26.04.2010 [16:30], Ree, ze série Nepřátelství, komentováno 9×, zobrazeno 3177×

Edward:

Řekl jsem jí vše, co se tenkrát na parkovišti stalo, a pozoroval její reakci. Zhluboka dýchala a vypadala, jakoby chtěla někoho zabít – mě, Briana, nebo možná oba.

„Bello?“ zavolal jsem potichu, jelikož už byla hodina.

„Ehm… Jo, promiň. Děkuji, že ses mě zastal,“ řekla a vynutila si na tváři úsměv.

„Je ti dobře?“ zeptal jsem se. Přikývla a zbytek hodiny mlčela. Když zazvonilo, vrátila se konečně do reality.

„Jakou máš další hodinu?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Chemii. Co máš ty?“

„Španělštinu, což je úplně na opačné straně budovy,“ zasmála se.

„To ano. Pojď, doprovodím tě,“ nabídl jsem se a pokynul jí ke dveřím.

„Děkuju,“ usmála se a vyšla ze třídy. Doprovodil jsem ji až na španělštinu a ve třídě už zahlédl Emmetta. Jestli sehnal místo vedle ní, má se Bella na co těšit.

„Děkuju za doprovod,“  usmála se a vešla do třídy. Otočil jsem se a šel na svojí hodinu.

Znovu jsme se viděli až na obědě - přišla zároveň s Alice.

„Áááá… nová krev mezi námi,“ zasmál se Emmett. Alice ho propalovala pohledem, já na něj zavrčel a Rose s Jasperem se na něj vykuleně podívali. Potom jsem slyšel jenom výprsk smíchu vedle sebe – Bella.

„Dělal si ze mě srandu celou hodinu. Stihla jsem si zvyknout,“ vysvětlila se smíchem, čímž uvolnila napětí, které tady panovalo. Celou půlhodinu oběda jsme se smáli a strhávali na sebe pozornost celé jídelny. Nikdo nebyl zvyklý, že jsme se bavili s někým jiným než se svojí rodinou, a už vůbec ne, že bychom se smáli.

„Už půjdu,“ zvedla se najednou Bella a odešla od stolu. Díval jsem se za ní než vyšla z jídelny a potom jsem si všimnul Briana, který vycházel hned po ní. Vstal jsem, abych ho sledoval, ale zadržela mě něčí ruka.

„Já tam půjdu. Mám s ní hodinu, takže to nebude tolik nápadné,“ zadržela mě Rose. Přikývl jsem a Rose odešla. Za chvíli jsme se k odchodu zvedli všichni a rozešli se na své hodiny. Teď mě čekala trigonometrie. Psali jsme test, takže jsem měl dost času na přemýšlení. Z něj mě vytrhlo zvonění.

Další hodina? Historie. Pár metrů před učebnou jsem uslyšel někoho volat mé jméno. Otočil jsem se a uviděl Angelu Weberovou.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se, když mě dohnala.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem a postavil se ke stěně. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, ale byly zmatené.

„Co se stalo, Angelo?“ zeptal jsem se, když se k ničemu neměla.

„On zná mé jméno?“ podivila se.

„Belle možná něco hrozí. Kluci se o tom před námi nebaví, ale jsem si jistá, že domlouvají něco, aby Brian Bellu získal zpátky. Bojím se o ní. Brian je schopný všeho,“ dopověděla se značným strachem v hlase.

„Já to vím, slyšel jsem jak se o tom bavili. Dáváme na Bellu pozor,“ uklidňoval jsem ji.

„Znám totiž Briana. Opravdu je schopný všeho, aby dostal, co chce.“

„Já vím. Každou hodinu, kterou mají ti dva společnou, mají společnou i s někým z mé rodiny.“ Ani nevím, proč jsem jí to řekl. Až moc jsem jí věřil. Možná to bylo tím, jak čisté jsou její myšlenky. Překvapeně se na mě podívala, ale potom se jí na tváři objevil úsměv.

„Dobře. Tak já… už půjdu na hodinu,“ řekla a odešla. Otočil jsem se a šel do třídy.

Asi minutu po zazvonění mi zavibroval mobil – Emmett. Ten má teď mít přece hodinu s Bellou.

„Emmette?“

„Bella nepřišla na hodinu a Brian taky nedorazil,“ ozvalo se z telefonu. Okamžitě jsem si sebral věci a vyletěl ze třídy. Teď mě nutnost lidské rychlosti štvala více než obvykle. S Emmettem jsem se potkal v prvním patře.

„Nenašel jsem ani jednoho. Prošel jsem i dívčí záchodky,“ oznámil mi. Najednou jsme uslyšeli motor auta a oba jsme vyběhli za tím zvukem. Z parkoviště vyjížděl hnědý mustang. Snažil jsem se zachytit nějaké myšlenky, abych zjistil, jestli je v tom autě Brian, ale přestal jsem, když auto vjelo na trávník a následně narazilo v plné rychlosti do sochy. Okamžitě jsem se rozeběhl k místu nehody. Myslím, že jsem trochu překročil lidskou rychlost, ale v téhle chvíli mi to bylo jedno. Než jsme k autu stihli doběhnout, dveře řidiče se otevřely a z nich vystoupil Brian. Rozhlédl se kolem sebe a začal utíkat.

„Vezmu si ho,“ zavolal Emmett a běžel za ním.

„Nech ho, Emmette, určitě krvácí,“ připomněl jsem mu naší slabost.

„To zvládnu,“ ujistil mě a běžel do lesa za Brianem. Já jsem mezitím doběhl k autu. Otevřel jsem dveře spolujezdce a Bellino tělo mi spadlo do náručí. Chtěl jsem ji vyndat, ale nohy měla zaklíněné. Trochu jsem narovnal palubní desku a vyprostil ji z auta.

 

Bella:

Druhou hodinu jsem měla španělštinu. Nikdy jsem si nevšimla, že tam se mnou chodí Edwardův bratr.

„Ahoj, já jsem Emmett,“ představil se a nastavil ke mně ruku.

„Bella,“ usmála jsem se a ruku mu podala.

„Nová krev v mém nudném životě,“ zasmál se a já se zamračila. „Dělám si srandu. Edward tě nevaroval, že si na mě máš dát pozor?“

„Edward mě ani nevaroval, že s tebou mám hodinu,“ řekla jsem.

„Já mu to doma vyčtu,“ zasmál se. No, tak s ním bude zábava. A to spolu dneska máme ještě jednu španělštinu.

Samozřejmě mě Emmett nenechal dávat pozor. Naštěstí jsme seděli v poslední lavici, takže nás učitel moc nekáral. Celkem mi bylo líto, že další hodinu mám sama. S Emmettem byla alespoň sranda. Ještě dvě hodiny a je oběd, tam zase uvidím Edwarda. To bylo jediné, co mě uklidňovalo. Teď se nezabít při tělocviku a potom přežít fyziku a jsem v suchu.

Tělocvik sice nebyl zrovna jeden z nejlepších – i když nejlepší by byl, kdyby úplně odpadnul – ale alespoň jsem se nezranila. Poslední hodina před obědem – fyzika. Nebyla jsem zrovna nadšená, že ji mám, ale byla rozhodně lepší než tělocvik. Když jsem vešla do třídy, úplně v zadní lavici seděla Edwardova sestra Alice. Usmála se na mě v okamžiku, kdy jsem vstoupila do třídy. Opětovala jsem jí úsměv a sedla si na své místo.

Konečně byl konec i téhle hodiny. Dneska to bylo utrpení. Raději bych místo ní měla tělocvik a to je u mě co říct. Vstala jsem, sbalila si věci a šla do jídelny. Posbírala jsem si na tác nějaké jídlo a chtěla si jít sednout. Bohužel, u stolu, kde normálně sedávám, teď seděl i Brian a k němu se mi zrovna moc nechtělo. Stála jsem tam nerozhodně, dokud se za mnou neozval dívčí hlas.

„Nechceš si sednout k nám?“ zeptala se mě s úsměvem malá elfka – Alice.

„Nebude to ostatním vadit?“ zeptala jsem se.

„Nebude,“ ujistila mě.

„Určitě?“ zeptala jsem se a podívala se na blondýnu u jejich stolu. Nevypadala zrovna nadšená z… vlastně nevypadala nadšená nikdy.

„Viděla jsem to,“ zasmála se a poklepala si na hlavu. Jasně, Alice vidí budoucnost. Usmála jsem se a následovala ji k jejich stolu.

„Áááá… nová krev mezi námi,“ zasmál se Emmett sotva mě uviděl. Podívala jsem se po ostatních a viděla, jak ho Alice s Edwardem propalovali očima a Rosalie s Jasperem těkali očima mezi ním a mnou. Když jsem viděla jejich reakci, nemohla jsem si pomoc a vyprskla jsem smíchy. Všichni se na mě podívali s nechápajícími výrazy.

„Dělal si ze mě srandu celou hodinu. Stihla jsem si zvyknout,“ vysvětlila jsem a smála se dál. Po chvíli se ke mě přidali i ostatní. Celý oběd jsme si povídali a smáli se. Všimla jsem si několika nechápajících pohledů kolem, ale bylo mi to jedno.

„Už půjdu,“ řekla jsem ke konci oběda. Potřebovala jsem si ještě projít učivo, protože jsem tady kvůli nemoci dlouho nebyla.

Byla jsem skoro u učebny, když mě někdo chytil za paži a otočil k sobě.

„Briane?“

„Ahoj, Bello. Tak jak ses rozhodla?“ zeptal se s úsměvem.

„Promiň, ale… nechci to zkoušet znova. Dlouho jsem se z našeho rozchodu dostávala a nechci to zažít znova,“ omluvila jsem se.

„Už tě neopustím, slibuju.“

„Promiň, ale nejde to. Už tě nemiluju,“ dostala jsem ze sebe.

„Cože?“ zvýšil hlas a jeho stisk mé ruky zesílil.

„Pusť mě, bolí to,“ sykla jsem bolestí a snažila se mu vytrhnout ze sevření.

„Nemiluješ? Takže ty miluješ toho… Edwarda?“ zeptal se výsměšně.

„Do toho ti nic není,“ zasyčela jsem naštvaně.

„Ale je. Patříš mi. Jsi moje! Rozumíš, Isabello?“ Jeho pohled se pomalu měnil v nenávistný.

„Pusť ji!“ slyšela jsem za sebou. Ale nebyl to hlas mého anděla.

„Nepleť se do toho,“ křikl Brian.

„Řekla jsem, ať ji pustíš,“ ozval se ten hlas plný zloby znovu. K mému překvapení to zabralo. Brian pustil mou ruku a když odcházel, naklonil se k mému uchu.

„Vyřídím si to s tebou. Nenechám tě jinému, s tím počítej,“ zašeptal a odešel. Otočila jsem se na člověka, který mě zachránil a spatřila jsem Rosalie. Trochu mě zaskočilo, že se mě zastala. Dobře… zaskočilo mě to hodně. Když jsem viděla její výraz, pochopila jsem, proč mě Brian pustil. Bála bych se jí. Měla v očích nenávist a její krása tu nenávist jen podtrhovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a na tváři se jí objevil lehký úsměv.

„Jo, děkuju,“ poděkovala jsem a třela si ruku.

„Půjdeme do třídy?“ Přikývla jsem a následovala ji až k učebně angličtiny.

„Nikdy jsem si nevšimla, že spolu máme angličtinu,“ řekla jsem, když jsme došly do učebny.

„Jo, přehodila jsem si ji s fyzikou. Na takovéhle věci moc nejsem. Sedíš sama?“ zeptala se a ukázala na židli vedle mě.

„Jo, loni jsem seděla s Brianem, takže letos je místo prázdné,“ usmála jsem se.

„Můžu si sednout s tebou?“

„Jasně.“ Usmála se a posadila se vedle mě. Povídaly jsme si než přišel učitel. Brian už byl ve třídě a obě dvě nás propaloval nenávistným pohledem.

„Dávej si na něj pozor, Bello! Je nebezpečný,“ zašeptala mi Rose uprostřed hodiny.

„Myslím, že mi nijak neublíží,“ bránila jsem ho.

„Bello, s kolika z mojí rodiny máš nějaký předmět?“ zeptala se a dívala se mi do očí.

„Ehm… s Edwardem mám biologii, s Emmettem španělštinu, s Alice fyziku a s tebou angličtinu,“ odpověděla jsem jí. Nechápala jsem smysl její otázky.

„S Jasperem máš trigonometrii a s Edwardem ještě francouzštinu.“ Takže já budu mít s Edwardem ještě o tři hodiny týdně víc, než jsem měla? Tohle mi vůbec nevadilo.

„Proč si myslíš, že s tebou najednou máme všichni hodinu? Všechny ty hodiny máš společné i s Brianem.“

„To kvůli němu?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Něco chystá, Bello, ale my nevíme co. Chce tě získat zpátky za každou cenu. Edward nechce, aby se ti něco stalo,“ vysvětlila mi. „Bojí se o tebe.“ Po tomhle jsem začala uvažovat, jestli je Brian něčeho takového schopný. Nevím, co jsem si nalhávala. Byl toho schopný. Byl schopný všeho, aby získal něco, po čem touží. Zbytek hodiny jsem nemyslela na nic jiného. Když zazvonilo, Rose mě doprovodila až k učebně španělštiny. Nakonec jsem na Rosalie musela změnit názor. Nebyla tak nafoukaná jak se na první pohled zdála. Když jste ji poznali blíže, byla to milá holka.

„Užij si španělštinu a pozdrav Emmetta,“ usmála se a šla na svou hodinu. Třída byla už skoro plná. Když jsem chtěla vejít, někdo vyběhl ze třídy a vyrazil mi učebnice z ruky.

„Díky,“ sykla jsem a sehla se pro ně. Když jsem je posbírala a narovnala se, někdo mi zakryl pusu a odtáhl mě někam pryč. Chtěla jsem volat o pomoc, ale něčí ruka mi v tom bránila a i kdyby ne, přes ten řev, který se ozýval ze třídy, by to slyšet zřejmě nebylo.

„Buď zticha, Bello! Nikdo o nás nemusí vědět!“ řekl mi do ucha nenávistný hlas. Brian? Co po mě chce? Rose měla pravdu, je nebezpečný.

Dovlekl mě až na parkoviště a naložil mě do auta. Na dveře dal dětskou pojistku a rychle obešel auto.

„Pusť mě, Briane!“ křičela jsem.

„Říkal jsem, že jsi jenom moje a teď ti to jenom dokazuju,“ zasmál se a políbil mě. Bránila jsem se, ale byl silnější. Nastartoval a vyjížděl z parkoviště.

„Zastav, Briane! No tak, zastav!“ křičela jsem, ale z jeho strany se ozýval jenom hlasitý smích. Napadla mě jenom jedna věc. Když už jsme byli na konci parkoviště, drkla jsem mu do volantu. Nečekal to a vjel na trávník. Chtěl to stočit zpátky na cestu, ale já mu v tom bránila. V plné rychlosti jsme narazili do sochy a já upadla do temnoty.

 

Edward:

Náraz byl tak ohlušující, že se před budovou seskupila celá škola. Mířila k nám Alice a za ní pár učitelů.

„Ne, Alice, krvácí,“ zašeptal jsem, aby to Alice slyšela. Zastavila. Potom si to ale rozmyslela a zase se rozběhla. Sám jsem měl co dělat, abych její krvi odolal. Sundal jsem si tričko a přidržel jí ho u hlavy, kde nejvíce krvácela. Oči mi tmavly a před nimi se dělala rudá mlha. Oheň v hrdle byl nesnesitelný, ale moje vůle byla silnější. Alice doběhla až ke mě a klekla si vedle.

„Kde je Jasper?“ zeptal jsem se. Nepotřebovali jsme další potíže. Jasper už měl velké sebeovládání, ale mnoho let pití lidské krve není jen tak lehké zapomenout.

„Zůstali s Rose u školy,“ odpověděla.

„Zavolej Carlislovi,“ řekl jsem, ale to už vytahovala z kapsy mobil.

„Bello, probuď se! No tak, Bells. Nesmíš mi umřít. Prostě nesmíš,“ prosil jsem ji, ale nereagovala.

„Co se stalo?“ zeptala se slečna Copeová, která k nám doběhla jako první.

„Co je s ní?“ – další z učitelů.

„Měli nehodu,“ řekl jsem a dál se jim nevěnoval.

„Oni?“ zeptal se profesor Medina.

„Bella a Brian,“ ozval se za autem Emmettův hlas a v ruce držel Briana, aby znovu neutekl. Brianovy poranění nebyly všechny z nehody. Podíval jsem se na Emmetta a ten se jenom usmál.

„Trošku jsem mu vysvětlil, jak se má chovat k ženám,“ poslal mi myšlenku.

„Bože, Bello!“ slyšel jsem za sebou Angelu.

„Tak co se stalo?“ zeptal se ředitel. Nevnímal jsem je. Bylo mi jedno, kdo jim to vysvětlí. Teď jsem se staral jenom o Bellu.

„Co je s ní?“ zeptala se Angela se slzami v očích.

„Je v bezvědomí. Asi bude mít několik zlomených žeber. To auto narazilo do sochy stranou spolujezdce a Bella nebyla připoutaná. Slíbil jsem, že ji ochráním, ale nesplnil to,“ nadával jsem si.

„Nemůžeš za to, Edwarde. Nemohl jsi ji pořád hlídat,“ uklidňovala mě. Hladil jsem Bellu po vlasech a tváři a nadával si za to, že jsem nesplnil svůj slib – neochránil jsem ji.

Carlisle přijel za 5 minut a těsně po něm sanitka. Okamžitě ji odvezli do nemocnice. Jel jsem s ní v sanitce a držel ji za ruku.

„Co jí je?“ zeptal jsem se Carlisla, který jel s námi.

„Bude mít silný otřes mozku a vypadá to na tři zlomená žebra a krvácení do břišní dutiny. Zatím nic nevíme, musíme udělat plno testů.“

„Přežije to?“ zeptal jsem se a podíval se mu do očí. Chvíli mlčel, ale potom se rozhodl říct pravdu.

„Nevím, Edwarde. Je to padesát na padesát. Nemůžu ti nic slíbit, i když bych to byl rád udělal.“

„Díky,“ zašeptal jsem a podíval se zpátky na ni. Její tvář teď hyzdily různé jizvy a poranění, ale mě to bylo jedno. Pořád to byla moje bohyně, můj anděl. S potěšením jsem zjistil, že její krev už mě tolik nedráždí, ale k čemu mi to bylo, když teď možná zemře? Kvůli mě…

Za chvíli jsme dojeli k nemocnici. Okamžitě ji odvezli na testy. Carlislovo podezření na vnitřní krvácení se potvrdilo, takže ji hned vzali na sál. Seděl jsem na chodbě a netrpělivě čekal na odpověď.

„Hledám svou dceru, Isabellu Swanovou,“ uslyšel jsem mužský hlas. Podíval jsem se na recepci a uviděl Charlieho.

„Počkejte chvilku,“ řekla sestra, která zrovna telefonovala. Zvedl jsem se a došel až k němu.

„Dobrý den, pane Swane. Bellu právě operují,“ řekl jsem mu.

„Co se stalo?“ zeptal se s utrápeným hlasem.

„Měla nehodu. Jeden kluk – Brian – ji zřejmě chtěl unést. Když se bránila, strhl auto a narazil do sochy – bohužel stranou spolujezdce – a Bella nebyla přivázaná,“ vysvětlil jsem mu. Charlie vypadal jakoby nejraději něco rozbil, nebo někoho zabil.

„Já ho zabiju, syčáka! Jednou se trápí kvůli tomu, že ji opustil, potom kvůli němu málem umrzne, protože zase chce, aby se k němu vrátila a teď – když se k němu vrátit nechce – ji unese a málem zabije?“ křičel a byl rudý vzteky. „Kde je teď?“ zeptal se plný hněvu.

„Snažil se utéct, ale můj bratr ho chytil. Teď by měl být na policii,“ dořekl jsem ve chvíli, kdy k nám došel Carlisle.

„Dobrý den, Charlie,“ pozdravil.

„Dobrý, Carlisle. Jak je jí?“

„Měla vnitřní krvácení, ale vše jsme spravili. Taky má otřes mozku, pár zlomených žeber a zlomenou levačku. Teď musíme jenom čekat. Pořád je v ohrožení života.“

„Děkuju, můžu za ní?“ zeptal se Charlie s nakřáplým hlasem.

„Samozřejmě, sestra vás za ní dovede,“ usmál se a pokynul na sestru. Charlie ji následoval na pooperační a já zůstal s Carlislem sám.

„Dostane se z toho?“

„Má celkem dobré vyhlídky, ale dokud se neprobere, nemůžeme říct jak silný byl otřes mozku. Možná bude mít trvalé následky,“ upozornil mě. Cítil jsem, jak se můj svět bortí. Jediný smysl mého života teď leží na lůžku a možná brzo zemře. Jestli se opravdu stane to nejhorší, nezaváhám a půjdu za ní.

Večer - když Charlie odešel – jsem se na ni byl podívat. Byla ještě bledší než obvykle a měla v sobě plno jehel a hadiček. Sedl jsem si k ní a vzal si její malou ručku do své. Poslouchal jsem pípání přístrojů a slabý zvuk jejího srdce.

„Bells, prosím… hrozně tě prosím, probuď se. Nemůžeš mi umřít. Teď, když jsem konečně začal být šťastný nemůžeš odejít. Tvůj čas měl přijít až za mnoho let. Do té doby jsme měli být spolu. Udělám cokoli, ale probuď se. Probuď se, protože já tě miluju. Teď, když znáš moje tajemství a nebojíš se mě, mě přece nemůžeš opustit, to nedovolím,“ šeptal jsem a polibky jí zasypával ruku. Vidět ji takhle bez šance pomoci jí mě bolelo. Mé srdce umíralo zároveň s jejím. Měl jsem chuť jít a zabít Briana. Mučit ho, trápit, ale nikdy by se necítil jako já teď. Vzpomínal jsem na první chvíli, kdy jsem ji uviděl. Kvůli mému chování nám uteklo plno společných chvil, které jsme mohli strávit. Teď už možná žádná společná chvíle nebude, dokud se nesetkáme někde, kde nás smrt zavede. A jestli nás rozdělí, slibuju, že budu hledat, dokud ji nenajdu. Je tady ještě jedna možnost – možnost přeměny. Ale jestliže je šance, že se probere, nechci z ní udělat monstrum. Nechci být takový sobec, abych ji přeměnil jenom proto, abych s ní mohl být. Už tak jsem učinil sobecké rozhodnutí, když jsem se s ní začal bavit a řekl jí naše tajemství. Mohl jsem způsobit problémy své rodině a… vlastně jsem je způsobil hlavně Belle. To kvůli mě tady teď leží. Kdybych si jí nevšímal, nebo kdybych ji alespoň ochránil, nic z toho se nemuselo stát a já jsem zase mohl slyšet její nádherný smích. Vidět její zamračený obličej, když se jí něco nezdálo. Znuděný, když poslouchala výklad učitele. Mohl jsem znovu vidět její nádherné, čokoládové oči, které mě nikdy nepřestaly uchvacovat, ale teď jsem mohl jenom doufat.

A moje naděje začínaly hasnout, když se pár minut po půlnoci, tón na přístrojích ustálil a její srdce se přestalo ozývat.

„Carlisle!!!“ řval jsem a mačkal tlačítko na sestru. Okamžitě se tam všichni objevili.

„Edwarde, jdi ven. Teď tady budeš jenom zavázet,“ řekl Carlisle a já ho poslechl. Díval jsem se přes jeho myšlenky.

„Nemůžeš mě opustit, Bells. Ne takhle,“ prosil jsem. Z přístrojů byl slyšet stále stejný tón, ale potom najednou ztichl.

 

Bella:

Cítila jsem, že tohle nemůžu přežít. Všechno mě bolelo a já nemohla ovládat tělo. Smrt si pro mě přišla – cítila jsem na sobě ledový vánek. Vál mi po tvářích i ve vlasech, chladil celé mé tělo.

„Bello, probuď se! No tak,“ slyšela jsem hlas anděla.

„Umírám, už není návratu,“ chtěla jsem odpovědět, ale hlas mě neposlouchal.

„Bells. Nesmíš mi umřít. Prostě nesmíš,“ prosil anděl ztrápeně. Andělé se přeci nesmí trápit. Andělé mají být šťastné bytosti. Mají mít skvělý život – jestli se to tak dá nazvat – a mají chránit lidi. Ten můj anděl se ale někde zatoulal a já tady teď umírám.

„Bello,“ uslyšela jsem za sebou další andělský hlas, ale ten už nebyl tak krásný jako ten první. Otočila jsem se a spatřila za sebou anděla. Přesně takhle jsem si ho představovala – blond vlasy, modré oči, vysoká postava a bílá křídla. Byl krásný, ale ani zdaleka se nevyrovnal mému andělovi, andělovi bez křídel.

„Pojď za mnou, Bello!“ pokynul mi a natáhl ke mně ruku. „Něco ti ukážu.“ Přišla jsem k němu blíže a chytila se ho.

Najednou jsem se objevila na louce. Slunce svítilo a na nebi nebyl ani mráček. Celá louka byla plná květin, kolem poletovali motýli a byl slyšet zpěv ptáků a zurčení vody. Když jsem se nadechla, ucítila jsem nádhernou vůni – vůni rozkvetlé louky, vůni květin, vůni vody, vůni svobody – nekonečné svobody. V dálce jsem zahlédla starší osobu, jak na mě mává. Když přišla blíže, poznala jsem v ní svou mrtvou babičku – Charlieho maminku.

„Takže jsem v nebi?“ zeptala jsem se.

„Ne, Bello! Tohle je místo, kde se musíš rozhodnout,“ odpověděl mi anděl.

„Rozhodnout mezi čím?“ zeptala jsem se a stále obhlížela tu krásu kolem sebe.

„Musíš se rozhodnout mezi rájem, který tě čeká, když tady zůstaneš,“ ukázal na louku přede mnou, „nebo mezi světem, ve kterém žiješ,“ dokončil a ukázal za mě. Otočila jsem se a uviděla šeď, plno aut, nehody, krádeže, vraždy…

„Tohle není svět, ve kterém žiju,“ odporovala jsem mu.

„Tohle je svět, který jsi zatím nepoznala, Isabello.“ Znovu jsem se tam podívala. Všechno se opakovalo pořád dokola – vraždy, smrtelné nehody, staří lidé, plné nemocnice umírajících, až se obraz zastavil v jednom pokoji. Na posteli ležela dívka – brunetka – a zřejmě byla v bezvědomí. Z očí se mi spustily slzy a nohy se mi podlomily. Tohle opravdu není svět, ve kterém chci žít.

„Tak který svět si vybereš?“ zeptal se anděl. Nevěděla jsem. Sama jsem se nemohla rozhodnout. Mohla jsem zůstat tady – v ráji, kde nikdy nepocítím trápení a kde se budu mít báječně -, nebo na Zemi, kde je tolik zla, ale kde jsou všichni mí přátelé, rodina a můj anděl.

„Musíš si vybrat, Bello! Krátí se ti čas,“ upozornil mě.

„Co když to nestihnu?“ zeptala jsem se se slzami v očích.

„Zůstaneš navždy uvězněna tady. Nebudeš moc ani do ráje, ani zpátky na zem. Budeš na půl živá a na půl mrtvá,“ vysvětlil.

„Bello, pojď za mnou,“ ozval se hlas babičky. Znovu jsem se otočila k obrazu dívky.

U její postele seděl nějaký mladík. Držel její ruku a občas ji na ni políbil. Ve tváři měl ztrápený výraz a jeho tělo se otřásalo pod náporem vzlyků. Po chvíli jsem poznala, že ta dívka jsem já a Edward je ten vzlykající chlapec. Zhroutila jsem se na kolena. Nechtěla jsem ho takhle vidět, ale zároveň jsem se nechtěla vrátit do tak hrozného světa.

„Nemůžu, babi,“ brečela jsem.

„Pojď. Tady ti bude dobře. Už se nebudeš trápit, už tě nic nebude bolet – nikdy,“ řekla a natáhla ruku. Chvíli jsem přemýšlela a potom se jí chytila. Najednou jsem v hrudi ucítila prázdno. Rukou jsem vystřelila k místu, kde je srdce a zjistila, že je tam jen díra – pouhá díra, která zbyla po mém srdci.

„Musíš se rychle rozhodnout. Jdi k nám, nebo se vrať zpátky na zem,“ řekl anděl. Stále jsem měla nataženou ruku k babičce a ona ke mně. Naposledy jsem se otočila k obrazu, dívky v nemocnici. Kolem ní běhali doktoři a snažili se vdechnout jí zpátky život, snažili se vdechnout život mně.

„Odpusťte,“ zašeptala jsem s brekem. Udělala jsem krok stranou a znovu mě zachvátila ta hrozná temnota.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!