Nedotýkej se mě! - 14. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

19.11.2010 [17:45], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 15×, zobrazeno 3651×

Někdy se bojíme něčeho zbytečně, ale přesto jsem rádi, když na to nejsme sami.

14. kapitola – Strach v očích

Probudilo mě, až když mě někdo bral do náruče, a podle všeho vytahoval z auta. Víc jsem se k té osobě přitulila a dál spala, i když ne úplně.

„Edwarde, jak jsi ji sem dostal?“ slyšela jsem překvapený hlas mámy.

„Kde byla?“ Tentokrát se ozval táta. Ale já neměla sílu otevřít oči. Jen jsem se víc zahrabal do Edwardovy hrudi a saka, které stále bylo přese mě.

„Byla v Denali, Tanya mi volala a tak jsem se tam vydal,“ zašeptal a nesl mě někam. Chtěl mě položit a odejít, ale já se držela jeho košile.

„Bell, jsi doma, pusť mě,“ šeptal ke mně a pokoušel se vypáčit moje prsty z jeho košile. Ale nešlo mu to. Přinutila jsem se otevřít oči.

„Budeš tu, až se probudím?“ ptala jsem se ho s nadějí.

„Nevím, jestli je to nutné,“ vykrucoval se.

„Nedokážu to sama překonat a čelit rodičům. Edwarde, prosím,“ šeptala jsem k němu a víc svírala jeho košili. „Potřebuju tě tu,“ kňourala jsem k němu, když jsem viděla, že je nerozhodný. Asi se mi to povedlo.

„Budu tu, až se probudíš,“ slíbil a já s úsměvem a spokojeností pustila jeho košili.

„Dobrou noc, Bell,“ zaslechla jsem, ještě něž mě opět pohltil spánek.

Probudila jsem se ve svém pokoji. Už bylo světlo. Byla jsem zamotaná stále v Edwardově saku a mojí peřině. Trochu jsem se protáhla a podívala se po pokoji. Když jsem se pohledem zasekla v rohu, kde bylo houpací křeslo, všimla jsem si Edwarda.

Přetočila jsem se k němu celá a usmála se.

„Zůstal jsi,“ špitla jsem k němu stále nevěřícně.

„Slíbil jsem ti to, ale nechápu, proč jsi to chtěla,“ promluvil ke mně tiše a stoupnul si. Pomalým krokem přešel až k mojí posteli a posadil se na kraj. Protáhla jsem se a posadila, trochu jsem se posunula dozadu, abych se opřela o pelest.

„Ani nevím. No, asi proto, co jsem ti včera řekla na té benzínce. Mám strach ze setkáním s rodiči.“

„A víš, co jsem ti říkal já. Oni jsou rádi, že jsi doma, ničeho se bát nemusíš,“ povzbuzoval mě.

„Ale stejně, jistota je jistota.“

„Jaká jistota?“ nechápal.

„No, mít u sebe někoho, kdo mě když tak bude bránit,“ usmála jsem se na něj.

„A ty myslíš, že ten někdo jsem já?“

„Vím to,“ řekla jsem rázně.

„Proč jsi si tak jistá?“ Bylo vidět, že jen vyzvídá, jinak jsem se trefila. Opět jsem si lehla do postele víc k němu. Hlavu jsem měla položenou u jeho nohy a koukala jsem se nahoru. Měl skloněnou hlavu a díval se na mě se zájmem.

„Protože jsi Edward,“ usmála jsem se na něj.

„A co zaleží na tom, jestli jsem Edward?“

„Někde jsem četla, že Edward je ochránce, tak proto,“ usmála jsem se na něj. Jeho ruka se posunula k mému obličeji. Viděla jsem, jak se mě chtěl dotknout. Ale zastavil se a já schovala svůj obličej do jeho stehna.

„Promiň,“ špitl.

„To nic,“ odpověděla jsem a přetočila se k němu zády, Zabalila jsem se do klubíčka.

„Bell, promiň, já… na to zapomínám,“ šeptal

„Tvoje chyba to není.“ Přemáhala jsem pláč a bylo to docela i slyšet na mém hlase. Doufala jsem, že to neuslyší, ale marně, byl to přeci upír.

„Belli, nebreč, je to moje vina,“ zašeptal a přitáhl si mě zase k sobě. Rukávem svojí košile mi setřel pár slz. „Bell, už kvůli tomu nebreč. Nikdy, ano?“ propaloval mě pohledem.

„Dobře,“ špitla jsem a on se na mě usmál.

„Tak už konečně vylez z té postele, čeká tě snídaně a rodiče,“ usmál se na mě a začal mě vytahovat z postele.

„Chci se ještě umýt a..“

„Počkám dole, udělám ti snídani. Rose a Emmett jsou na lovu, vyhnal jsem je,“ usmál se a odešel.

Zalezla jsem si rovnou do sprchy. Pořádně jsem se umyla a pak převlékla. Vzala jsem si rifle, černé triko, přes to mikinu přes hlavu a černé rukavice. Vydala jsem se dolů do kuchyně, odkud se linula vůně vajíček. Dostala jsem snad ještě větší hlad a hned si vzorně sedla ke stolu. Edward mi podal džus a pak talíř. Pustila jsem se do jídla, bylo to vážně dobré.

„Teď by ses už měla přestat schovávat, za chvilku přijdou,“ promluvil, když jsem dojedla. „Budu tu s tebou,“ řekl rychle, když viděl můj vyplašený výraz.

Netrvalo dlouho a do domu přišli rodiče.

„Zlatíčko, jsi v pořádku? Tolik jsem se bála, tohle už nikdy nedělej,“ spustila hned máma a už mě objala.

„Omlouvám se,“ kuňkla jsem a silně ji objala.

„Isabello McCarty, utečeš ještě někdy a uvidíš ten tanec,“ spustil táta. Jen jsem přikývla, jako že rozumím.

„Teď nás na chvilku omluvte. Ještě nás čeká jedna návštěva a vy si můžete užít chvilku klidu a soukromí,“ usmál se Edward, popadl mě za ruku a táhl ven.

Mířil na naši zahradu a rovnou do lesa, kde jsme se rozeběhli směrem k jeho domu. Cítila jsem opět tu nervozitu a byla jsem si jistá, že kdyby mě Edward nedržel za ruku, obrátila bych se a utekla jinam.

„Klid, Bell, nic se nestane,“ usmál se na mě Edward, když jsme byli před jejich domem. Otevřel mi dveře a já vešla jako vyděšeně štěně. Edward mě stále držel za ruku.

V obýváku byla jeho rodina. Koukala se na nás. A když všechny pohledy spočinuly na našich rukou, vyděšeně na mě vytřeštili oči. Vytrhla jsem se tedy Edwardovi a raději si založila ruce na prsou.

„Nechce toho,“ napomenul je Edward. „Nic se nestane, přes oblečení její dar nefunguje,“ začal hned Edward.

„Bello, já jsem tak ráda, že ses vrátila. A neboj, ty trika seženu ve všech barvách, co ti budou slušet. Udělám na nich jen pár úprav,“ začala Alice a objala mě.

„Díky, Alice.“

„Není zač, pro svou sestřičku vše,“ zasmála se a já se na chvilku zarazila. Sestřičku? Podívala jsem se na Edwarda a ten přikývl.

„Už takhle tě beru jako sestru. Ale jednou… budeš součást této rodiny,“ řekla tajemně a odešla.

„Nemáš hlad, Bell?“ zeptala se nejistě Esme.

„Ne, děkuju, Edward mi dělal snídani.“

„Bello, jak tvůj dar funguje?“ zajímal se ihned Carlisle. Všichni jsme se posadili na pohovku, vedle mě samozřejmě Edward.

A tak jsem jim všem řekla to samé, co Edwardovi během cesty domů. Carlisle z toho byl celý pryč a pořád se vyptával. Bylo vidět, že ho to fascinovalo. Všichni seděli a poslouchali, jako bych jim vyprávěla pohádku na dobrou noc. Překvapilo mě, že jsem neviděla strach v jejich očích. Jen si drželi mírný odstup, kromě Alice a Edwarda. Nevěděli, co si ke mně můžou dovolit.