08.07.2011 [17:00], Any12, ze série Nedobrovolně novorozená, komentováno 4×, zobrazeno 2631×

Seznámení s Culleny.

Jak budou reagovat na nového člena? Dozví se, proč se Bella rozhodla žít jako vegetarián? A co Edward? Bude to láska na první pohled, nebo to bude úplně jinak?

Přeji příjemné čtení, snad se bude kapitola líbit. :))

6. kapitola – Cullenovi

Bella:

Šly jsme pomalou lidskou chůzí, ale to mi nevadilo. Tušila jsem, že je to kvůli mně. Mohla jsem se tak vzpamatovat z ohromení, které nastalo, když jsem spatřila poprvé jejich domov. Nevím, co jsem čekala - nejspíš polorozpadlou chatrč, a tak mě velmi zaskočil moderní, obrovský a nejspíš také útulný dům.

Jasper vyšel ze dveří a kráčel nám naproti. Naskytla se mi dobrá příležitost napravit své chování. Samozřejmě jsem to mohla udělat kdykoliv a stejně tak si byla vědoma, že mou omluvu uslyší všichni ostatní stejně dobře, jako bych s nimi byla v domě, ale tady na sobě neucítím jejich zkoumavé pohledy, které by v domě určitě přišly.

Jasper přišel k nám a my zůstali stát na místě. Má nervozita se stupňovala. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Zkoumavě se na mě díval a o to horší to bylo.

„Chtěla bych se ti omluvit za mé chování v horách. Nevěděla jsem, že znáš mé pocity, já… prostě… mně…“ začala jsem koktat a okamžitě sklopila hlavu k zemi. Tak to byl konec. Nervozita sílila a já měla pocit, že mé tváře hoří. Tolik jsem se chtěla propadnout někam hluboko pod zem. Nedokázala jsem ani nic tak jednoduchého, jako byla omluva.

„Ale Jazzi, tak už ji netrap,“ řekla Alice a podle hlasu jsem usoudila, že se usmívá od ucha k uchu.

Ani jsem nestihla přemýšlet nad hlubším významem jejích slov, když mě začala obklopovat vlna klidu. Během chvilky jsem se cítila naprosto v pohodě, bez jakékoliv známky nervozity. Odvážila jsem se zvednout hlavu. Jasper se nyní poprvé za celou dobu přívětivě usmál.

„S tím se netrap, i já se nechal trochu unést bývalou zkušeností. Možná přeci jen nebudeš tak strašná, jak jsem si ze začátku myslel. Proto bude fér, když se ti taktéž omluvím.“ Na malý moment se odmlčel a pak pokračoval, „omlouvám se ti, Bello.“

Musím říct, že tohle jsem opravdu nečekala. Tímto gestem si mě získal. Už mi nepřipadal tak nevrlý a nebezpečný. Byla jsem mu vděčná nejenom za jeho přijetí, ale i za jeho pomoc.

Nevěděla jsem, jak mu svůj vděk dát najevo slovy, a tak jsem se na něj jen podívala a snažila se dát najevo své pocity, vytáhnout je co nejvíc. Neměla jsem tušení, jak jeho dar funguje, ale zřejmě se mi to povedlo, protože se usmál a lehce kývl hlavou.

„Pojďme, Emmett už se nemůže dočkat.“

Cítila jsem jen lehký příval nové nervozity, která však byla ihned zatlačena a vystřídána klidem.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a vyrazili jsme k domu.

Alice vstoupila dovnitř a já hodný kus za ní s Jasperem za zády. Kontroloval mě a uklidňoval.

V domě to bylo stejně tak krásné a moderní, jako zvenku. Světlé odstíny bílé a krémové, občas hnědá. Co mě ale nejvíc uchvátilo, byla obrovská okna po obvodu celého baráku. Předtím jsem jim nevěnovala příliš pozornosti a o to víc mi teď přišla naprosto kouzelná…

I když byl dům krásný, potřeboval by hodně mé pozornosti, kterou jsem mu nemohla dát. Tu jsem totiž v plné síle věnovala čtyřem osobám uvnitř.

První, velmi svalnatá postava s krátkými černými vlasy, patřila chlapci, nebo spíše muži? Podle Alicina vyprávění jsem poznala Emmetta. Vystřelil z gauče a už stál přede mnou.

„Ahoj Bello, rád tě poznávám. Jazz nám říkal něco o tom, že se chceš naučit ovládat svou žízeň. Kolik lidí už jsi skolila, co?“ dořekl svůj proslov a začal se smát. Poslední věta se mi zaryla jako ostrý nůž hluboko do hrudi a já si znovu vybavila moji maminku…

Najednou se mnou někdo třásl. „No tak, nemyslel jsem to tak, promiň,“ omlouval se mi. Nejspíš se zalekl mého bezvýrazého obličeje. „Nejspíš budeš dobrá, když to s tebou takto cloumá,“ znovu se rozesmál.

„Emmette!“ Přicházela k nám krásná upírka po boku s jejím druhem. Esmé a Carlisle.

„Neber si to tak, on někdy neví, co říká… Vítám tě u nás doma, samozřejmě ti pomůžeme a budeme rádi, když s námi zůstaneš. Ach, promiň, jsem Esme,“ dodala a něžně mě objala. Přišla mi strašně milá, připomínala mi moji maminku.

Vzápětí přistoupil Carlisle.

„Určitě už nás všechny znáš, Jasper nám říkal, že jsi šla s Alicí proto, aby ti všechno vysvětlila, ale i tak je slušností se ti představit. Jsem Carlisle,“ a podal si se mnou ruku. „Jsem rád, že ses takto rozhodla, o to víc, že to bylo rozhodnutí čistě tvé. Jen by mě zajímalo… můžu se zeptat, co tě k tomu vedlo?“

Čekala jsem, že ta otázka přijde, ale netušila jsem, že tak brzy. Nakonec, není se čemu divit. Jsem někdo naprosto cizí, koho si mají vzít do domu a ani neví, jestli je nechci třeba podrazit. Neznají mě a chtějí vědět jen jednu jedinou lehkou otázku. Jen jednu jedinou. Ale já zrovna na tuto otázku nebyla připravená, na tuto otázku nechtěla odpovídat…

„Já…“ odmlčela jsem se a vnímala pohledy ostatních vpíjející se do mě. „Vlastně jsem se nejdřív chtěla nechat zabít. Netušila jsem, že jde žít i jinak. Ale živit se zvířecí krví mi přijde jako dobrý způsob obživy. Nechci zabíjet lidi.“

Cítila jsem se trochu provinile. Nelhala jsem jim, ale ani neřekla celou pravdu. A oni měli právo ji znát.

Jasper to věděl. Znal mé pocity, ale nejspíš si je špatně vyložil. Jeho tvář nabrala podoby zamyšleného člověka. Bála jsem se, že tam uvidím nedůvěřivost. A tak se taky stalo.

Ozvalo se hrozivé vrčení. Otočila jsem se tím směrem a nahoře v patře před schodištěm jsem spatřila toho nejkrásnějšího člověka. Vlastně upíra, který byl okamžitě přede mnou a nedůvěřivě si mě prohlížel. Vrčet však nepřestával. Celá rodina na něj udiveně zírala.

„Lžeš! Řekni pravdu!“ procedil skrz zuby.

„Nelžu,“ řekla jsem spíše šeptem slovo vydrané přes obrovský knedlík strachu v krku. Vrčení zesílilo. Bála jsem se, nechápala jsem jeho reakci.

Všichni okolo byli znepokojení. Všimla jsem si nádherné blondýnky, která mezitím přišla z obýváku. Vypadalo to, že mi nikdo nevěří. Měli otázky v očích, se kterýma směřovali na Edwarda. Ten si jich ale nevšímal. Veškerou svou pozornost směřoval ke mně.

„Kdo jsi! Kdo tě posílá?“ zahřměl a já ustoupila o krok vzad. Kdybych mohla, slzy by mi smáčely celý obličej. Nebyla jsem schopná promluvit, a to mi zřejmě moc na důvěryhodnosti nepřidalo.

„No tak co jsi zač? Jak to děláš?“ Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout jediné slovo na mou obranu, jen jsem zbaběle ustoupila o další krok vzad. Edward se přikrčil k útoku.

Najednou přede mnou stála Alice. Ona mě snad bránila?

„Edwarde, uklidni se, ona nechystá žádný podraz, viděla bych to!“ snažila se ho uklidnit, ale moc se jí to nedařilo.

„Vážně? Já si tím tak jistý nejsem!“

„Co si myslí?“ Rosaliina slova se mi přehrávala neustále dokola v hlavě. Až teď jsem si uvědomila, že ví všechno, co si myslím. Tak proč na mě útočí? Musí vědět, že nemám v plánu žádný podraz.

Jeho nenávistný pohled mě naprosto ohromil. Nikdy bych nevěřila, že se dá naznačit tolik nenávisti pouze očima. Přestal vrčet a ustoupil ze své útočné pozice. Nenávist najednou přešla v zoufalství a on se ještě hodnou chvíli vpíjel do mých očí.

„Nevím,“ hlesl poraženě. Nechápala jsem to. Celá tato scéna mi nedávala žádný smysl.

„Jak nevíš?“ ptala se Rosalie znovu, jako kdyby nerozuměla jeho odpovědi.

„Nevím, co si myslí, neslyším ji,“ řekl zoufale, ačkoliv ze mně nespouštěl zrak.

Slyšela jsem pouze ohromené výdechy všech okolo. Atmosféra by se dala krájet. Nic jsem nechápala. Kdybych byla člověk, zhroutila bych se pod návalem stresu, ale takto jsem mohla jen nečinně přihlížet a čekat, kdy a jak to skončí.

„Tak proč jsi jí nevěřil? Když jsi nevěděl, co si myslí, neměl jsi důvod chovat se takhle,“ zeptal se Carlisle.

„To kvůli jejím emocím. Když odpovídala na tvou otázku, neříkala pravdu. Nebo alespoň ne úplnou. Cítila se provinile a nervózně. Ani Jasper nechápal její pocity…“

Začala jsem skládat jednotlivé dílky puzzle do sebe. Většina už mi zapadala do sebe, jen některé jsem nemohla za žádnou cenu dát na správné místo.

„Ale ona se tě bála, Edwarde. Byla zmatená. Naprosto nechápala význam tvých slov. Nemyslím si, že chystá podraz,“ dokončil větu Jasper. Jasper se mě zastal?

„To ale nic nemění na tom, že nevím, co si myslí. Nevím, jak to dělá, nevím, co je zač. Nevěřím jí,“ znovu byl naštvaný, ale spíš jsem měla pocit, že tak skrývá své zoufalství. Až teď poprvé ode mě odtrhl zrak. „Omlouvám se vám,“ řekl a otočil se na všechny členy svojí rodiny. Mě si nechal na konec, jeho pohled byl však stejně nenávistný jako předtím. Stála jsem tam přikovaná k podlaze a přála si jen jediné. Ať už to skončí…

Edward mě propustil ze svého mučivého pohledu a odešel. Slyšela jsem jeho vzdalující se běh.

Stála jsem tam neschopná slova. Nikdo nevěděl, co má dělat.

„Bells, neber si to tak, on se uklidní, uvidíš. Překvapilo ho, že ti nemohl číst myšlenky. Jak jsi to udělala?“ ptala se Alice, která se jako první vzpamatovala.

„Já nevím, nevěděla jsem, že mi nemůže číst myšlenky, nevím, já vážně nevím…“

„Neboj se, my ti věříme,“ uklidňovala mě Esmé.

Pomalu jsem se dostávala z šoku, hlavně díky Jasperovým uklidňujícím vlnám, které ke mně neustále vysílal. Rozhodla jsem se ospravedlnit se, říct jim celou pravdu. Doufala jsem, že tak ze sebe smažu všechny pochybnosti.

„Chtěla bych vám říct pravdu, celou pravdu… Nechci, abyste si mysleli, že vám lžu nebo se vás chystám podrazit,“ snažila jsem se to ze sebe vysypat co nejrychleji, ale Carlisle mě přerušil.

„Nemusíš se nám zpovídat, řekneš nám to, až budeš chtít a ne teď jenom proto, abychom neměli pochybnosti. My ti věříme, i když to tak možná před chvílí nevypadalo a za to se ti omlouváme.“

„Připravily jsme ti s Rosalií pokoj pro hosty. Není to nic extra, ale snažily jsme se, aby se ti tam líbilo. Kdybys s námi chtěla zůstat, za pár měsíců se budeme stěhovat a tam bys už měla svůj vlastní pokoj se vším všudy. Možná bys teď chtěla být chvilku sama, přece jenom, za dnešek toho máš za sebou dost,“ usmála se a čekala na mou odpověď.

„Já budu mít vlastní pokoj?“ byla jsem naprosto vyvedená z míry. Byli na mě hrozně milí, i když mě skoro vůbec neznali.

Až teď se atmosféra naplno uvolnila. Emmett se začal smát a pak si šel společně s Jazzem sednout zpátky na gauč. Já byla odtáhnuta z jedné strany Alicí a z druhé Esmé nahoru do patra. Rosalie šla za námi. Dovlekly mě ke dveřím na konci chodby a vešly dovnitř.

Ten pokojík jsem si okamžitě zamilovala. Nebyl příliš velký, ale za to byl útulný. Všechno bylo sladěné do krémové a světle fialové. Jedno velké okno do zahrady prosvětlovalo celou místnost a dělalo jí tak vzdušnější. Zem pokrýval huňatý koberec, takový, jaký jsem si vždycky přála. Měla jsem tam připravenou pohovku, vedle knihovničku a spoustu cédéček s širokým výběrem od moderní hudby po klasickou. V rohu pak stála věž. Naproti pohovky visela plazmová televize a zbytek volného místa zabírala obrovská vsunutá skříň. Nechápala jsem, na co tam mám tak velkou skříň, obzvlášť když jsem na sobě měla jen roztrhané rifle a špinavé, krví potřísněné tričko. Trochu jsem se zastyděla za své oblečení. Oni byli všichni oblečení jako modely z časopisů. Poslední volné místo zabíraly další dveře. Přestože tam bylo spoustu věcí, pokojík nevypadal přeplácaně. Každá věc měla své místo, jakoby tam odjakživa patřila, ale sama bych nezařídila tento pokoj ani ze setiny tak dobře.

Stála jsem tam na místě jako idiot neschopná slova. Slyšela jsem ohromený výdech, ale nebyla si jistá, jestli jsem jej způsobila já.

„Ta skříň je strašně malá, vždyť se do ní nic nevejde,“ stěžovala si Alice a já se na ni udiveně podívala.

„Vždyť tu nemám ani žádné oblečení, myslím si, že je zbytečně velká,“ bránila jsem svou úžasnou, i když trochu velkou skříň. Všechno tady bylo úžasné.

Alice se na mě podívala a přejela mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. „No je pravda, že co se oblečení týče, je to katastrofa, Bells.“ Na chvíli někam odběhla a už byla zase zpátky, v ruce pečlivě poskládané tmavé rifle a nějaké zářivě bílé tričko. „Na, to si obleč, než ti něco nakoupíme,“ podávala mi oblečení.

„Líbí se ti ta barva? Kdyby ne, stačí říct a my ti přemalujeme. Nevěděly jsme, jakou máš ráda,“ ptala se mě Rosalie.

„Je úžasná. Všechno je tu dokonalé. Děkuju vám,“ snažila jsem se alespoň malinko vyjádřit slovy svůj obdiv.

„Necháme tě tu chvilku osamotě. Za těmi dveřmi je koupelna, udělej si čas pro sebe. Kdybys něco potřebovala, budu dole. Rose s Alicí ti asi půjdou něco nakoupit na sebe,“ dodala a usmála se, když viděla Alici s rozzářenýma očima přikyvovat.

„Děkuju, za všechno,“ stačila jsem ještě říct a všechny tři se vypařily.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a potom se svalila na pohovku. Přemýšlela jsem o dnešku, tolik se toho změnilo…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Any12 (23.12.2011 11:38)

Vražda Renée... Kdybych to psala teď, napsala bych to určitě jinak. Ale předtím jsem k tomu neměla psací dispozice... Škoda, teď bych se v tom přímo vyžívala...
Cullenovi už jsou prostě takoví, myslím si, že by se tak zachovali i v případě, že by to byl kdokoliv jiný...

3)  Cathlin (19.12.2011 15:12)

Téééédy, to musí být mazec. Cullenovi jako andělé spadlí z nebe. Prostě jí vezmou mezi sebe!!! Ale umím si snad představit, že by to i udělali, kdyby někde potkali nějakou ztracenou zoufalou upíří duši, která chce být lepší než je... a mohli jí nabídnout pomocnou ruku! A ona? Neměla kam jít, neměla čeho se chytit, takže otázka je jen, jestli jim důvěřuje a zdá se, že ve svém zuboženém stavu to neřeší. Mno! Zajímavé! A jak to bude dál? Co na to Edward, až se do ní zamiluje (zamiluje se, že jo?!) a zjistí, co udělala své matce... Divila bych se, kdyby se na ni pro to zlobil. Čte se to čím dál tím lépe, dokonce se i změnšuje počet míst, která by mě při čtení rušila tím, že tak úplně nesedí!
I když, když nad tím teď tak přemýšlím, říkám si, že je škoda, že ta vražda Renée nebyla víc rozdrásaná, víc zoufalá, víc emotivně hrozná, tam si to o to přímo říkalo! Áááááá, já mám takový strach, jestli mě vážně odsud nevyženeš! Jsou to ale jen dojmy jedné obyčejné ženské, tak se tím nenech moc ovlivnit!

2)  Lampas (24.08.2011 23:27)

1)  ODCULTI (22.08.2011 04:51)

nadherny zadna chyba nic jak to delas?tesim se na novej dil

1