01.05.2010 [12:15], Ree, ze série Nepřátelství, komentováno 13×, zobrazeno 3289×

Bella:

Chtěla jsem se zabít. Alice to ale viděla a od té doby mě hlídala. Měla jsem však vymyšlený plán, ve kterém by mi nemohla zabránit ani ona.

„To prostě neuděláš, Bello! Nedovolím to!“ křičela na mě, když jsem byla u nich na návštěvě.

„Alice, nedokážu bez něj žít. Co kdyby se to stalo Jasperovi? Jsem si jistá, že by jsi udělala to samé,“ odvětila jsem. Zase jsme vedli diskuzi na záchranu mého života.

„Alice má pravdu. Měla by jsi myslet i na ostatní. Co to udělá s Charliem? Co s námi? Krom toho, Edward je pryč teprve dva měsíce,“ snažil se mě přesvědčit Jasper. Teprve? Pro něj to možná nic není, ale pro mě ty dva měsíce byly jako věčnost. Esme vzlykala a ostatní k tomu neměli daleko.

„Nezabráníte mi v tom,“ řekla jsem a zvedla se k odchodu.

„Alespoň tě odvezu,“ prosila Alice.

„Alice,“ otočila jsem se, abych ji vynadala, ale místo toho jsem se sesunula k zemi.

Znovu jsem omdlela. Za posledních pár dnů už po několikáté. Byla jsem hodně slabá, motala se mi hlava a zvracela jsem. Byla jsem ve stresu ze strachu o Edwarda a z čím dál častějších hádek s Cullenovými a hlavně s Alice.

Po chvíli jsem se začala probouzet a rozeznávat hlasy. Bylo jich plno, ale jeden jsem slyšela zřetelně.

„Carlisle, tohle není normální. Co když je nemocná?“ slyšela jsem nad sebou starostlivý hlas Esme. Až po chvíli mi došlo, že jí ležím v náručí.

Začala jsem pomalu otevírat oči a snažila se zvyknout si na světlo.

„Jak je ti, Bello?“ zeptal se Jasper, který se nade mnou skláněl.

„Divně,“ odpověděla jsem popravdě. Nevěděla jsem jak ten pocit popsat. Zvedal se mi žaludek a v podbřišku jsem cítila slabý tlak.

„Vyšetřím tě,“ řekl Carlisle. Nadechla jsem se k protestům, ale byl rychlejší. „Pro jistotu,“ dodal. Přikývla jsem a za Jasperovy pomoci jsem se snažila postavit na nohy. Sotva mě ale pustil, nohy se mi podlomily. Naštěstí mě stihl zase chytnout a vzal mě do náruče. Hned se mi vybavily okamžiky, kdy mě v náručí držel Edward. Do očí mi okamžitě vtrhly slzy, ale potom se mě zmocnil slabý klid. Jasperova moc opět zareagovala, ale už není tak silná. Po tom, co Edward… zmizel byly pocity všech smutné. Pociťovali to všichni v našem okolí, ale Jasper nejvíce. Musel svádět boj se svými pocity a k tomu musel vydržet i smutek zbytku rodiny.

Donesl mě až do pokoje, který sloužil jako Carlislova soukromá ordinace. Myslím, že jsem v ní byla jediný pacient. Carlisle mě prohmatal, měřil mi tlak a dělal další vyšetření, ale na nic moc nepřišel.

„Vypadá to, že je to jenom ze stresu. Pro jistotu ti ale vezmu krev,“ řekl a vytáhnul jehlu. Odvrátila jsem  hlavu a chytla Jaspera za ruku. Zmocnil se mě klid. Jasper se musel opravdu snažit. Carlisle mi vzal trochu krve a lahvičku zazátkoval.

„Vezmu to do nemocnice a nechám udělat přednostně,“ usmál se a zmizel pryč. Jasper mě snesl dolů a položil na pohovku.

Carlisle byl za pár hodin zpátky. Když vstoupil do domu, šest hlav se otočilo jeho směrem. Byl zadumaný a na nás se ani nepodíval.

„Co se děje?“ zeptal se Jasper znepokojeně. Zřejmě vycítil jeho emoce a moc se mu nelíbily. Carlisle se konečně vzpamatoval a ohlédl se po nás.

„Mám výsledky, Bello!“ řekl znepokojeně a mě se zastavil dech.

„Ach ne,“ vydechla Alice. Asi měla vizi o mé nemoci. Ničilo mě, že nevím, co se se mnou děje.

„Asi bychom si měli promluvit o samotě,“ řekl Carlisle.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Stejně by se to dozvěděli.“

„Dobře,“ povzdechl si. „Nechápu, že mi to nedošlo dřív. Byl jsem natolik přesvědčen o tom, že nic takového není možné, že jsem přehlédl všechny příznaky,“ nadával si Carlisle a celou dobu pochodoval po pokoji. Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem vědět, co mi je. Chtěla jsem mít diagnózu za sebou, ať už je jakákoli.

„Co se mnou je?“ zeptala jsem se a hlas se mi chvěl.

„Jsi těhotná,“ řekl a všichni kolem ztuhli.

„Co-cože?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Vždyť to není možné,“ podivil se Emmett.

„To jsem si taky myslel, ale asi se oba mýlíme.“ Takže já jsem těhotná? Budu máma? Nosím ve svém lůně Edwardovo dítě? Tohle zbortilo všechny moje plány o sebevraždě.

„Alespoň se už nechce zabít,“ řekla Alice, ale nezněla zrovna nadšeně.

„Ale jak?“ zeptala jsem se zmateně.

„Mužské tělo po přeměně zřejmě funguje stejně, ale upírka by nemohla otěhotnět a kdyby ano, nemůže dítě donosit. Nemůže mu dát potřebné živiny, aby rostlo. Její břicho se nemůže zvětšit. Ale tvoje tělo pracuje tak, jak má. Můžeš dítě zásobovat živinami a podobně,“ vysvětlil. „Co nejdříve tě objednám na potrat,“ řekl Carlisle a mě se zatajil dech.

„Co-cože? To… to ne. To nedovolím,“ vykřikla jsem a ruce mi automaticky vystřelily k břichu.

„Je to nebezpečné, Bello! Neznáme žádný případ, kdy se člověku a upírovi narodilo dítě,“ podotkl Jasper. Copak se mě tady nikdo nezastane? Podívala jsem se na jejich tváře a došlo mi, že všichni mají stejný názor jako Carlisle – potrat.

„Ne!“ vykřikla jsem a vyběhla ven. Nevím, kde se ve mě vzala síla běžet, ale najednou to šlo. Než jsem stihla doběhnout k autu, chytila mě něčí ruka za paži.

„Bello, musíš to udělat. Co když tě to zabije? Už jsme přišli o jednoho člena rodiny, nechceme přijít ještě o druhého,“ vzlykala Rose.

„Edward dítě vždycky chtěl. Nenechal by mě jít na potrat,“ křikla jsem a proud slz si prorazil cestu ven.

„Edward by nedovolil, aby jsi kvůli němu zemřela, Bello!“ oponovala mi. Věděla jsem, že má pravdu, ale bylo mi to jedno.

„To dítě je jediné, co mi zbylo. Nic víc už nemám,“ vzlykala jsem.

„Máš ještě nás, své rodiče a kamarády.“

„Je to Edwardovo dítě. Je to to jediné, co mi po něm zůstalo. A kdyby mě mělo zabít, tak ať. Nebo mě přeměníte, já nevím. Ale přijít o něj, tak jsem na tom ještě hůř než teď,“ vzlykala jsem a Rose mě objala.

„Dobře. Uvidíme, co se dá dělat. Ale teď si musíš jít odpočinout. Potom tě odvezeme domů, ano?“ zeptala se a já přikývla. Odvedla mě do Edwardova pokoje. Svalila jsem se na postel a do pár minut usnula.

Všechno bylo v pořádku, dítě rostlo tak jak mělo a jiné problémy se nevyskytovaly. Od Charlieho jsem se odstěhovala dřív, než to na mě šlo vidět. Řekla jsem mu, že odjíždím, abych zapomněla. Nesouhlasil s tím, ale věděl, že ve Forks bych se utrápila.

Do svého porodu – celých sedm měsíců – jsem měla zůstat u Cullenových a potom i s dítětem odjet daleko odsud. Můj odjezd se nelíbil ani nikomu z Cullenových, ale plně mě podporovali.

Celé těhotenství jsem ležela na pohovce v jejich obýváku. Dítě mě hodně vysilovalo. I když jsem dostatečně jedla a pila, moje tělo si z toho neumělo vzít živiny. Věděla jsem, že se blíží můj konec, dokud mi Carlisle nezkusil dát vypít krev. Síly jsem sice nenabírala, ale dítě se přestalo snažit dostat z mého těla ven, čímž mi zbídačilo celé tělo. Zlomilo mi několik kostí a spát jsem taky moc nespala.

Postupem času jsem z vyčerpání upadala do transu a nevnímala jsem nic kolem. Myslela jsem jenom na Edwarda a promítala si v hlavě každou chvilku s ním.

„Jaká je šance, že to přežije, Carlisle?“ slyšela jsem Alice někde v dálce.

„Hodně malá. Dítě ji vyčerpává fyzicky i psychicky. Je na tom hodně špatně.“ Mluvili dál, ale já už vnímala jen bodání v břiše.

„AU!“ vykřikla jsem najednou a chytla se za břicho. Všichni se kolem mě ihned seběhli.

„Myslím, že je to tady,“ řekl Carlisle a pohovka pode mnou zmizela. Vnímala jsem jenom bolest a za chvíli jsem uslyšela dětský pláč. Neměla jsem sílu otevřít oči, ale koutky úst jsem zvedla do mírného úsměvu. Potom už jsem cítila bezvládu nad svým vlastním tělem.

„Umírá,“ slyšela jsem ženský hlas a poté jsem upadla do nevědomí. Z toho mě vzápětí vytáhla bolest na krku. Ta se postupně zvětšovala, až pohltila celé mé tělo. Celé tělo mě pálelo a já si přála jediné – umřít, už zase.

Najednou ale bolest začala ustupovat a já v sobě nalezla novou sílu a otevřela oči.

„Bello, jak je ti?“ zeptal se Carlisle.

„Kupodivu dobře,“ odpověděla jsem.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, Bello!“ objala mě Alice. Něco v našem objetí mě zarazilo. Její kůže – nebyla studená. Až teď mi došly všechny okolnosti. Ruka mi vystřelila ke krční tepně. Necítila jsem žádný tep, zato jsem ucítila různé prohlubeniny.

„Musel jsem tě přeměnit. nechtěli jsme přijít i o tebe,“ řekl Carlisle omluvně.

„Dělal jsi, co jsi  musel,“ řekla jsem a objala ho. „Co dítě?“ zeptala jsem se vzápětí.

„Je v pořádku. Je to holčička,“ usmála se Esme.

„Můžu ji vidět?“ zeptala jsem se.

„Je to napůl člověk, její krev tě rozdráždí. Měla by jsi jít nejdříve na lov.“ Přikývla jsem, nemínila jsem nic riskovat.

 

Malá Renesmee rostla jako z vody. U Cullenových jsme ještě několik týdnů zůstaly, dokud jsem se nedokázala alespoň trochu ovládat, ale potom jsme je opustily.

„Budete nám chybět, Bello!“ vzlykala Alice.

„Vy nám taky.“

„Budete nám často volat a psát, ano?“ rozkázala Esme.

„Slibujeme,“ odpověděla jsem.

„Než odjedete, něco pro vás máme,“ ozval se Emmett a podal mi nějaký papír. „Založili jsme vám s Rose účet. Máte tam nějaké peníze do začátku a kdyby něco, stačí zavolat.“

„Děkujeme, bráško. I tobě, Rose,“ řekla jsem a kdybych mohla, plakala bych. Naposledy jsme se se všemi objaly a vyrazily na cestu za svým novým domovem.

 

„To bylo naposledy, co jsme žili spolu,“ dovyprávěla jsem svůj příběh a Nessie se ke mně přitáhla blíže. Je to už přes 50 let, co se mi tohle všechno stalo, a každý rok jsem ho právě v tenhle den Nessie vyprávěla. Dnes uplynul další rok od zmizení mé jediné lásky. Lásky mého života.

„Chtěla bych tátu poznat,“ zašeptala Renesmee.

„Určitě by se ti líbil,“ usmála jsem se. „Ale teď už jdi spát, je pozdě.“

„Chtěla bych se zase podívat domů,“ řekla a odešla do svého pokoje. Věděla jsem jak to myslí. Náš jediný domov byl a vždy bude ve Forks. Toužila jsem po tom, znova uvidět to místo, kde jsem zažila nejhezčí léta mého života. Místo, kde jsem zažila svou jedinou, ale věčně trvající lásku. Od svého odjezdu jsem tam nebyla. S Cullenovými jsem si psala jenom občas, ale neviděla jsem je už nejméně 5 let. Ani nevím, kde se teď zdržovali. Charliemu a Renée byla oznámena moje smrt hned 2 roky po odjezdu. Ani jeden se z toho nevzpamatoval. Charlie se poté bezhlavě vrhal do všech případů a jednou se mu to stalo osudným. Jeden z lupičů ho zabil. Byla jsem na jeho pohřbu a pozorovala ho z dálky. Renée žije stále v Jacksonvillu. Phil před několika lety zemřel. Naštěstí spolu po mně měli ještě další dvě děti, takže se o Renée má kdo starat. Občas jsem se na ni ale byla podívat.

Nessie vstala poměrně brzy a okamžitě seběhla dolů na snídani.

„My někam odjíždíme?“ zeptala se, když uviděla sbalené tašky.

„Sbalila jsem nám pár věcí. Pojedeme se podívat domů,“ usmála jsem se a Nessie mě objala.

„Opravdu to chceš?“ zeptala se opatrně. Věděla jak moc trpím při vzpomínkách na Edwarda.

„Opravdu. Chtěla bych vidět, jak se to tam změnilo.“

„Dobře,“ vykřikla a běžela se upravit. Zatímco se Nessie chystala na odjezd, někdo zaklepal na dveře. Šla jsem je otevřít a okamžitě svého rozhodnutí litovala.

„Bello,“ pozdravil muž stojící za dveřmi.

„Felixi, Demetri,“ pozdravila jsem.

„Aro nás poslal, aby-“ začal Demetri.

„Já vím, proč vás poslal,“ přerušila jsem ho. „Děkuji za nabídku, ale budu muset odmítnout. Jako každý rok,“ řekla jsem a dala důraz na poslední větu. Aro za mnou posílal své poskoky každý rok od doby, kdy zjistil, že jsem jednou z nich. Chtěl, abych se k nim přidala. Nechtěl přijít o mou – podle něj vzácnou – schopnost. Ale každý rok - celých 45 let – jsem jejich nabídku odmítala a nehodlala ji přijmout ani letos.

„Vyřiď Arovi, že nemám zájem a kdybych někdy měla, vím kde žijete. Nebo spíše sídlíte,“ opravila jsem se. „Nemusí vás za mnou posílat,“ řekla jsem tvrdě a zabouchla dveře. Udělala jsem to tak při posledních 10 návštěvách a zase jsem měla na rok pokoj, ale teď mi něco říkalo, že se s nimi brzo setkám.

 

Do Forks jsme dojely na druhý den ráno. Ihned jsme zamířily na místní hřbitov. Hledala jsem hrob Charlieho. Našly jsme ho rychle, hlavně díky tomu, že jsem byla na jeho pohřbu. Měl krásný náhrobní kámen a do něj vytesáno

 

Charlie Swan

1965 – 2011

Milující otec, manžel a přítel. Nikdy nezapomeneme.

Přišla jsem blíže a klekla si před náhrobek. Políbila jsem rudou růži, kterou jsem držela v ruce, a poté ji položila před sebe. Hrozně se mi po něm stýská. Hrozně se mi stýská po všem, co jsem tady před 50 lety opustila. Naposledy jsem pohladila jeho fotku vsazenou do kamene a společně s Nessie odcházela ze hřbitova.

„Bello?“ ozvala se žena, stojící naproti nás. „Bello, jsi to ty? Ale jak je to možné? Vždyť máš být mrtvá. Tak ráda tě vidím,“ usmívala se stará žena a blížila se ke mně. Zastavil se mi dech. Nepočítala jsem s tím, že tady někdo tak brzo ráno bude. A hlavně jsem nepočítala s tím, že tady bude někdo známý.

„Paní Cheneyová, neobtěžujte tuhle mladou dámu,“ zlobila se mladá dívka. Cheneyová? To jméno je mi povědomé. Cheney… Cheney… Cheney… Ben Cheney, přítel Angely. Takže tohle je…

„Ale tohle je Bella Swanová, chodily jsme spolu do školy.“

„Promiňte, paní Cheneyová má Alzheimera a plete si lidi,“ omlouvala se nejspíše sestřička.

„Nic se nestalo,“ usmála jsem se a společně s Nessie odcházela ze hřbitova.

„Je to ona, Liz. Tohle je Bella, moje nejlepší kamarádka,“ slyšela jsem za sebou smutný hlas Angely.

„Kdo to byl, mami?“ zeptala se Nessie, když jsme seděly v autě.

„Nejspíše Angela. Byly jsme na škole skvělé kamarádky. Neměly jsme sem ve dne chodit. Musíme se pohybovat v lese,“ nadávala jsem. Bylo mi líto, že jsem musela lhát právě Angele. V hodně věcech mi pomohla a já se s ní při svém odjezdu jen v rychlosti rozloučila. Pamatuju si to, jako by to bylo dneska.

 

„Opravdu musíš odjet, Bello?“ zeptala se Angela. Musela jsem odjet, už kvůli tajemství, které jsem skrývala ve svém lůně.

„Nemůžu tady zůstat, Angelo! Je to pro mě moc těžké,“ brečela jsem jí v objetí.

„Já vím. Jenom se mi bude hrozně stýskat.“

„Budu ti často volat a psát, slibuju.“

„Dobře. Teď už jdi, nebo ti uletí letadlo,“ řekla s pláčem.

„Sbohem, Angelo!“ Už v té době jsem věděla, že ji nikdy víc neuvidím. Věděla jsem, že mě to těhotenství určitě zabije.

„Na viděnou, Bello!“ opravila mě, zatímco jsem šla k autu. To bylo naposledy, kdy jsem s ní mluvila. Až na dnešek.

Rozhodla jsem se Renesmee ukázat všechna místa, které pro mě tolik znamenaly. Jako první jsme dojely k mému bývalému domu. Bohužel už byl dávno prodaný, takže jsem jí nemohla ukázat všechny místnosti v domě. Potom jsme zamířily ke škole. Auto jsme nechaly kousek od ní a běžely přes les. Vůbec se nezměnila. Dokonce jsem našla i místo, kde Edward parkoval svoje stříbrné Volvo. Vybavovalo se mi všechno. Od prvního setkání, přes první společný ples až po Emmettovu a Jasperovu promoci. Pamatovala jsem si to, přestože to bylo už dávno, a dokonce i po přeměně, při které se – podle Carlisla – vzpomínky zahalí do mlhy. Já měla to štěstí, že se mi všechno vybavovalo, jakoby se to stalo před pár minutami.

Odešly jsme, když se ke škole začali sjíždět všichni studenti.

„Kam půjdeme teď?“ zeptala se Nessie.

„Odvezeme si věci domů a potom ti ukážu jedno místo,“ usmála jsem se. Vrátily jsme se k autu a jely k bývalému domu Cullenových. Zastavila jsem před garáží a vešla dovnitř. Stále jsem měla klíč od domu. Esme nám ho nechala vyrobit, kdybychom se někdy chtěly vrátit. V té době jsem to brala jako zbytečnost, ale dnes se hodil. Na otevření dveří jsem musela použít trochu síly, ale poté se s praskáním otevřely. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se kolem. Nic se tady nezměnilo, akorát bylo vše pokryto hustou vrstvou prachu. Vše zůstalo stejné, jako když jsem odjížděla. Pohovka, televize, dokonce i obrazy a některé fotky, a taky Edwardův klavír. Sedla jsem si na stoličku, která u něj byla a otevřela jsem víko zakrývající klávesy. Nessie si prohlížela dům a já mezitím rozpomínala na ukolébavku, kterou mi Edward častokrát hrával. Nikdy mě ji neučil hrát. Říkal, že není důvod, když mi ji zahraje pokaždé, kdy se mi zachce. Za tu dobu, kdy ji hrával několikrát denně, si ale prstoklad zapamatujete. Položila jsem prsty na klávesy a domem se rozlehly první tóny. Renesmee okamžitě seběhla dolů a sedla si vedle mě.

„Co je to?“ zeptala se a položila mi hlavu na rameno, stejně jako jsem to já dělala Edwardovi.

„Ukolébavka,“ řekla jsem a položila si hlavu na tu její. „Složil ji tvůj otec, když jsme se poznali.“ Přikývla a dál poslouchala ty sladké tóny. Píseň skončila a já si vzpomněla, že jsem Ness ještě někam chtěla vzít.

„Pojď, ukážu ti ještě něco,“ řekla jsem, vzala ji za ruku a vyběhla z domu. Za pár minut jsme byly na místě. Stály jsme na paloučku daleko od všech. Bylo tady naprosté ticho. Vítr výjimečně nefoukal a zvířata se od nás držela dostatečně daleko na to, abychom slyšely ptačí zpěv.

„Tady jsme strávili poslední minuty spolu,“ usmála jsem se a představila si nás uprostřed louky, jak mu ležím v náručí a sledujeme oblohu.

„Takže tohle je ta louka, kde chodil táta, když chtěl být sám?“ zeptala se Renesmee.

„To je přesně ona,“ usmála jsem se a vyšla jsem ze stínu, který nám poskytovaly stromy na kraji. Došla jsem doprostřed – přesně jsem věděla, kde jsme leželi – a sedla si do trávy, stále pokryté ranní rosou. Nessie stála na stejném místě, nechtěla mě rušit. Nechtěla rušit tu jedinou chvilku, kdy jsem zase byla se svou láskou. Byla jsem jí za to neskonale vděčná. Lehla jsem si a nechala se unášet vzpomínkami. Právě tady jsem zažila první milování a právě tady jsem ho naposledy objala a políbila. Potom mě odvedl domů a už se nevrátil.

„Kdyby jsi tady tak byl se mnou,“ šeptala jsem mezi vzlyky. Renesmee přišla ke mně a objala mě. Byly jsme tam dlouho, už se začalo stmívat, a tak jsme se rozhodly vrátit domů. Už na okraji lesa jsem ucítila tak známou, ale přitom tolik cizí vůni.

„Zůstaň tady, Ness!“ rozkázala jsem jí a šla k domu sama. Nechtěla jsem, aby byla Nessie vystavena nebezpečí. I když nás Emmett s Jasperem učili bojovat, nebyla jsem si jistá, jestli se dokážeme ubránit. Byla jsem skoro u dveří, když jsem si všimla auta u garáže. Toho auta s tak typickou kanárkovou barvou. To už se na mě ale někdo vrhnul.

„Bello, Bello, tak ráda tě zase vidím,“ vzlykala.

„Alice, já tebe taky,“ řekla jsem a litovala, že nemůžu brečet. „Co tady děláš?“

„Viděla jsem, že sem přijedete, musela jsem tě vidět,“ řekla a stále mě objímala. Zase jsem u sebe měla nejlepší kamarádku. Myslela jsem, že to je jen sen, ale to jsem ještě nevěděla, co přijde. Za Alice se objevil Jasper.

„Ahoj, Jaspere!“ objala jsem ho. Renesmee zatím došla až k nám a objímala se s Alice.

„Ahoj, Bello! Tolik jste nám chyběly,“ řekl Jasper. Pro něj musela být tato chvíle nejvíce emocionální. Nikdy jsem mu jeho cítění emocí nezáviděla, ale tuhle chvíli si musel užívat ze všech nejvíc.

„Kde máte ostatní?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Tady jsme,“ vykřikl Emmett a společně s Rose, Esme a Carlislem vyšli ven.

„Promiň, ale Emmett nás tam držel,“ omlouvala se Rose a hned mě s Emmettem objímali. Být člověk, jejich objetí mi rozdrtí všechny kosti v těle. Potom se ke mně dostala Esme. Její hnědé vlasy mě šimraly na obličeji, ale bylo mi to jedno.

„Ach, Bello! Tolik jste nám chyběly.“

„Vy nám taky, Esme. Hrozně moc,“ vzlykala jsem. To mateřské objetí mi hrozně chybělo. S Renée jsem nebyla už 50 let... Esme mi to ale vždy dokázala vynahradit. Konečně mě pustila a já se mohla objat s posledním členem. Carlisle mi nahrazoval otce, a po tom, co Charlie zemřel, jsem ho potřebovala více než obvykle.

„Konečně jsme zase všichni jako rodina,“ usmál se Emmett, ale mně úsměv zmizel.

„Všichni ne,“ sklonila jsem hlavu.

„Všichni,“ vznášelo se větrem a mně bylo do breku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!