10.07.2011 [10:00], spinny, ze série Nemáš slona?, komentováno 27×, zobrazeno 5391×

Doktorská brutalita

Svět potřebuje lékaře!

Následuje chvíle ticha, co samo o sobě hrozí, že vás zadusí. Radši zavřu oči, ale stejně se mi pod víčky mihotá dost detailní vyobrazení jejich dychtivých ksichtů. No super. Stejně jsem pitomá, mě mohlo hned napadnout, že je to jen povzbudí. A všechno to začalo, když se na mý obvyklý kontrole objevil ten blonďatej doktor…

Už nějakou tu chvíli kontroloval mý životní funkce a házel po mně fakt nenápadný pohledy, když si myslel, že se nekoukám. A pak, kdo je tu blázen, no ne?

„Pamatujete si, jak se jmenujete?“

Chtěla jsem otevřít pusu a říct mu pěkně vod podlahy, co všechno si pamatuju, ale ten hnusnej povlak na patře mě přiměl celou situaci zpětně promyslet, tak jsem jen kývla. Vždyť mě nežádal, ať na něj z fleku vyplivnu celý jméno.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se, když mu došlo, že se tu nebudu namáhat a odpovídat i na nevyřčený otázky. On je tu ten diplomovanej, no ne? Člověk by myslel, že člověk s vyššim vzděláním umí aspoň pořádně zformulovat otázku. Π je rovno 3, 14, teda skoro. Trumfni to, košiláči!

„Isabella Khanová,“ dostala jsem ze sebe na druhej nebo třetí pokus.

Von se jen zamračil a vyptával se dál: „Proč tu jste, Isabello?“

„Protože to mám na rozvrhu? Ve středu doktor a ve čtvrtek terapie?“ jak tenhle probruslil školským systémem, to mi hlava nebere.

„Svou otázkou jsem myslel, proč se právě teď nacházíte v tomto ústavu pro choromyslné?“ zkusil to znova.

„Protože tu maj děsně vysoký ploty?“ ucedím jeho směrem a očima těkám po místnosti, jak se patří na správnýho magora. Aspoň jeden z nás by se měl chovat tak, jak se vod něj vočekává.

Když po něm po chvíli hodim vočkem, zase se mračí, tak se nad ním smiluju slovy: „Můj poslední doktor povídal, že mám disociační poruchu, ale nedávno mě povýšil na hrdýho majitele disociační poruchy osobnosti…“

„Souhlasíte s jeho tvrzením?“ povídá opatrně.

„No samo, von sice nevypadal moc školeně, ale víte, jak je to dneska s doktorama. Člověk by řek, že si ty licence snad kupujou online! A jestli jste to někdy zkoušel, to online nakupování, tak víte, jak je to věrohodný. Z neurochirurga je pak nakonec ortoped…“ A máš to, ty nádhero! Snad sis nemyslel, že tu budu zpochybňovat vlastní povýšení, že ne?

„Dobrá tedy, zeptám se vás teď na pár přímočarých otázek,“ pronesl, zatímco mi jednou rukou čapnul hlavu – asi abych nemohla kývat - a tou druhou mi svítil do oka jednou z těch titěrných baterčiček, co ji lidi občas nosívaj na kroužku s klíčema.

„Kolik je vám let?“

„Třicet šest.“

„Kde to jsme?“

„Ve vaší ordinaci.“ Tahle odpověď se mu, zdá se, dvakrát nezamlouvala, takže se zdržel dalších otázek a čekal, kdy ze mě samovolně vypadne to, co chce slyšet. Samovolně? Ani mě nehne!

„V blázinci,“ zněla moje opět neadekvátní odpověď. Asi mu ruply nervy, protože mi lehce stisknul zatýlek.

„Jau! V Sunnybrookským ústavu pro choromyslné, doprčic!“ Zajímalo by mě, jestli bych ho za tohle mohla zažalovat…

„V jaké zemi se nacházíme?“

„V Kanadě.“

„Město?“

„Toronto.“

Když skončil, konečně mě pustil ze svejch spáru a něco si hořečnatě čmáral do složky. Já si zatím mnula stopu po doktorský brutalitě.

Myslím, že jsem si vedla celkem dobře. Ve všem jsem měla více méně jasno, jen pojem o čase trochu zaostával. Mohly uplynout dny i týdny od chvíle, kdy mě sem Dick přivez. A jak dlouho je to, co jsem naposledy viděla Cartera a Abigail?

„Doktore Cullene?“

„Ano, Bello?“

„Jak dlouho tu už sem? A budou mě tu smět navštívit mý děti?“

On si jen zmučeně povzdychnul a pokusil se na mně uplatnit tu svoji diplomacii: „Obávám se, že tuto otázku nemohu zodpovědět. Nijak velký pokrok jste tu neučinila, že ne? Budu si muset promluvit s vaším doktorem o vašich lécích.“

Jasně se snažil odvést moji neexistující pozornost jiným směrem, ale to mu neprojde. I když – počkat! Promluvit s mým doktorem? Tak co on tu dělá? Je snad doktor mýho doktora, kterej kontroluje, jestli všechno dělá – jako ten můj doktor - tak, jak má?

„Mám v tom guláš,“ uniklo mi. Ale když, zatímco jsem se šourala ke dveřím, soucitně odvětil: „já vím,“ bylo už všechno v cajku. Na zdi totiž vedle zarámovanejch licencí visel nástěnnej kalendář. Nemá to přehánět s tím peroxidem, blbec.

Už jsem to intenzivní civění nemohla vydržet, tak jsem si odkašlala a rozhodla se to vzít jedním vrzem: „No já bych měla nezdar a docela zdařilej.“

„Povězte nám o něm, prosím,“ zašveholil, každý slovo samej med. Fuj, za chvíli tu na mě začne lascivně pomrkávat. Co to tu maj za doktory? Jeden by z vás vymlátil duši a ten druhej by nahradil svojí starou (nafukovací pannu) vaší mrtvolou!

„Fajn, čet tu někdo z vás Stmívání?“

Nic.

„Dobrá kniha?“

Nic. Nic.

„Mizernej film?“

Nic. Nic. Nic.

„Tak nic, no prostě to vypadá, že jsem teď něco jako hlavní postava tý knihy…“ vysypu na ně.

Nic. Nic. Nic. Ni-moment!

„Co tím myslíte, Bello?“

Hrome, zase Banner!

„No jsem teď jako osmnáctiletá holka, Bella Swanová, co se zamilovala do stosedmnáctiletýho upíra, kterej si ještě pořád pod polštářem tutlá svůj věneček, teda ne, že by spal…“ vysvětluju, protože v tu chvíli to všechno prostě dává docela smysl.

„Chápu… A jaké že je jeho ctěné jméno?“

Slídil! Jestli pak on není taky na chlapečky!

„Edward Cullen,“ štěknu jeho směrem poměrně rozladěně.

Banner na mě vykulí voči a povídá: „Takže… takže vy věříte, že syn doktora Cullena je… panic? Ehm… chci říct… upír?“

Prasák! Já to věděla! Ale… moment!

„Huh? Si děláte srandu? Doktor Cullen přece není skutečnej. Von je jenom další knižní postava, to jste tady všichni na šrot? Nechci nic naznačovat, ale očividně trpíte halucinacema…“

Pomalu se otočím po svý pravici na vrtícího se blba, kterýmu je viditelně šoufl.

„Klídek, seš jen výplodem mý fantazie,“ vysvětlím a chlapácky ho poklepu po rameni. Když po něm blýsknu ujišťujícím úsměvem, chytí se za břicho a vyklopí plnou dávku toho odpornýho rádoby vanilkovýho pudingu na to dosud vyblitě zelený lino.

Přesměruju svou pozornost na tu žábu nalevo s dotazem: „Není ti blbě? Asi tu řádí střevní chřipka.“

„Ne... je mi… je mi f-fajn,“ vykoktá po chvíli s vypětím sil. Zjizvenou pravou rukou si začne třít levý zápěstí, komplet zafačovaný. Jasnej pokus o sebevraždu a zdaleka ne první.

Kejvnu směrem k jejím obvazům a povídám: „To je jasnej první příznak. To svědění. Nemáš pocit, že bys každou chvíli mohla vysublimovat?“ načež zcela nepochopitelně začne řvát, jako by ji na nože brali, což mám docela problém zpracovat, páč by na to už touhle dobou měla bejt dávno zvyklá.

Než si stihnu přátelsky popovídat s dalšíma účastníkama týhle bombový sešlosti, prorazí si do místnosti cestu ti namakaný týpci, co včera zpacifikovali Lauren.

„Vidíte, já to říkala! Přežranej růžovej slon!“

Děkuji komentujícím vytrvalcům, vytrvalým komentátorům i nováčkům, kteří se k nim připojili, spinny.

MADHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

6)  mima19974 (10.07.2011 12:46)

som mimo...mali by tam zobrať asi aj mňa Rýchlo ďalšiu!!!

5)  MaiQa (10.07.2011 11:48)

Bella má opravdu úžasně divný smysl pro humor a to se mi líbí.

4)  Nebraska (10.07.2011 11:19)

Banner na mě vykulí voči a povídá: „Takže… takže vy věříte, že syn doktora Cullena je… panic? Ehm… chci říct… upír?“

Hele, já vím, že se zřejmě vůbec neznáme a navíc bude jedna zdejší uživatelka žárlit a udělá mi scénu, ale asi tě malinko miluju

EDIT: Jestli je to fakt tak, jak Klub mladých detektivů zjistil, nemusím se bát scény odAB

3)  ScRiBbLe (10.07.2011 10:28)

Tak jo, jsi fakt dobrá, protože já nemám (teda možná mám, ale radši nechci nic nahlas říkat, abych se nesekla a nevypadala pak jako blb) žádnou představu, jak to s ní teda doopravdy je.
Je fakt blázen? Nebo je tou naší Bellou? Ne! Nebudu to řešit nebo se z toho...

„Protože tu maj děsně vysoký ploty?“ Uáááááááááá! Tak to bylo hodně dobrý, má docela dobrej smysl pro humor, koukám.

„Klídek, seš jen výplodem mý fantazie,“ vysvětlím a chlapácky ho poklepu po rameni. A další pecka.

Chci dalšííí! A rohodně už chci vědět, jak to teda je, ale já si počkám, i kdyby to mělo bejt až v... řekněme... šedesátý kapitole, protože tohle mě baví!

2)  Lenka (10.07.2011 10:24)

Pořízení licence online bohužel není jen výplodem Belliny fantasie.
Bella má docela drsný smysl pro humor.
Skvělá kapča.

«   1 2