12.07.2011 [18:30], spinny, ze série Nemáš slona?, komentováno 21×, zobrazeno 5482×

Dvojčata a ucho

Varování: Tato povídka obsahuje hvězdičky ve slovech

„Koukni na ně! No tak podívej se na ně!“

Jessica po mně hodí jeden letmej pohled, pak se otočí zpátky k zrcadlu a dál pokračuje ve škubání svýho obočí.

„Kurňa, koukni se pořádně!“ zařvu frustrovaně. Copak je možný, že nevidí, co tu držím v rukách? Vždyť je to novodobej zlatej grál, proboha! Jenže vona zase jen pokrčí těma svejma kostnatejma ramenama, takže se okamžitě rozhodnu pro názornou ukázku.

Nasáčkuju se mezi ni a zrcadlo a demonstrativně holky zmáčknu, než přikážu: „Mrkej na tu pevnost!“ Doslova se dmu pýchou. Aby taky ne! Ještě si zvesela poskočím a potěšeně sleduju, že jestli trvale zůstanu na těchhle halucinace navozujících pilulích, můžu se na takovou gravitaci klidně z vysoka vys*at.

Zpoza kytičkovanýho závěsu se vyhrabe Angela, náš jedinej exemplář lesbičky, a pomalu si to rázuje ze společnejch sprch. Už se chystám za ní vystartovat, abych ji seznámila s dvojčatama, ale Jess mi chmátne po rameni a povídá: „Nech ji bejt a obleč si už taky sakra něco, zvedá se mi z toho kufr.“

Tak se teda smiluju nad Angelou, která stejně není tak úplně lesbička, jen má panickou hrůzu z chlapů, tak to totiž dopadá, když máte za fotra pastora, kterej vám každej večer místo pohádky na dobrou noc vypráví, jak jsou tělesný aspekty života odporný, když nepočítáte to nutný zlo, kterým si musí každej manželskej pár projít, aby svým dílem přispěl k udržení lidskýho rodu v černejch číslech, a  pomalu se s Jess šourám k svýmu apartmá…

„Šmarja panno! Žádnej div, že mě sem zavřeli! Koukni na to! Sakra, vždyť tý holce má být osmnáct! Kdo v tomhle věku dobrovolně nosí tolik hnědý? Tohle je vážně k pláči!“ lamentuju nad šatníkem, ze kterýho se nějakým záhadným způsobem vypařily všechny moje hadry.

„Tak to pardon, hluboce se omlouváme, že Bellino šatstvo neodpovídá vašim představám, paní Khanová,“ utrousí Jess kysele.

„Hele, buď zticha! Když to podáš takhle, tak pak zním jako… jako nějakej magor!“ štěknu nazpátek. V zápětí se už obě válíme v uchechtaným klubku nahejch končetin…

Návštěva! Mám návštěvu! Teda spíš to vypadá, že Bella Swanová má návštěvu. Na chvíli mě přemoh smutek, když mi sestra Prattová vlídně sdělila, ať laskavě zvednu svůj osmnáctiletej zadek a fičím do společenský místnosti, protože jsem si uvědomila, že Dicka s dětma asi ještě nějakou chvíli neuvidím, ale v cuku letu ho nahradilo nadšení z toho, že dveřma každou chvíli projde nějaká nadpřirozená celebrita jako Alice nebo Jacob nebo Emmett nebo… Charlie? Charlie!

„Ahoj, Char-,“ nedostala jsem ze sebe pořádně ani pozdrav a už mě tisknul v náručí. Najednou mi ho bylo strašně líto. Když se po chvíli odtáh… ten ustaranej pohled, kterej mi věnoval… jeho oči, který mě důkladně skenovaly s nervózní důsledností otce, kterej se musí ujistit, že je jeho malá holčička v pořádku… jeho ustaraný oči a pár zbloudilých slz úlevy…

Najednou jsem si vzpomněla na vlastní slzy zlosti a zklamání… Zlosti na Dicka, kterej byl moc zaměstnanej sledováním zpráv, že vyndal Cartera z ohrádky, aby měl klid… Zlosti a zklamání ze sebe samotný, že jsem si tancujíc kolem plotny nevšimla, že se doplazil až do kuchyně… Že jsem nedokázala zastavit čas, když to pískle hravě zatáhlo za cíp ubrusu, že jsem nedokázala slovy útěchy odvát pryč všechnu tu bolest, která se dostavila ve chvíli kontaktu horké tekutiny s dětskou pokožkou…

Prostě mě přemohla nutkavá potřeba ho utišit, takže jsem ho vtáhla zpátky do dočasnýho bezpečí svejch paží a začala mu do košile mumlat všechny ty nesmysly, který každej rodič v týhle situaci potřebuje slyšet, aby byl v noci schopnej klidně spát: „Pšššt, Charlie… neboj se, j-já budu v pořádku…“

„Ach, holčičko, všechno je to moje vina… Měl… měl jsem tě poslat k Reneé potom… potom, co odešel,“ zahuhlal mi do vlasů.

„Ne, nebýt tebe, byla bych na tom mnohem hůř. Máma by mě prostě posadila k nějakejm slaďákům z Hollywoodský produkce s kýblem čokoládový zmrzliny a tím by to haslo. Tys to zmáknul… Udělal jsi dobře, žes mě poslal sem… Žes mi pomoh uvědomit si, že potřebuju pomoc. Díky, táto…“

Po chvíli ticha, který nebylo ani tak trapný jako spíš příjemný, jsme si oba protřeli oči, vorosený z toho emocema nabitýho momentu rodič/rodič.

„Promiň, Bells, přál by si, abych tu moh být s tebou, umím si představit, že to tu zábavou moc nesrší, ale z Forks je to sem kousek cesty…“ začal jako první.

„Náhodou je tu docela sranda, vidíš te krvavej flek?“ zaptám se a hlavou naznačím směr, kde se nachází právě zmiňovaná skvrna.

Charlie viditelně polkne, ale po chvíli přikývne na znamení, že poslouchá, tak pokračuju: „To Giana dneska ráno ukousla Bannerovi kousek ucha!“

Následuje další polykání a nervózní těkání směrem k fleku, kterej si tý pozornosti viditelně užívá, tak se rozhodnu Charlieho uklidnit: „Jenže vona za to nemůže, von si o to jasně koledoval!“

No co? Já taky někdy mívám chuť ho zakousnout! Ale tohle Charliemu říkat nebudu, to si nechám pro sebe. A kdo by si taky pak chtěl dezinfikovat dutinu ústní, že ano… Na to by nestačila ani svěcená voda… Už jsem se tuhle ptala Angely, jestli nějakou jako nemá bokem, když už její táta dělá v oboru, jenže vona pak začala vyvádět jako smyslů zbavená, tak jsem to radši nechala bejt.

„Vona má totiž OCDéčko a zrovna si u támhle toho stolu stavěla dům z karet. Už ti měla normálně tři patra, ale to by nebyl Banner, aby zrovna neměl cestu kolem a tím svým zapraným pláštěm nezačal dělat vlny. Jak říkám, jasná provokace!“ bráním Ang dál a pokynu Charliemu k židli u zmiňovanýmu stolu, ale ten se na chvíli zamyslí, pak zavrtí hlavou jako by tomu stolu nedůvěřoval nebo co a po chvíli se vrátí k původnímu tématu.

„Jak jsem říkal, budu se aspoň snažit přijet víc často. Billy se po tobě taky ptal… Chtěl se přijít podívat, ale já holt nevěděl, jestli je to vhodný… Jestli jsi připravená na návštěvy…“ povídá trochu nejistě.

„Billy… Billy Black? Nevím, co říká doktor a upřímně je mi to docela ukradený, ale bylo by fajn, kdyby Billy moh přijet. Jo, a jestli se zastaví, tak ať s sebou vezme Jacoba, už je to chvíle… J-já… moc ráda bych ho viděla…“

Mmmm… víc než ráda. A nejen viděla.

„No, vlastně… Jacob trval na svým, že se za tebou musí přijet podívat. Prostě se mi nasáčkoval do auta. Chudák kluk, stýská se mu po starejch časech, kdy jste spolu jako děti pobíhaly nahatý po dvorku…“

„To já taky, tati,“ přitakám.

A asi budu, v zájmu starejch dobrejch časů samozřejmě, potřebovat drobátko osvěžit paměť…

Opět vám děkuju za komentáře, příště mezi sebou snad přivítáme i nějakou posilu z Teamu Jacob...

MADHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2