04.05.2011 [22:00], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 17×, zobrazeno 2419×

Procházka ohněm

22. KAPITOLA (Edward)

Bella se mírně zamračila, když mi vracela pohár. V jejím výrazu byly poznat rozpaky. Dnešní dávka jedu zůstala zavřená ve skříni a Bella poprvé dostala vypít pouze čistou krev. S napětím jsem čekal na její reakci.

Zatěkala očima po pokoji a mírně se ošila. „Díky,“ zamumlala potom a odebrala se do stíněné části své cely, kde se položila na postel a bez zájmu začala listovat jednou z knih.

Měl jsem co dělat nezůstat na ni zírat a s pocitem pomalu se blížící bouře jsem se otočil a odložil pohár k umyvadlu, jako i prve. Zůstal jsem zírat na kraj umyvadla a snažil se ignorovat stísněnost, která se mě zmocňovala. Zatím mi to prošlo – co bude dál? Očekával jsem, že něco se musí stát.

Během toho čekání jsem se musel něčím zaměstnat. Aniž bych se na to úplně soustředil, četl jsem názvy knih vyskytujících se vedle mé postele. Většina toho byly neznámé tituly, ale objevilo se tam i pár klasických, starých románů… Hrabě Monte Christo, Bídníci, Hrozny hněvu, Jindřich VIII.,… Ty knihy byly plné dramat, smyšlených, ale to, co jsem cítil na vlastní kůži, bylo drama skutečné. Neměl jsem proto nejmenší chuť nějakou z těch knih otevírat, i bez toho jsem musel sbírat sílu na to, co jsem tušil, že přijde.

To čekání bylo k nevydržení.

Poslouchal jsem zvuky z její cely. Normálně vydržela hodiny bez hnutí, v klidu, omámená. Nyní ke mně stále zazníval šramot. Neviděl jsem na ni, ale slyšel jsem, jak roztržitě listuje knihou, jak přechází po pokoji. Jednou nebo dvakrát zasyčela. Vnímal jsem ji tak jako nikdy, ačkoliv jsem na ni neviděl a pokoušel se jí do poslední chvíle nechat tu trochu soukromí. Moje mysl ulpívala na každém jejím pohybu, každém jejím kroku, zvuku…

Nevydržel jsem to. Blížila se půlnoc. Od vynechání dávky tedy uplynulo už skoro pět hodin. Postavil jsem se ke mříži a podíval se na ni.

Naprázdno jsem polknul. Vypadala… o hodně hůř, než před těmi pěti hodinami. Její oči jako by plály zadušeným ohněm, vypadala jako v horečce. Když mě zahlédla, odfrkla si. „Co koukáš?“

„Ujišťuji se, že jsi v pořádku,“ odpověděl jsem co možná nejvíc neutrálně. „Zdáš se mi být neklidná.“

„Tak zase koukej zalézt a nech mě na pokoji. Nic mi není,“ odsekla.

„Opravdu si to přeješ?“

Zaváhala, kousla se do rtu a očima opět zatěkala po pokoji. „Rozhodně si to přeju. Přestaň na mě zírat.“

Popošel jsem tedy za zeď a výdechem jsem se zbavil přetlaku. Byla na tom špatně, stačil jediný pohled a věděl jsem to. Očekával jsem, že bude hůř a to pomyšlení mě svíralo jako železná pěst. Kdybych mohl, trpěl bych za ni. Přesto jsem věřil, že to utrpení má svůj smysl, a až na ni přestane jed působit, přijde k sobě. Kéž to netrvá moc dlouho!

S hlavou v dlaních jsem seděl za stěnou na kraji postele, když najednou se objevila u mříží a podívala se na mě. Bylo to za celou dobu poprvé, kdy se vůbec postavila k mříži, aby mě vyhledala.

„Edwarde,“ hlesla nervózně.

Okamžitě jsem byl na nohou a postavil se naproti ní. „Ano?“

„Byl ten dnešní pohár… v pořádku? Byl tak jako vždycky? Chutnal jinak.“ Vypadalo to jako, že se stydí se na to zeptat. Jako by to bylo něco, čemu se bránila.

„Ano, paní. Vše bylo jako vždy,“ odpověděl jsem co nejpřesvědčivěji. Ještě ne. Ještě nebyl čas na to jí říct pravdu, ještě byla příliš v jeho moci.

„To není možné,“ rozhodila rukama. „Něco mu chybělo… ta chuť… jako by to nebyl stejný druh krve.“

„Byl to přesně ten druh krve, který ti dávám vždy,“ v tomto případě jsem ani nemusel lhát.

„Nelži mi!“ rozkřikla se nečekaně prudce. „Hned se mi na tom něco nezdálo, hned od první chvíle. Já to poznám. Nemohlo to být to samé.“

„Paní Isabello, buď rozumná. Bylo to totéž. To, co ti dávám vždy.“

Zasyčela. „I vůně byla jiná! Edwarde, já nejsem hloupá!“

„Jestli si přeješ, paní, můžeš se sama podívat a porovnat…“ Otočil jsem se ke chladící skříni a vyndal z ní další dávku krve. Věděl jsem, že jed je ve svých ampulkách dokonale utěsněný a nemohla tedy cítit jeho vůni. Tu vůni, na kterou byla zvyklá. Navíc jsem si s úlevou uvědomil, že ampulky jsou ve skříni vyskládány až za nádobami s krví, takže je nemohla vidět.

Podal jsem jí nádobu s krví na další den. Nasála její vůni. „Ano, to je přesně to, co jsi mi dal. Ale ne to, co mi dáváš jindy.“

„Ale to je to jediné, co tu pro tebe mám,“ nechal jsem ji nahlédnout to skříně, aby viděla, že je plná stejných nádob.

Zlostně si odfrkla a otočila se. „To snad už nemám věřit svým smyslům? Jsem blázen nebo co?“ Udělala pár kroků a pohlédla do stropu. „Snad to dělá to místo, tohle sklepení…“

Prsty jsem pevně stisknul mříže, kterých jsem se držel, když jsem ji sledoval.

Sesunula se do křesla a ztěžka dýchala, vypadala jako bledý nemocný člověk. A bojovala sama se sebou. Tlumené světlo ten pohled dělalo ještě děsivější. Ležela tam bez hnutí a já se sesunul na zem, zády jsem se opřel o stěnu, ramenem jsem se dotýkal mříže. Tak, abych na ni viděl. Nehodlal jsem ji nechat bez dozoru, teď už ne.

Mučivě dlouhou dobu byl klid. Počítal jsem její občasné nádechy, pomáhaly mi nějakým způsobem vnímat čas. Po nějaké době si rukama objala hrudník a zkroutila se do nepohodlné polohy. A tak opět zůstala další dlouhou dobu. Její oči byly zavřené.

Bello, Bellinko, vydrž… Až to skončí, budeš se cítit lépe. Ze všech sil jsem doufal, že to pro ni bude co nejméně bolestné.

Najednou jsem zaznamenal, že se její dech zrychlil a prohloubil. Dýchala čím dál rychleji. Nakonec se z jejího hrdla vydral příšerný výkřik. V další vteřině opět stála u mříží, její oči plály ohněm, který ji stravoval. Byly to oči plné šílenství, utrpení a nenávisti.

„Co jsi mi to udělal, ty bídáku! Myslíš si, že ti na to skočím?! Koukej mi dát to, co jsi mi dával dřív. Vím, že dneska to bylo jinak! Já to vím! A nepřej si vědět, co s tebou Venome udělá, až se to dozví! Pomstí se ti! A já mu s tím pomůžu!“

Ohnula se ke mně dolů k zemi, prostrčila ruce mřížemi a chytla mě pod krkem. Její stisk byl pevný, tvrdý.

„Bello…“ vyslovil jsem dřív, než jsem se stačil rozmyslet, co chci říct. Její utrpení mě drásalo.

„Opovaž se mi říkat Bello! A připrav mi ten pohár!“

„Dal jsem ti už všechno, co jsem mohl,“ pokusil jsem se odpovědět s vědomím, že jakékoliv vysvětlování je už marné a chytil jsem ji za ruce. Jen jsem ji držel a nechal jsem ji svírat moje hrdlo. Věděl jsem, že teď už její ruce nesmím pustit. Od této chvíle jsem ji musel udržet u sebe. Nesměl jsem dovolit, aby v nějakém dalším záchvatu stiskla ten zvonek. Zatím ještě ne.

Chvíli jsme se kroutili v sevření a já jsem pro jistotu prověřil mysli strážců stojících před dveřmi z ohnivé chodby. Musel jsem zjistit, jestli něco neslyšeli. Jejich bezstarostné myšlenky mi potvrdily, že k nim ten výkřik nedolehl. Vydechl jsem úlevou.

Bella na mě dál upřeně zírala a potom v dalším náhlém popudu vyštěkla: „Neslyšel jsi? Jdi a nalej mi další pohár! A tentokrát ten správný!“

Dál jsem držel její ruce a neochvějně se jí díval do tváře, která byla k nepoznání proměněna. Její rysy byly zlé, útočné, tvrdé… a tím vším pronikala bolest, která ji trýznila.

„Lituji, ale nemohu toho pro tebe více udělat,“ odpověděl jsem a raději se díval do země. Její bolest byla horší, než jsem čekal. Ještě chvíli na mě zírala a potom… se se zmučeným zasténáním svezla na zem. Nyní jsme tedy oba seděli na své straně mříží. Povolila svůj stisk a já jsem její ruce uchopil lépe – tak, aby to nám oběma bylo pohodlnější. Její tělo ochablo, hlava jí klesla na kolena. „Pusť mě…“ zasténala slabě.

Jen jsem němě zavrtěl hlavou. Nemohla mě vidět, ale vlastně na tom nezáleželo.

Zůstali jsme takto další dlouhou dobu, když jsem si všimnul, že se začala třást. Slabě, ale vytrvale. Chytil jsem obě její ruce do jedné své a volnou ruku jsem prostrčil mříží, abych ji pohladil. Lehce jsem přejel prsty přes její vlasy a nakonec nechal svou ruku položenou na jejím temeni. Neodstrčila mě, neuhnula. Jen slabě pootočila hlavu a pootevřela své zmučené oči. Škvírkou mezi víčky na mě pohlédla a zase je zavřela.

Bylo děsivé ji vidět tak zbídačenou, tak vyčerpanou, tak zesláblou. Bylo děsivé vidět její utrpení. Každý její nádech, každý vzdech a každý náznak bolesti jsem vnímal jako svůj vlastní. Dost možná moje vlastní bolest by bolela méně, tohle bylo něco, co se nedalo snést. A přitom jsem si zakazoval projevit jakoukoli známku vlastního utrpení, věděl jsem, že tím bych jí nepomohl.

Ubíhaly další hrozné minuty, hodiny. Bella se stále třásla a svíjela se na tom kousku místa, který jsem jí mohl poskytnout. Křičela na mě, nenáviděla mě a opět upadala do stavu polovědomé agónie.

S rukou v jejích vlasech jsem k ní začal mluvit. „Zapomeň na tuhle díru v podzemí a představ si úplně jiné místo, nejkrásnější místo na zemi. Louku uprostřed lesa posetou žlutými a fialovými květy. Louku, na kterou dopadá sluneční světlo a to se odráží od tvé třpytivé kůže. Procházíš se po té louce a jsi jako anděl, tvé bílé šaty splývají až na zem a hladí trávu, když kráčíš…“ Nebylo poznat, jestli mě vnímá. Nepohnula se, téměř ani nedýchala, ale mluvil jsem dál. „Záříš a tvoje tvář je plná úsměvů. Vlasy ti poletují kolem hlavy, když foukne vítr. A všude kolem tebe je volnost, nekonečné moře prostoru, nekonečná dálka, kam je možno se vydat. Záleží jen na tobě… V ruce protáčíš stonek trávy a přemýšlíš, sníš…“ Můj hlas se nesl tichým prostorem, dokud mi nedošla slova. Bella se stále nehýbala, jen čas od času zasténala.

Když už jsem věděl, že více toho nesnesu, když už jsem cítil, jak se mi tvář stahuje do bolestivého výrazu, když už jsem věděl, že potřebuju trpět s ní… zvedla hlavu a její oči se otevřely. Poprvé za dlouhou dobu je dokázala otevřít více než na malou škvírku.

A z nich na mě padl náznak světla, náznak její vlastní vůle a podstaty. Vydechl jsem úžasem a přejel mi mráz po zádech. Tohle jsem neviděl už tak dlouho! Věky! To byla Bella! Anebo aspoň její kousek.

Prostrčil jsem ruce mřížemi a objal ji. Studený kov mi nedovolil ji k sobě přitisknout více, ale objall jsem ji alespoň tak, jak to bylo možné. Nevzpouzela se. Potom jsem rychle opět chytil její ruce. Nedovolil jsem si ještě ji pustit.

„Edwarde?“ zaostřila na mě. „Co jsi mi to udělal…“ její hlas zněl vyčerpaně.

„Bello?“ zeptal jsem se opatrně, a aniž bych pustil její ruce, kleknul jsem si, abych jí mohl být blíž. „Jak je ti?“

„Měla jsem pocit, že hořím. Teď je to lepší… Ale nechápu nic… Co to mělo znamenat?“ podívala se na mě a já v jejím pohledu opět uviděl tu záři, která, ač byla slabá, překonala svou krásou všechno ostatní. Nevěřil jsem svým očím. Přesto, že stále vypadala jako v horečce, něco se změnilo.

„Bello, Bello, všechno ti vysvětlím,“ opakoval jsem její jméno a znovu ji hladil ve vlasech.

„To bys měl…“ konstatovala a znovu se na mě podívala. „Co se to se mnou děje?“

Nevěděl jsem, odkud začít. Kromě toho jsem nevěděl, jak na to, co jí povím, bude reagovat. Uvědomil jsem si, že váhám, zda mám opravdu začít mluvit.

Opřela si hlavu o studený kov mříže a její pohled padl na její dlaň, kterou jsem svíral ve svých prstech. „Proč mě pořád držíš?“

„Protože tě nedokážu pustit…“ řekl jsem a byla to pravda, i když to nebyl jediný důvod.

„Edwarde… nemyslím, že by to bylo vhodné,“ pronesla a omluvně se na mě zadívala. „Vím, co jsme pro sebe dříve znamenali, ale je to pryč…“

Zamrazilo mě. Jedna věc byla vědět, předpokládat, že to tak bude, druhá byla slyšet to z jejích úst, takhle otevřeně. Bylo to tedy tak. Nemilovala mě. Ztracená moc jedu jí sice dovolila uvažovat, ale sílu Venomových schopností to zrušit nedokázalo. Nemohla milovat, přesně tak, jak jsem pochopil z Venomových myšlenek. Ani na okamžik jsem nevěřil, že by naše láska mohla být pryč doopravdy – to bylo nemyslitelné.

Její ruce jsem nepustil a zeptal se tak přímo, jak mluvila i ona. „Miluješ Venoma? Proto to není vhodné?“

Unaveně si oddechla. „Ne, tím to není…“ Uniklo jí tiché náhlé zakvílení a zabořila hlavu mezi kolena. „Pamatuju si to. Bože, já si to pamatuju, všechno…“ Hlas se jí zlomil. „Jak jsem mohla být tak… bláhová. Jak jsem si mohla myslet, že patříme k sobě?“ Otřásla se.

„Nemyslela sis to, věř mi.“ Alespoň tady, že to tedy fungovalo! Její očištěnou mysl nic nenutilo dál lpět na té zrůdě. Zachvátila mě úleva. Byla tedy naděje.

Zvedla hlavu, podívala se na mě a mezi očima se jí objevila vráska: „Jak to myslíš?“

„Omamoval tě pomocí … svého jedu. Plnil jím tvou mysl a přetvářel si ji ke svým vlastním účelům.“

„Cože? Dával mi jed? Jak?“

Stisknul jsem čelisti. „Svými polibky. A v pohárech s krví, které jsi dostávala ode mě.“

Zamračila se ještě víc. „Cože?! Ty jsi mu v tom pomáhal?!“ V jejím obličeji bylo znát zmatení a překvapení.

„Dělal jsem to proto, abych našel způsob, jak tě toho zbavit. Věř mi, celou dobu jsem hledal způsob, jak to udělat.“

Zalapala po dechu a vytřeštěně se dívala k zemi. Kroutila hlavou a opět se začala mírně třást.

„Bolest, kterou jsi si teď prožila, byla právě proto, že jsem ti jed nedal. Všechno ti vysvětlím, budeš-li o to stát. Teď na to ale není čas. Musíme odsud odejít – venku bude lepší příležitost a dost času si o všem promluvit. Nebo tady snad chceš raději zůstat?“

„A počkat na další dávky… jedu?“ Polkla. „Ne, to ne. Ale jak to chceš udělat? Jak se odsud chceš dostat?“ Její výraz byl dychtivý, ale špatně jsem to rozpoznával. Nedívala se na mě.

Chtěla ven, stejně jako já. Pustil jsem její ruce. Po dlouhých hodinách je protáhla na svou stranu a promnula si lokty. Krátce se na mě podívala a potom uhnula pohledem. Díval jsem se na ni a zakazoval jsem si myslet na to, co bude, až budeme venku. Zatím jsme stále vězeli zakopáni pod zemí.

Pokusil jsem se jí vysvětlit plán. „Zazvoníš a přivoláš stráže. Pokusím se je ovlivnit, nedovolím jim udělat cokoli proti nám. Postavíme se jim, nezadrží nás. A kdyby to náhodou nestačilo, použijeme tohle…“ přistoupil jsem ke skříni a vyndal z nich ampulky jedu. Bylo jich osm. „Venomův jed. Mělo by stačit vpravit jim to do úst – každému tři… A ty dvě další budeme možná ještě potřebovat…“

Zadívala se zamyšleně na ty malé skleněné lahvičky a rychle z nich sejmula zrak, potom sevřela pěsti a začala chodit po místnosti. „Tři? A já jsem… dostávala vždy jednu?“

Přikývl jsem. „Více by ti mohlo ublížit.“

„Proklatej slizkej had,“ zasyčela.

„Teď už ti neublíží,“ zadíval jsem se na ni.

Nervózně se ošila. „Myslíš, že se to povede?“

„Musí,“ konstatoval jsem prostě. „Palác je poloprázdný. Najdeme cestu ven.“

Přikývla. „Mám tedy zazvonit?“ Objala se rukama a přešlápla. Vypadala vystrašeně.

„Ještě ne,“ přistoupil jsem k mříži a chvíli si ji prohlížel. „Neboj. Nesmíš se bát. A tohle budeš možná potřebovat, stráž přijde k tobě, ne ke mně...“ Prostrčil jsem mříží ruku se třemi ampulkami jedu a rozevřel jsem prsty. Díval jsem se jí přímo do obličeje, sledoval jsem každý jeho detail. Zvedla ke mně oči a vzdychla. Věděl jsem, že tahle chvíle má rozhodnout o všem. Mohla moji důvěru zradit nebo si zasloužit. Věděl jsem ale, že bez důvěry se můj plán stejně nemohl povést… vsadil jsem všechno právě na ni.

Udělala pár malých krůčků a těsně předtím, než ampulky sebrala z mé dlaně, se zachvěla. Třesoucí se rukou je potom zvedla a prohlédla si je proti světlu. „Jsem si jistá, že je budu potřebovat,“ pronesla potěšeným tónem a třesoucími se prsty otevřela jednu z nich.

Jako by mnou projelo tisíc nožů. „Bello! Ne! To nedělej!“ Natiskl jsem se k mříži a vší silou jí zacloumal. Ani se nepohnula. Pokusil jsem se ji prorazit, probourat…

Ani se na mě nepodívala a obsah ampulky skončil v jejích ústech. „Děkuji, Edwarde,“ šeptla. „A promiň.“ Hned potom se posadila do křesla, opřela se a slastně zavřela oči.

„Ne!!!“ vykřikl jsem… „Ne…“ můj hlas zanikl v podivném skřeku, když se mé hrdlo stáhlo zklamáním, bolestí, další zradou, další ranou mířenou do těch nejbolavějších míst.

Nevěřil jsem vlastním očím. Nemohl jsem tomu věřit. Bella vypadala opět šťastná, opět klidná… a všechna naděje na to dostat se z tohoto příšerného místa byla pryč. Chvíli jsem šokovaně zíral na to, co vidím. Tolik jsem si přál jí uvěřit…

Proč!!! Zachvátila mě vlna vzteku. Proč se to muselo stát zrovna takhle! Proč se to nemohlo podařit… Proč to má vypadat, že se odsud nikdy nedostaneme, já ani ona… Vzteky jsem třískal a kopal do všeho kolem sebe, aniž bych se namáhal mířit. Všechno bylo k ničemu. Všechno! Její bolest, moje bolest… nic z toho nemělo smysl… Měl jsem pocit, že každou chvíli vybuchnu. Měl jsem chuť ničit, měl jsem chuť prosit, udělal bych cokoli, jen aby se tohle nemuselo stát.

Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem pochopil, že situace je nezvratná. Že je to opravdu tak. Byl jsem opět sám, Bella byla opět ve Venomově pomyslném náručí. A měla u sebe další dávky, takže jsem věděl, že teď to bude ona, kdo o tom bude rozhodovat… A potom už nebude na další pokus dost času.

Měl jsem jedinou šanci a tu jsem nedokázal dovést k úspěchu. Věděl jsem, že zbytek dní, které budu muset v téhle kobce strávit, se bude podobat pobytu v  samém středu pekelných plamenů, které budou pálit již tisíckrát spálené. Věděl jsem, že mě bude stát veškeré zbytky sil se zase zvednout.

A nad tím vším se jako černý hustý dým vznášela ta nejstrašlivější myšlenka – snad tohle nebyla má šance jediná a poslední! Co všechno si bude Bella pamatovat? Co všechno se Venome dozví? Co přijde potom?

- - -

Čekal jsem na tu chvíli jako na vysvobození. Poslední hodiny a dny už mi splývaly v jednu nepřehlednou, rozmazanou šeď, kterou má ztýraná vyčerpaná mysl sotva zaznamenávala.

Konečně klapl zámek ve dveřích a ty se otevřely. V nich se objevil Venome sám. Na rtech mu zahrál pobavený úsměv, když uviděl mě, jak vyčerpaně a zároveň strnule sedím na kraji postele a Bellu, jak se s vcelku spokojeným výrazem probírá pramínky svých vlasů.

„Takže, zdravíčko!“ pronesl lehce konverzačním tónem, když vstoupil do Belliny cely. Bella okamžitě přelétla místnost a vrhla se mu kolem krku. „Isabello, rád vidím, že jsi to přestála bez úhony…“

„Já vidím mnohem radši, že tys to přestál bez úhony…“ vydechla mu Bella do vlasů.

„Moje sladká květinko, jistěže. Neměli šanci. Dovedl bych si sice představit ještě lepší výsledek bitvy, ale účel byl splněn. Nebudou otravovat.“

Automaticky jsem v jeho myšlenkách našel to, co neřekl. Některé z nich pobili, někteří ale prchli. I oba Volturiovi. A slušný počet Stínů i venirů se zpátky nevrátil. Navenek se tvářil spokojený, uvnitř zuřil. Jistě, nebude přede mnou přece přiznávat svůj neúspěch…

Smetl jsem jeho problémy ze stolu. Sám jsem byl napjatý až k prasknutí. Co se teď stane? Země pod nohama jako by mi hořela.

„Bylo o tebe dobře postaráno?“ ptal se Venome Belly a já jsem se pokoušel o co nejuvolněnější výraz, ačkoli se mi chtělo zatínat pěsti.

Bella se zatvářila rozpačitě. „Asi ano… Jen jsem měla něco jako… horečku. Nejspíš proto, že nesnáším malé prostory, navíc tak dlouho. Zdálo se mi něco o… o zimě plné sněhu, potom o louce se žlutofialovými květy, potom zase byl všude kolem oheň. Edward na mě celou tu dobu dohlížel. Staral se o mě, držel mě.“

Venome se zamračil a na tváři se mu objevila jistá podezíravost. Pustil Bellu a vkročil ke mně do cely. Otevřel skříňku s krví a jedem, aby pouhým pohledem zjistil, že počet zbývajících ampulek jedu souhlasí. Jeho myšlenky si dávaly pět a pět dohromady. Víc jedu Bella dostat nemohla, chyběl by. Zabít jedem jsem ji tedy nechtěl. A vzhledem k tomu, v jak příjemném ji našel stavu, zjevně hladina jedu v jejím těle byla v pořádku. Potom řekl: „Měl jsi mi říct hned, že tvoje bývalá žena špatně snáší malé prostory. Možná by se našlo jiné řešení. Rád ale vidím, že jsi svůj úkol splnil.“

„Ano, pane,“ odvětil jsem a snažil se vší silou nedat na sobě znát údiv nad tím, co mu Bella nakonec řekla. Dostal jsem druhou šanci, tak snadno! Nemohl jsem tomu uvěřit.

„A paní Isabella už je na tom lépe,“  pokračoval jsem a můj hlas zněl kupodivu nenuceně a přirozeně. Sám jsem to nechápal.

„Dobře, myslím, že si zasloužíš odměnu. Co budeš chtít? Ženu? Tu nejlepší krev? Živou oběť? Peníze?“

Neodpověděl jsem. Vystoupil z mé cely, zabouchl za sebou dveře a věnoval mi povýšený úsměv.

Vstoupil opět k Belle, a když ji odváděl z cely ven, informoval mě, že pro mě za chvíli přijde Will. Když jsem v tom hrozném místě osaměl, s úlevou jsem si uvědomil, že si nevšimnul tří prázdných ampulek nacházejících se v Bellině cele. Naštěstí bylo téměř jasné, že se do těchto míst už vrátit nehodlal, a nebylo pravděpodobné, že služba, která zde bude provádět úklid, by tomu přikládala nějakou váhu.

Sesunul jsem se na židli, prohrábl jsem si vlasy a zatoužil jsem po chvíli odpočinku. Po čerstvém vzduchu, po vůni deště, barvě nebe, zelenohnědé barvě lesa… Zatoužil jsem po tom moci nabrat další sílu. V tom boji jsem zatím prohrával, ale ještě nebyl u konce. A byly jen dvě možnosti, jak by mohl skončit. Buď vyhraju já, nebo on. Ani jeden z nás se nehodlal vzdát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Cathlin (14.10.2011 19:34)

Twilly: Ohromení? Vážně? Čím proboha?
No on Edy neměl moc na výběr, neměli moc času. Škoda, no.

16)  Twilly (14.10.2011 16:21)

hmmmmmmmm fikané a moc... ze začátku jsem si myslela, že Eďouš nebude tak moc prchlivý a počká až bude Bella přístupnější. I když jsem tady kroutila hlavou, přiznávám, doufala jsem. Takže výsledek byl ohromení. To víš, mě možno ohromit lehce. Jsem vhodný typ na kanadský žertíky, páč mi to myslí dost pomalu. Ale ať se lidi zasmějou, já si zvykla, ale o tom jsem nechtěla. I přes tuhle mou "nedokonalost" nelze popřít, žes to tentokrát napsala přímo bravurně, Kačenko

15)  Cathlin (23.08.2011 14:12)

Elis - mno, jak vidíš, nepodařilo se to. Bylo na to moc málo času a Bella je navíc ještě chycená do sítí Venomovy mentální síly, která ji nutí ho milovat... Takže... už zbývá jen otázka, jak upřímně myslela všechny věci, které Edwardovi říkala nebo jestli to byla jen vypočítavost...

14)  eElis (21.08.2011 23:40)

Teda Cathlin, já už myslela, že se to podaří, ale musím říct, že by mě hodně překvapilo, kdyby to šlo jako po másle... A Belly detox od toho jedu bude určitě ještě horší a zdlouhavější...

13)  Evelyn (11.05.2011 21:18)

Cath, tohle od tebe vůbec nebylo hezké! Dala jsi Edwardovi (a tím i nám, čtenářům) naději a pak jsi ji zahodila jako tu prázdnou ampulku od jedu... Mám pocit, že mě obklopuje a dusí Edwardova beznaděj a bolest. Tohle je už vážně na zbláznění.

12)  bb119 (08.05.2011 22:55)

Cath, díky moc za odpovědi hned je mi to všechno jasnější a přiznávám, že z informace, že Bella opravdu může Venoma přestat milovat, mám velkou radost, i když nám to nic neřeší, přeci jenom mě tohle poznání zahřálo na srdíčku
o Dizzym jsem nic nevymyslela, za prvé jsem neměla ten správný klid na přemýšlení a za druhé přiznávám, milá paní autorko, že i kdybych ten čas měla, stejně bych nic nevymyslela, nic mě nenapadá, v hlavě prázdno a vymetýno ty Tvoje mozkomyši jsou pěkně mazaný a vynalézavý
a Edward, no jo, já o něm vlastně nic nenapsala, ale to neznamená, že jsem s ním neprožívala tu bolest, jedna věc je moje nedůvěra a skutečnost, že jsem Belliným jednáním nebyla šokovaná, zato Edward to on doufal, to on jí věřil, to jemu se přímo před očima rozplynula naděje, řekla bych že ho to na chvíli úplně srazilo na kolena, ale naštěstí ho to nezlomilo, zatím ještě pořád chce bojovat, moc ho obdivuju, občas mám pocit že balancuje na hraně, na jedné straně hluboká temná propast a na straně druhé naděje a sluneční paprsky, chápeš co myslím, viď? já se totiž moc bojím, aby Edward nespadl do té propasti, aby se nepoddal beznaději a v téhle kapitolce to bylo jen tak tak, ovšem jeho poslední věty mi vlily do žil novou naději "Buď vyhraju já, nebo on. Ani jeden z nás se nehodlal vzdát."

11)  Cathlin (08.05.2011 22:17)

Bíbí, tak jsem konečně tu - stahaná, ale tu. Víkendy holt tohle předjaří a jaro makám jako šroub - furt vozím nějaký šutry, štěrk, hlínu... A nevím, čí jsem.
Jsem moc ráda, že se ti tahle kapitolka tak moc líbila, musím se přiznat, že to byla moje srdeční záležitost. Já jsem ji tam prostě chtěla mít, chtěla jsem si to prožít... Ale fakt mi věř, že sama zírám, jak těžké to Edward má, já to neplánovala. Chudák. I když další kapitolka se zasměruje jinam, moje srdce zůstává u něj, protože se teď musí cítit jako zpráskaný pes. A další události mu rozhodně nepřidají - myslím, že bude mít nervy napjaté k prasknutí. Ale holt dokud to nezažiju (nenapíšu), nemůžu vědět, co vlastně chystám...
Takže koukám, že ti hlavu tíží myšlenka, jak z toho Bellu vysekat. Já se tomu budu ještě věnovat, protože ten mechanismus Venomova ovládání je poměrně složitý. Ale na tvoje otázky ti klidně odpovím. Ano, Bella opravdu přestala Venoma na chvíli milovat. To ale neznamená, že přestala toužit i po jedu. Závislost je holt závislost. A když se potom dostala k jedu opět tak blízko... (navíc už to bylo nějakou chvíli po tom, co Edward uviděl v jejích očích světlo... a ona se opět začínala třást a přestala se mu dívat do očí... z toho by se dalo tušit, že se opět začala propadat do odvykacích bolestí...), takže když se dostala k jedu opět tak blízko, zkrátka přestala myslet a chtěla jen to. To ale neznamená, že by chtěla opět Venoma milovat, jen zkrátka chtěla svoji "drogu"... Áááách jo, no já vím. Hrůza.
Takže pokud se Bella očistí od jedu, přestane Venoma milovat. Ale k tomu, aby mohla milovat někoho jiného, potřebuje, aby Venome ještě očistil její zablokovanou mysl. Takže jak vidíš, na otázky jsem ti sice odpověděla, ale z místa jsme se moc nehnuly, že jo... A v tom je právě ten háček.
Takže mohu jen opět zopakovat - chudák Edward...
A proč to Bella neřekla Venomovi? Já bych ráda věřila, že na to opravdu vzpomínala tak, jak řekla. Z blaženosti se dostala na chvíli kamsi, kde se jedno míchalo přes druhé a potom se vrátila do své blaženosti. Už jen ta ji nutí na vše zlé zapomenout... Navíc to odvykání prožívala částečně v jakémsi deliriu nebo v něčem, co mu bylo blízko... Ale jestli se k tomu třeba ještě nezačne nějak vracet, to nevíme!
Jsem moc ráda, že nevíš, co bude dál! Ale bude se toho dít dost, tomu věř. A ano, další díl bude Dizzy a fakt se na něj těším. A co, Bíbí, vymyslela jsi, jaká úloha Dizzyho bude???
Doufám, že se mi podaří další díl dát v úterý, to závisí na tom, jestli se mi podaří brzo sepsat kapitolu 24. Doufejme!!!

10)  Cathlin (07.05.2011 22:46)

Bíbí! Moc se těším, až ti na komentář odpovím, ale dnes jsem po celém dnu, kdy jsem se nezastavila, totálně vyšťavená. Snad odpovím zítra večer! Vydrž.

9)  bb119 (07.05.2011 16:31)

Cathlinko, fantastická kapitolka, četla jsem jí snad jen na jeden nádech ale musím se přiznat, Bellina zrada mě nijak nešokovala, to koukáš, co? už u minulého dílku jsem Ti psala, že mě ovládl pesimismus, tak to bude asi tím, prostě jsem neuvěřila tomu, že by všechno šlo tak hladce, někde v skrytu duše jsem sice tajně doufala, že spolu utečou, ale ten pocit, že Belle nevěřím byl silnější, ale víš, co by mě fakt zajímalo ? u téhle části jsem se zarazila a v mojí hlavě blíkaly červené vykřičníky, jak o život
„Vím, co jsme pro sebe dříve znamenali, ale je to pryč…“
„Miluješ Venoma? Proto to není vhodné?“
Unaveně si oddechla. „Ne, tím to není…“ Uniklo jí tiché náhlé zakvílení a zabořila hlavu mezi kolena. „Pamatuju si to. Bože, já si to pamatuju, všechno…“ Hlas se jí zlomil. „Jak jsem mohla být tak… bláhová. Jak jsem si mohla myslet, že patříme k sobě?“
na malinký okamžik mě napadlo, jestli Bella vůbec mluvila o Venomovi, jestli tím náhodou nemyslela život s Edwardem, no ale pak jsem to přestala řešit a předpokládala, že teda mluví o lásce k Venomovi a teď se konečně dostanu k mé otázce, já než se vymáčknu řekni mi, Cath, opravdu Bella přestala Venoma milovat? byť i na malý okamžik? můj názor je, že to není možné, to přece nejde, aby to fungovalo jen napůl, Venome jí vnutil myšlenku, že Bella už nemiluje Edwarda ale z celého srdce miluje Venoma a jak Venome řekl tuhle myšlenku může zrušit jen on, proto mi bylo Bellino jednání divné, i když nedostala jed, ta myšlenka jí měla pořád ovládat, když tedy věděla, že mezi ní a Edwardem už nic není, jak by mohla nemilovat Venoma? přece jedině samotný Venome jí téhle lásky může zbavit ne nedostatek jedu, to proto jsem začala mít o jednání Belly pochybnosti, tohle mi prostě nehrálo, vždyť už v komentáři u minulého dílku jsem Ti psala, že jsem přesvědčená, že i bez jedu bude Bella dál milovat Venoma prosím, prosím, prozraď mi, jak to je tohle je totiž pro mě jedna ze zásadních informací, pokud je to tak jak říkám, znamená to, že nestačí Belle přestat dávat jed a dostat jí pryč, to bude k ničemu, její city se nezmění, jedinou možností by pak bylo přemoct Venoma a donutit ho, aby její mysl osvobodil a to teda fakt nevím, jak udělat
druhou otázkou je, proč to Bella neřekla Venomovi že by sama plánovala nějakou akci, to podle mě vážně nehrozí na její shovívavost k Edwardovi bych taky moc nesázela, tak co nám zbývá zřejmě to nějakým způsobem "zapomněla", omamný účinek jedu zkreslil její vzpomínky, takže zbyl jen neurčitý pocit, který si vysvětlila jako horečku a sen, co Ty na to
Cath, moc se těším na pokračování a věř mi, že absolutně vůbec netuším, co bude dál jéé a další dílek bude s Dizzym, viď? tak to se těším ještě o trošku víc, áááááááááách Dizzy hmmm teď mě napadá, žes mi někde psala, že role Dizzyho bude v Jedu docela zásadní (teda aspoň jsem to tak pochopila), takže teď jdu s prckama na procházku a budu přemýšlet, co s tím vším může mít Dizzy společného

8)  Cathlin (05.05.2011 20:36)

Julo - no co bys řekla? Já radši mlčím jako hrob! Tak moc vyzrazovat vážně nemůžu!

7)  Jula (05.05.2011 18:34)

Chudák Edward, utrpěla jsem šok zároveň s ním
Už jsem doufala, že se vše povede a Bella se probere z poblouznění a najednou takováhle rána
Edward ale určitě ještě něco vymyslí, přece bys je tam takhle nenechala, že ne???

6)  Janeba (05.05.2011 15:19)

To nic, toho si nevšímej, moje mozkomyši dostaly o dávku stimulantu navíc!!!

5)  Cathlin (05.05.2011 14:18)

Janebko... ech, asi si stojím na vedení - jak to jako myslíš, že mozkomyši nedostaly svou dávku?
Taky jsi mě docela pobavila s tou ledničkou... Však se několikrát v těhle dvou kapitolkách objevilo, že krev byla ve "chladící skříni" - jestli to byla lednička nebo nějaký podobný vynález, který se objevil během těch sta let, to jsem raději neupřesňovala! Každopádně chlazená ta krev byla, jinak nevím nevím, myslím, že by to asi nebylo poživatelné!
A jak myslíš, že Venome ten jed získává? Sám od sebe - ze svých jedových žláz. Ale detailní postup ti nepovím, zase až tolik mě to nezajímá.
A ještě jedno upřesnění: Venome nemusí Bellu nijak pravidelně líbat... To stačilo jednou na začátku - aby si ji chytil, aby ji ovlivnil. Musí jen udržovat pravidelné dávky jedu - a o to se stará Edward, i když samozřejmě polibkem by to šlo taky. Venome opravdu zvládá spouštět svůj jed na povel - to je jedna z podmínek jeho úspěchu. Takže klidně i během polibku...
Mám takový divný pocit, že naše ubohá Bella asi těžko něco vymyslí... však víš, jak na tom je - blažená, spokojená...
Moc moc děkuji za komentář!!! A doufám, že tvoje nervy to ještě nějakou tu kapitolu vydrží!

4)  Janeba (05.05.2011 11:49)

AMO, prdlajs fantazie autorky, mozkomyši nedostaly svoji pravidelnou dávku!!!
Jo, absťák prý je hnusná věc!!! Ale stále mě napadá, jestli Belle nezbyla trocha mysli v pořádku, že by se i přes další dávky jedu chtěla pokusit něco vymyslet sama! Asi to zní zmateně, ale já bych nebyla ráda, kdybych se dozvěděla, že se mnou někdo manipuluje a navíc toho dosahuje obluzujícími prostředky!!! Což mě přivádí na další otázku, jak Venome ten jed získává a jak dlouho mohou krev skladovat? To tam měli ledničku?

Cathlinko , promiň, ale nechtěla jsem zapomenout, co se mi rojí v hlavě! Bella to ustála a doufám, že má něco víc za lubem, než jen další příděl oblbováku? Edwarde, věřím, že když se to nepodařilo nyní, půjde to příště, navíc to dopadlo docela dobře! A taky ....zatím nedostala ještě polibek, takže její omámenost nemusí být úplná a může být částečně při smyslech! Ach jo, dává to co píšu vůbec nějaký smysl? Doufám že ano, protože musím letět pro ratolest do školky!! Bylo to skvělé a myslím, to dopadlo ještě docela dobře!! Moc se mi to líbí a jsem ráda, že mozkomyši nenechaly včechny nomády padnout a podařilo se jim, samozřejmě né všem, prchnout, včetě Volturiových!!!
Naprosto skvělé, jen doufám, že tam všechno to, k čemu jsem se vyjadřovala, bylo!!!

Děkuji!!!
P.S. Nezbylo by trochu jedu i pro mě? Občas není tak od věci zapomenout na šílenosti dne a na chvíli se nechat ukolébat polibkem zapomnění!

3)  Cathlin (05.05.2011 09:56)

Julie, Alicina vize se bohužel mýlila - viděla v ní Edwardovo rozhodnutí, ale jakmile se později rozhodla i Bella, její vize si jistě změnila a určitě to pro ní bylo taky hrozný zklamání... A nebo že by viděla něco z ještě větší budoucnosti, jak říkáš?
Vzhledem k tomu, že Edward na konci naznačuje, že to nehodlá vzdát, tak bych o jeho odhodlání zatím strach neměla, i když rána to byla obrovská, takový neúspěch... On odtamtud Bellu přece musí dostat! Pro to žije.
A jestli Bella Edwarda Venomovi ještě dodatečně nějak prozradi, tak to tedy bude mela... radši nemyslet. !
AMO: Jsem moc ráda, že věříš, že i přes takové zklamání to Edward nakonec dokáže. I přesto, že to má tak těžký!

2)  julie (05.05.2011 00:26)

Nervy na pochodu!!! Cathlin,Ty nám dáváš,víš, že se tak těžké,náročné a vypjaté věci nesmí před spaním?!!! No, co když se Bella bude chtít Venomovi zavděčit a práskne Edwarda? Sice si možná není úplně jistá, co se vlastně dělo, ale Venome je dost ve stresu, aby mu stačilo naznačit.. no jo, jenže co teda myslela Alice: "Já to viděla a ta vize byla to nejkrásnější, co jsem viděla za posledních několik let. Ty a Bella, jak se vracíte… " Aliciny vize se sice můžou změnit, ale doufám, že tím myslela výsledek nějakého dalšího pokusu o útěk.... i tak je to teď pro Edwarda hrůza, pochopil, že ho Bella nemiluje,a kdo ví, jestli někdy ještě bude... doufám, že ho tahle myšlenka neodradí od dalšího pokusu o útěk!

1)  AMO (04.05.2011 23:40)

Pokus se nepodařil, zbylo zklamání. Ale stále je naděje. Jen ta správná láska chybí nebo jen neví kdy se vrátit. A přesto věřím. Bylo tu tolik bolesti a vzpomínek. Bella si to asi také uvědomuje a zbytek ukáže čas a Tvoje fantazie

1