01.06.2010 [17:00], Noth, Povídky na pokračování, komentováno 24×, zobrazeno 4940×

Opět nečekejte více než náznaky.
Vím, že to „říkám" často, ale příště už to „určitě" klapne!

PS: V zájmu zachování autorských práv se musím přiznat, že název kapitoly je Nebrasčiným dílem.

Kapitola Čtvrtá - Lichokopytník

Ba co hůře, já nebyla uvězněna jen v této místnosti, byla jsem uvězněna ve svém vlastním těle.
A nemohla jsem s tím nic dělat.
Když jsem se konečně v rámci možností vzpamatovala a odhodlala se tak k dalšímu marnému myšlenkovému vzdoru, mé tělo zcela automaticky stáhlo oponu za mým vědomím, a já se tak dostala neznámo kam.
Ani tam jsem však nemohla být sama sebou…

Tak ráda bych setrvala v sladkém bezvědomí, nebylo mi to však přáno.
Má mysl procitla ve chvíli, kdy mi Richard na rtech opět zanechal vlhkou stopu zrady.

Nebylo toho už dost?
Copak neví, že vyhrál?!
Má mě tam, kde mě mít chtěl!

Jenže to by nebyl Richard, chtěl se pojistit.
Tak, jako vždycky.

Má mysl se bouřila, na mé tělo však byla krátká.
Byla jsem v pasti.
Cítila jsem se jako bezbranný hmyz v područí lehkovážného dítěte,
jako bezbranný hmyz zavřený v plechovce bez otvorů.
Bylo jen otázkou času, kdy se udusím.
Kdy ve mně okolnosti udusí všechno to, čím jsem kdy byla.
Vždyť i k hoření potřebujete kyslík.
Přívod toho mého se soustavně ztenčoval.
A až nadejde ten okamžik, jiskra prostě zmizí.
Jako když lihový kahan nekompromisně překryjete poklopem.

Vzduch kolem mě střídavě houstl a stejně tak i řídl.
Ty rozdíly byly až příliš patrné.
Nebyla jsem častým a hlavně dobrovolným návštěvníkem této atrakce, abych přesně věděla, kdy se nadechnout.
Prostě mě posadili do dvoumístné sedačky a mou stísněnost ještě umocnili překlopením toho kovového madla.
Už jen ten zvuk se až podezřele podobal nelítostnému zavírání vězeňských cel.
Nezbývalo mi, než jej panicky sevřít a doufat, že se dožiji konce.
Nejhorší na tom však bylo, že tato jízda na horské dráze neměla nikdy skončit.

Bylo více než jasné, že dříve, či později nedobrovolně podlehnu.
Nikdy jsem nebyla dost silná na to, abych tomu vzdorovala navěky.
Jednou mne zlomí.
Jednou možná, dnes nikoliv.

Tonikum se mi již stihlo vpít do rtů, a proto mi po nich Richard znovu zkusmo přejel navlhčeným ukazováčkem. Mně však bylo jasné, že tato pojistka je více než zbytečná. Má mě v hrsti. A to nejen on.

Nemělo cenu snažit se nyní rozbořit ony hradby, jež mě násilím držely zavřenou uvnitř mé vlastní tělesné schránky. Mohla jsem tam jen nečinně ležet a čekat. O zábavu se mi však postaral rozhovor, který neočekávaně protnul tíživé ticho.

„Co to děláš?!“ přiškrceně sykl ten sametový hlas se zřetelným podtónem nevraživosti směrem k postavě, jež se nade mnou momentálně skláněla. Mohla jsem jen odtušit, že se Richard napřímil, protože stín zaštiťující mé tělo rázem zmizel, a já tak musela čelit nepříjemnému šimrání laciného bodového osvětlení.
„Jen to, co je nezbytné, věř mi,“ rozlehlo se autoritativně po místnosti. Edward však Richardovu intonaci, jež mu měla zcela jasně naznačit, že debata je u konce, okázale ignoroval.
„Věř mi?! Zatím jsi mi nezavdal sebemenší důvod, abych ti důvěřoval! Původně jsi nás sem pozval, abys nás zasvětil, uzavřel příměří. A teď tu kolem nás chodíš po špičkách!“ ozval se Edward snad ještě více rozladěně.
„Věř, nebo ne, dělám jen to, co je zapotřebí,“ odvětil s ledovým klidem Richard a já zcela jasně slyšela, jak korková zátka s jeho nepatrnou pomocí opět zaujala svou náležitou pozici na rozhraní vstupu do hrdla nepatrné lahvičky s azurovou tekutinou.

„Opravdu? A co Bella? Copak nevidíš, že trpí?! To si říkáš vůdce?! To si říkáš přítel?!“ bez slitování apeloval na Richardův vztah ke mně. Neexistující vztah, podotýkám. Kdysi jsem snad doufala, že kromě nadřízeného v něm snad mám i přítele. Kdysi. Bylo to myslím tehdy, kdy mi svatosvatě odpřísáhl, že nedovolí, abych takhle dopadla. K čertu s mojí naivitou!

V každém případě to Richarda pobouřilo. Edward neměl tušení, s čím si zahrává. Najednou se místností rozhostilo ticho. Nepřirozené ticho. O konečky prstů se mi otřela masa pohybujícího se vzduchu, následována dunivým střetem pevného čehosi s protější zdí.

„Právě proto, že si říkám vůdce, právě proto bude žít.
Právě proto, že si říkám vůdce, právě proto už nikdy více nejsme přáteli.
Právě proto, že si říkám vůdce, právě proto mě bude nenávidět!“

Ta slova byla tak tichá a přesto měla tu moc srovnat se zemí vše přítomné. Edward však zřejmě nebyl s odpovědí, již obdržel, spokojen. Pochopil však, že tudy cesta nevede.

„Nerozumím. Už mě unavuje být tím nezasvěceným. Ta nevědomost mě ubíjí,“ ozval se jeho zbědovaný hlas v mé těsně blízkosti, následován prohnutím omšelé matrace u mé hlavy. Cosi chladného se mi vpletlo do vlasů a pohrávalo si s jedním z pramenů.

Původce hlasitého povzdychnutí s epicentrem na opačné straně místnosti se přesunul na druhý konec matrace, příliš zaměstnán upravováním přikrývky na mých nohou. Jejich péče byla až dojemná.

„Tys ji vytáhl z toho lesa, ale to nestačilo. Bylo už pozdě, aby se mohla uzdravit přirozenou cestou, musel jsem jí trochu pomoci…“ vydoloval ze sebe stěží.

„Jak?“ nechápal Edward. Prozatím ještě netušil, že má moc nad mým životem.

„Edwarde, tohle není moc časté povolání. Být strážcem rovnováhy není jen výsadou, ale i povinností. Tohle není žádná hra. A když už, tak týmová. Bella se vrhla do nebezpečí po hlavě. Svou nerozvážností mohla ohrozit i ostatní. Mohla nás stáhnout s sebou…“ začal s výkladem a evidentně chtěl ještě pokračovat, jenže Edwardovi se tento proslov na můj účet ani zdaleka nelíbil.

„Nepamatuji se, že bys jí jakkoliv naznačoval, že od toho nemá jít. Když ti bylo sděleno, že jde jen o běžný problém, nikterak jsi jí v jejích úmyslech nebránil, tak proč se najednou tváříš tak seriózně, hm?“ vyhrkl v obranném gestu. Snad bych mu za to měl být vděčná, jenže jsem věděla, že to, co Richard nyní pronese, bude pravdivější než cokoliv jiného.

„Možná jsi kdysi znal Bellu Swan. Malou, nešikovnou holku z Forks. Ale mám pro tebe novinku, tu pohřbily haldy sněhu v náručí Altaje před více než rokem. Nevím, proč tam tenkrát byla. Když jsem ji tam našel a ona se stala jednou z nás, krčila se pod skalním převisem a třásla se zimou. Já se jí zeptal na jméno. Řekla, že se jmenuje Bella Swan, a já se ji snažil ukonejšit, nabídl jsem jí pomocnou ruku:
„Dobrá Bello, pojď se mnou, všechno bude v pořádku,“ řekl jsem tenkrát.
Jenže ona se nepohnula. Promluvil jsem na ni ještě několikrát, než jsem se dočkal odezvy. Chopila se mé dlaně se slovy:
„Už nechci být více Bellou Swan, říkej mi Iss.“
Co se ti tu snažím říci, Edwarde, je to, že z toho lesa jsi tenkrát spěšně nepřinesl svou Bellu, ale Isabellu, strážkyni rovnováhy. A ač v hierarchii našeho společenství zaujímám nadřazené postavení, již dávno jsem pochopil, že pokud ji budu chtít zotročit, zničím ji. Ona potřebuje volnost, právě proto jsem si jistý, že mě bude nenávidět…“

A nepletl se, protože právě tohle mi udělal.
Dostal mě do pozice nesvéprávné loutky.

Když ustalo jedno srdceryvné vyznání, přišlo na řadu druhé.
„Byla tam kvůli mně. To já ji zničil. Opustil jsem jí v bezpečí lesa poblíž jejího domu, aby pak sama musela bojovat s osudem na míle daleko od domova. Proč by měla nenávidět tebe…“ litoval snad více sám sebe, než mě.

„Protože jsem ji připravil o samostatnost? Protože jsem jí vzal svobodu? Protože jsem ti pomohl udržet ji při životě, o který už sama nestála?“ přilil Richard olej do ohně. Navzdory mé bezvýchodné situaci to bylo značně komické. Takřka se tu předháněli v tom, kdo je více na vině.

„O čem to mluvíš? Proč by chtěla zemřít?! Stála přeci proti přesile! Viděl jsem její mrtvé protivníky, nebylo její vůlí… podlehnout!“ zoufale se domáhal vysvětlení.

„Jak jsem říkal, Edwarde, tohle je týmová hra, za chybu jednotlivce zpravidla zaplatíme všichni. A proto musí existovat něco, co chyby nejproblematičtějších jedinců zredukuje,“ nechal se slyšet Richard, zatímco Edward opravdu ztrácel trpělivost.

„Nerozumím ti, už mě nebaví kroužit v bludném kruhu!“ rozkřikl se najednou.

Haló!
Já jsem tu taky!
Buďte trochu ohleduplní!

„Proč jsi ji opustil, Edwarde?“ pokusil se Richard velmi neuměle odbočit od tématu. Namísto odpovědi se mu však dostalo zlostného zavrčení.
„Myslel jsem, že ji tak ochráním, chtěl jsem jí dopřát plnohodnotný život po boku milujícího muže s kupou dětí,“ přiznal po chvíli nešťastně a já se musela zuby nehty držet své úsečnosti a nenávisti, protože to byly poslední dvě věci, které mi poskytovaly onu již tak dost vratkou naději, že alespoň zčásti vládnu nad svou myslí. Musela jsem se držet své úsečnosti a nenávisti, která již rok vyplňuje tu prázdnotu ve mně, protože mě začaly přepadat pocity, o kterých jsem si nebyla jistá, zda doopravdy patří mně.

„Pokoušel ses jí to někdy vysvětlit?“ napadla Richarda zcela inovační myšlenka.

„Samozřejmě, ale copak mě poslouchala? Já sám bych se neposlouchal…“ doznal se zničeně a já si mohla jen domýšlet, jak si vkládá hlavu do dlaní a bezmocně si jimi projíždí své ležérně rozcuchané vlasy.

Na okamžik vše zcela ovládlo ticho. Na jeden prchlivý okamžik, než…
Než mě Richard opět zradil.

„Možná máš ještě naději. Možná tě teď poslouchat bude,“ nadhodil zcela nenuceně. Edward snad v něco takového ani nedoufal.

„A proč by měla? Ač nevědomky, připravil jsem ji o život, který jsem jí chtěl dopřát. Proč by mě měla vyslechnout…“

A třebaže to byla řečnická otázka, Richard mu na ni odpověděl:
„Protože bude muset, budeš-li chtít…“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  Bosorka (01.06.2010 17:33)

Já mám husinu jak svatoštěpánská husa!

3)  Ajjinka (01.06.2010 17:31)

Noth: Jo jen to nevidim na domeček s nově nahozenou omítkou a bílým plotem...

2)  Noth (01.06.2010 17:27)

A jsme doma, že?

1)  Ajjinka (01.06.2010 17:23)

Páni Tak tou poslední větou jsi to rozsekla, hustý.
Chudák holka

«   1 2