02.04.2012 [20:30], Carlie, ze série Neodcházej..., komentováno 24×, zobrazeno 4841×

Trochu víc Jaspera, trochu víc Edwarda… jen ten happy end je pořád v nedohlednu.

Vrátili jsme se zpět do D. C. A já do nudných školních lavic.

Před opuštěním Chicaga - když mě táta konečně chvíli nehlídal - jsem si ještě udělala osamělý výlet. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem tu chatu našla.
V cíli mé cesty na mě však čekaly jen mé naděje. Připravené k pohřbení.
Chata se tvářila, jako by nikdy neměla nějakého obyvatele. Jako bych si Edwarda jen vysnila.

-

Dostala jsem se do své každodenní rutiny. Prohlížela jsem novinové zprávy na internetu a tajně prolézala policejní weby (Jasper mě naučil pár hackerských triků). Zjistila jsem, že po událostech v Chicagu mění Edward místo svého pobytu mnohem častěji. Aby nebyl tak snadno vypátratelný. Kým? Policií? Svou rodinou? Mnou?
I nadále jsem trávila večery dlouhým povídáním s „majorem“.
To on mě varoval, že se Volterra začíná znepokojovat. Edward si sice počíná nenápadně, oběti, které se najdou, jsou zbaveny života lidskými způsoby, zpravidla jedinou kulkou (takže ani dlouho netrpí). A ty nenalezené… sama jsem viděla Edwardovy oči, takže jsem si to domyslela. Přesto se však senzacechtivá média neustále žvanící o superhrdinovi začínají Arovi přejídat. To, co Edward provádí, není rozhodně normální, přirozené… lidské. A někdo se může začít ptát.
Jasper mě uklidnil, že Carlisle dal Arovi své slovo, že Edwardovi domluví. Aro tak prozatím přislíbil, že nebude přistupovat k žádným opatřením.
„Bello, musíme ho najít. Ty si s ním musíš promluvit. Carlisle s ním měl dlouhý telefonát, ale bojím se, že to bylo k ničemu. Bello, jsi jediná naděje, jak to vrátit zpátky,“ dostala jsem od Jaspera jednu z nejdelších a nejemotivnějších zpráv v historii naší konverzace vůbec. Bylo z ní znát, jaké má rodina o Edwarda obavy.
Já obavy neměla. To bylo slabé slovo, já byla strachem bez sebe.

Pátrala jsem o to usilovněji.
Ale Edward nechtěl být nalezen. Dokonce i to málo indicií, ze kterých se dříve dalo vytušit, kde zrovna operuje, zmizelo.
Uběhly další dlouhé měsíce.
Možná bych měla být ráda, že je klid. Že „batmanovské aktivity“ ustaly a Aro už může odzbrojit. Jenže něco mi říkalo, že je to jen klid před bouří. Edward už byl na lidské krvi závislý… byl závislý na své nové práci.

-

Dneska mi Jasper poslal SMSku do školy. To normálně nedělal, konverzace jsme odbývali v prostoru skypeu. K mému vzteku byla příchozí textovka poslední kapkou v poháru trpělivosti mé těžce zkoušené baterky. Přijatá SMS a mobil se vypnul. S velkou námahou jsem telefon přemluvila k tomu, aby mi dovolil aspoň si zprávu přečíst, než se opět uloží ke spánku.
To, co mi Jazz napsal, mi rozbušilo srdce, a poslalo mou „přípravu na budoucí povolání“ k šípku. Vypustila jsem zbytek vyučování a nepovolenou rychlostí mířila k domovu, abych si sbalila pár věcí a vyrazila na letiště a ke Cullenovým.
V textovce stálo: „Je doma, Bello. Jen nevíme, na jak dlouho.“
Dojela jsem do našeho bytu, hodila mobil do nabíječky a vzápětí slyšela zlověstné kliknutí příchozí zprávy. Nemusela jsem ji ani číst a už jsem tušila, co v ní stojí. Už mají představu, na jak dlouho přijel. Rozhodně ne na tak dlouho, abych ho zastihla… Leda bych věděla, kam se teď vydal.
Vzlykla jsem a vytočila číslo. To poslední Edwardovo, které mi Jazz dnes naprášil, hlásilo, že neexistuje. To ale byla rychlost. Ostatně jako vždy… měnil simkarty častěji než poznávací značky svých aut.

Na Jasperově mobilu pak čekala Alice, aby mi řekla, že bohužel nemá vizi o tom, kam Edward zamířil. Rozhodnutí mění z vteřiny na vteřinu.
Rosalie si to asi neuvědomila, ale nepřímo mi poskytla mnoho detailů z Edwardovy návštěvy. Zatímco se mnou Alice telefonovala, ona v pozadí láteřila a ironickým hlasem opakovala Edwardovy „repliky“, dokud ji sestra neutnula.
I tak jsem se ale dozvěděla dost. Edward se doma zastavil jen, aby rodinu uklidnil, že se nic neděje. On se nezměnil. On jen našel svou cestu. Smysl své existence. Nedělá přeci nic špatného, není to zločin. A Aro? Dobře, bude si tedy počínat opatrněji. Lépe zahlazovat stopy. Tak prostě všechny vysaje…

Ach Edwarde, jak hluboko jsi pohřbil svou lidskost?
Najednou bylo toho všeho na mě moc. To neustálé napětí, znova a znova vzkříšené a vzápětí opět do pohřebního rubáše uložené naděje. Na to jsem už neměla.
Přestala jsem vnímat Alici na druhém konci linky. Pomalu jsem se sesunula na zem a bolavou hlavu opřela o zeď.
Až hlas Jaspera, který si najednou vzal mobil od své ženy, mě probral z ustrnutí, z letargie.
„Bello, jsi silná, vím, že jsi. Potřebuješ ale chvíli vypnout. Kdy ti k nám letí nejbližší spoj?“ promlouval ke mně hlasem, který konejšil, ale zároveň nepřipouštěl námitky.
Po tváři mi stekly poslední slzy a já se přes ně usmála: „Musím se ještě domluvit s tátou. Ozvu se z letiště. A… díky, Jazzi.“
„Patříš do rodiny,“ odvětil prostě. Po chvilce mlčení dodal: „To já děkuju, Bells. Vždyť to víš… za tvé odpuštění.“

-

Bylo zvláštní vidět je po takové době. Oni se samozřejmě vůbec nezměnili, ale já je viděla jinýma očima. I přes to dlouhé fyzické odloučení jsem měla pocit, že jsme si nyní bližší.
Na letiště pro mě přijeli všichni a moje řasy měly co dělat, aby ten nával emocí umávaly,  zaplašily ty přívaly, které se mi užuž snažily zamlžit výhled.
Zachránila mě až Emmettova drzá bezprostřednost: „Zdar, ségra. Pojď sem, kotě!“ Vyzvedl mě do náruče a já se jen honem nadechla, než mě stihl přitisknout na svůj hrudník.
Vzlykla jsem dojetím.
Emm se zarazil, opatrně mě postavil znovu na vlastní nohy, rozpačitě mi rukou rozcuchal účes a broukl: „Zlobí tě ten náš Bruce Willis, co? Doufám, že ho brzy najdeme. Pak ti ho přidržím a ty mu nakopeš…“
„Emmette,“ vlepila mu Esmé pohlavek a to už jsem putovala do něžnější náruče a z ní do další a další.
Rosalie se na mě jen usmála, ale i tak to bylo od ní srdečnější než kdy předtím.

Nakonec mi zůstal jen Jasper. Po očku jsme po sobě pokukovali. Překvapovalo mě, jak je možné být si tolik blízcí ve virtuální konverzaci a v té reálné nevědět, čím začít.
Nakonec to vyřešil „major“, mrkl na mě a přitáhl si mě k sobě.
I když jsem tím byla dojatá, nechtěla jsem mu to ztěžovat a naše objetí jsem brzy přerušila. Jasper i Alice se na mě zazubili a mně to teprve teď došlo. Jazz neměl vůbec žádný problém být mi tolik nablízku. Jeho oči měly stále barvu lučního medu.
Rozpačitě si odkašlal a vysvětlil mi: „Trénuju. Chodím ke Carlisleovi do nemocnice. Po té události s tebou jsem…“
To už se přehrada mých slz protrhla a já ho nenechala domluvit a vletěla mu znovu do náruče. Jako bych až nyní měla možnost opravdu obrečet svou ztrátu. Edwarda a jeho rodiny. Jako bych ve společnosti těch, kteří byli u toho, měla možnost vše opravdu prožít. Charlie by to nepochopil. Před ním jsem musela být ta silná.  

Nakonec jsem v novém domě Cullenových strávila blahodárné týdenní prázdniny. A stále jsem trávila dlouhé večery povídáním s Jasperem a Alicí, jenže teď už face to face.
Jednoho večera jsme spolu s Jazzem osaměli. Ostatní šli na lov.
Jasper mě přistihl, jak se snažím skrýt slzy, když jsem opět neúspěšně projela internet a hledala zmínky o svém „Supermanovi“.
Přitáhl si ke mně židli a donutil mě zvednout pohled k němu. A byly to jeho oči, které, i když jejich majitel mlčel, daly výmluvně najevo, že nic než upřímnou zpověď neberou.
Těžce jsem vzdychla: „Nevím, jestli to má nějaký smysl. Nestojí o to, aby ho někdo našel. Nebo možná jen nestojí o to, abych ho našla já. Třeba je mu takhle dobře. Třeba to… my dva… byl jen omyl.“
Jasper se neudržel a zavrčel na mě.
Pak mi konejšivě stiskl dlaň: „A teď si dobře zapamatuj, co ti řeknu. Když tu Edward byl, skrýval své emoce sakra dobře… ale stejně, tak nějak se dalo číst mezi řádky, o co tu celou dobu jde. Víš, Bello, já si myslím, že se Edward nepřenesl přes to, že tě opustil. Tohle jsou zoufalé činy, zoufalá snaha dát svému životu jiný smysl. Nebo jen vytěsnit myšlenky na tebe. I to, že se vrátil k pití lidské krve, i když ne krve nevinných… Bells, ach jo, to je jen potřeba zaplnit prázdnotu, hlad, který je ale v jeho srdci. Takže mi řekni, kdo jiný než ty mu může udělat v hlavě zase pořádek? Jaký lepší smysl může svému životu Edward dát, než tebe?“
Připravil mě o řeč i dech.

Než jsem stihla vymyslet kloudnou větu, kterou bych Jasperovi poděkovala za podporu, zázemí, které mi poskytuje, a díky nimž jsem si ještě nebyla nucena hledat ubytování v psychiatrické léčebně, udělal mi čáru přes rozpočet ten, o kterém to celou dobu bylo.
Bat… Edward.
Alice vletěla do domu a volala, že má sice velmi nejasnou, ale konečně vizi, kam se Edward rozhodl zamířit.
Jasper se na mě usmál a stiskl mi povzbudivě rameno. Na mou nevyslovenou otázku, kterou četl v mých očích, jen smutně zavrtěl hlavou: „Nás by si hned všiml. Sama máš větší šanci.“

Najednou jsem byla plná energie, do žil mi pumpoval adrenalin a já se vrhla okamžitě balit.
Setřela jsem slzy, abych viděla na monitor a zabookovala si letenku do správné cílové stanice. Teď ještě uvěřitelná historka pro tátu a můžu jet.
Byla jsem plná víry. I když jsem si možná nabrala příliš velké sousto a ještě jsem se rozhodla pustit se do něj sama. Ale velké sousto si vzal i Edward.
Tak dobře, miláčku, pojďme si ukousnout z Velkého Jablka. New York. New York. Logická volba. Dovolenková destinace upíra, který se dal na kariéru alkoholika ujíždějícího na  značce nula negativní… To závratné číslo zločinnosti - jako nonstop otevřený bar.

Poslední zamávání mé – Edwardově rodině z hotelové haly a znovu jsem osaměla.
Za chvíli už mé rozhicované čelo chladilo sklo okénka letadla a já se zhluboka nadechla.
Big Apple. Ok. Snad nebude příliš kyselé… A snad ho Edward nerozmašíruje na štrúdl, než tam stihnu dorazit.

-

V New York City to šlo až příliš snadno. Byla jsem mu na stopě za pouhé dva dny. Nejdřív jsem měla pocit, že snad Edward podvědomě chce, aby ho našli. Chce, aby ho někdo zastavil. Nebo chce, aby s ním někdo skoncoval…
Dělaly se mi mžitky před očima, když mě to napadlo. Na moment pro mě přestal existovat svět kolem. Neviděla jsem monitor počítače, neviděla jsem rozložené mapy města, které se válely všude kolem mě na zašlé posteli motelového pokoje. Před mým vnitřním zrakem vzplanulo zlato Edwardových očí. Ale jak jsem se postupně vzpamatovávala, ty oči ztrácely na svém jasu, mizela z nich láska a drahý kov mně tak drahých očí byl čím dál víc pošpiněn krví.
Možná dělal Edward svět lepším. Mnoho lidí mu vděčilo za své životy, aniž by o tom měli tušení. Přitom ale ničil svou duši, oběť po oběti, s každým zachráněným cizím životem ztrácel něco z toho svého… uvnitř umíral. Tohle nemohla jeho citlivá, vzácná duše dlouho vydržet.
Musela jsem to zastavit. Protože tak zároveň zabíjel mě.

Možná mi ale to, že Edward postupuje nápadně, jen připadalo. Už jsem znala jeho modus operandi, proto možná pro mě bylo jednodušší mezi tou spoustou vražd, které se v téhle metropoli stávaly denně, vysledovat těch pár jeho „zásahů“. A za malou chvíli jsem měla i jistou představu o jeho momentálním revíru.
Nebylo nic snazšího, než se tam jednoho večera vypravit.

Nebylo nic hloupějšího než udělat ze sebe návnadu,… než udělat ze sebe potenciální oběť Edwardovy budoucí oběti.
Jestli mi Edwardovo chování připadalo jako jasná cesta k sebedesktrukci, já měla k sebevraždě taky slušně nakročeno. Možná to bylo naivní, ale věřila jsem, že mě Edward zachrání. Opět. Tak, jako to udělal vždycky.
A kdyby ne… pod sukní v podvazku mě chladila moje věrná parťačka s plným zásobníkem. Nebyla jsem tedy tak bezbranná, jak jsem se snažila působit.
To rozbušené srdce však autentické bylo.

-

Dnes je to podesáté od mého příjezdu, co zkouším stejnou taktiku. A zatím bezvýsledně. Ne, že by mě za tu dobu nikdo nepřepadl, už dvakrát ano. Ale vždycky jsem si musela poradit sama. Co dělám špatně? Přesunul se jinam nebo nějak prokoukl, že je to lest?
Zamyslela jsem se a přestala být ve střehu. Takže jsem ztratila tři vteřiny, které by nic neznamenaly v boji s jedním agresorem, ale na dva už byly příliš nadstandardním time-outem. Edwarda jsem úplně vypustila z hlavy a na chvilku zapomněla i na policejní návyky a sklouzla jen k ženským instinktům, škrabala jsem jako kočka, kopala do citlivých míst.
Když se ke mně zase vrátil rozum, sáhla jsem rozhodně po své zbrani. Nebyla jsem ale rychlá dost. Jeden z chlapů mi uvěznil ruce za zády, druhý vylovil pistoli z mé důmyslné skrýše a své nechutné ruce nechal popást na mých stehnech.
Zachvěla jsem se odporem a aspoň mu plivla do tváře. Bylo to jen gesto, ale svou hrdost jsem si rozhodla zachovat do poslední vteřiny. Aspoň tu.
Napřáhl dlaň, aby mi udělil výchovný políček. Automaticky jsem zavřela oči, ale rána nedopadla. Zato jsem padala já. Přistála jsem na tvrdém povrchu. Nebyl to ale asfalt silnice, v dlaních jsem sevřela voňavou kůži černé bundy.
Vzhlédla jsem a pohladil mě měkký svit upířích očí. Mohl karmín působit srdečně? Ten Edwardův to na malý okamžik dokázal.
Pak ale Edward stiskl čelist a zavrčel: „Mizíme.“

Ohlédla jsem se a spatřila, že muži, kteří na mě zaútočili, leží bez známky života na zemi, jejich hlavy spočívaly v nepřirozeném úhlu.
Edward odtrhl můj konsternovaný pohled od toho děsivého výjevu, na němž mě šokovalo nejvíc to, že jsem to těm dvěma přála, a schoval mou tvář do své hrudi.
„Bello, musíš jít. Musíš do bezpečí,“ domlouval mi šeptem.
Konečně jsem přiměla své nohy k chůzi a vrávoravě se vydala po ulici. Edward šel rozpačitě vedle mě. Opět jsme mlčeli.
Netrvalo dlouho a pokynul mi rukou do průjezdu. Nejistě jsem nakoukla do tmy v něm a Edward v reakci na mou nedůvěru zdvihl koutky úst v neveselém úšklebku. Ukázal mi na dveře, které jsem prve v tom šeru nepostřehla a já k nim zamířila. On se ještě ostražitě rozhlédl kolem sebe, a pak už otevřel a pustil mě k sobě domů. Zbývalo vyjít patro a byla jsem v Batmanově doupěti.

Nerozhodně jsem přešlápla, pohledem přeletěla zařízení bytu a zakotvila opět v Edwardových očích. Nejistým pohybem si pročísl dlaněmi vlasy a odklonil zrak, jako by se styděl za barvu svých duhovek.
Aspoň, že mě tentokrát nepřipoutal ke kusu nějakého nábytku, přišlo mi na mysl a proti mé vůli mi zacukaly rty.
Edward se na mě zvědavě a nechápavě zahleděl.
Šeptem jsem mu vylíčila svou vizi a on protočil oči.
A pak na mě zaútočil. Přitiskl mě svým tělem ke zdi, ruce mi uvěznil nad hlavou ve svých dlaních a zavrčel na mě. Zoufale, bezradně. „Proč to pořád děláš? Proč jsi tolik riskovala? Slíbilas mi, že na sebe budeš dávat pozor. Slíbilas, v tom lese…“ vyčítal mi.
Zmučeně jsem polkla, to když mi připomněl scenérii našeho rozchodu. Nadechla jsem se jeho vůně, která mi tolik evokovala domov. „Domluvit si s tebou schůzku není tak snadné, víš. Nejsi ve Zlatých stránkách, nemáš sekretářku,“ zrychleně jsem dýchala a nechápala, odkud se ve mně bere ta síla hrát si na tu, co má nadhled.
Nečekaně mě pustil, až jsem se musela přichytit botníku.

Začal rázovat po místnosti. Jako puma v kleci. Majestátně, avšak tak, že to vzbuzovalo respekt, obavu a já nevědomky ukročila dál od něj. Jeho oči byly divoké. Jako oči zvířete zahnaného do kouta.
„Myslel jsem, že to vzdáš už po tom prvním útoku, ale ty snad nemáš pud sebezáchovy,“ rozhazoval rozčileně rukama, jak dával najevo strach o mě nebo rozhořčení nad mou slabomyslností, těžko říct.
Chytla jsem ho překvapeně za ruku a zasyčela: „Tys tam byl? Tys tam byl celou tu dobu? Proč…?“
Nedořekla jsem, něco v jeho výrazu se změnilo. Prohlížel si naše spojené dlaně. Jako by to zvíře v něm najednou zkrotlo a on se na malou chvíli zase rozvzpomněl na svou lidskou stránku. Propletl prsty své ruky s těmi mými a když se mi zahleděl do očí, přetékaly citem tak, že se v momentě přelily přes stavidla slzy z  očí mých.
„Edwarde, já tě mi…“ musela jsem zašeptat své vyznání, jinak bych tu chvíli nepřežila.
Na rty mi přitiskl prst a zavrtěl zoufale hlavou.
Pak přešel ke dveřím a naposledy se mi dlouze zahleděl do očí. „Promiň mi to všechno, Bello, jestli můžeš. Už mě nehledej, žij. Já mám teď taky svůj život. A do něho nepatříš.“ Z jeho hlasu i postoje zavanul arktický chlad.
Než mi došlo, kam tím proslovem směřuje, a mohla jsem ho zastavit, ovanul mě i chlad nočního Manhattanu. Edward vyběhl z bytu a zamkl za sebou.
Byla jsem o dva kroky pomalejší. Praštila jsem otevřenou dlaní do dveří a zaklela: „Sakra, Cullene! Vážně? Zase?“
Vykoukla jsem z okna. Žádné požární schodiště. Ach jo.

Uvěznil mě tu, abych neběžela za ním. Abych nebyla v noci v těch nebezpečných ulicích? Abych mu nebránila v jeho činnosti? Abych ho nechala jít?
Když mě svítání zastihlo v další jeho posteli (a zase bez něj) a probudila mě textovka poslaná z internetu, aby mi prozradila, kde najdu náhradní klíč, pochopila jsem, že od každého trochu…

Teď už jsem věděla s jistotou, že se jeho city vůči mně nezměnily, ať už se snažil působit jakkoliv. Byla jsem si ale zároveň stoprocentně jistá, že další šanci najít ho už mi nedopřeje.
Děsila jsem se toho, kam se řítí. Jak vytrvale ignoruje varování o tom, že jde o slepou ulici. Dead end.

Ale já se nevzdám, budu do něj neúnavně jako ta nejprotivnější navigace hučet: „Jakmile to bude možné, otočte se.“ A přesvědčím ho, že je to možné. Na tu cestu, kterou si zvolil, totiž nevyrazil sám, mě bere s sebou… ať chce, nebo ne, my dva už jsme navždycky spojení. Pokud nechce nic udělat se svým životem, možná by měl něco udělat s tím mým.

Já na to přijdu. Jen počkej, Cullene.

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  SarkaS (02.04.2012 21:25)

Carlie, už jsem ti říkala jak moc tě zbožňuju? Jo? To nevadí, musím ti to říct znovu. Děsně moc tě zbožňuju, za každé takovéhle písmenko!

1)  Hanetka (02.04.2012 21:04)

Carlie, čumím. To je tak... osudově předurčené... Edwardova paličatá zaujatost dovedená do takové dokonalosti, že mám vážně chuť mu do té tvrdé palice udělat něčím ještě tvrdším díru. Nedivila bych se Belle, kdyby to zkusila.
A držím jí palce, až mi modrají.

«   1 2