08.07.2011 [17:15], jeanine, ze série Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena, komentováno 3×, zobrazeno 2196×

Odlétáme do Volterry, jaké bude přivítání?

2. Odlet, směr Volterra

Selena:

Ještě dvakrát jsem si zkontrolovala kufr, jestli mám opravdu všechno. Alice mi sbalila potřebné oblečení a já si dobalila zbytek.

„Můžeme, mami!“ Sešla jsem dolů do haly, nemohla jsem se dočkat.

„Trvalo ti to, jako by ses tam chtěla nastěhovat,“ byla mamka mrzutá.

„Ale mami, to bude dobrý, uvidíš!“ objala jsem ji.

„Dobře, nebudu ti to kazit,“ vykouzlila úsměv. „Stejně budeme s tátou převážně mimo hrad. On tam asi nevydrží!“ měla oprávněné obavy.

„Tak jedeme?“ mrkl na nás táta ze dveří.

Sraz byl na letišti a všichni už na nás čekali. Rychlé odbavení a hurá do letadla, let bude sakra dlouhý.

Seděla jsem na sedadle vedle Nessie a Charlieho. S Ness jsme probíraly italský kluky, Charlie to komentoval po svém a nechápal. Kdybych nevěděla, že jsou s Ness dvojčata, tak bych tomu nevěřila. Byli tak odlišní. Ona taková divoká a ztřeštěná a on tak zodpovědný a klidný. Prostě pravý opaky.

Brzy jsme únavou odpadli a probudil nás až děda, když jsme přistávali. Venku zapadalo slunce, poprvé ho vidím zářit s takovou energií. Západ byl úplně rudý, prostě neuvěřitelné.

V La Push a okolí, je vše zelené a tady je to plné barev. Bude se mi tu líbit.

Po přistání jsme půjčili dvě auta. Děda Carlisle trval na černém Mercedesu s tónovanými skly a po menších dohadech si táta prosadil stříbrné BMW. Charlie pokukoval po černém naleštěném Masserati.

„Na to máš ještě čas, synu!“ uklidnil jeho zájem Edward.

„To je fakt, první budu mít auto já! Jsem starší!“ Pustila se do nich Ness.

„Jen o minutu!“ hádal se s ní Charlie. Edward protočil oči. Neměl rád, když se jeho děti hádaly. Mě to naopak děsně bavilo. Byla jsem vždy na Nessiině straně.

Cesta do Volterry byla celkem nudná. Itálie vypadala jako placka plná vinic a ničeho jiného. Sem tam nějakej kopec a na něm kostel.

„Volterra,“ povzdechla si mamka a ukázala na kopec. Táta jí pevně stiskl ruku.

„To bude dobrý, Sam,“ usmál se na ni. „Já tě nedám!“

Chtěla bych jednou poznat to kouzlo otisku, rodiče jsou si tak oddaní, jeden bez druhého nechtějí žít a hlavně nedělají nic, co by mohlo druhého naštvat. Jsou šťastní.

Upřeně jsem sledovala malé městečko, rozprostírající se po celém kopci.

„Doufám, že tam bude hodně kluků,“ špitla mi Ness.

„To já taky,“ rozchechtaly jsme se.

„To vás přece nemusí zajímat, jedete tam studovat, ne?“ pustil se do nás táta.

„Přesně tak,“ trvala na tom i mamka. Zabořila se s obavou do sedadla.

Projeli jsme několika bránami a zastavili jsme na nádvoří velkého hradu. Nebylo mi moc jasné, jak se tak velká stavba, do tak malého města vešla, ale nejspíš je zbytek města jen podhradí. Vystoupili jsme z aut a to už k nám spěchala nějaká pani ve středním věku. Byla člověk - překvapivě.

„Vítejte ve Volteře, jmenuji se Gianna, jsem tady recepční, pojďte za mnou,“ vychrlila na nás lámanou angličtinou a vedla nás do útrob hradu.

Všichni jsme s napětím sledovali obrazy, co zdobily kamenné chodby. Všichni až na dědu Carlisla, mámu a strejdu Edwarda jsme tu byli poprvé. Mělo to své kouzlo. U oken byly dlouhé rudé závěsy, lemované zlatými stužkami. Na zdech byly kovové pochodně, měla jsem chuť je zapálit, i když tu bylo světla dost. Rudý koberec se vinul každou chodbou, všechny byly stejné. Nejspíš tu budeme potřebovat mapu, prvních pár dní. Byla jsem úplně unešená vůní, která se linula ze zdí. Staroba, plíseň, do toho teplá vůně léta. Bude se mi tu líbit. Určitě!

„Prosím tudy,“ otevřela před námi masivní dveře Gianna. Vešli jsme do obrovského, zdobeného sálu.

V popředí šel Carlisle, Edward a Bella, za nimi jsem šla já s Ness a Charliem a za námi šla mamka s taťkou. Zhluboka jsem se nadechla a prohlížela jsem si obličeje mužů sedících na trůnech. Vedle každého z nich stála žena.

„Vítejte, Carlisle,“ přivítal nás ten černovlasý a rozpřáhl ruce, možná se chtěl objímat.

„Aro,“ podal mu nakonec ruku Carlisle.

Takže tohle je ten Aro, co tu mamku věznil. Jeho zrak spočinul téměř okamžitě na mně. Děsilo mě to.

„Ty budeš Selena,“ podal mi ruku. Věděla jsem, že umí číst myšlenky, ale u mě neměl šanci. Zamračil se, když to zjistil.

„Zdá se, že jsi po mamince něco zdědila,“ podotkl a zasmál se. Připadal mi trošku trhlej.

„Umím toho daleko víc,“ přivolala jsem vítr, aby pochopil, že si nemá zahrávat.

„Sel!“ okřikla mě mamka.

„Fascinující, ovládá vítr! Musíte být unaveni, Jane a Alec vám ukážou vaše pokoje,“ ukázal na dvojčata, o kterých mi mamka taky vyprávěla. Jane byla drobná blondýnka, vypadala přísně, ale jen do chvíle, než vykouzlila úsměv. A Alec? Při pohledu na něj jsem okamžitě ztratila dech a tep se mi zrychlil. Strejda Edward se po mně otočil, moje myšlenky číst nemohl, ale Alecovy ano. Jeho oči střílely po mně a po Alecovi. Je tohle snad otisk? Vypadal jako princ z pohádky, kterého jsem si vždycky představovala. Takhle nějak jsem si ho vysnila. Vlasy měl přesně každý na svém místě. Nejspíš Volturiovi reprezentoval. Měl na sobě oblek se zdobenou vestou a vyšitým erbem Volturiových. Nemohla jsem z něj spustit oči. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, vzala jsem Ness za ruku a pevně jsem ji stiskla, abych se uklidnila. Tohle by mohlo náš výlet hodně rychle ukončit. A to bych teď rozhodně nerada. Chci ho poznat blíž. Ne! Já prahnu po tom poznat ho blíž.

„Sel, v pořádku?“ chytila mě za rameno mamka. Všimla si rychlého rytmu mého srdce, stejně jako ostatní upíři.

„V pořádku, jen jsem unavená,“ zkoušela jsem to zamaskovat. Máma přikývla, takže to prošlo.

„Alec!“ naznačila jsem rty Renesmé.

„Cože?!“ opětovala mi.

„Pojďte za mnou,“ vybídla nás blondýnka Jane.

Pořád jsem pokukovala po Alecovi a… on po mně? No vážně, teď se na mě podíval. Usmála jsem se, ale pořád jsem se snažila kontrolovat. Přece jsem se nemohla otisknout do Aleca! Máma ho nesnáší a táta se zblázní!

Po chvilce jsem cítila Edwardovu ruku na rameni, pochopila jsem, že mám zpomalit. Alespoň se dozvím, na čem jsem. Ness se po nás otočila, ale šla dál, když jsem ji poslala. Tohle měl být soukromý hovor.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  jeanine (29.07.2011 14:59)

Marcelko, určitě to úchylný nebude. Naopak mě to potěší. Děkuju

1