(Ne)zdary Mika Newtona - 4. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

17.11.2011 [22:15], Ree, ze série (Ne)zdary Mika Newtona, komentováno 3×, zobrazeno 3896×

Mike je krasavec nejvyššího kalibru, tak proč mu ty holky nepadají do postele?

4. kapitola

Týden trvalo, než mě přestaly bolet koule. Dva týdny, než se mi vrátilo pochroumané sebevědomí. Byl jsem odepsaný, litoval jsem sám sebe a jednu chvíli uvažoval, že se stanu mnichem… Naštěstí ten chvilkový záchvěv zmizel stejně rychle, jako se zjevil.

Přesně ve chvíli, kdy jsem ji uviděl.

Byla tu nová, tím jsem si byl jistý. Moje bystré oko lovce by ji stoprocentně zaznamenalo už dřív. Jak jsem později zjistil, přistěhovala se spolu se svými čtyřmi nevlastními sourozenci. Ten největší z nich se pořád motal kolem ní. Asi trávil v posilovně o něco víc času než já, protože jeho svalová výbava tak vypadala. Evidentně bral svoji roli staršího bráchy mnohem vážněji, než já se Sindy. Ale nedivil jsem se mu.

Ona byla… bohyně. Samotná bohyně krásy. Dlouhé blond vlasy rozzářily celou chodbu, měla drobný nosík a rudé rty, které přímo volaly po tom, abych je líbal. Zatřepal jsem hlavou, když jsem při chůzi napálil do hasicího přístroje. Okouzlila mě tak, že jsem nedával pozor na cestu. To bylo jasné znamení. Nemám se stát mnichem. Mým novým posláním bylo ukázat téhle holčičce, jak to taky chodí a kdo je tady král.

Usmál jsem se. Pro tuhle práci jsem se hodil líp než kdokoliv jiný. Až se na mě podívá a všimne si mých modrých očí a světlých vlasů, dojde jí, že se k sobě skvěle hodíme… Věděl jsem, že bych měl počkat, hodit se do gala, připravit se, ale nemohl jsem. Musel jsem si dokázat, že na to mám. Angela byla minulostí. Krásná blondýna kousek ode mě byla moje zářivá budoucnost.

Plná vášnivého sexu.

„Ahoj, krasavice,“ použil jsem na ni úsměv číslo sedm, kterému podlehlo už mraky jiných. Otráveně se otočila a sjela mě pohledem. Když to udělala, zachichotala se. Usmál jsem se ještě víc. „Uniklo mi tvoje jméno.“ Jo, přesně tak, Miku, hlavně klid.

Jsi lovec, ona kořist! Žádný strach!

„Neuniklo. Neříkala jsem ho,“ pokrčila těmi sexy ramínky a já málem omráčený padnul k zemi. Tohle by po mé čtrnáctidenní abstinenci lovu neměla dělat!

„To bude možná tím,“ mrknul jsem na ni a jazykem si objel horní ret, zatímco jsem ji sjel pohledem. „Takže jaké jméno má tahle bohyně?“ Jo, jen tak dál, tahle ti podlehne už tady na místě.

„Balíš na to hodně holek?“ zeptala se pobaveně.

„Žádná z holek nevypadá jako ty,“ odpověděl jsem a smyslně jsem si prohrábl vlasy. „Jestli mi to neřekneš, budu ti říkat Afrodité. To tě bude vystihovat nejlíp.“

„Rosalie,“ zaculila se na mě. Obličej se jí celý rozzářil, když jsem našpulil rty. Byla moje, ať už chtěla, nebo ne.

„Takže, Rose-“ Chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě.

„Rosalie. Říkej mi Rosalie.“ Stále měla na tváři úsměv, když ke mně natáhla ruku a jemně mě pohladila po rameni.

Byla moje, byla moje, byla mojeeeee!

„Ehm,“ odkašlal jsem si, abych získal zpátky ztracenou rovnováhu. „Takže, Rosalie, nechceš provést po škole? Znám to tady jak svoje boty a kráska jako ty by se tady neměla potloukat sama.“

„Myslíš, že mi tady něco hrozí?“ ptala se s nadzdviženým obočím.

„Ani nevíš, kolik kluků by se po tobě hned s radostí vrhlo,“ kýval jsem hlavou. A já jsem jedním z nich. Tady. Teď. Nic by nám nebránilo, wrau!

„A ty mě před nimi dokážeš ochránit?“ Skousla si ret a nevinně mě pozorovala zpod řas. Nasucho jsem polkl a rukou v kapse jsem si trochu srovnal kalhoty. Páni, kotě, ty válíš!

„Samozřejmě. Chodím do posilovny,“ chválil jsem se a na potvrzení slov jsem zatnul svaly v ruce. Přiložila si prsty na pusu a unikl jí tichý smích.

„Tak fajn,“ pokrčila spokojeně rameny.

„Skvěle,“ přitakal jsem a nervózně se přistoupil až k ní. Měla vysoké podpatky, ale pořád jsme byli stejně vysocí. Paži jsem jí položil kolem ramen a vykročil vpřed. Než jsme zašli na konec chodby, všiml jsem si toho vysokého bratra. Zubil se na ni a směrem k nám ukázal zdvižený palec. Hrdě jsem vypnul hruď a zatnul svaly na rukou. Jen ať vidí, jak si jeho ségra umí dobře vybrat. Široce se na něj usmála a zamávala mu.

Žerou mě. Oba dva.

„Tohle je nejdůležitější místnost téhle školy,“ zastavil jsem se s ní u modrých dveří.

„Sklad?“ zeptala se nechápavě. Přeci jen možná její barva vlasů byla přírodní. Chtělo to jen trochu trpělivosti.

„Sklad. Odkladový prostor. Šmajchlkabinet. Říkej tomu, jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. Upřeně se na ty dveře zadívala. Sice jsem jí neviděl do hlavy, ale věděl jsem, že nebude mít tak rozdílné myšlenky od těch mých. Skousla si ret a pořád se na ně dívala. Ani se nezačervenala. Bylo mi od začátku jasné, že bude dračice, ale že až taková, to jsem netušil.

„Někdy bych si ho ráda prohlédla,“ řekla jen a podívala se na mě těma nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděl. Mimo těch, které na mě denně koukají ze zrcadla.

„Rád ti ho ukážu,“ usmál jsem se. To, že mi úsměv oplatila, mi dodalo odvahu. Sjel jsem rukou níž a vzal ji kolem pasu. Překvapeně sebou trhla, ale pak se zasmála.

„Docela si dovoluješ, nemyslíš?“ Zavrtěl jsem hlavou. V tvé přítomnosti nemyslím vůbec! Naštěstí se k tomu nevracela a já to tak nemusel říkat nahlas.

„Co máš za hodinu?“ zajímal jsem se a zahýbal jsem obočím. Byla první holka, která u toho nerudla, ale i tak jsem věděl, že jsem ji dostatečně okouzlil.

„Biologii v Áčku. Nevíš, kudy se tam jde?“

„Samozřejmě, že vím,“ usmál jsem se samolibě. „Krom toho máme tu hodinu společnou. Račte jít za mnou,“ pokynul jsem jí a vydal se ven z budovy. Celou dobu ťapkala vedle mě na těch svých podpatečkách a v těch mini šatech, které víc odhalovaly, než zakrývaly. Na tyhle nohy musela mít zbrojní pas. Byl jsem si jistý, že způsobila dost dopravních nehod, když šla po chodníku. A ten zadek!

Ten zadek…

Byl jsem rád, že v biologii už neprobíráme lidské tělo, protože to moje tělo by na její tělo reagovalo až moc ochotně.

Sedla si do vedlejší řady, a dokud nepřišel učitel, byla otočená na mě a stydlivě se usmívala. Ona nebyla jako mé předchozí úlovky. Byla stydlivá jako Angela, ale kurevsky sexy, stejně jako Lauren Malloryová. Ne, Rosalie byla ještě žhavější. A to už bylo co říct. Na téhle škole byla Malloryová pojem. Byl jsem si ale jistý, že jejím dnům odzvonilo. Stejně jako odzvonilo dnům fotbalového kapitána Stingse.

Dneska začala nová etapa.

Etapa Cullenové a Newtona!

Byl jsem si tím jistý. Až do polední pauzy. Tehdy to na ni zkusil Stings.

Rosalie vypadla ze třídy dříve, než jsem ji stihl zastavit. A popravdě, kdo by ji chtěl zastavovat, když se před ním houpal její dokonalý zadek? Tak hezky tvarovaný a plný, že by jeden mohl závidět. Nebo spíše jedna. Vlastně možná i ten jeden.

Našel jsem ji až u její skřínky. Opírala se o ni zády a naproti ní stál ten steroidový blonďák Stings. Vždycky měl každou krásku na škole. Byl čtvrťák a holky mu padaly k nohám. Doslova. Všechny. Ale tentokrát jsem to nehodlal nechat jenom tak.

Došel jsem k nim a bokem se opřel vedle Rosalie.

„Otravuje tě?“ prohodil jsem jejím směrem. Otočila na mě s úsměvem hlavu.

„Moc si o sobě myslí. Není jako ty,“ zamračila se a hodila po Stingsovi pohrdavým úšklebkem.

To nečekal. A ani já.

„Nikdo není jako já,“ odpověděl jsem samolibě.

„Myslíš takový kretén?“ zeptal se Stings.

„Nech ho být,“ okřikla ho Rosalie s vážně naštvaným pohledem.

Jo! Nech mě být. Já a Rosalie tady teď máme něco rozdělaného. Já tady mám něco rozdělaného. A nebyl jsem jediný, kdo se na její tělo těšil. Poupravil jsem si kalhoty a odkašlal si.

„Slyšel jsi slečnu? Nech mě být. A ji taky,“ řekl jsem tvrďácky. Jen ať vidí, že se nikoho nebojím. Padne mi tak k nohám, nebo k pasu, ještě rychleji, než jsem předpokládal na začátku.

„Slečna evidentně nemá vkus.“ Nafoukl tváře jako bobr a odešel.

Nemám rád bobry!

„Děkuji,“ zašvitořila a vlepila mi pusu na tvář. Sakra, kotě, bude peklo přežít dnešní den, aniž bych se nepodíval na rub tvých kalhotek.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle nás přátelsky. Nechtělo se mi od Rosalie odtrhnout pohled, respektive odtrhnout pohled od jejího výstřihu, ale vážně mě zajímalo, komu ten holčičí hlas patří. Byl jsem kanec. Zajímal jsem se o každou osobu ženského pohlaví. A tahle osoba byla taky moc hezká. Ne tak jako Rosalie, ale byla. „Jsem Alice,“ usmála se a napřáhla ke mně drobnou ruku.

„Newton, Michael Newton,“ pronesl jsem hrubým hlasem plným testosteronu. Proč promarnit šanci, že bych mohl zažít vášnivou noc s Rosalie i její sestrou? Byl bych blázen. A já nerad bývám blázen.

„Kdybych věděla, že se to tady hemží pěknými kluky, přemlouvala bych rodiče, abychom se přestěhovali dřív,“ zakoketovala. Nezmohl jsem se na odpověď. V tuhle chvíli by ze mě vyšlo jenom něco ve smyslu Jo, pojď do mě!, a to by nebyl nejlepší nápad. S úsměvem se otočila na Rosalie a začala mluvit s ní.

Zachytil jsem jenom tři slova: nezvládám, šílený a pomoc. Toho posledního jsem se chytil a nehodlal se ho pustit.

„Rád pomůžu,“ nabídl jsem se ochotně. K čertu s tím, že nevím, o čem byla řeč.

„Vážně? To bys byl ten nejlepší!“ hulákala nadšeně Rosalie. „Mohli bychom začít rovnou dneska u nás. Naši mají nějakou práci a nebudou doma.“

Polknul jsem. Nasucho a hlasitě.

„To nebude problém,“ souhlasil jsem. „Jsem vám plně k dispozici. Asi byste měly vědět, že máte tu čest s držitelem první ceny okresního kola v nejefektivnějším pěstování fazolových klíčků.“ Uculovaly se. Alice si dokonce přiložila ruku k puse. Nejspíš ohromením. „Jsem prostě třída,“ dodal jsem skromně a pokrčil jsem rameny.

„To nás musíš naučit. Vždycky jsme se zajímaly o semena,“ zamrkala na mě laškovně Rosalie. „Tak co kdybychom se hned po škole sešli na parkovišti? Svezeme tě.“

Já vás taky povozím!

„To zní skvěle. Budu tam.“ Zastrčil jsem jí pramínek vlasů za ucho, nasadil si sluneční brýle a se vztyčenou hlavou, a nejenom tou, odkráčel pryč.

Další dvě hodiny jsem se rozdýchával ve šmajchlkabinetu a připravoval jsem se na nejlepší odpoledne svého života.

Čekaly tam!

Výstřihy dole, sukně nahoře. Šťastné úsměvy a nadrženost v očích.

Ty budou moje. Za každou cenu. Obě a najednou. Tentokrát mi to nic a nikdo nezkazí. Dnes jim ukážu, jak milí jsou obyvatelé Forks.

„Ty jsi přišel!“ zahlaholila Alice nadšeně a letmo mě objala. Z oddalujícího se výstřihu, který byl ještě před chvíli přitisknutý na moji vypracovanou hruď, mi pohled sklouzl přímo na předklánějící se Rosalie, což mým napínajícím se kalhotám neudělalo vůbec dobře. Naslinila si prsty a otřela šmouhu na dveřích luxusního kabrioletu, čímž mi ukázala kousek něčeho, co za pár minut uvidím v plné parádě.

Sešity mi slítly k zemi. Bohužel dřív než kalhoty.

„Jej,“ zavýskla Alice a ohnula se pro ně. Výhled do jejího výstřihu byl ještě fascinující než před chvílí. Ani mi je nepodala, chňapla mě za ruku a táhla k Rosalie.

„Jsi připravený?“ Já se připravený narodil. My oba. Směrem k Rosalie jsem jen přikývl. „Snad nevadí, že s námi pojede i můj přítel,“ usmála se směrem za mě.

„A taky můj,“ přidala se Alice.

Překvapilo mě, když se k nim po téhle větě přitulili jejich sourozenci. Když jsem viděl Emmetta takhle zblízka, najednou jsem si i se svými svaly připadal hrozně malý. A pak se mi do zorného pole dostal přítel Alice.

Jo, tak od toho by rána až tak moc nebolela. Alice, jsi na řadě.

A Alice se zakuckala.

Ajjinka ♥ Ree