04.05.2010 [09:30], pajinka2004, ze série New lease of life, komentováno 6×, zobrazeno 2924×

Bella prožívá další životní zkoušku. Díky okolnostem se musí stát dospělou již ve svých 17. Přichází o rodiče a žije jen se svou sestrou, která otěhotní. Jenže porod neproběhne tak úplně podle jejich představ a vlastně celé její těhotenství je podivné. Bella se dítěte nakonec ujme, ale jde opravdu jen o obyčejné dítě? Co všechno jí v životě ještě potká a hlavně, jak se s tím vyrovná?

Čekají jí nečekaná setkání!

Dojde Bella svého štěstí a naplnění? Co když všechno musí jednou skončit?

Dáme se do toho a uvidíme.

Narození

Snad každý si již položil otázku, jaký je smysl života? Jasná odpověď neexistuje, protože smysl života se u každého z nás liší. Jsou i tací, kteří při pohledu na dnešní svět pochybují, že život má nějaký hlubší smysl. Třeba ani nemá cenu se zabývat touto otázkou, protože základní smysl života spočívá v naší normální lidské existenci. Kdo ví...

I já jsem si takovou otázku položila. Za poslední roky již mnohokrát. Častěji, než bych byla schopna si vůbec sama před sebou přiznat. A přesto nevím. Možná proto, že na světě jsou důležitější osoby, lidé a jejich osudy a já prostě nedokážu splynout s jejich poklidnými cestami, na které se ve své nevědomosti dávají a přitom netuší, že se ženou ke zkáze.

Netuší… Jak blažená je nevědomost. Nevědět kam a přesto jít dál. V tom se skrývá pravá odvaha každého z nás. Možná snad jsem měla říci každého, kromě mě.

Já vím, kam jdu a kam směřuji, ale s lidskou existencí to nemá nic společného…

A přesto nelituji. Nelituji ani jediného proklatého dne, který jsem tady strávila.

Ale to už bych předbíhala. Vše má přece svůj začátek…

…

,,Víš co? Dej mi pokoj jo?“ Přetahovala jsem se se svojí sestrou. Byla jako šílená.

,,Nemůžu za to, že jsi těhotná. Je to tvoje věc!“ Prý je ve druhém měsíci. To určitě, vypadá jako by měla každou chvíli rodit. A ne, že by to vypadalo na snadný porod. Byla kost a kůže. Oblečení na ní viselo špinavé a potrhané.

Celé dva měsíce se neukázala doma, tahala se s nějakým krasavcem, viděla jsem ho všeho všudy dvakrát  a teď po mně bude něco chtít. Navíc, ani předtím jsme neměly zrovna dobré vztahy. A to se nezměnilo ani s jejím těhotenstvím. Teď tu přede mnou klečela na kolenou a prosila, abych se postarala o to dítě, kdyby se s ní snad něco stalo.

,,Zbláznila jsi se. Ty si uženeš parchanta, na mě kašleš a potom po mně chceš něco takového. Bude mi teprve sedmnáct a měla bych se starat o dítě? A navíc, co by se s tebou mělo jako dít? Jsi těhotná, ne smrtelně nemocná! Ať se o něj postará jeho otec.“

Od mých deseti let mám jenom ji. Rodiče nám zemřeli při jednom z jejich adrenalinových výletů za hranice jejich možností. Bohužel i možností přežití. Nebyli zrovna vzorem dokonalých rodičů, ale měla jsem je ráda. Celkem.

Jenže potom mě tu nechali jen s Kristýnou a já se změnila. Hodně jsem se změnila. Dospěla jsem. Dětství se ztratilo v nenávratnu a já se naučila o sebe postarat sama. Nikoho nepotřebuju! Ani ji!

Veškeré peníze, které jsme měly, Kristýna během pár let prolila v alkoholu a prohrála v automatech a kartách. Bydlely jsme pořád v našem, původně nádherném, domě ve Washingtonu, jenom teď mu z tehdejšího vybavení téměř nic nezbylo a byl tak zanedbaný, že by ho už snad nikdo ani nekoupil. Všechno prodala. Potom zmizela a teď…

,,Bell, musíš mi pomoci. Prosíím,“ vydechla sotva slyšitelně a poslední slovo tiše zaúpěla. Snad proboha opravdu nebude rodit!

,,Ne!“ Odstrčila jsem její ruce a chtěla odejít, jenže potom se ozval ten nejhorší zvuk jaký jsem kdy v životě slyšela. Něco prasklo. Otočila jsem se a…

,,Panebože Kristýno, co se to s tebou sakra děje?“ Oči se jí protočily a upadla do bezvědomí.

,,Kristýno, krucinál prober se!“ Začala jsem jí pleskat po tvářích silněji a silněji. Musím někoho zavolat. Pomoc. Pomalu otevřela oči a zpod řas se na mě podívala.

,,Pomoz mu, Bello.“ Cože? Mu? Ne, ne, ne! Takhle to určitě nemyslela, ona neumře. Nemůže mě tady nechat i ona. Udělaly jsme si hodně zlého, ale mám jenom jí! Řekla jsem, že jí nenávidím, ale ztratit ji nechci. Pořád je to moje sestra a kdysi jsme měly dobré vztahy. Dřív jsem i doufala , že se ty časy zase vrátí, a pořád doufám! Ve skrytu duše.

Podepřela jsem jí hlavu.

,,Vydrž, někoho zavolám.“ Pohybem tak rychlým, že jsem byla až udivena, mě zastavila. Silou mě držela za ruce. Kde se to v ní bere? Byla nepříčetná, hysterická…

,,NE!“

,,Ale Kristýno, vždyť…“

,,Pomoz mu ven!“ S námahou se otočila ke své kabelce a vytáhla stříbrný předmět, který mi vtiskla do dlaně.

,,Au.“ Řízla jsem se, co to…

,,Co to má znamenat?“

,,Věř mi.“ Přitlačila mi ruku se skalpelem ke svému břichu. Napnutá kůže se začala otevírat a z ní se valily proudy krve. Fuj, ten pach.

,,Tohle nezvládnu Kristýno!!“ Začala jsem se otřásat nezadržitelnými vzlyky.

,,Bello, já ti věřím. Prosím. Prosím tě. Prosíím.“ Podívala jsem se do její strhané tváře a její bolest zasáhla i mě. Nebyl to ale výraz bolesti fyzické, nýbrž bolest matky, která ví, že svoje dítě nikdy neuvidí. Nikdy ho nezahřeje a neutěší ve svém náručí. Nebude s ním sdílet radosti jeho života a nikdy od něj neuslyší to slovo, máma!

,,Bello! Dělej!“ Zadržela jsem dech a řízla jsem. Vyvalily se další potoky krve, byla všude. Stékala mi po jejím břiše dolů k nohám. Najednou se něco začalo drásat ven z jejího těla. Dítě. Vzala jsem ho a podívala se na něj. Panebože. Nikdy jsem nevěřila v boha, ale proboha, to dítě…

,,Je živé? Je v pořádku? Podej mi ho!“ šeptala zlomeně z posledních sil. Obrátila jsem ho k ní a položila na její znetvořené břicho.

,,Tvoje maminka,“ zašeptala jsem. Rozhodně to nebylo normální dítě. Takové, jaké jsem denně viděla na ulicích. Ale bylo, bylo… jako… Anděl! Byl to chlapec. Krásný jako andílek. Okamžitě jsem se do něj zamilovala.

Chvíli mu tiše broukala do jeho vlásků a potom…

,,Díky, Bell, mám tě ráda. Vždycky jsem měla. Odpusť mi.“ Její poslední slova.

A pak nic, konec. Poslední hluboký výdech. Ale zdálo se mi, jako bych v jejích očích, těsně než se naposled zavřely, viděla jiskry naplnění, štěstí. Jakoby odcházela z tohoto světa s vědomím, že tu po sobě něco zanechává. Něco, co v jejím životě jako jediné dává smysl, co jej učinilo skutečným. Měla pravdu.

Teď už našla svůj klid.

Vzala jsem dítě do rukou a zabalila do deky. Musím se o něj postarat. A také chci. Jakmile jsem se na něj znovu podívala, cítila jsem, že teď se on stane mým životem. A naplním každý den jeho života láskou a porozuměním, kterého já jsem se nedočkala.

Chovala jsem ho ve svém náručí a přemýšlela jsem co dál.

Pohlédla jsem na její znetvořené tělo. A poté na její tvář. Napříč všemu byla její tvář klidná a uvolněná. Klekla jsem si k ní a vzala její ruku do své.

,,Měla jsem tě ráda sestřičko. Mrzí mě, že jsem ti to ani nestihla říct.“ Slzy mi stékaly po tvářích a smývaly bolest na mé duši. Proč člověk pochopí, co v životě měl, teprve až když všechno ztratí? Vlastně ne, vše jsem neztratila. Teď tu mám toho maličkého andílka v mém náručí.

,,Teď už nepromrhám ani jediný den. Pro tebe Kristýno, pro našeho syna.“ Ano, našeho, ona ho porodila a starala se o něj, když byl uvnitř jejího těla. A já se o něj budu starat zbytek života. Je to náš syn. Malý Jacob.

Ano, myslím, že Jacob je pro něj to pravé jméno. Vždycky si přála, aby se jednou její syn jmenoval po našem dědečkovi.

Vzala jsem malého Jacoba do náručí a šla s ním do koupelny. Umyla ho a zabalila do několika malých dek. Našla jsem i látkové pleny. Musím mu něco koupit a hlavně ho nakrmit.

Ale tady zůstat nemůžeme. Úřady by mi ho vzaly a to nemůžu dopustit. Nevzdám se ho.

Zvláštní, jak jediný malý človíček změní život k nepoznání během jediné chvíle. Nikdy jsem nechtěla být matkou, nejsem ani mateřský typ. Ale on to ve mně všechno probudil.

Prohledala jsem celý dům a vzala veškeré peníze, které jsem našla. Zabalila jsem pár tašek s nejnutnějšími věcmi a hodila je do Kristýnina auta. Jenomže co teď? Přeci tu nemůžu nechat její tělo. Přeci jen tak neodejdu a nenechám ji tu svému osudu. Stále je to moje sestra a zaslouží si být pohřbena.

Ale poznají, že porodila, že něco není v pořádku. Co mám dělat? Seděla jsem na pohovce s Jacobem stále v náručí a snažila se nalézt odpovědi na svoje otázky v jeho krásně zelených očích.

,,Budeme tu muset ještě chvíli zůstat, Jacobe. Musíme prodat dům a postarat se aby tvoji maminku našli správní lidé.“ Pohladila jsem ho po hlavičce a začala mu broukat píseň, kterou mi zpíval dědeček před spaním. Po chvíli usnul. Byl tak hodný, za celou tu dobu ani jednou neplakal. Až mi to přišlo trochu divné. Ale co, s dětmi nemám zkušenosti, třeba všechny nepláčou a nevydávají hysterické zvuky jako zatím všechny ty děti, které jsem poznala. Odnesla jsem ho do svého pokoje a přikryla ho. Musím zařídit ještě hodně věcí…

pajinka2004   2. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  pajinka2004 (05.05.2010 12:30)

Sakraprace: opět jsem hledala, jak bych tě oslovila a nic, sakrapráce... Dělá mi dobře, když mi sem někdo hodí ten slintající smajlík, díky.
Ambři já taky občas jen koukám, co jsem to zase vyplodila A se těm, kdo jsou ochotní to číst.
Zuzi, že tě to pořád baví? Super!!

5)  zuzka88 (04.05.2010 20:22)

Čtu znovu a musím opět chválit. I podruhé je to skvělé

4)  ambra (04.05.2010 18:52)

Paji, čtu od Tebe první věc a jenom koukám a koukám a koukám.

3)  sakraprace (04.05.2010 17:58)

Zírám na monitor, čelist u země a čekám, že se mi tu nějakým způsobem objeví další písmenka a odstavec a ono nic..
Tak čelist je zpět, oči taky a já . Krásnééééé to bylo.

2)  pajinka2004 (04.05.2010 13:15)

Á, tebe bych tu nečekala, když už to máš přelouskané. Maličko se snažím poupravit a zdokonalovat, takže to bude sice to samé, ale maličko upgradované.

1)  Evelyn (04.05.2010 12:43)

Á, jedna z mých oblíbených povídek Přečtu si ji zase hezky od začátku

1