12.11.2010 [15:30], anamor, ze série Nedotýkej se mě! , komentováno 10×, zobrazeno 3536×

Postavit se svým činům a podívat se lidem, které jste zklamali a máte je rádi, občas nejde  a tak je jednoduší prostě utéct a pokusit se zapomenout. Jenže se najdou lidé, kteří vás mají rádi a hodlají vám pomoc. A pak tu jsou ty, kteří vás milují a hledají.

11. kapitola – Útěk

„Nedotýkej se mě!“ vykřikla jsem hystericky.

Jí jsem ublížit nechtěla. Zastavila se kousek ode mě a jen se smutně dívala.

„Nechci ti ublížit, nechci nikomu ublížit,“ šeptala jsem mezi vzlyky. Podívala jsem se po ostatních, všichni stáli pořád ještě zaraženě.

Bojí se mě, přesně to jsem nechtěla. Zastavila jsem se až při pohledu do Edwardových zlatých očí, ve kterých byl strach a šok.

Asi mu došlo, co by se stalo, kdybych mu včera na plese dovolila mě políbit. Mohla jsem ho zabít, protože jsme tam byli jen my dva.

„Omlouvám se.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Rychle jsem se zvedla a utíkala pryč.

Běžela jsem rovnou domů. Vlítla jsem tam jako velká voda a hledala klíčky do tátova starého Jeepu. Našla jsem je v košíčku na stole. Vzala jsem si je a na papír ještě naškrábala vzkaz.

Omlouvám se, ale nemůžu tu zůstat. Bella

Položila jsem vzkaz na stůl a běžela ven k autu. Rychle jsem vycouvala z cesty a poté šlápla na plyn, abych už byla pryč.

Když jsem byla za městem, celkem se mi ulevilo. Nevěděla jsem, kam jedu, ale dala jsem směr Seattle, tam se rozhodnu kam dál.

Do města jsem se dostala celkem rychle. Nevěděla jsem kam, tak jsem nejdřív zajela na benzínku a natankovala. Koupila jsem si ještě pití a bagetu. Štěstí bylo, že jsem si nezapomněla vzít peněženku.

Sedla jsem si do auta a přemýšlela kam. Mohla bych se vrátit do Denali, tam mě znají. Nebojí se mě. A mají mě tam rádi.

Nastartovala jsem tedy a vyjela rovnou na Aljašku. Párkrát jsem zastavila kvůli benzínu a jídlu, jinak jsem pokračovala dál. Když jsem se konečně po celém dni dostala na Aljašku, zbývala jen cesta do Denali. Celou cestu jsem měla puštěnou muziku a pokoušela se nevnímat nic krom jí a silnice. A dařilo se mi. Když jsem se dostávala blízko k domu, byla jsem hodně unavená a chtělo se mi spát.

Dojela jsem před dům, kde se svítilo a já byla ráda, že jsou doma. I kdyby nebyli, věděla jsem jak se dostat dovnitř. Ale já byla ráda, potřebovala jsem společnost.

Vystoupila jsem a zamířila k domu. Tanya mi otevřela.

„Zlatíčko, co tu děláš,“ usmála se na mě a pustila mě dovnitř.

„Chtěla jsem na chvíli vypadnout z města,“ usmála jsem se na ni, i když to asi vypadalo jako škleb.

„Bell, jdi si lehnout do pokoje, jsi unavená, ráno si popovídáme,“ usmála se na mě Carmen a já ji z radostí poslechla a odebrala se do pokoje, kde jsem ihned usnula.

Ráno jsem se probudila a zamířila hned dolů, kde na mě čekala snídaně od Carmen. Poděkovala jsem a snědla to.

„Bell, máš štěstí, možná se zastaví Cullenovi, a ty uvidíš Edwarda,“ zasnila se Tanya.

„Možná přijedou, dlouho tu nebyli a většinou se s vámi míjeli,“ usmála se na mě Irina.

„Nemyslím si, bydlí ve Forks,“ špitla jsem a podívala se na svoje ruce.

„Ty znáš Cullenovy?“ Jen jsem přikývla.

„Jak to?“

„No, bydlí ve stejném městě a chodíme s nimi do školy.“

„Viděla jsi Edwarda? Co na něj říkáš? Jak se má?“ začala hned Tanya. Ani nevěděla, jak mi ubližuje, když se takhle ptá.

„Mám s ním většinu předmětů a sedíme spolu. Je fajn. Co jsem slyšela, má se dobře.“ Pořád jsem upřeně koukala na svoje ruce.

„Je fajn? To je jediné, co na něj řekneš? Bello, vždyť je to ztělesnění boha,“ začala Tanya. To jsem už nevydržela a po tváři mi začaly stékat slzy.

„Tayno, nech toho! Bell, co se děje?“ začala se starostlivě vyptávat Carmen. Možná, když jim to řeknu, uleví se mi.

„Já jim nechtěla říkat o mé moci. Aby se mě nebáli. Věděla to jen Alice díky jejímu daru. Jenže včera jsem byla v lese na lovu a potkala jsem tam cizího upíra. A on na mě zaútočil. Všichni mi přišli na pomoc, ale on se nechtěl vzdát. A tak jsem použila svou moc a málem jsem ho zabila, kdyby mě táta neodtáhnul. Nemohla jsem tam zůstat, ten jejich strach v očích. Nedokázala jsem to. Ani se podívat pořádně do očí Edwardovi, se kterým jsem si rozuměla.“

Brečela jsem a nemohla přestat. Všichni se na mě nevěřícně dívali.

Bez dalších slov jsem se zvedla a odešla do pokoje. Posadila jsem se na postel a nohy si přitáhla k hrudi. Nevydržela jsem to a začala brečet.

Po chvíli do pokoje bez zaklepáni přišla Tanya, posadila se na kraj postele a zadívala se na mě.

„Co se stalo ještě? Jen kvůli tomu bys neutekla,“ promluvila ke mně. Vždy byla všímavá a znala mě moc dobře.

„Stalo se ještě něco den předtím,“ špitla jsem a dívala se na ni.

„A co, Bell?“

„Nevím, jestli ti to můžu říct,“ vyřkla jsem své obavy.

„Proč bys nemohla?“

„Týká se to mě a Edwarda a já vím, jak ho máš ráda,“ šeptala jsem a dívala se raději na špičky mých nohou.

„Ať je to cokoliv, řekni mi to. Bell, mám tě ráda jako sestru a tak nedovolím, aby nás něco rozdělilo, ani nějaký upír, i když je hezký. On mi před časem dal najevo nezájem, ale já doufala.“

„Den předtím byl ples. A Edward mě na něj pozval a tak jsem šla. Byli jsme na zahradě a on mě učil tančit. Docela jsem se za tu chvíli, co tam bydlíme, spřátelili. Jenže se to po nějaké době zvrtlo a on mě chtěl políbit. Musela jsem ho odmítnout a pak jsme utekla do lesa, kde bylo jezero. A já se v něm potápěla, až jsem se málem utopila. Ale Edward mě vytáhl. A pak se stalo to s tím upírem. Já… nedotkla jsem se ho, ale políbila. Asi jsem chtěla demonstrovat Edwardovi, co by se stalo. Jenže jsem nevydržela jeho pohled plný strachu a bolesti. Musela jsem pryč.“ Brečela jsem a Tanya mě konejšivě objala kolem ramen.

„To nic, Bell, všechno to zase bude v pořádku. Jen všichni potřebují čas se s tím srovnat. Nám to taky trvalo, ale protože jsi byla malá, tolik jsi to nevnímala. Uvidíš, vše bude zase v pořádku,“ konejšila mě a já nemohla přestat brečet.

„Nebude,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Bello, ty ho máš opravdu ráda, že jo?“ podívala se na mě. Chvíli jsem na ni koukala a nevěděla, co bych jí řekla.

„Ano,“ špitla jsem a zase se rozbrečela. Pokoušela se mě uklidnit, až jsem nakonec usnula.

Když jsem se probudila, zalezla jsem si do své koupelny a rovnou do sprchy. Vrátila jsem se do pokoje jen v ručníku a cítila se svěží a příjemně. Oblekla jsem si na sebe staré jeany a modrý teplý rolák. Měl hodně dlouhé rukávy a dodnes nepochopím, kde ho holky sebraly. Rukávy byly zakončené jen dírami na prsty. Bylo to jako triko s rukavicemi dohromady. Vypadalo to spíš, jako by mi ho nechaly dělat na zakázku.

Vlasy jsem si vysušila a pak jen rozčesala a nechala rozpuštěné. Chvíli jsem zaváhala, jestli mám jít dolů, ale protože se můj žaludek ozýval, bylo to jasný.

Dole byli všichni v obýváku a povídali si. Zamířila jsem rovnou do kuchyně, kde jsem měla už přichystanou snídani. Poděkovala jsem a pustila se do toho.

Měla jsem dojedeno a umývala po sobě talíře.

„Bello, máš návštěvu,“ zakřičela Tanya. Já se zasekla. Kdo by to mohl být? Kdyby naši, tak zavolá, že tu mám rodiče. Utřela jsem si ruce a pomalým, váhavým krokem jsem se vydala do obýváku. Docela jsem se bála, kdo to bude.

Když jsem vešla, prohlédla jsem si všechny, co seděli na pohovce. Tanya se na mě povzbudivě usmívala, což jsem nechápala. Podívala jsem se po pokoji a všimla si Edwarda, který stál naproti sedačce.

Otočil se na mě a zadíval se mi do očí. Měla jsem obrovskou chuť se otočit a utéct.

„Jste si jistí, že je pro mě?“ zeptala jsem se nejistě a podívala se s prosíkem na Tanyu. Ta se jen usmívala a přikývla.

Všichni se začali postupně zvedat a odcházet, zůstala jen Tanya. Ta šla ke mně a pevně mě objala.

„Bell, to zvládneš,“ zašeptala mi do ucha a pak se ještě povzbudivě usmála a odešla do domu. Stejně to uslyší, jako by byli tady, ale co, alespoň to vypadá, že máme soukromí.

„Proč jsi přijel?“ špitla jsem, ale dívala se do země. Nedokázala jsem se na něj podívat poté, co jsem předvedla v lese. Do teď nepochopím, co to do mě v tu chvíli vjelo. Asi jsem si chtěla něco dokázat, netuším.

„Bello, chci, aby ses se mnou vrátila domů,“ promluvil potichu. Pozorovala jsem špičky svých bot.

„Jenže já se vrátit nemůžu,“ povzdechla jsem si.

„Proč bys nemohla?“ Copak v tom lese neviděl, co jsem udělala?

„Viděl, ale nechápu, proč by ses kvůli tomu nemohla vrátit.“ Je natvrdlej? Tuhle poznámku ignoroval.

„Protože se mě tvoje rodina bojí. Můžu je zabít, jen když se jich dotknu. Mohla jsem zabít i tebe, Edwarde, kdybych se na tom plese nevzpamatovala,“ zadívala jsem se mu do očí a vrčela jsem na něj. Ani jsem pořádně nevěděla proč.

„Jenže ty ses ovládla, nikomu neublížíš,“ stál si na svém, paličák jeden.

„To oni neví. Budou se mi stranit, aby se jim nic nestalo. O to nestojím.“

„Ale, Bello…“

„Nechci nic slyšet, Edwarde. Jsem nebezpečná, všichni to vědí. Vždyť jsem ve svých pěti zabila upírku,“ křičela jsem na něj a poté udělala to, co jsem chtěla celou dobu. Otočila jsem se a přes kuchyň běžela ven do zasněženého lesa.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Jalle (02.08.2012 22:02)

ta Bella stále uteká

9)  semiska (13.11.2010 17:29)

Chudák, musela utéci a on za ní přijel. TO je tak romantický. Vím, že to por ní musí být strašný, ale on se jí nevzdá, tak to bude ještě hodně zajímavé

7)  eMuska (12.11.2010 21:46)

Ja oficiálne končím. Takú dojemnú scénu som ešte nevidela (práve som dopozerala pád dvojičiek s Robertom... ) a roním krokodílie slzy... A dnešok je celý taký uplakaný... Len toto je možno ten správny klinec programu. A som rada, že to bolo práve toto... Táto kapitola je... vínimočná. Je to cítiť... Teším sa na pokračovanie.

6)  Mili (12.11.2010 20:37)

Skvělé

5)  eElis (12.11.2010 20:22)

Ať to Edward nevzdá. A ať přesvědčí Bellu, aby se s ním vrátila. Jinak nádherná kapitolka

4)  Michangela (12.11.2010 19:26)

2)  Dennniii (12.11.2010 19:02)

snad se vrátí domů
A Edward za ní přijel snad to dobře dopadne a ona se vrátí. Určitě to spolu nějak vyřešej, moc se těším na pokračování

1