10.05.2011 [09:30], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 19×, zobrazeno 2581×

23. KAPITOLA (Dizzy)

 

Vlítla mi přímo do náruče, div mě neporazila, a jejím tělem škubaly vzlyky. Křečovitě mě sevřela kolem krku a hlavu si položila na mé rameno. „O- oni to ne- nedo-ho-kázali…“ Sotva to ze sebe dovedla vymáčknout. Když jsem pochopil, co tím chce říct, draplo po mně něco jako mrazivá ruka – nejspíš to samý, co drželo v pařátech i ji a co ji nutilo plakat.

Pevně jsem omotal ruce kolem jejích zad. „Happy… drobečku… neplakej…“ V tuhle chvíli pro mě byly její slzy důležitější, než cokoli, co se dělo v Paláci. Prozatím jsem pochopil, že Edward s Bellou tam budou trčet dál – a jako důsledek toho se Happy opět, po několika dnech zkřížených prstů, proměnila v uzlíček nervů.

„Alice to viděla… Vrátila se-he z lesa, kde s Jaspere-hem, Emmettem a Carlislem mapo-ho-vali případnou čistou cestu domů… A byla zdrcená! Zůsta-he, zůstanou ta-ham…“ Hrdlo se jí svíralo nefalšovaným hořkým zklamáním a stále vzlykala. Tolik doufala.

„Nezůstanou,“ odpověděl jsem automaticky a znělo to jako konstatování. Sám jsem se toho lek´a ji to donutilo zvednout hlavu z mého ramene a podívat se na mě svýma zuboženýma očima.

„Jak to víš?“ ptala se zoufale pátrajíc po jakékoliv naději.

„Ech…“ zarazil jsem se, „nevím… Prostě to jen vím,“ poněkud nervózně jsem si pomyslel, že se mi zase daří se prvotřídně vyjadřovat.

Propukla v další vlnu pláče. „Nemůžeš to vědět… Tolik jsem doufala, že už budou doma a budeme bojovat společně… a... e-héééé“ nedokázala větu dokončit, její závěr se opět proměnil v jeden dlouhý vzlyk.

Třásla se a chvěla a já bych udělal cokoliv, abych to zastavil. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji ze zahrady do domu. Stejně začínalo zrovna pršet. Dával jsem si fakt dobrýho bacha, abych na tý zrádný mokrý trávě neuklouznul.

V jejím pokoji jsem se i s ní v náruči posadil do velkého křesla a upravil si ji na klíně tak, aby jí bylo pohodlně. Přitiskla si hlavu na kousek mé nahé kůže vyčnívající zpod košile, jako by se tam někde chtěla schovat. Prameny jejích vlasů se rozprostřely na mé košili. Hladil jsem ji a čekal, až se jí bude chtít mluvit. Plakala a plakala a doufal jsem, že ticho a má náruč ji trochu ukonejší.

„Já už to takhle nevydržím, už ne!“ řekla a zaryla mi nehty do kůže na ruce. Pohladil jsem ji a vtisknul pusu do vlasů.

„Co bude teď? Existuje vůbec cesta ven? Nemělo se to nikdy stát! Co s nimi bude…!“ hořekovala.

„Dostanou se ven jinak,“ zopakoval jsem ve smyslu vytrvale jasného pocitu, který jsem měl.

Šťouchla do mě silou ptáčete: „To tvoje skálopevný přesvědčení jim ale vůbec nepomůže-he.“

Ale tobě jo… pomyslel jsem si a nehodlal jsem zrovna teď analyzovat, jestli si to fakt myslím. Nejspíš ale jo.

„Co když se pleteš?“

„Happy, je absurdní, aby tam zůstali. Nezůstanou tam zkrátka. Tak to nebude.“

Zhluboka se nadechla a vydechla, vyčerpaná. Nejspíš neměla sílu mě přesvědčovat. Trvalo ale ještě chvíli, než se uklidnila a na její tváři zůstal jen zoufale smutný výraz. Rozhlížel jsem se zatím po jejím neutěšeném pokoji, který zůstal od návštěvy venirů zabydlený jen napůl. Navíc pach desinfekce odsud stále ještě úplně nezmizel. Samozřejmě, přemlouvali jsme ji, aby šla do jiného pokoje poté, co se to stalo, ale tvrdohlavě odmítala. Prý se tak alespoň její pach překryje. A stejně tak odmítala vybalit si věci. Tak nějak napůl nejspíš pořád čekala, že sem zase přijdou. Nedivil jsem se jejímu stavu. Takhle se žít nedá. Jako by byla na útěku.

„Musíme s tím něco udělat,“ prohlásil jsem nahlas.

„Tebe snad napadá co?“ zeptala se bezvýrazně.

„Celkem i jo.“

Natočila na mě oči. „O čem to zase mluvíš, Dizzy…“ zněla unaveně.

„O tom, že máš taky právo žít. Hele… každý tu bojujeme po svým. A ten tvůj boj není o nic menší, než ten jejich. Měla bys přestat postávat v koutě a jen sledovat, jak se vede ostatním. Nebo tě to tvoje dobrý srdce utrápí. A já už toho mám dost.“ Vzal jsem ji a posadil si ji obkročmo na svoje kolena, abych jí viděl do obličeje.

„Dizzy…“ zavrtěla hlavou… „Co to zase plácáš.“

„Nebudeš se cítit líp, dokud pro to něco neuděláš.“

„Ale já se přece nechci cítit líp, nechci pro to nic dělat. Chci jen, aby…“

„A v tom to právě je!“ skočil jsem jí do řeči. „Vím, jak je to těžký, ale všichni potřebujeme, abys byla silná. Dokonce i Edward s Bellou, fakt! Musíš myslet taky trochu na sebe. Jaký barvy máš ráda?“

„Cože?“

„No? Tak jaký?“

„Žlutou, oranžovou…“

Jak jinak, usmál jsem se v duchu. Zkrátka sluníčko. „Tak fajn. Jedem.“

„Nikam nejedu.“

Vzal jsem ji podpaždí a postavil ji na zem, zatímco jsem sám vstal. Vzal jsem ji za ruku a zamířil ke dveřím. Čekal jsem, jak zareaguje. Bylo docela možný, že se mnou zamete. Síly a obratnosti na to měla až až.

Nezametla. „Tak mi aspoň řekni kam…“ hlesla rezignovaně.

Usmál jsem se. Jo! „Jedeme koupit barvy. Změníme ti pokoj, abys věděla, že… no prostě, že je to tu tvoje místo. A Esmé nám pomůže. Taky potřebuje vystrčit nos.“

 

- - -

 

„Hej! Nemyslíš, že na ty štafle polezeš?“ ptala se mě Happy vážně, když viděla, že mám nakročeno na jejich první příčku.

„No… ech, myslel jsem…, že jo?“ odpověděl jsem mírně znejistěle.

Zatvářila se záhadně. „Když už sis to vymyslel, tak si to taky udělej,“ zamračila se a chvíli mi připadala jako malá holka, co se zlobí.

A jej. Bylo mi jasný, že to nejspíš nedopadne, asi to mělo být varování, ale stejně jsem na ty štafle vylezl a začal nahoře máchat štětkou s barvou. Takový pokrok lidstvo už udělalo, ale nikdo pořád nevymyslel nic lepšího než obyčejnou štětku na malování.

Zatím to šlo. Lidskou rychlostí - tak vopatrnej jsem byl. Samozřejmě mě ale brzo přestalo bavit se s tím tak mazat, a tak jsem zrychlil, začal jsem si pískat (nebo tak něco) a přemýšlel jsem, jestli mám zkusit chodit na štaflích.

Na Happy jsem se raději moc nedíval, aby si nemyslela, ale stejně jsem k ní pohledem občas zalétl. A zachytil jsem zpropadeně záludný výraz. Jako by tutlala smích. No sláva! Bylo mi šumák, jestli se baví na můj účet. Bylo to něco jiného, než ty její neustálý chmury. Čili bod pro mě.

„Asi se ptám zbytečně,“ ozvala se najednou, když se mi podařilo vyrobit jeden parádní cákanec na okno… „, ale neviděl jsi nic, že ne? Ani dneska?“

„Ne…“  Tohle byla jedna z věcí, který motaly hlavu nám všem. Ta moje jedna zpropadená vize na hřišti. Už jsem z toho blbnul a měl jsem za to, že se to snad ani nestalo. Dneska na nákupu s Esmé a Happy se našlo pár příležitosti, kdy bych mohl něco vidět. Dotknul jsem se prodavačky. A dotknul jsem se skladníka, který nám barvy předával. Ale nic. Jako vždycky nic.

„Víš…“ řekla a podívala se na mě zezdola nahoru, zatímco malým štětečkem obmalovávala rám okna. „Já si to ověřila.“

„Co?“ nechápal jsem teď pro změnu já.

„Tu tvoji vizi. Ten kluk z hříště…“ řekla, vstala, postavila se až k mým štaflím a dokončila: „…už nežije. Srazilo ho auto.“

Otočil jsem se prudce na ni, jelikož mi stála za zády a moje podrážka se v tu ránu ocitla v její dlani, když se mi při tom pohybu sesmekla noha z příčky.

„Ehm… díky,“ řekl jsem a než jsem mohl pokračovat, posunul jsem chodidlo tam, kde mělo být. „Proboha, Happy, vážně? Jak to víš?“

„Našla jsem jeho rodinu. A stačilo ji nějakou dobu sledovat. Bohužel… se stalo přesně to, co jsi viděl.“

Vrazil jsem štětku do kýblu, až to cáklo. „Ty bláho…“ Kroutil jsem hlavou. Teď to dávalo ještě menší smysl. Že by to totiž byla jenom nějaká halucinace se tím vylučovalo. „Takže na tom něco vážně je.“

Píchla do mě pohled a přikyvovala. „Nepochybně je to dar. Zatím dost záhadný, ale přece.“

 

- - -

 

„Hele, no to je bomba,“ pochválil si Emmett, když viděl nové béžovo-žluté vzezření Happyina pokoje, v němž se podle návrhu zdejší bytové architektky sem tam objevovaly oranžové skvrny či tak něco. Podle mě to tam vypadalo o dost líp, vážně. A nejlepší bylo, že něco se stalo i s Happy. Když dle Esméiných instrukcí věšela závěs vedle okna, usmála se. Úsměv jí sice z tváře zase zmizel, ale za chvíli se tam objevil zase. Za tím smutkem se zkrátka objevilo něco dalšího.

Uvědomil jsem si, že zasněně zírám na Happy, zatímco Emmett netrpělivě zírá na mě. Otočil jsem se k němu. „Tak jdem?“

„A na co myslíš, že tu čekám?“

„Jen se utvrzuju v tom, že tě ty medvědi po takový době pořád ještě lákají…“

„Hehe,“ blýskl na mě svými dokonalými zuby, „zvlášť, když to můžu někomu předvést. Těším se, jak zbaběle utečeš, či co to vlastně předvádíš namísto běhu…“

Happy po Emmettovi střelila pohledem. Pochopil jsem to tak, že se na její vkus v tak vážné době příliš nevázaně baví.

Emmett na to pohotově zareagoval. „Ale Happy s námi nepůjde, že ne?“ Otázka byla směřována na mě, ale Happy vstala a postavila se přímo naproti Emmettovi s rukama v bok. V tu chvíli opravdu nevypadala o dvě hlavy menší, než on. „Ne, Emme, nejdu. Něco hodně blízkého medvědu dokážu přeprat každý den a dokonale mi to stačí.“

„No, ehe, právě,“ zaskuhral Emmett. „Nerad bych zase skončil na lopatkách.“ Potom se rychle otočil na mě. „Pojď už radši.“

Objal jsem Happy a vtisknul jí polibek za ucho. „Než se vrátím, ať to tu máš krásný. Možná bych tu mohl dneska spát, ne?“ zeptal jsem se na odchodu a Happy upadla do rozpaků. „Jděte už,“ plácla mě utěrkou, kterou zrovna držela v ruce.

Když jsem sahal na kliku ode dveří z pokoje, ještě hlesla. „Za dveřmi je kýbl.“ Jasně, naše rutina. Obcházel jsem ho téměř po špičkách, kdo ví, co viděla, že bych byl schopný s ním provést.

 

- - -

 

Vlítli jsme do lesa a netrvalo dlouho a Emmett opravdu našel medvědovu stopu i pach. A opět netrvalo dlouho a stáli jsme tomu zvířeti tváří v tvář. Vypadalo to děsně, když medvěd hrábl po Emmettovi prackou plnou drápů, zaskřípělo to a Emmett se zachechtal uprostřed vrčení. Vážně mi toho zvířete bylo líto – nechápal jsem, co na tom Emmett má. Vypadalo to, že ho to baví.

Chvíli spolu tančili něco jako zvířecí milostný tanec, ale to se ho jen Emmett snažil dostat trochu do varu. Jeden obíhal druhého a zároveň se měřili pohledem. Chvíli jsem to pozoroval, ale čím déle jsem to vystrašené zvíře, které si bezmocně snažilo zachránit krk, viděl, tím hůř jsem to snášel. Nakonec mi došly nervy. Skočil jsem po něm (tedy po medvědovi, ne po Emmettovi, i když to málem taky) a srazil ho k zemi.

Než jsem ale stihl udělat cokoliv dalšího, objevila se kolem mě duha. A v ní… obraz Emmetta, jak saje na tomhle místě z toho zvířete krev. Fascinovaně jsem ucukl a jakmile mé ruce opustily medvědovu srst, vize zmizela. Bleskurychle mě ale vystřídal Emmett, který přitiskl zvíře, které, když jsem jej pustil, ucítilo svou šanci a začalo se zvedat, zpět k zemi.

Podíval se na mě a zamračil se: „Co to vyvádíš? Zkazíš všechnu legraci…“

Neodpověděl jsem a znovu jsem zabořil ruce do jeho chlupů. A znovu to tu bylo. Emmett, medvěd, jeho smrt a duhové barvy.

„Dizzy, ty jsi tedy případ. Takhle podle tebe vypadá lovec?“ zaskuhral Emmett. „Zíráš na něj jako tele na nový vrata.“

„No já…“ sejmul jsem dlaň z medvědova kožichu… „asi nebudu.“

„Cože? To myslíš vážně?“ Málem mu vypadly oči z důlků.

„Já, ehm… asi radši srnky… a lišky… a jezevce…“

Emmett zavrtěl hlavou… „To se mi snad jenom zdá…“

„Mám dojem…“ huhlal jsem a pomalu jsem se sbíral ze země… že jsem tady někde cítil rysa… Zkusím ho chytit, jo?“ Pomalu jsem couval od medvěda, kterého Emmett ocelovou silou špendlil k zemi a který jen bezmocně mával prackami a vrčel.

V tu chvíli jsem se svým pozadím ocitl v polštářku z mechu. Jasně, kořen. Když couvám, tak ho nemůžu vidět, to dá rozum. Zvedl jsem se, otočil a utekl z toho místa.

Rozhodně jsem ale nehodlal hledat rysa. Běžel jsem rovnou za Happy.

 

- - -

 

Carlisle přecházel po své pracovně, zatímco já a Happy jsme seděli na jeho gauči. „Takže… báječné! V tuhle chvíli bych se tedy klonil k hypotéze, že opravdu dokážeš vidět něčí smrt. Proč ale jen u toho kluka a u medvěda? Dotknul ses od té doby několika lidí a nic jsi neviděl. A co zvířata, která lovíš sám?“

„Řekl bych, že na lovu je smrt těch zvířat téměř okamžitá. Nehledě na to, že jsem jaksi navíc… zaneprázdněn něčím jiným,“ dovolil jsem si podotknout.

„Měla bych takový nápad…“ ozvala se Happy a oba jsme se na ni otočili. Podívala se z Carlislea na mě a zpět. „Co když Dizzy dokáže vidět jen smrt, která je blízko?“

„Hm, hm…“ zamručel Carlisle a hladil se po bradě. „Tak by se to dalo vysvětlit. I když by tu jistě byly i jiné možnosti. Třeba, třeba…. No zrovna mě nic nenapadá. Potřebovali bychom více smrtí…“ Carlisleovy myšlenkové pochody ho zjevně uchvátily, Happy po něm ale střelila pohledem. „Promiň, Happy,“ vzpamatoval se, „tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct vizí.“

Poposedla si. „Ach jo. No jo, rozumím tomu.“

„Takhle nevíme, jestli se Dizzyho nadání týká všech lidí a všech zvířat… nebo jestli se týká i nás upírů – ačkoliv jsem rozhodně klidnější, když Dizzy při doteku kohokoliv z nás nic nevidí. Je to svým způsobem uklidňující, že ano. Zkrátka – ještě nedozrál čas, abychom tomu rozuměli, Dizzyho dar je hádanka.“

„Proč mě nepřekvapuje, že to má zrovna co dělat se smrtí,“ ušklíbl jsem se. „Co jiného bych od sebe mohl čekat, že jo.“

V tu chvíli se rozlétly dveře pracovny a v nich stanula Alice. „Tady jste…!“ Měla oči navrch hlavy a v ruce svírala kus papíru. „Ještě jsem to neviděla, ale mám tu dopis od Edwarda,“ její hlas zněl jako odbíjení kostelních zvonů. „Ten - bídák Venome - sem - hodlá - zase - vtrhnout.“

„Kdy?“ zeptal se okamžitě Carlisle.

„Až se rozhodne, uvidím to. Ale brzy. Podle Edwarda toho má plnou hlavu! Rozhodl se řešit svoje záležitosti… Nejspíš si potřebuje trochu spravit sebevědomí po té bitvě s nomády…“ ušklíbla se.

„Tak to si u nás nejspíš nespraví,“ pobaveně jsem se usmál. Všichni se na mě otočili a upřeli na mě tázavé pohledy. „No co? Happy mu nedám, ani kdyby se rozkrájel. Schováme se přece, podzemí neobjeví a odtáhne s prázdnou.“

Alice si nevěřícně odfrkla a Happy se zachvěla: „To jsi celý ty!“

Carlisle si promnul ruce. „Tvoje jistota je obdivuhodná, nicméně nesmíme to podcenit. Venomova síla je ohromná. Nesmíme ztrácet čas, nevíme, kolik ho máme.“

 

- - -

 

Vše bylo připraveno. Já a Happy jsme seděli na zemi v jejím už zase poloprázdném pokoji a opírali jsme se o stěnu. Před námi stál kanystr se zbytkem nemocniční desinfekce.

„Vidíš, já ti to říkala, nemělo to cenu,“ řekla Happy hlasem staženým úzkostí s pohledem upřeným na barevné stěny opět vyklizeného pokoje.

„Mělo to cenu. Za těch pár tvých úsměvů to stálo.“

Stiskla víčka a vzdychla. „Děkuju ti… Vím, že bez tebe by to všechno bylo ještě tisíckrát nesnesitelnější. Vím, kolik toho pro mě děláš.“

Chvíli bylo ticho, potom špitla: „A co bude teď?“

Pokrčil jsem rameny. „Coby?“ Podíval jsem se na ni a obejmul ji. „Nedostane tě, vyloučeno. Já mu tě nedám.“

Otočila hlavu a upřela na mě své ztrápené oči. Beze slov.

Několika prsty jsem ji pohladil po líci. „Rozumíš tomu? Nedám.“

Natáhla se ke mně a přitiskla své rty na mé. Byla tak blízko, tiskla se do mého náručí a já ji objímal a líbal. Bylo tak nádherný mít ji tak blízko u sebe. Musela přece pochopit, že bych nikdy nikoho nenechal, aby mi ji vzal.

Chodbou se k nám blížily kroky. Alice. Za pár vteřin stanula ve dveřích, celá rozechvělá a vyděšená. „Je čas,“ oznámila nám.

Všichni jsme se ukryli v podzemí a vchod se nad námi uzavřel. V domě zůstalo všechno tak, jak bylo, jen všechny Happyiny věci byly zde s námi dole. Dokonce i ji jsme tentokrát potřeli desinfekcí, abychom zahladili veškeré stopy, které by mohla zanechat. Pach desinfekce rychle naplnil podzemní prostor.

„Přijdou za několik minut,“ řekla Alice a vzala Jaspera za ruku. „Jsou na cestě.“

Happy se zamyšleně postavila k nápisu na zdi a dívala se na něj jako by z něj čerpala naději. Stál jsem hned vedle ní.

„Dizzy,“ ozval se Emmett. „Neměl bys nás všechny osahat? Docela rád bych věděl, jestli třeba náhodou…“

Happy sebou škubla a Esmé se obrátila na Emmetta: „Emme! Proboha, co to zase plácáš!“

„Podle mě to není tak špatný nápad,“ zareagoval Carlisle a Esmé se významně podívala i na něj. Carlisle ale ke mně přišel a nabídl mi svou dlaň. Váhavě jsem ji uchopil. Nic. Zavrtěl jsem hlavou. Happy, která nás přitom pozorovala, se viditelně ulevilo. Emmett mi taky strčil do ruky svou dlaň. Nic. „Nic nevidím, zkrátka nic.“

„Asi se mi ulevilo,“ zkonstatoval Emmett. „Fajn, kluku!“ drcl do mě. „Takže beznadějný to není.“

„Jistý ale taky ne,“ ozvala se varovným hlasem Rose. „Tohle nic neznamená. Klidně může být za pár minut po nás.“

Nad našimi hlavami se v ten okamžik ozvaly kroky. Vážně dost kroků. A hlasy. Okamžitě jsme ztichli. Každý z nás věděl, že nyní nesmí promluvit. Prozrazení by tentokrát znamenalo jasnej konec.

„Pane, nikdo tu není, dům je úplně prázdnej,“ ozvalo se za nějaký čas.

„To není možný! Nemohli odejít!“ odpověděl mu silný podrážděný hlas a podobalo se to zahřmění. Nepochybně ten lotr Venome.

Ubíhaly další minuty a napjatě jsme poslouchali. Happy mě křečovitě svírala kolem předloktí a rozhodně nebyla sama, kdo trnul. Esmé, Carlisle, Rose, Alice,… dokonce i Jasper a Emmett se ani nepohnuli. Stáli nebo seděli na zemi jako zařezaní. Steva a Michaela nedávno převzali do péče někteří z nomádů – z těch, kteří také dříve prošli rukama Cullenových. Zůstali jsme jen my.

Seshora se začalo ozývat tříštění skla, praskání dřeva a třískání vším možným. Venome zuřil. „To snad ne! Zmizeli, prostě zmizeli!!! Rozbijte to tu všechno! Na co čekáte?“ Zvuky dokazující ničení se hned nato znásobily.

Starostlivě jsem se podíval na Esmé – nedala na sobě nic znát. Tvářila se statečně a ruce svírala v pěst. Při každém dalším třísknutí sebou jen nepatrně cukla. Happy začala tiše plakat, cítil jsem, jak je napjatá a jak se snaží vzlyky přemoci.

„Chrisi, dones oheň. Až se vrátí, ať tu najdou jen hromadu popela. Mám chuť s tímhle doupětem skoncovat. Podpálíme tu všechno!“ Ozvalo se zatleskání. „Stačí, chlapi! Rozdělejte tolik ohňů, kolik dokážete. Tohle jim nedaruju!!!“

Happy se napjala a vytrhla se mi. Postavila se na volné prostranství a bylo vidět, jak v sobě bojuje. Zatnula pěsti a kroutila hlavou, zatímco se dívala na Esmé, která si mezitím už ukryla svoji tvář mezi kolena a seděla na zemi sbalená do klubíčka. Kolem zad jí spočívala Carlisleova ruka, který se k ní nakláněl.

Potom Happyin pohled zalétl k příčkám vedoucím z podzemí.

Ne!

Co se chystala udělat?! Podívala se na mě, sklopila pohled k zemi a já jsem už dál na nic nečekal. Do hlavy jsem jí neviděl, ale nehodlal jsem jí dovolit udělat cokoliv hloupého. Rychlostí blesku jsem vylezl po příčkách a vlastním tělem jsem zablokoval východ. Pro všechny případy.

A jak se ukázalo, dobře jsem udělal. Z Happyiných očí lítaly blesky, byla nešťastná. Vylezla téměř až ke mně. Ostatní se rychle shromáždili pod námi. „To nesmí udělat. Pusť mě ven. Když mě dostanou, nechají dům být,“ řekla tak nejtišeji, jak dokázala.

Zakroutil jsem hlavou. „V žádném případě. Nenechám tě to udělat.“ Byl jsem připravený ji za každou cenu zastavit. Neváhal jsem ji ze stupňů k východu shodit. Zatlačil jsem do ní, ale vysmekla se mi. Byla jako kočka. Natáhla se přese mě, obratně mě na chvíli odstrčila a odjistila západku. Ostatní se ji snažili sundat zezdola, ale mrštně jejich útokům odolávala. Byla neskutečně obratná. Tlačila se přese mě a já ji tlačil zpět. Opakovaně se snažila otevřít poklop. Nemyslela, její psychické síly byly u konce. Nedokázala to už snášet, chtěla konec, konec za jakoukoliv cenu. Představa spáleného domu pro ni byla nesnesitelná. Bojovala se mnou a přemáhala vzlyky.

Přirazila mě ke stěně a znovu se natáhla k západce. Jedním trhnutím se jí podařilo poklop otevřít. Doufal jsem, že dunění otvíraného poklopu zaniklo v hluku, který nadělali Venomovi poskoci a snažil se ho opět zavřít. Nyní šlo o všechno. Prozrazení bylo krutě blízko. Nemohl jsem to dopustit. Ale Happy mě nenechala, dorážela na mě, zabraňovala mi se hýbat.

Neměl jsem na vybranou. Vylezl jsem nohama až na nejvyšší příčku, takže jsem se celý skrčil přímo pod stropem, ve kterém byl vykrojený výstupní otvor. Zapřel jsem se rameny o strop, hlavu jsem strčil do otvoru a potom spustil nohy na její ramena. Vší silou jsem zatlačil, abych ji donutil slézt. Nemohl jsem se s tím párat. Happy se ale nepohnula, jen jí uniklo slabé zasyčení. Potom sebou škubla, síly se změnily, a než jsem na to stihl zareagovat, ramena se mi sesmekla do otvoru a … najednou jsem byl venku. Silou podobnou katapultu jsem dopadl na zem vedle východu a uvolněná dvířka východu za mnou zapadla. Stalo se to ve zlomku vteřiny.

Okamžitě jsem se postavil na nohy a zjistil jsem, že není čas se vrátit. Přede mnou v chodbě se objevil Stín a díval se přímo na mě. Netrvalo dlouho, než mu to seplo a vyrazil ke mně, aby mě chytil. Otočil jsem se k útěku, ale ve vstupních dveřích stál zničehonic další Stín, nesoucí z lesa nějaké dřevo. Rozhlédl jsem se. Nebyla cesta pryč. V každé chodbě stál alespoň jeden Stín. Najednou jich kolem mě bylo příliš. S úlevou jsem ale děkoval za to, že přišli až nyní. Že tudy neprocházeli před nepatrnou chvílí.

Vrhli se na mě a zajali mě dřív, než jsem stačil zamrkat.

„Pane, vypadá to, že přece jenom něco máme,“ oznámil jeden ze Stínů Venomovi, když mě dovlekli před něj do pracovny středu.

„Áááá, hele,“ rozlil se na jeho tváři úsměv plný zadostiučinění. Přišel až ke mně a nasál vzduch do nosu. „Smrdí Cullenovštinou už na dálku. Výborně.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!