25.04.2010 [13:00], Ree, ze série Nepřátelství, komentováno 11×, zobrazeno 3181×

Bella:

Probudila jsem se kolem 12 hodin. Nikdy jsem toho tolik nenaspala, ale teď jsem si to parádně vynahradila. Ani mi to moc nevadilo, protože jsem celou noc měla různé sny – sny o Edwardovi.

 

Angela měla pravdu, s Edwardem bych šla klidně i na ples a taky mě pozval. V obleku mu to moc slušelo. Hráli pomalou píseň a Edward mě vyzval k tanci. Tanec mi nikdy nešel, ale s ním… vypadalo to, jako bych se vznášela. A já se vznášela… štěstím – ale ne doslova.

„Jak se ti líbí ples?“ zeptal se s úsměvem a zadíval se mi do očí. Ty jeho karamelky mě dokázaly omámit vždy, hlavně v tu nejméně vhodnou chvíli.

„Ehm… Je to lepší, než jsem si myslela,“ řekla jsem a vpíjela se do něj očima.

„Jsem rád, že se to líbí. Původně jsem tady vůbec neměl být, ale potom mě Alice přemluvila, ať tě pozvu. Jsem rád, že jsem ji poslechl,“ usmál se.

„To já taky,“ zašeptala jsem a usmála se. Pomalu se sklonil a spojil naše rty v jedny.

V tu chvíli jsem se probudila – bohužel. Toužila jsem ho zase vidět. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila jeho číslo. Vzal to při prvním zazvonění.

„Ahoj, Bells,“ řekl a i přes telefon bylo slyšet, že má dobrou náladu.

„Ahoj, Edwarde. Nemohl by ses dneska stavit?“ zeptala jsem se nejistě.

„Hned po škole přijedu.“

„Těším se,“ řekla jsem potichu a s úsměvem na tváři.

„Já taky,“ odpověděl stejně tiše a zavěsil. Ještě chvíli jsem seděla s telefonem u ucha a s úsměvem na tváři, když do pokoje vešel Charlie.

„Sotva jsi vstala, hned telefonuješ?“ řekl rádoby otcovským tónem.

„Musela jsem si něco vyřídit,“ zasmála jsem se. „Co jsi mi připravil?“ zeptala jsem se a podívala se na tác v jeho rukou.

„Peggy – z bistra dole ve městě – se doslechla, že jsi nemocná. Dobře ví, že neumím vařit, tak ti něco poslala,“ řekl a podal mi tác. Pustila jsem se s chutí do jídla a všechno do sebe naházela během 10 minut. Potom jsem se šla vysprchovat a zalezla zpátky do postele. Škola měla za chvíli končit a já nechtěla, aby mi Charlie překážel v rozhovoru s Edwardem, tak jsem musela něco vymyslet.

„Tati?“

„Hmmm…“ zabručel a neodlepil zrak od televize.

„Dlouho jsi nebyl za Billym. Proč tam nezajedeš?“ zeptala jsem se. Billy byl Charlieho dobrý kamarád z La Push – indiánské rezervace blízko nás.

„Máš pravdu… Až budeš zdravá, zajedeme si tam,“ řekl nepřítomně.

„Je mi dobře. Mohl by jsi tam jet klidně dneska. Vím, že ti pokec s Billym chybí. Já to tady bez tebe vydržím. Klidně se tam můžeš chvíli zdržet,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Tak dobře. Ale kdyby něco, tak volej,“ řekl, vypnul televizi a s bundou v ruce zamířil ven.

„Pozdrav Billyho a Jacoba,“ zavolala jsem za ním. Jacob byl Billyho syn. Byl o rok mladší a do školy chodil v rezervaci. Jeho matka Kate zemřela, když mu bylo 8. Ona a Billy měli nehodu, narazil do nich opilý řidič. Zatímco Billy z nehody vyvázl ochrnutý od pasu dolů, Kate ještě ten den zemřela. Jacob to nesl těžce, ale musel se starat o Billyho a tak mu na smutek moc času nezbylo. Naštěstí jsou všichni v rezervaci přátelští a Billymu pomáhali, rovněž tak Charlie. S Jacobem jsme se moc neznali. S Charliem jsem u nich snad nikdy nebyla. Pokaždé jsem už měla něco v plánu a tak jsem je viděla jen když byli u nás, což moc často nebývalo.

Podívala jsem se na hodiny. Škola před 10 minutami skončila, Edward tady brzo bude. Sedla jsem si na pohovku a přikryla se dekou. O pět minut později jsem uslyšela auto a chvíli na to zvonek. Vstala jsem a šla otevřít dveře. Když se tohle stalo naposledy, za dveřmi stál Brian. Doufala jsem, že se minulost nebude opakovat. Za dveřmi tentokrát stál ten pravý.

„Ahoj,“ usmála jsem se a odstoupila ode dveří.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil a vešel dovnitř. Potom mě mlčky následoval do pokoje. Sedla jsem si na postel a zabalila se peřinou. Edward si sedl na židli, opěrátkem dopředu, opřel si o něj ruce a o ruce hlavu.

„Chtěla jsi mě jenom vidět nebo něco potřebuješ?“ zeptal se s úsměvem odkrývajícím všechny jeho dokonalé zuby.

„Obě?“ svedla jsem odpověď do otázky a zčervenala. Zasmál se a přikývl.

„Tak co potřebuješ?“

„Myslela jsem, že bychom mohli dokončit včerejší rozhovor. Krom toho, musíme dodělat ten projekt.“

„Tak čím chceš začít?“ zeptal se.

„To je na tobě.“

„Můžeme dělat projekt a u toho dokončíme ten rozhovor, ano?“

„Jsem pro,“ usmála jsem se a natáhla se pro notebook. Opřela jsem se o zády o stůl, aby se mnou Edward mohl sledovat obrazovku.

„Tak kde mám začít?“ zeptal se.

„To je jedno, chci vědět úplně všechno.“

„Dobře,“ přikývl a chvíli uvažoval. „Carlisle byl z nás všech přeměněn nejdříve. Jeho otec honil upíry, ale už byl nemohoucí, tak to po něm převzal Carlisle. Jeden takový hon se mu stal osudným. Věděl, co se s ním po upířím kousnutí stane a nechtěl se vrátit domů. Byl přece jeden z těch, které jeho otec zabíjel. Zůstal v jednom skladě, kde svou přeměnu přetrpěl. Nechtěl být jako ostatní… Nechtěl být monstrum, tak se začal živit zvířecí krví. Po letech sebeovládání se mohl stát doktorem. Carlisle ještě nikdy nezabil bezdůvodně člověka. Na začátku první světové války našel mě. Umíral jsem na španělskou chřipku. Mí rodiče už zemřeli a já neměl žádné šance na přežití. Přeměnil mě a poskytl mi domov. Potom narazil na Esme.

Esmein příběh byl smutný. Její rodiče ji provdali za muže, kterého nemilovala. Byl to voják, často nebyl doma a když ano, byl k ní surový. Později otěhotněla a rozhodla se od něj odejít. Dítě ale po několika týdnech zemřelo na chřipku. Esme už neměla co ztratit a skočila z útesu. Tam ji našli a dovezli do nemocnice. Zemřela by, kdyby Carlisle zrovna nesloužil a nepřeměnil ji. Zamilovali se do sebe a o pár týdnu později se vzali.

Jako další se k nám přidala Rosalie. Carlisle ji našel na ulici zmlácenou. Vracela se od kamarádky, když narazila na partu opilých mužů. Mezi nimi byl i její snoubenec. Zmlátili ji a nechali ji tam jen tak ležet. Carlisle ji dovedl k nám a přeměnil ji. Chtěl, aby byla mou partnerkou. Stejně jako on má Esme. S Rose jsme k sobě ale nikdy necítili víc než sourozeneckou lásku.

A potom narazila na Emmetta. Byla zrovna na lovu, když viděla jak ho napadl medvěd. Zachránila ho a běžela domů, aby ho Carlisle přeměnil. Nikdy jsme nepochopili, jak mohla odolat jeho krvi, ale dokázala to. Emmett vzal svou upíří osobnost ze všech nejlépe. Hledal na ní jenom klady,“ zasmál se.

„A Alice s Jasperem?“ zeptala jsem se. Celou tu dobu jsem ho pozorovala, notebook jsem měla na klíně, ale ani jsem se ho nedotkla. Edward vstal ze židle a sedl si vedle mě. Vzal si počítač a začal hledat.

„Jaspera a Alice nepřeměnil Carlisle. Našli nás sami. Jasper je po Carlislovi nejstarší. Byl to voják. Právě se vracel z boje, když narazil na tři krásné ženy – upírky. Jedna z nich – Maria – ho přeměnila. Bojoval po jejím boku. Tvořili novorozené a s nimi útočili na jiné upíry a zabrali jim jejich území. Po několika letech si uvědomil, že zabíjení jiných upírů není to, co chce, a odešel. V jedné kavárně narazil na Alice. Spíše tam na něj čekala. Alice si nepamatuje, kdo ji přeměnil. Vzpomínky z lidského života se většinou po přeměně zahalí do mlhy. Bloudila sama, dokud neuviděla nás.“

„Neuviděla?“ podivila jsem se, zatímco on přepisoval informace, které našel.

„Každý upír má nějaký dar, ať už větší nebo menší. Carlisle má svou sebekontrolu, Esme mateřskost, Rose krásu, Emmett sílu, Jasper dokáže ovládat emoce, Alice vidí budoucnost a já čtu myšlenky,“ vysvětlil a já na něj zírala s otevřenou pusou a nebyla schopna slova.

„Alice nás viděla. Viděla, že se živíme jen zvířecí krví a chtěla s námi žít. Potom uviděla Jaspera a počkala na něj v té kavárně. Společně se vydali za námi.“

„Takže proto spolu tví sourozenci chodí?“ zeptala jsem se a potom mi došlo, jak trapně to muselo vyznít. Zasmál se.

„Ano, Emmett a Rose měli už několik svateb. Mají hodně fyzický vztah. Jasper s Alice měli svatbu jen jednu. Jejich vztah je – narozdíl od Emmetta a Rose – spíše citový.“ Páni, několik svateb? To bych asi nepřežila.

„Jak fungují vaše schopnosti?“ zeptala jsem se.

„Jasper vnímá všechny emoce mnohem silněji než my ostatní. Taky je dokáže ovlivňovat. Když jsi smutná, dokáže ti přivodit dobrou náladu. Dokonce se mu jednou podařilo přivodit zamilovanost, ale sotva se od té osoby vzdálil, zase to vyprchalo.“ Přivodit zamilovanost by se mi teď hodilo. Zkusila bych to na Edwardovi. I když to nemá moc dlouhý účinek.

„Aliciny vize se mění se změnou rozhodnutí té osoby. Její dar je dobrý v tom, že dokáže říct, kdy  bude slunečno. Tím nás chrání před prozrazením, ale taky před nepříjemnostmi s jinými upíry.“

„Slunečno? Vám to nějak škodí?“ zeptala jsem se. Zasmál se.

„Ne, ale trošku jiskříme. Někdy ti to ukážu.“ Přikývla jsem.

„A co tvoje schopnost?“ Ta mě zajímala ze všech nejvíce.

„Čtení myšlenek – nesnáším to, i když mi to už několikrát pomohlo. Bohužel to nejde nějak… vypnout. Slyším každou myšlenku v místnosti, ale když se soustředím… moje schopnost dosáhne i dál,“ řekl. Takže on slyšel všechny mé myšlenky? Vzpomínala jsem, co jsem si o něm myslela.

 

„Tenhle kluk mě něčím zaujal a já to musela zkusit. Nebylo to jeho krásou nebo vůní – mimochodem, voněl nádherně.“

„Máš pravdu, Angelo, není mi lhostejný. Nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude.“

 

„Byl tak nádherný. Měl ruce za hlavou, což zapříčinilo povytažení jeho trička a odhalení kousku jeho bledého břicha. Měl nádherně vypracované tělo, které zvýrazňoval přilehlým tričkem. Jeho úsměv mě dokázal dostat ze špatné nálady a jeho oči, které teď byly schovány za nepropustnými víčky, mě uchvacovaly pokaždé, když se na mě podíval.“

„Přivodit zamilovanost by se mi teď hodilo. Zkusila bych to na Edwardovi.“

 

Ach ne, takže tohle všechno slyšel?

„Takže ty mi čteš myšlenky?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Měla by jsi vidět, jak jsi zbledla, Bello!“ zasmál se. „Ne, tvoje myšlenky neslyším. Nevím proč, ale je to tak. Ze začátku jsem doufal, že jsi prostě jen na nic nemyslela, ale potom mi došlo, že tvé myšlenky neslyším. Charlieho myšlenky jsou velice tiché, ale tvé…“ Takže moje myšlenky jsou v bezpečí? Snad ještě nikdy jsem nepocítila takovou úlevu.

„Tak to se mi ulevilo,“ řekla jsem a oba jsme se tomu zasmáli.

 

Do školy jsem se měla jít až za týden. Edward za mnou každý den chodil a nosil mi čokolády. Musela jsem za tu chvíli přibrat pár kil, ale jemu to nevadilo.

 

„Budu tlustá,“ zasmála jsem se a strčila do pusy další kousek čokolády. Tento týden už čtvrté.

„Máš se léčit a tohle tě dokonale uzdravuje. Ale jestli chceš, můžu ti začít nosit něco jiného,“ usmál se. Okamžitě jsem zakroutila hlavou a Edward vyprskl smíchy.

„Kvůli čokoládě udělám cokoliv.“

„To vidím,“ řekl stále se smíchem. Jako vždy mě pozoroval, než jsem ji celou snědla a potom jsme si povídali.

Vyprávěl mi všechno ze své minulosti a já jemu zase ze své.

„Takže zítra?“ řekl, když ode mě odcházel. Konečně jsem měla jít do školy. Nebyla jsem úplně zdravá, ale podařilo se mi přemluvit Edwarda, který si potom promluvil s Carlislem.

„Zítra,“ usmála jsem se.

„Dobrou,“ řekl a políbil mě na tvář. Dělal to tak pokaždé, když odcházel. Už jsem se přestala i červenat.

„Dobrou,“ odpověděla jsem a zavřela za ním dveře.

Ráno jsem se vzbudila minutu před zvoněním budíku. Vstala jsem, vzala si věci a zmizela v koupelně. Dopřála jsem si horkou sprchu a u toho si umyla vlasy. Potom jsem si je vysušila a trochu se namalovala. Seběhla jsem dolů a nachystala snídani. Charlie se doplížil ve chvíli, kdy jsem zalévala kafe.

„Dobré ráno, Bello! Jak můžeš být tak čilá po ránu?“ zeptal se a zívl.

„Dobré ráno. Kdyby sis dal ráno horkou sprchu, taky tě to probere,“ řekla jsem a položila mu snídani na stůl.

„Obávám se, že mě by neprobrala ani ledová. Děkuju,“ usmál se a pustil se do jídla. Sedla jsem si naproti něho a usrkávala jsem ze své kávy.

„Ty nesnídáš?“ zeptal se Charlie a vzhlédl od novin.

„Nemám hlad. Do oběda to vydržím. Přecpala jsem se čokoládami,“ usmála jsem se.

„Ano, Edward je velice pozorný,“ přikývl a skryl úsměv za novinami.

„To je,“ zašeptala jsem si spíše pro sebe a zase usrkla. Zbytek už proběhl mlčky.

Do školy jsem dojela čtvrt hodiny před začátkem. Zaparkovala jsem svého Chewyho vedle Angelina auta a vyrazila vstříc škole s vidinou první hodiny – biologie. Sotva jsem vstoupila do budovy, objevily se vedle mě Angela a Jessica.

„Bello, ty máš takové štěstí. Taky bych chtěla, aby se o mě kluci tolik rvali,“ řekla Jessica s tichým smíchem.

„Taky tě ráda vidím, Jess. Ehm­­… a o čem to mluvíš? A proč mě všichni tak pozorují?“ Každý, kolem kterého jsme prošly, na mě hleděl buď vyděšeně nebo pobaveně. Některé dívky dokonce vražedně.

„No tak, nedělej, že to nevíš,“ smála se pořád a poskakovala jako malé dítě. Nechápavě jsem se na ni podívala a potom se otočila na Angelu. Ta se taky usmívala.

„Co mi tady uniká, kruci?“ zeptala jsem se podrážděně. Angela zastavila.

„Takže ty to opravdu nevíš?“ koukala na mě, jako bych se zbláznila.

„Co mám vědět?“ zeptala jsem se a těkala očima mezi ní a Jessicou.

„Tady ne,“ řekla Jess, chytla mě za loket a zatáhla na záchodky. Zkontrolovala, jestli tam nikdo není a potom se podívala na mě. Připadala jsem si jako v nějakém americkém filmu.

„První den, kdy jsi byla nemocná, se do školy vrátil Brian. Večer to šli s klukama oslavit a ti se trochu rozpovídali - znáš přece Mika a Tylera – a Brian se na tebe ptal.“

„Řekli mu, že ses začala kamarádit s Edwardem,“ vložila se do toho Angela a Jessica jenom přikyvovala.

„To je vše?“ zeptala jsem se a obě zakroutily hlavou.

„Druhý den Brian na Edwarda čekal. Začali se hádat na parkovišti. Nebyla jsem blízko, tak jsem neslyšela, ale prý se jednalo o tebe. Brian nechtěl, aby ses s Edwardem stýkala. Málem se poprali, kdyby Edwarda jeho sourozenci neodvedli,“ řekla Jess a já na ni zůstala hledět. Konečně jsem se vzpamatovala a vyběhla ze záchodů rovnou na biologii. Edward už seděl na místě. Odsunula jsem židli, sedla si a tašku hodila na stůl.

„Ahoj,“ usmál se, ale v očích měl strach a zvědavost.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se naštvaně. Podíval se na mě a na čele se mu objevily vrásky.

„Co?“ zeptal se a hypnotizoval mě pohledem. Nemohla jsem na něho být naštvaná. Ne, když se na mě díval takhle. Povzdechla jsem si.

„Co se stalo s Brianem?“ zeptala jsem se a  zadívala se mu do očí. Pochopil.

„Nic, jenom jsme si promluvili.“

„Promluvili? Jessica říkala-“

„Jessica přehání,“ přerušil mě.

„Tak co se stalo?“ zeptala jsem se. Přikývl a dal se do vysvětlování.

 

Edward:

Z auta jsem vystoupil kousek od Bellina domu.

„Vrátím se zase ráno,“ řekl jsem Carlislovi a ten přikývl. Od doby, co znám Bellu, na to byli zvyklí. Doběhl jsem k jejich domu a pozorně se zaposlouchal. Slyšel jsem pravidelné oddechování, které vycházelo z Bellina pokoje, Charlie ještě sledoval televizi v obýváku. Vyskočil jsem k Bellinu oknu a potichu ho otevřel. Trochu zaskřípalo, ale ji to naštěstí neprobudilo. Sedl jsem si na židli u jejího stolu a pozoroval ji.

Domů jsem se vrátil těsně před východem slunce.

„Konečně jsi tady. Vyzkoušej si to,“ chytla mě Alice hned u vchodu a hodila po mě dvě tašky s oblečením. Jistě, včera byla nakupovat. Poslušně jsem je vzal a vyšel do pokoje. Hodil jsem tašky ke stěně a lehl si na postel.

„Řekla jsem vyzkoušet,“ zavrčela Alice z přízemí. Povzdechl jsem si a udělal to, co chtěla. Samozřejmě mi všechno padlo – jako vždy. Nechal jsem si na sobě poslední kousky, které jsem si zkoušel a sešel za ostatními do obýváku. Emmett s Jasperem se dívali na sport a Rose s Alice seděly poslušně vedle nich. Na sport jsem neměl náladu, tak jsem šel najít Esme. Byla v kuchyni, samozřejmě.

„Ahoj, Esme!“ pozdravil jsem s úsměvem.

„Ahoj, Edwarde!“ odpověděla a podívala se na mě. Na tváři se jí objevil úsměv a stále se rozšiřoval. „Jsi šťastný,“ řekla. Přikývl jsem a Esme mě objala. Chvíli jsme si spolu povídali, když na mě zavolala Alice.

„Edwarde, míníš jít dneska do školy?“

„Už jdu,“ zavolal jsem a rozloučil se s Esme.

Dojeli jsme do školy a vystoupili z auta. Výjimečně jsme měli všichni dobrou náladu a smáli se na celé parkoviště.

„Problémy,“ řekla najednou Alice, ale to už mě někdo chytil za paži.

„Co máš s Bellou?“ vyhrkl na mě nějaký kluk. Poznal jsem ho. Byl to ten samý, který navštívil Bellu v den jejího zhroucení – Brian.

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě a vytrhl se mu ze sevření.

„Co je mezi tebou a Bellou?“ zeptal se naštvaně.

„Jsme jenom kamarádi,“ odpověděl jsem a snažil se zůstat v klidu.

„Nechci, aby jste se kamarádili. Nepřeju si to! Bella je moje!“ řekl a pomalu zvyšoval hlas.

„Bella není ničí. Jenom ona si může vybírat, s kým bude kamarádit a s kým ne,“ vrčel jsem.

„Drž se od ní dál,“ hrozil mi.

„Nebo co?“ zasmál jsem se. Jak by mi mohl ublížit?

„Klidně se o ni budu prát.“

„Jediný, komu by jsi ublížil, by jsi byl ty sám,“ řekl jsem, ale to už mě chytly dvě dvojice rukou.

„Edwarde, pojď. Nestojí ti za problémy,“ řekl Jasper a společně s Emmettem mě tahali pryč.

„Ještě si promluvíme,“ křikl za mnou.

„O tom nepochybuju,“ řekl jsem a otočil se směrem k budově.

„Jen tak se nevzdá, Edwarde. Dej si pozor na prozrazení,“ upozornil mě Jasper.

„Měl by ses od ní držet dál.“

„Rose!“ okřikli jsme ji všichni.

„Bylo by to pro nás bezpečnější,“ řekla a odkráčela pryč.

„Já si s ní promluvím,“ řekl Emmett a běžel za ní.

„Rose má pravdu.“

„Dám si pozor, Jaspere.“

„Promiň,“ omluvil se, ale to už jsem vcházel do třídy. Znovu jsme se setkali až na obědě. Všichni už seděli u stolu a mlčeli.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se ostražitě.

„Pšššššt,“ zasyčeli všichni.

„Brian, Mike, Eric a Tyler vymýšlejí jak se tě zbavit,“ zašeptal Emmett a Rose ho plácla po zádech, aby byl zticha. Zaposlouchal jsem se taky.

„Mohli bychom ho nacpat do kufru auta a vysadit někde hluboko v lese, aby nenašel cestu zpátky,“ navrhl Mike.

„Přestaň sledovat detektivky, Miku! Krom toho, kdyby našel cestu zpátky, byli bychom v háji.“

„Je jediná možnost – nahnat mu strach,“ řekl Tyler. „Zmlátit ho?“

„To by nepomohlo, i tak by za ní chodil,“ vyvrátil mu to Eric.

„Naženeme strach, ale ne jemu. Naženeme ho Belle,“ navrhl Brian. „A pokud s ním bude pořád, můžeme zmlátit ji,“ zasmál se. Oči všech z rodiny se teď upíraly na mě. Snažil jsem se udržet a nevrazit mu, ale poslouchal jsem dál.

„Do toho nejdu, Briane,“ řekl Eric.

„Já taky ne.“

„Ani já,“ odporoval Mike.

„Když jste srabi, půjdu do toho sám,“ naštval se a odešel od stolu. Měl jsem chuť jít za ním. Měl jsem chuť ho zmlátit, zabít ho. Udělat mu cokoli, co by mě uspokojilo a co by ho donutilo dát ruce od Belly pryč.

„Edwarde, ne!“ slyšel jsem Emmetta. Zřejmě uhádnul, na co myslím.

„Budeme ho hlídat, Edwarde. Hlavně nedělej nic ukvapeného,“ šeptal Emmett. Měl pravdu. Musel jsem chránit Bellu, ale i svojí rodinu.

„Kdo má s Bellou hodinu?“ zeptal jsem se. Všichni mlčeli.

„Můžu si některé přesunout,“ navrhla Rose a já měl co dělat, abych na ni nevyvalil oči.

„Díky,“ zašeptal jsem.

„Já bych se taky rád seznámil se sestřičkou,“ zasmál se Emmett.

„Dobře. Myslím, že budou stačit hodiny, které má společné s Brianem.“

„A to jsou které?“ zeptala se Alice.

„To právě nevím,“ povzdechl jsem si.

„Myslím, že vím, jak to zjistit,“ zasmál se Emmett a zvedl se k odchodu. Čekali jsme asi 10 minut, než znovu přišel ke stolu.

„Mám to,“ řekl a ve vzduchu mával nějakými papírky.

„Co to je?“ zeptala se Alice podezíravě.

„Rozvrhy Briana a Belly,“ usmál se pyšně a položil je na stůl.

„Jak-?“ zeptal jsem se a odpovědí mi byly jeho myšlenky.

 

„Dobrý den, paní Copeová!“

„Dobrý den, pane Cullene!“ usmála se. „Co potřebujete?“

„Rozvrhy Isabelly Swanové a Briana Hookse,“ řekl a zářivě se na ni usmál.

„Ráda bych vám pomohla, ale nemůžu vám to dát,“ zatřásla hlavou.

„Prosím,“ zatvářil se smutně a párkrát zamrkal. Musela se chytnout stolu, aby nespadla.

„Bella je nemocná a já mám zajít za jejími profesory pro látku, ale nevím, na jaké hodiny chodí. A Brianovi jsem slíbil, že mu to obstarám. Má ještě hodně zařizování s přestěhováním,“ škemral. Musel jsem uznat, že mu to opravdu šlo.

„No dobře,“ povolila nakonec paní Copeová a vytiskla mu rozvrhy.

„Děkuju,“ zavýskl a dal jí pusu na tvář. Málem omdlela.

Zasmál jsem se a Emmett se mnou.

„Společnou mají angličtinu, trigonometrii, španělštinu, fyziku a francouzštinu,“ řekla Alice.

„Vezmu si angličtinu,“ řekla Rose.

„Španělština. Tam nemusí moc dávat pozor,“ ušklíbl se Emmett.

„Fyzika je moje,“ zahlásila Alice.

„A já si beru trigonometrii,“ řekl Jasper.

„Takže já si vezmu francouzštinu,“ přikývl jsem.

„Žádné praktické ukázky,“ zasmál se Emmett a v hlavě si představil líbající se pár. Zasmál jsem se a podíval se na Alice - právě se vrátila do reality.

„Telefon, Edwarde,“ usmála se. Vytáhnul jsem ho ve chvíli, kdy zazvonil.

„Ahoj, Bells,“ řekl jsem s úsměvem a podíval se na Emmetta, který zběsile mával.

„Ahoj, Edwarde. Nemohl by ses dneska stavit?“ zeptala se s nejistotou v hlase.

„Hned po škole přijedu,“ přikývl jsem.

„Nacvičování francouzštiny?“ zeptal se Emmett. Vrazil jsem mu pohlavek a zasmál se.

„Těším se,“ zašeptala.

„Já taky,“ odpověděl jsem a zavěsil zároveň se zazvoněním.

„Pozdrav sestřičku,“ připomněl mi Emmett, když jsme se opět rozdělili a šli na své hodiny.

Po vyučování jsem jel ihned za Bellou. Rose si dnes naštěstí vzala své auto, takže ostatní pojedou s ní.

Dneska už měla jít do školy. A první hodinu jsme měli mít právě biologii. Za ten týden jsme si už stihli zařídit všechny společné hodiny s ní, abychom ji ochraňovali před Brianem. Paní Copeová to nechápala, ale po chvilce mého přemlouvání nakonec rozvrhy změnila.

Když jsme dojeli do školy, Bellin náklaďáček už stál na místě. Okamžitě jsem vystoupil z auta a začal ji hledat. Nikde jsem Bellu neviděl, ale zahledl jsem Briana a uklidnil se. Sledoval jsem ho, než došel do své třídy a potom jsem zamířil na biologii. Bella ještě na svém místě neseděla. Přišla až o pár minut později. Vypadala naštvaně. Sedla si na židli a batoh si hodila na stůl. Potom se na mě podívala a v jejích čokoládových očích jsem viděl naštvání.

„Ahoj,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem na sobě nechat nic znát.

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyhrkla bez pozdravu. Nakrčil jsem čelo a chvíli uvažoval o čem mluví. Nic mě nenapadlo.

„Co?“ zeptal jsem se nakonec. Povzdechla si.

„Co se stalo s Brianem?“ zeptala se a z očí ji číšila lítost.

„Nic, jenom jsme si promluvili,“ uklidňoval jsem ji.

„Promluvili? Jessica říkala-“ Jessica je drbna!

„Jessica přehání,“ přerušil jsem ji. Nechtěl jsem, aby o mém incidentu s Brianem věděla. Už tak byla ve velkém nebezpečí.

„Tak co se stalo?“ zeptala se rezignovaně. Tomuhle rozhovoru se nevyhnu, viděl jsem jí to na očích, a tak jsem se dal do vysvětlování.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!