10.06.2010 [07:30], anamor, Povídky jednorázové, komentováno 12×, zobrazeno 2636×

Tak, je tu moje jednorázovka. Je o Edwardovi a Belle. Oba jsou lidé a znají se od dětství. Jsou nejlepší přátele a skoro dospělí, a objeví se problém, velký a Edward se ocitne sám bez Belly. Jak to dopadlo? A co Bella? Jak to s nimi nakonec skončí? Budou spolu?

Bells, andílku můj,

pamatuješ si, když jsme si slibovali, že navždy budeme spolu? Nikdy nás nic nerozdělí, budeme se hlídat a vždy dělat to samé? Nikdy nebudeme brát drogy ani nic podobného? Nikdy nedopustíme, aby nás někdo rozdělil? Ani naši partneři?

Nevím, jak ty, ale já si to pamatuju moc dobře. Byli jsme ještě děti, ale já si ten příslib pamatuju dodnes. Myslel jsem si, že se toho budeme držet navždy a že nás opravdu nic nerozdělí, ale mýlil jsem se. Stala se jedna věc a já to prostě nezvládám. Porušil jsem pravidla a okusil drogy. A nejen to. Omlouvám se, ale tys tu nebyla a já to sám nezvládal, a teď sis našla přítele a já jsem odstavený na duhou kolej. To nedokážu. Nedokážu žít s pocitem, že jsem ten druhý a někoho jiného miluješ  víc. Protože já tebe miluju nade všechno.

Miluju tě a navždy budu, Edward

Dívka v rukou pevně sevřela dopis a přitiskla si ho k hrudi. Z očí jí tekla jedna slza za druhou. Každá v sobě měla bolest, beznaděj a smutek. Nemohla uvěřit, co se stalo. Opřela se o dveře a poté se po nich svezla k zemi. Rozbrečela se naplno. Nešlo to udržet.

Před očima stále měla jeho, viděla svého nejlepšího kamaráda, jak leží ve vaně plné horké vody, která se postupně zabarvovala do červena. Nechápala, proč to udělal. Znala ho od dětství a dost dobře nechápala, co ho k tomu vedlo. Ale ten dopis jí to prozradil. Pevně k sobě přitiskla víčka a nohy si přitáhla k hrudi.

„Edwarde,“ zašeptala po chvíli zlomeně to nejkrásnější jméno na světě. Jméno, které tak milovala a znamenalo pro ni celý svět. Stejně jako jeho majitel. Tohle jméno bylo proneseno tak bolestným hlasem, až to nebylo možné.

Nemohla uvěřit, že to udělal a nechal ji tu samotnou, i když si jako děti slibovali, že spolu budou navždy a nic je nerozdělí. Dívka si pevně svírala nohy u hrudníku a pokoušela se nevnímat tu bolest v hrudi, ale marně.

Zdrcená smrtí osoby, kterou milovala, ale nikdy si to nechtěla přiznat. Brečela a cítila bolest. Nevěděla, že osoba, pro kterou truchlí, je u ní v pokoji, kouká se na ni a ten pohled ho bolí. Pohled na dívku, kterou miluje, která je zlomená. V tuhle chvíli ale své rozhodnutí nemohl vzít zpět a ani se dívce nesměl ukázat, nebo dát o sobě vědět.

Jelikož byl dobrý a ke špatným věcem ho dovedly jen okolnosti a bolest a ke všemu umřel dřív, než měl, Bůh s Ďáblem se hádali, ke komu patří. Ani jeden ho nechtěl. Pro peklo byl moc hodný a do nebe neměl přijít teď. Nakonec se Bůh rozhodl, že z něj udělá anděla. Anděla, který bude hlídat dívku, kterou miluje. A tak ho poslal zpět na zem a zakázal Edwardovi, aby jakkoliv ukázal Belle, že je u ní.

Tolik si přál obejmout ji a utěšit, ale to nemohl. Mohl se jen dívat, a to mu v tuhle chvíli způsobovalo obrovskou bolest. Takovou, kterou cítili oba dva.

Bella se z toho nemohla vzpamatovat. Ležela doma v posteli a nechtěla nic dělat. Jen koukala na fotku, kde byla se svým nejlepším kamarádem. Hladila na fotce jeho andělskou tvář a neustále brečela. Na nic jiného se nezmohla. Jídlo do ní musela její matka rvát. A Edward, který byl celou dobu s ní v jejím pokoji, koukal na zlomenou dívku a cítil se hrozně, protože věděl, že je to jeho vina. Nevěděl jak, ale věděl, že musí nějak přinutit Bells, aby se přestala trápit a začala žít. Ale on sám si až teprve teď uvědomoval, jak moc podcenil její city k němu.

Asi po měsíci přišel zlom. Za Bells přijel její přítel a ona se kvůli němu snažila dát dohromady a vypadat normálně.

Bells se tak poprvé od Edwardova pohřbu vydala ven. A Edward ji následoval.

Vyšla smutně z domu a podívala se na oblohu, kde svítilo slunce. To jí nahnalo další slzy do očí. Vždy, když bylo krásně, chodívali s Edwardem ven a dováděli. Dalo by se říct, že až úplně teď si Bella uvědomovala, kolik času s Edwardem trávila, a bez něj je její život prázdný. Pokusila se uklidnit a vydala se do parku, kde měla schůzku se svým přítelem Jacobem. Seznámili se, když odjela na začátku prázdnin po třech letech za otcem do Forks. Netušila, co všechno tím způsobí.

Jacob už na ni čekal. Chtěla být silná a nebrečet, ale nešlo to. Poté, co se s Jacobem objali, začala brečet. Jako by za poslední měsíc vůbec nebrečela. Jacob věděl jen okrajově, co se stalo, a tak ji nechal vybrečet. Objímal ji na lavičce v parku a ona mu brečela v náručí. A možná i to mohlo za to, že nemohla přestat brečet. Protože si v tuhle chvíli neuvěřitelně přála, aby ji objímal někdo jiný.

Jak neuvěřitelně si přála slyšet jeho hlas, vidět pokřivený úsměv, kterým jí vždy zlepšil náladu a donutil ji se usmát. A tu nejbezpečnější náruč, kterou měl jen a jen on. Asi tyhle pocity a myšlenky ji nutily, aby brečela ještě víc. Věděla, že ani Jacob, kterého měla moc ráda, nedokáže nikdy nahradit Edwarda. Nikdo jí ho nemohl nahradit.

O něco dál v parku mezi stromy stála postava. Smutně se dívala na objímající se pár a na dívku, která brečela svému chlapci na rameni. Věděl, že za to vše mohl jen a jen on, a to ho mučilo snad ještě víc než to, že ji utěšoval někdo jiný. To byla jeho role, on vždy svou Bells uklidňovat. A teď se mohl jen dívat. Koukat se, jak osoba, kterou miluje, trpí, jeho vinou.

Bella se z toho nemohla vzpamatovat. Už dávno začala škola, ale ona nedokázala jít ven a už vůbec ne do školy. Její matka se rozhodla po radikální řešení a poslala ji k otci do Forks, kde jí Edwarda nebude nic připomínat.

Byl poslední večer, který Bells trávila v Chicagu, kde bydlela. Nevěděla, kdy se vrátí a tak se vydala večer ven. Vzala si s sebou jen fotku Edwarda a vydala se na jedno místo. Nebyla tam už moc dlouho. S Edwardem měli jednu střechu, objevili ji náhodně. Ani jeden v tom domě nebydlel. Vydala se k němu. Dovnitř se dostala jako vždy a mířila si to rovnou na střechu. Byla krásná noc, tak byly vidět hvězdy. Posadila se a poté se dlouze zahleděla na nebe. Jako by tam chtěla někoho najít.

„Stýská se mi, Edwarde. Nikdy jsem si až tak neuvědomovala, jak moc tě potřebuju, protože jsi byl vždy se mnou. Už o prázdninách, když jsem byla u Charlieho, jsem to zjistila. A vlastně i díky tomu jsem si začala s Jacobem. Charlie mě chtěl zabavit. Jak říkal, byla jsem jak tělo bez duše. A já se bez tebe tak cítím.“ Povzdechla si a zadívala se na fotografii v ruce.

„Omlouvám se, že jsem tě tak zanedbávala, ale díky Jacobovi jsem na tebe zapomněla. Teď vím, že mi už nikdy nikdo nemůže pomoct zapomenout. Ani to nechci,“ šeptala dívka k fotografii, na kterou se dívala.

Edward stál kousek od ní a poslouchal, co řekla. Mrzelo ho, že se teď kvůli tomu, co udělal, obviňuje, to nechtěl. Stejně jako nechtěl, aby trpěla. Jenže se mu ani jedno nepovedlo, jen jim oběma ublížil ještě víc. Nemohl nic dělat. Utišit ji, nebo říct, aby zapomněla. Měl to zakázané, nesměl nic, jen ji sledovat

Dívka potichu brečela, až nakonec na střeše usnula. Probudila se až ráno a vydala se rovnou domů, kde na ni čekala máma s taškami, jely rovnou na letiště. V letadle celou dobu spala.

V tu dobu byl Edward v nebi na hlídce a Bůh mu opět kladl na srdce, že nesmí Bells pomoct. Věděl totiž, že večer chybělo málo, aby na ni Edward promluvil.

Bella po třech hodinách cesty nakonec seděla ve svém malém pokoji ve Forks a dívala se z okna ven na stromy. V pokoji jí hrála hudba, klavírní. Moc lidí to v dnešní době neposlouchá, ale ona i Edward to měli rádi. Dostali se k tomu díky Edwardovým povinným lekcím klavírů. Nakonec je to chytlo oba a on učil Bells hrát, ale ona nebyla tak dobrá jako on, tedy podle ní. Edward na to měl svůj názor.

Sice změnila prostředí, ale svoje myšlenky ani vzpomínky změnit nemohla. A tak bylo jedno, kde byla, pořád myslela na jedinou osobu. Ve Forks byla jen jedna změna a to ta, že začala chodit do školy. Ale všem se stranila, i Jacobovi. Po škole jezdívala do rezervace La Push, odkud byl Jacob. Za ním však nejezdila. Chodila na pláž, koukat se na moře a nebe, které bylo věčně zatažené. Tohle počasí se jí začínalo líbit.

Jednoho dne, když ji tam Jacob zase viděl, mu došla trpělivost. Nechtěl, aby se trápila, a tak šel za ní, promluvit jí do duše, aby se konečně vzpamatovala. Sednul si vedle nevnímající Bells, která hleděla na moře.

„Neměla by ses už kvůli němu trápit, nezaslouží si to, když dovolil, abys ho viděla umírat. A pak ti v dopise napíše, že to byla vlastně tvoje chyba,“ promluvil na ni tiše. Ale to, co řekl, působilo na Bells, jako by na ni křičel. Rychle se ze svého transu probudila a podívala se na něj nevěřícně.

„Cože?“ vykřikla najednou a už stála na nohou. Naštvaně se dívala na Jacoba a nemohla uvěřit, že to vážně řekl.

„Neměla by ses kvůli němu trápit. Nebyl to žádný andílek, ale šmejd,“ řekl.

„Co ty o tom víš? Tys ho neznal. Ty jsi s ním nevyrůstal. Jacobe, vždyť ani nevíš, jak se jmenoval, nebo jak vypadal. A už vůbec nevíš, proč to vše udělal, tak drž pusu!“ zakřičela rozčíleně a Edward se na ni jen vyplašeně díval. Viděl Bellu takhle vyvádět jen třikrát, v životě, a dvakrát to bylo kvůli němu, vlastně i to třetí, když jí chtěla René poslat za tátou, hádala se, že nikam nepojede, protože musím být s ním.

„Tak já ti něco povím. Vím, že kradl, bral drogy a nakonec se zabil a tys ho našla. To rozhodně není tak skvělý kluk, jak jsi o něm pořád mluvila,“ postavil se proti ní.

„Můžu za to já, on mě potřeboval a já dala přednost tobě, tak mlč! V den, kdy se zabil, jsi byl u nás a já byla s tebou, i když mě prosil, abych za ním přišla. Nemluv mi o tom, že ho znáš a víš, co byl zač, protože nevíš vůbec nic!“ křičela na něj a nakonec se slzami v očích utíkala pryč.

Jak dlouho už to bylo? Tři měsíce? Čtyři? Bella se z toho nemohla vzpamatovat, byla doslova jako tělo bez duše.

Charlie odjel jako každý den do práce a Bella se měla chystat do školy, ale vážně jen měla. Místo toho seděla za svým psacím stolem a dívala se na bílý list papíru. Měla smíšené pocity a přemýšlela, jestli se takhle cítil i Edward, když psal dopis pro ni.

Do chvějících se rukou vzala tužku a začala psát.

Omlouvám se, ale můj život vyhasl a neměl cenu poté, co vyhasl ten Edwardův. Nemůžu tu bez něj být. On byl můj život a teď není, a já to nezvládám. Nechci se trápit a tím trápit i vás.

Byli jste nejmilovanější a nejlepší rodiče na světě.

Bells

Ještě chvíli se dívala na text, co napsala, a poté vstala od stolu a vydala se dolů. Zamkla za sebou dům a nasedla do svého auta. Byl to Chevy, starší dodávka, ale Bells se líbila. Věděla, kam jede. Do La Push na pláž. Cesta jí uběhla docela rychle. Mezitím, jak Bells vymýšlela plán na smrt, Edward byl povinně v nebi a dnes tam měl zůstat celý den. Nikdo nevěděl proč, jen Bůh, ten je přeci vševědoucí.

Bella dorazila na pláž, u sebe měla jako vždy jen fotku sebe a Edwarda. Podívala se na ty šťastné osoby na obrázku. Oba se vesele usmívali a objímali. Zavřela oči a opět před sebou viděla Edwarda, jak se usmívá a jde k ní. Vždy se na něj musela usmívat a běžet k němu. Vždy se objali a ona si přála, aby to nikdy neskončilo.

Ale pak přišly ty osudné prázdniny, kdy byla dlouhou dobu ve Forks. Edward byl krátce po rozchodu s přítelkyní a ona odjela. Měla zůstat a dělat mu oporu, jak si slíbili. A když se vrátila, zase nesplnila slib a nepřišla. Raději se vydala za Jacobem. Věděla, že tohle ji bude strašit do konce života a tak udělá tomu všemu konec.

Šla pomalu nahoru na útes, už dlouho se na něj dívala a dnes se rozhodla tam jít. V hlavě se jí začaly objevovat obrázky. Zdály se jí každou noc a ona se s křikem probouzela.

Měla před očima, jak běžela ten den za Edwardem. Bylo to jasné, že bude potřebovat pomoc, tak šla. Znali se od dětství, věřili si, tak měli navzájem klíče od jejich domů. Vždy se u toho druhého cítili jako doma, i jejich rodiny to tak braly.

Odemkla si a šla rovnou k němu do pokoje, ale nebyl tam. Prohlídla celý dům, až se po chvílí zastavila v chodbě a poslouchala. Slyšela téct vodu. Rychle se vydala do koupelny a to, co uviděla, ji dostalo na kolena. Viděla Edwarda. Ležel ve vaně plné vody, z které šla pára, jak byla horká. Voda se zabarvovala do ruda. Neváhala a hned k němu běžela, chytila mu ruce, které si podříznul, zvedla mu je nad hlavu a hned zavolala záchranku.

„No tak, Edwarde, neblbni. Co jsme si slíbili? Spolu navždy, nic nás nerozdělí. Nedělej to, bojuj, Edwarde!“ mluvila k němu s prosíkem, aby bojoval. Ale v tu chvíli byl už Edward mrtvý a rozhodovalo se, co s ním dál.

Bells po tváři tekly slzy, ne první, ale asi poslední, protože právě došla na vrchol útesu. Došla až na jeho okraj a podívala se dolů do rozbouřeného moře. Dnes nebylo hezké počasí, pršelo a měla být i bouřka. To se Belle akorát hodilo. Podívala se naposledy na fotografii, pak zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Navždy spolu, pamatuješ, Edwarde? Miluju tě, navždy,“ usmála se a před očima ho zase viděla. A pak udělala krok do prázdna.

V tu samou chvíli vše zpozoroval do teď zaměstnaný Edward. Nevěřil tomu, co vidí, a když k němu Bella šeptala, tekly mu krvavé slzy po tváři. To se ještě nestalo. Andělům nikdy netekly krvavé slzy, jim netekly žádné.

„Néééééééé,“ zakřičel a v nebi to zarachotilo. I Bella ho slyšela. Jen se usmála a udělala krok. Krok do prázdna. Za novým životem, za Edwardem.

Edward jí chtěl pomoct, ale nemohl a tak Bella padala do rozbouřeného moře, ze kterého se nedostala. Přesně jak chtěla. Celou dobu myslela jen na jedinou osobu, která byla v nebi a brečela, protože nemohla uvěřit tomu, co viděla.

Bůh nemohl nic dělat. Vrátit jim život prostě nešlo. Nebe není holubník. Jediné, co pro ně mohl udělat, bylo, že spolu mohli být v nebi. A tak se Bells potkala v nebi s Edwardem, kde spolu byli navždy tak, jak si slíbili.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  kajka (12.03.2012 07:53)

Povídky, kde se vyskytuje nebe, bůh a andělé, nejsou mým šálkem čaje, ale napsala jsi to pěkně.

11)  piky (04.06.2011 11:22)

10)  Nosska (17.02.2011 16:53)

* nádech, výdech, nádech, výdech*
Ach, to bylo tak dokonalý, takhle rozporuplnÝ pocity jsem neměla už dlooouho.
Mám se radovat, že jsou spolu, nebo plakat, že jsou oba mrtví...

7)  Marketa (27.08.2010 17:03)

Je to moc smutný ale povedlo se ti to ale dál už raději číst nebudu

6)  Nikol18 (27.08.2010 16:31)

To je smutný, ani nemám sílu to dočíst dál, začátek a konec mi stačí, víc nezvládnu, nezlob se

5)  eMuska (12.06.2010 21:00)

moje nervy...
Edward: trdlo... tiež mohol počkať a mohol byť s Bellou, kým by jej došlo, že ho miluje.
Bella: trdelníčka... nemala uprednostňovať Jacoba pred Edwardom.
Jacob: k nemu sa radšej nevyjadrujem, ak chcem ostať pri slušných výrazoch...

Napísala si to krásne. Po lícach mi tečú slzy a s priblblým úsmevom si čítam posledných pár viet, ktoré jediné nasvedčovali tomu, že všetko má nádej a človek hoc robí chyby, v Kráľovstve nebeskom sa mu dostane toho, čo si zaslúži

4)  CarlieC (12.06.2010 14:02)

Pane Bože, to bolo úžastnééé. Doteraz mi tečiu slzy z toho, ako Edward umrel. Si šikulka. Peknéééé.

3)  NikkiR (11.06.2010 19:57)

Kráásnáá jednoráázovka! Opravdu se ti povedla =) Myslím že jsem na tohle téma ještě nic takovéhlo nečetla takže skvělé =)

1)  DeSs (10.06.2010 15:27)

Omg, brečela jsem jako želva... (Nechápu to přirovnání, ale líbí se mi)
Moc se ti to povedlo, krásně jsi to napsala a vymyslela. Děkuju, že jsem si to mohla přečíst. Bylo to vážně nádherné...

1