08.07.2011 [15:00], spinny, ze série Nemáš slona?, komentováno 22×, zobrazeno 5557×

Kalíšek pestrobarevných lentilek s nahořklým povlakem a sklenice s vodou z kohoutku.
Ten diplomovanej ňouma na vás nepřestane zírat, dokud je všechny nespolknete.
Ale jak se má jeden soustředit, když se na něj z rohu místnosti bezostyšně kření růžovej slon?!

Účelem této povídky není propagace tabákových výrobků.

(Ale když si chcete zničit zdraví, tak stylově)

Odhodlaně jsem si to šinula k okopaným dveřím ústavu a nemohla se ubránit zlomyslnému uchechtnutí, když jsem si vzpomněla, jak k tomu přišly. Lauren předevčírem chytnul rapl, když ji sestra Prattová zakázala zapálit si. Byla naprosto nepříčetná. I Prattová nakonec uznala, že lehce přestřelila. Ne nadarmo byla Lauren obyvatelkou třetího oddělení mezi masochistkami, holkama, co holdujou sebepoškozování, a těma, co měli to štěstí podlehnout dermatillománii. Hned jak ji zpacifikovali, odtáhli jí na samotku. Řekněme, že Lauren nebyla zrovna dvakrát nadšená. O sestře Prattové byste mohli říct to samé.

Na mou ryze zdvořilostní otázku „Co oko?“ jen podrážděně štěkla „pět minut“ a stiskla bzučák. Měla jsem chuť si poskočit, ale přemohla mě nedočkavost, a tak jsem neztrácela drahocenný vteřiny dováděním a otevřela dveře do dvora.

Nadšení ze mě bryskně opadlo společně s poryvem ledového větru, kterej mě okamžitě přivítal. Ježiš, to je zima! Sedla jsem si na nedalekej obrubník a pokusila se zachumlat do svý fialový noční košile. Sakra! Mnula jsem si zkřehlý prsty, když se mi opětovně nedařilo vykřesat jednu blbou jiskru ze zapalovače. V tuhle chvíli bych vzala zavděk i svěrací kazajkou. Pitomá klikařka Lauren!

Tukový zásoby zdá se taky nebyly moc platný. Zběžně jsem zahákla dva prsty za otvor pro hlavu a přejela svou figuru pohledem. Kdy jsem tak zhubla?! Takhle jsem vypadala naposledy, když mi bylo sedmnáct! Zima se vplížila vzniklou škvírou a nechybělo málo, aby se mi permanentní husí kůže odplazila z těla.

Po chvíli jsem konečně slavila úspěch ze zapálení cigarety. Roztřeseně přibližujíc růžový filtr k popraskaným rtům, jsem se připravovala na vstup do mýho osobního nebe. Natěšená na bezhlavej skok do bezbřehý extáze jsem mělce potáhla a pomyslela na ten jemný vanilkový nádech, který  mě měl zákonitě prve lehce polechtat na jazyku a pak zaplavit plíce. Měl – to je dost podstatný slůvko.

Ve skutečnosti jsem se začala dusit, ještě než mi kouř, ze kterýho čpěl lacinej tabák, doputoval do plic. Pálilo to jako čert. Ten pocit si moc dobře pamatuju ze dne, kdy jsem to zkoušela poprvý. Se zamlženým pohledem upřeným na uhasínajícím velbloudovi, kterej ani trochu nevypadal, že se jen tak náhodou připletl do krabičky růžovejch slonů, který mi Dick přivezl ze služební cesty ve Francii, jsem se vesele dusila dál. Najednou mi na rameni přistálo něco studenýho, což mý ubohý situaci moc nepomohlo.

Když jsem si protřela uslzený oči, párkrát jsem zamrkala a celou akci opakovala ještě jednou. Ta studená věc z mýho ramena, která se ukázala být fakt šikovnou rukou, se totiž přemístila na mý levý předloktí. K tý ruce evidentně patřil i zbytek těla v šedym kabátu.

„Bello, omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat,“ zašeptal ten sametovej hlas, kterej k tý ruce patrně taky patřil.

„Kdo… kde… jak?“ byla má inteligentní odpověď.

„Schovával jsem se na okraji lesa, hned za plotem vymezujícím ústav,“ pronesl konejšivě. „Carlisle říkal… říkal, že ti mám dát čas. Že ještě nejsi připravená mne znovu vidět…“ povzdychl si.

„To mám jako halucinace? Tak je mi novinka,“ začala jsem pomalu zpracovávat nejnovější vývin událostí.

„Ne, Bello. Kolikrát se mám omlouvat za to, že jsem tě opustil, abys mi uvěřila? Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Chtěl jsem tě jen ochránit před sebou a před nástrahami světa, do kterého jsem tě neuváženě zatáhl. Hned v tu chvíli, kdy Alice viděla, že tě Charlie musel odvézt na toto místo, vrátili jsme se, všichni. Nemáš halucinace, jsem tu s tebou a už nikdy tě neopustím, slibuji…“ vysypal ze sebe na jeden nádech.

Po chvíli přemýšlení doprovázenýho tichými vzlyky chlápka s rukou mi to konečně docvaklo. Tahle halucinace mi byla víc než povědomá. A přede mnou tu teď klečel krásně zmučenej a musím přiznat, že i zmučeně krásnej upír z Twilight ságy…

„A sakra!“

Na závěr tradiční prosba pro snazší oddělení zvědavců od zájemců o další kapitolu. Díky, spinny.

MADHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Astrid (08.07.2011 16:27)

Veľmi dobrý námet, a veľmi dobrý styl

EDIT: snáď som už od teba niečo čítala, tak sa mi zdá, ibaže pod iným nikom.

1)  janulka (08.07.2011 15:11)

«   1 2