21.10.2010 [17:31], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 19×, zobrazeno 3969×

Je tu prolog a první kapitola nové povídky. Chtěla bych poděkovat Ree, která mě nutila psát. Snad se vám bude líbit, jsem zvědavá na vaše komentáře, tak je piště, prosím.

Bella je poloupírka a dcera Rosalie a Emmeta. Stěhují se do Forsk. Bella má dar, který bere jako prokletí, protože s ním může i zabít upíra. Je plachá a drží si odstup. Jenže ve Forsk bude nová překážka v jejím životě a to další upíří rodinka a přesněji Culleni. Bella se ztrácí ve svých pocitech a pokouší se držet si odstup a tím je před svou mocí chránit a to především Edwarda. Ale ten se nehodlá jen tak vzdát ani poté, co se dozví pravdu o Bellině moci. Dokáže Belle, Edward pomoci, anebo doplatí na svojí snahu on sám?

Prolog:

Tvůj dotyk je jako sen, který chci snít každou noc, každý den.

Tvé polibky jsou jako med, který toužím ochutnat, i když nesmím.

Tvá náruč, teplá jako deka, kterou se v noci přikrývám, a mohu si o ní nechat zdát jen.

Dotyky, co to je?

Jak moc je k životu potřebujeme?

Co nám ukazují?

Co to znamená pro vás?

Je možné žít bez dotyku?

Co vše může ukázat jeden dotyk?

Řeč těla, znáte ten pojem? K tomu patří i řeč dotyku. Něčeho, co se okolo nás i nám děje neustále. Ale nikdy si to moc nepřipouštíme na mysl. Je to pro nás samozřejmé a normální. Co by na to bylo divné, že?

Tak mě občas někdo chytí za ruku, pohladí či políbí.

Něco z toho znázorňuje přátelství, něco lásku, je jen na nás, co si k tomu přiřadíme. Tohle vše je pro nás normální jako dýchání. Prostě se to neustále děje, tak proč bychom tomu všemu dávali větší význam? A on ten význam přitom má.

I polibek je dotyk. Dotyk rtů, které hrají svou hru.

Milostná noc je noc dotyků.

Přemýšleli jste někdy, co by bylo, kdyby se nikdo nemohl dotknout vás, ani vy jich? Co by to pro vás znamenalo? Jak moc sami byste se pak cítili?

Člověk, který nezná dotyky, se cítí sám, i když je odklopen lidmi, kteří ho mají rádi. Nezná něžnost, nezná bezpečnou náruč, jelikož je to nebezpečné, aby se někoho dotýkal a aby se oni dotýkali jeho.

Takový člověk existuje, je to mladá dívka. Není zvláštní jenom tím, že se jí nikdo nesmí dotknout, ale i tím, kdo je. Není normální člověk. Je napůl upír napůl člověk. A má zvláštní dar, ale bohužel je to pro ni spíše jako prokletí. Nedokáže to ovládnou a tak se jí nikdo nesmí dotknout. Jinak by ho zabila. Ani její rodiče se jí nemohou dotýkat.

Ale nebylo tomu tak vždy. Když se Isabella, tak ji pojmenovali rodiče, narodila, byla jako normální dítě, až na to, že byla trochu upíří. Ale rostla normální rychlostí a rodiče se své milované dcery mohli dotknout. Láskyplně ji objímat, dávat pusy. Mohli se k ní chovat jako k normálnímu dítěti, až na to, že jí občas museli dávat zvířecí krev, jelikož se její upírská polovina hlásila o slovo. Ale jinak byla normální a její rodiče se o ni starali. I její matka byla vzácný úkaz. Ihned po Isabellinině narození ji museli přeměnit, ale po její přeměně byste nepoznali, že je čerstvý upír. Její ovládaní bylo tak dokonalé, že to ani nebylo možné. Mohla se v klidu starat o svojí dceru. Jak říkala, byla to mateřská láska, co bránila ublížit její dceři, která má bijící srdce a krev v žilách.

Ale tato rodinná, i když upíří, idylka se rozpadla v den Isabelliných pátých narozenin. Tehdy se její dar začal objevovat.

Občas se stane, že mají upíři nějaké nadaní, a to se projevilo i u Isabelly Ale zrovna toto nadáni by nikdo nechtěl mít. Bylo to odsouzení k vězení ve svém těle.

Zjistili, že když se Isabella někoho dotkne, bere si jeho moc, samozřejmě pokud ji má. Ale poté, co ji získá, nebo ji ten upír nemá, bere si jeho energii, sílu, a pokud ho nepustí, může ho i zabít. A jelikož člověk nemá schopnosti, bere si hned energii a během chvilky je mrtvý.

Od toho dne se změnil život celé její rodiny. A hlavně jí. Pořád byla dítě, která potřebuje pocit bezpečí, lásky, rodiny, které jí dodávají dotyky. Jenže naší pětileté holčičky se nesměl nikdo dotknout.

I přesto, že měla pořád milující rodiče, cítila se sama, nesměli se jí dotknout. I když byla starší a začala si uvědomovat při jedné nehodě ve škole, že může zabíjet a je nebezpečná. Stáhla se do sebe a bála se sama sebe. Nikdo se jí nesměl dotknout ani přes oblečení anebo rukavice, díky kterým se mohla dotýkat, ale nebylo to ono.

Stále jí chyběl kontakt a hlavně dotyky, které člověk potřebuje, aniž by si to uvědomoval.

1. kapitola – Forks

Bylo to tady, bylo mi už sedmnáct let a rodiče se rozhodli, že se budeme zase stěhovat. Už podruhé jsme se stěhovali pryč z Aljašky, kde jsme byli teď. Poprvé to bylo, když jsem byla ještě malé mimino. Co říkala Rosalie, to je moje máma, tak jsou tu vždy, když se ukrývají před lidmi a nechtějí chodit do školy, jelikož tady v Denali jsme v lesích a nikdo o nás pomalu neví. Bydleli jsme u našich přátel, se kterými je legrace.

Ale tu si užívám pořád s Emmettem, to je můj taťulda. Je velký, takže kdo ho nezná, bojí se ho, ale jinak je to vtipálek, až je to někdy nebezpečný. Směje se všemu, hlavně mojí lidské nešikovnosti. Ale i přesto ho mám stejně jako mámu moc ráda jsou to přeci jen moji rodiče k nezaplacení.

Jsem zvyklá říkat jim jmény, kvůli utajení, bylo by přeci jen divné, aby měli dceru, která je pomalu stejně stará jako oni.

Akorát jsem dobalila další a poslední krabici. Jediné, co si balím, jsou knížky, muzika a pár kousků oblečení, ale to jezdíme na nákupy.

Nasadila jsem si rukavice, které jsou povinné ke každému mému oblečení. Nesmím se totiž nikoho dotknout holou rukou, jinak bych mu mohla ublížit, a tak nosím rukavice, aby se něco takového nestalo.

„Bell, už to máš?“ ptal se Emmett s úsměvem, který jsme mu vrátila a přikývla. Vzal tři krabice plné knih a odnesl je pryč. Jo, můj taťka je nejsilnější upír, jakého znám. Ještě jsem se podívala po pokoji, jestli jsem tu něco nenechala, a odešla, jelikož mi bylo jasné, že se sem ještě vrátím. Přeci jen mě čeká věčný život, když jsem napůl upír jako rodiče.

Dole jsem se rozloučila s Carmen, Eleazarem, Irinou, Kate a Tanyou. Všechny je mám ráda a patří do naší rodiny.

Nasedla jsem na zadní sedačku Emmettova Jeppu a mohli jsme vyrazit.

Stěhujeme se do městečka jménem Forks, táta odtamtud prý pochází. Je to na severu Spojených státu, ve státě Washington. Pořád tam prší, to je ideální pro upíry, nebo-li pro rodiče. Já mám výhodu, na slunci se netřpytím jako oni, ale to neznamená, že se s nimi neulejvám doma. Kdo by toho nevyužil?

Podívala jsem se na rodiče a viděla jejich propletené ruce mezi sedadly. Rychle jsem uhnula pohledem k oknu.

Tenhle pohled bolel. Jsem ráda, že se moji rodiče milují, ale bolí mě koukat se na někoho, jak se dotýká, i když se to pokouším maskovat, jelikož já vím, že se nikdy nebudu moct někoho dotknout. Můžu někoho zabít anebo mu ublížit, a to já nechci, proto se mě nikdo nedotýká, ani rodiče. I když by chtěli, já jim to nedovolím. Nechci lidem ubližovat a zabíjet je. Neumím to ovládat a tak s tím musím umět žít. Je to moje prokletí.

Cesta v klidu ubíhala a Emmett si začal zpívat s rádiem nějakou starou muziku a já se nad tím musela pousmát. I když je upír, který je ve všem skvělý, on dokáže i falešně zpívat. To by ale jinak nebyl Emmett. Rose mu vrazila pohlavek, u toho se vždy směju.

„Koukej na cestu a nekrákej,“ upozornila ho a poté se otočila na mě a mrkla. Musela jsem se zasmát. V tom jsem byla po tátovi, mám dobry smysl pro humor, ale po mámě se umím kontrolovat.

Cesta ubíhala rychle, když jedete celou dobu víc jak 180km­/h. Míň nikdy nejezdí. Ale já si zvykla, ani mi to nevadí. Je to upír, je mnohem větší šance, že do nás uhodí blesk, než že ztratí kontrolu nad vozidlem.

A tak nebylo divu, že jsme za pár hodin byli v Seattlu a mířili si to do Forks. Jenže, když jsme projížděli okolo obchodů, máma zavýskala radostí.

„Musíme nakoupit, nábytek, oblečení, jídlo...“ začala jmenovat vše, co potřebujeme, a Emm chtěl nové auto a tak sjel ze silnice rovnou k obchodu. Bože, to mi měli říct, a já bych za nimi přijela později.

Povzdechla jsem si, když jsme stáli před obchodem a máma natěšené vyskočila z auta. A tak jsem šla za ní. Bylo mi jasné, že ten čas, co jsme ušetřili při cestě, teď ztratíme. Jako první místo, kam jsme zamířily, byl nábytek, jelikož, jak řekla Rose, v domě nic není. Vešli jsme, do obrovského obchodu, kde měli snad vše, co se nábytku týče. Než jsem stačila mrknout, Emmett už běžel k posteli, jeho nejoblíbenější kus nábytku hned po televizi. Rychle jsme se s Rose vydaly za ním, ale bylo pozdě. Rozeběhl se skoro jako atlet a skočil do postele jako při skoku do výšky. Postel se pod ním zhloupla, ale na štěstí to vydržela.

„Bože, to jsem si nemohla vzít,“ stěžovala si máma.

„Bože, to nemůže být můj otec,“ přidala jsem se k ní.

Všichni na nás koukali, hlavně na tátu, který se v pohodě rozvaloval v posteli.

„Rose, tu berem, něco vydrží,“ křikl. Jen jsem čekala, kdy ho shodí a tou postelí přetáhne po hlavě. Naštěstí se kontrolovala, byli tu lidi, ale doma to bude mít dohru. Něco nepříčetně zasyčela a Emm se zatvářil jako neviňátko a slezl dolu. Zakroutila jsem hlavou a vydala se najít svou postel.

I když jsem sama a stačila by mi malá postel, jsem zvyklá se na ní učit a vůbec nejvíc času trávím v posteli. A tak jsem si našla velkou manželskou a kulatou postel, moc se mi líbila. Máma souhlasila s tím, že se mi bude do pokoje hodit. Nevím proč, ale dohromady se koupily tři postele, asi to bude součást plánu, jak potrestat tátu.

Ještě jsem si vybrala psací stůl, křeslo, skříň a knihovnu. Rose mezitím vybrala věci do obýváku, kuchyně a ložnice a Emm ji tiše bez slova následoval a měl mučednický výraz.

Když jsme měli vše z nábytku, Emmett se vypařil jako pára nad hrncem s tím, že koupí nové auto, jelikož mě a Rose čekalo oblečení. Moc jsem si nestěžovala, jelikož nákupy s mámou byly v pohodě. To nákupy s holkami z Denali byly horší. V klidu jsem procházel obchody.

A když se nám něco za výlohou líbilo, šly jsme dovnitř a něco si vyzkoušely. U mě byl problém, že jsem ke všemu potřebovala rukavice.

Když jsme procházely okolo elektry, viděla jsem uvnitř Emmetta. No jasně, šel si pro televizi, a tak jsem tam zatáhla i Rose. Já si vybrala novou věž a Rose věci do kuchyně, jelikož obývák zařizoval Emmett. Teda, ohledně elektroniky. Bylo vybráno a tak jsme veškeré tašky daly Emmettovi, který vypadal jako vánoční stromek. Šel do auta a nás čekala poslední zastávka, a to jídlo. Já jako poloviční člověk musím jíst.

Vše jsme měli a tak jsme se vrátili ven k autu, kde teď čekaly dva Jeppy, jeden starý a jeden nový. Naskládalo se jídlo do starého, který budu řídit já, a mohlo se vyrazit. Stěhováci jeli s novým nábytkem za námi. Nasedla jsem do auta, naladila nějakou normální stanici na rádiu a vyjela za rodiči.

Jela jsem hned za nimi, takže celkem rychle.

A během další necelé hodiny jsme míjeli ceduli s nápisem Vítejte ve Forks. Nebylo divné, že Emmett jel přes celé město do lesa. Bylo jasné, že budeme dál od lidí, bylo to normální. Nechtěli jsem jim chodit až moc na oči.

Táta zastavil na příjezdové cestě ke garáži a já hned za ním. Vystoupila jsem a podívala se na náš nový dům. Nebyl tak velký, ale to mi bylo jedno. Měl přízemí a první patro a pak velkou garáž, tu si vydupal Emmett.

Rose se postavila vedle mě i s Emmettem a dívali se se mnou. „Náš nový domov,“ prohlásiiy jsme všichni najednou a začali se smát. Stěhováci tady ještě nebyli.

„Nedaleko je ještě jeden dům, ale je hlouběji,“ ozvala se Rose

„Jo, to bude dům Cullenů,“ odvětil Emmett. To byli taky upíři, vlastně jejich vůdce, teď nevím, jak se jmenuje, začal s upířím vegetariánstvím a zachránil tátu, když ho chtěl rozsápat grizzly.

Vlastně i díky nim jsme tu já a mamka.

Akorát přijeli stěhováci. Emmett je nechal, aby to vyložili, a mohli jet, jelikož když se do toho pustí s mámou, bude to rychlejší, když použijí svou upíří rychlost.

Jen co stěhováci odjeli, pustili se do toho a odnášeli věci takovou rychlostí, že do pár minut nebylo na příjezdové cestě, ani v autech nic. Usmála jsem se a šla dovnitř. Ale nikoho krom krabic po celém obýváku jsem nepotkala a tak jsem šla do patra. Až na konci chodby jsem je našla. V pokoji už stála moje postel a Emm akorát dodělával skříň. Pokoj nebyl moc velký, ale mně to stačilo, měl dvě okna, která směřovala k lesu. A balkon. Už chápu, proč Rose trvala na tom proutěném křesle.

Tašky s novým oblečením teď stály vedle postavené skříně a knihovny. Emm dodělal poslední úpravy a společně s Rose a krabicemi odešli.

„Díky,“ stačila jsem ještě, než jsem se ocitla ve svém novém pokoji úplně sama.

Sundala jsem si bundu, která hned skončila na posteli, a za ní letěli i rukavice. Zapnula jsem si věž a pustila se do práce.

Nejdřív jsem si vzala staré tepláky a triko, co jsem si přivezla, a poté začala skládat oblečení do skříně a knížky do knihovny. Zpívala jsem si u toho a v klidu vybalovala, zezdola jsem občas zaslechla křik. No, zase se hádali, tohle bylo normální a tak jsem to nechala být. Vážnější je to, když se otřásá dům a máma hází vše, co potká, po tátovi.

„Rose, no tak, miláčku, to mi neuděláš,“ kňoural táta a já se musela usmát. Povlíkla jsem si peřiny světle modrým povlečením a už jsem neměla nic na práci.

Proto jsem zamířila do koupelny a pod sprchu, která mě uvolnila z dnešního dne.

Vzala jsem teplou deku a šla na balkon. Posadila jsem se do křesla a dívala se na tichý noční les. Dokud jsem neztratila vědomí únavou.

O víkend jsem si hrála a nakonec vytvořila toto video k povídce.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Jalle (02.08.2012 18:55)

koniec videa je parádne spravený

18)  Jalle (02.08.2012 18:53)

dokonalé taťulda Emmet závidím im také nákupy

17)  Nikky (28.11.2010 21:37)

Teda to video je úžasné ! To jsem se ani nedostala k té povídce. Je to vážně paráda.

14)  Nikol18 (24.10.2010 15:07)

Samozřejmě jsem prvně viděla trailer, ale až po přečtení mi začaly souvislosti do sebe zapadat a příběh je naprosto dokonalý a jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet dále. Skvělé.

11)  Yasmini (21.10.2010 23:54)

Nemoci se dotknout přítele,
srdrce necítí se vesele.
Nemoci dotknout se rodiny
je mi líto té chudiny.
Nemoci dotknout se milence,
je jak začátek konce.
Za pohlazení jediné,
platila krví bych ve vteřině.

Krása jen tak dál.

s Y

10)  Michangela (21.10.2010 22:26)

7)  eElis (21.10.2010 19:15)

super nápad na povídku, vypadát to zajímavě. Budu se těšit na další kapitolky. A trailer se ti povedl.

5)  Dennniii (21.10.2010 18:34)

Tohle je úžasnej nápad na povídku, Bella co má dar jako prokletí a Edward se asi jen tak nenechá odbít tím, že by mu mohla ublížit. No už se těším na první setkání. Budu netrpělivě vyhlížet další kapitolky.

4)  MaiQa (21.10.2010 17:59)

2)  eMuska (21.10.2010 17:54)

Je to úžasný nápad, už vidím Edwarda, ako sa snaží Belly potajme aspoň dotknúť... Inak to video je krásne. A celkovo, tento diel bol neskutočne podarený. Teším sa na pokračovanie!

1