ti to líbilo.

55)  Karolka (11.02.2011 16:33)

Pospeta: To jsem ráda!
Bosorka: No to by mě taky zajímalo. Nesouvisí to s jednou seriálovou postavou?
jeanine: Děkuju, Jani. Původně jsem chtěla, ale pak mi připadalo, že by to nebylo ono.
Evelyn: Tak to je prima. Děkuju!

54)  Evelyn (11.02.2011 15:43)

Karolko, normálně nemívám takovéhle povídky ráda a nečtu je (část knihy převyprávěná jinou postavou a ještě s použitím původních přímých řečí)... ale tahle tvoje byla přímo kouzelná Nějak poslední dobou ujíždím na pohledech Edwarda a ty ses mi dokonale trefila do nálady.

53)  jeanine (11.02.2011 15:35)

Krásné! Škoda, že nám to i Steph nenapsala z druhého pohledu. Dosud jsme věděli jen o nervozitě Belly, ale jak na tom byl Edward? To mě ani ve snu nenapadlo. Bylo to kouzelné, romantické, Edwardovské, nervozní s malou špetkou napětí a bylo to od Tebe! Nádhera, jen škoda, že jsi to utnula, jako Steph. Bylo by kouzelné, kdyby ses dostala až k trhání polštářů atd...
Děkuji, krásný zážitek!

52)  Bosorka (11.02.2011 12:42)

Jééééééééé Dean alias kožené kalhoty To jméno prostě zbožňuju!! Proč asi

51)  Pospeta (11.02.2011 10:21)

Teda Karolko, takže jsi nejen geniální autorka, ale taky telepatka?
Ano, ten kluk je přesně moje krevní skupina.
Úplně už ho vidím, jak "špendlí" na střeše.
A to jsem myslela, že moje láska k Zoomince už nemůže být větší. Velký omyl!
Děkuju, děkuju, děkuju.

«   1 2 3 4 5   »