02.11.2010 [18:45], ScRiBbLe, ze série Navždy s Tebou, komentováno 10×, zobrazeno 2667×

Zmatek

 

Mmchd, neznámá tvář z perexu, jak jste si jí určitě všimly, se nám dnes konečně objeví v povídce a bude se tam vyskytovat hodně často...

Zastavili jsme se v obrovském sále. Heidi vyprávěla něco o založení hradu. Její slova mi začala brzo splývat, až se mi její hlas dočista vytratit. Rozhlížela jsem se po místnosti. Uchvácená a bez dechu. Už jen chodba se mi zdála úžasná, ale tohle místo, kam nás zavedla, bylo fascinující. Už jsem mnohokrát jsem byla na nějakém hradu, ale tohle bylo jiné. Tady žili lidé. Doslova jsem cítila to teplo udržované domácnosti, i když se toto místo jako domácnost nedalo nazývat.

Prohlížela jsem si obrazy, židle a jen při pomyšlení, že na nich před chvilkou někdo seděl, mě mrazilo. Bylo úžasné podívat se, jak nějací lidé žijí. Jako bych se ocitla v úplně jiném století. Toto místo mě pohltilo svou neobyčejností a já děkovala bohu, že jsem se k Heidi připojila.

„… žije vážená rodina Volturiových.” Zaslechla jsem Heidin hlas, už jsem opět byla schopna vnímat okolí a lidi kolem sebe.

„Teď půjdeme dál,” řekla a otočila se zpátky ke dveřím. Vedla nás dlouhými tmavými chodbami. Sluneční světlo i teplo se začalo vytrácet. Řezavý chlad se mi vkrádal pod kůži. Nepatrně jsem se zachvěla, ale nevěděla jsem, jestli to bylo zimou anebo strachem. Tohle místo bylo podivně děsivé.

„Slečno, je vám chladno?” Otočila jsem se po hlase a uviděla vedle sebe nějakou starou paní. Mile se na mě usmívala.

„Trošku,” přiznala jsem a úsměv jí oplatila. Prohlédla si mě, a když viděla, že u sebe nemám nic jiného než malou kabelku, začala se přehrabovat ve své cestovní tašce. Po chvilce vzhlédla a podávala mi nějaký kus látky.

„Nate, oblečte si to.” Přijala jsem nabízenou věc. Byl to pletený světlemodrý svetřík.

„To mám pro vnučku. Sama jsem jí ho upletla. Co myslíte, bude se jí líbit?” zeptala se mě.

„Tak to nemůžu přijmout,” řekla jsem okamžitě a vracela jí svetr.

„Ale jen si ho nechte,” mávla rukou.

„Ne, to nejde. Já jsem nešikovná a při mé smůle bych vám ho ještě zašpinila,” nedala jsem se odbýt.

„Je pro vás,” pohladila mě po tváři, „mám jich u sebe ještě dalších pět.” Do očí mi vyhrkly slzy. Stačil jediný dotek a já si vzpomněla na mámu a Edwarda, Emmetta a na všechno, co jsem ztratila.

„Co se vám stalo?” zeptala se mě s obavami v hlase.

„Vzpomínky,” zašeptala jsem, aby se mi hlas nezlomil a trochu se na ni pousmála. Opatrně stiskla mou ruku. Překvapeně jsem se na ni zahleděla. V jejích očích jsem uviděla porozumění.

„Hrozně mi připomínáte dceru, když byla ještě mladá,” řekla potichounku a zahleděla se před sebe.

„Víte, už je to tak dávno, co jsem ji viděla… Dvacet let,” vzdychla a na chvíli se odmlčela. Nevěděla jsem, co říct, tak jsem ji lehce pohladila po hřbetu ruky. Usmála se, ale smutek v očích jí zůstal.

„Byla to milá dívka, ale vše se změnilo, když si našla přítele, který na ni měl špatný vliv. S manželem jsme jí ho rozmlouvali, mysleli jsme to dobře, ale ona byla mladá, měla svou hlavu a myslela si, že je chceme rozeštvat,” lehce zakroutila hlavou.

„Po nějakém čase, kdy už naše hádky byly k nesnesení, se sbalila a odjela. Nedala nám o sobě nic vědět,” na okamžik se odmlčela, aby se nadechla, „jednoho dne nám přišel dopis. Psala v něm, že si jí narodila dcera jménem Kristin. Chtěla jsem jí odpovědět, ale na dopisu nebyla žádná zpáteční adresa.” Zase přestala mluvit. Prošli jsme kolem svícnu a já si všimla, že se jí na tvářích třpytily slzy.

„Teď už je Kristin šestnáct let.” Ta slova jen tiše zašeptala. Nechápala jsem, kam zmizela ta usměvavá žena. Její obličej byl najednou zbrázděn hlubokým utrpením a žalem nad ztracenou dcerou a dosud neviděnou vnučkou. Hrdlo se mi sevřelo lítostí.

„To mě mrzí,” špitla jsem. Setřela si slzy z tváře a usmála se.

„Víte, asi před týdnem mi volala. Řekla, že ji to všechno mrzí a že by nás chtěla vidět. Tak jsme tu, bydlí v nějaké vesnici poblíž, ale neměla čas pro nás přijet, tak jsme si s manželem řekli, že se podíváme po okolí a narazili jsme na tu milou slečnu Heidi.” Vesele se zasmála. Byla jsem šťastná za ni.

„Jmenuji se Jasmine Broodyová a tohle je můj manžel Joe,” otočila se na muže, který kráčel po jejím boku. Usmál se na mě stejně mile jako ona.

„Isabella Swanová,” představila jsem se. Mezitím, co jsem byla pohlcená jejím vyprávěním, jsme došli do nějaké tmavé místnosti. Nelíbila se mi. Byla v ní zima - ani stopa po tom hřejivém teple. Divně to tam páchlo. Něco kovového, znala jsem ten zápach, ale nemohla jsem si vybavit odkud. Místnost, oproti těm předešlým, byla jen stroze vybavena.

Zastavili jsme se uprostřed a dívali se okolo sebe. A náhle jsem si všimla podivných postav, které kolem nás utvořily půlkruh. Byly zahalené do černých plášťů. Po zádech mi přeběhl mráz, a nebylo to tím chladnem, ale jimi. Naháněli mi strach. Náhle Jasmine zděšeně vykřikla. S trhnutím jsme se na ni otočila. Oči měla strachy vytřeštěné dokořán a dívala se před sebe. Vzhlédla jsem na místo, kam se upíral její pohled a zmocnila se mě hrůza. Tři z těch podivných postav teď stály za námi. Nechápala jsem to. Ještě před okamžikem byly na opačné straně místnosti. Vzduch prosycený napětím přeťal tichý tleskot. Zněl podivně zoufale, jako třepotající se vyděšený pták lapený v kleci. Netrvalo to ani okamžik a ten zvuk ustal. Místnost opět pohltilo zlověstné ticho, avšak netrvalo dlouho. Jeden z těch, kteří stáli před námi, se začal smát. Výsměšně a pohrdavě. V tom smíchu nebylo nic dobrého. Náhle jeho smích přešel do vrčení. Nejdříve jsem tomu nechtěla uvěřit, ale bylo to tak. Ta osoba vrčela, a ne jako člověk, který se snaží napodobit psa. Znělo to tak skutečně a děsivě. Ten zvuk ve mně probudil nepopsatelný děs. Srdce se mi divoce rozbušilo. Jeden z nich si strhl kápi. To, co jsem viděla pod ní, mi vyrazilo dech. Z obličeje mladého muže žhnuly dvě rudé oči. Vrhnul se k Jasmine rychlostí pro mé oko nepostřehnutelnou. Zuby ji zaťal do hrdla a ona vykřikla bolestí. Najednou se vše dalo do pohybu. Lidé křičeli a běhali po místnosti. Ty podivné postavy se na ně vrhaly, prokusovaly jim hrdla a sály jejich krev. Nebyla jsem schopna pochopit, že se to dělo. Nechtěla jsem uvěřit tomu, co moje oči viděly. Bylo to jako noční můra.

Křik.

Pláč.

Prosby.

Smích.

Vrčení.

Krev.

Stále dokola.

Stála jsem v tom ději ochromena panickou hrůzou. Trvalo snad celou věčnost, než jsem se dokázala pohnout. Vrhla jsem se ke dveřím, ale nebyla na nich klika. Chtěla jsem křičet, ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že už řvu. Bolely mě plíce a nohy, jak jsem jimi kopala do dveří. Pátravě jsem po nich jezdila rukama ve snaze objevit něco, čím by se daly otevřít, ale nic jsem nenašla. Sesunula jsem se podél zdi. Došlo mi, že Heidi byla návnada a my jsme ji slepě následovali až do spárů smrti. Jako to bylo v krysařovi. My jsme byli krysy a ona píšťala, která nás omráčila svou krásou a milým chováním. Věděla jsem, že je tohle poslední chvíle mého života. Nechtěla jsem zemřít. Bála jsem se smrti, i když mě na světě už nic nedrželo. Všichni, které jsem milovala, mě opustili až na tátu. Kvůli němu jsem chtěla žít. Kvůli němu jsem musela žít. Přitiskla jsem si nohy k tělu, jako by mi to snad mohlo zachránit život a upřela jsem pohled před sebe. Zmučené a panicky přeskakující výkřiky byly nesnesitelné, ale ještě děsivější bylo to ticho, jež nastalo, když řev dostoupil vrcholu. Jako kdyby někdo všem těm lidem naráz přestřihl hlasivky nůžkami.

Na zemi, nedaleko ode mě, ležela Jasmine spolu manželem. Upírali své mrtvé oči kamsi do dáli a ona v ruce mačkala jeden ze svetrů pro vnučku. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. A najednou jsem si všimla, že nedaleko mě se dalo něco do pohybu, vzhlédla jsem a uviděla jsem ho. Pomalými kroky ke mně kráčel mladý muž a já na vteřinu přestala dýchat. Dočista mě oslnila jeho krása. Vypadal jako anděl, protože takhle krásní lidé být nemohli. Díval se na mě černýma očima a pokřiveně se usmíval. Viděla jsem v těch očích šílenství a obrovskou touhu. Touhu po něčem, co bylo mé. Po krvi. Všechno ve mně křičelo, že mám utéct, ale nemohla jsem odtrhnout pohled od toho překrásného anděla, který se mě chystal zabít. V tu chvíli bych pro něj udělala cokoliv. Klidně bych si sama rozřezala všechny tepny na těle, kdyby mě o to požádal. On se však náhle zastavil. Šílenství mu zmizelo z očí a vystřídal je úžas. Usmál se na mě a nespouštěl ze mě zrak. Nechápala jsem jeho reakci.

„Anniely, na co čekáš? Zabij ji!” rozkázal mu nějaký muž, který se objevil po jeho boku. Vypadal starší než Anniel. Měl olivovou kůži tak nějak podivně průhlednou. Vypadla jako z papíru.

„Nemůžu, ona je těhotná,” zašeptal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  eElis (03.11.2010 14:43)

WOW, takže Bella je těhotná. No, a jsem zvědavá, co bude dělat, až zjistí, že to dítě bude poloviční upír. nádherná kapitolka

8)  semiska (02.11.2010 23:28)

Tak už je to povrzené... Mám dojem, že oni poznají, že to dítě nebude človíček, ale malí upíreček. A jsme zvědavá, jestli se někdy ještě uvidí s Edwardem a zdali mu to řekne.

5)  Lenka326 (02.11.2010 20:01)

wow, takže už víme jistě, že je Bella těhotná, ale co jí chuděru čeká dál? Volterští asi poznají hned, že otcem je upír...
Krásná, kapitolka, dost drsná a smutná, nechtěla bych poznat nejdřív tyto upíry a pak se dozvědět, že kluk, kterého miluju patří k tomuto druhu. Už se moc těším na pokračování, jak to máš vymyšleno dál

2)  ScRiBbLe (02.11.2010 19:11)

ambří, znáš mě, já jsem tak trochu sadista
Jsem ráda, že se Ti to i nadále líbí

1)  ambra (02.11.2010 19:05)

Tak, kotě, minule jsi mi vyrazila dech scénou s Charliem. Tentokrát jsi mě totálně odrovnala tím narůstajícím napětím před "večeří". Heleď, víš o tom, že seznámit nás s lidskými detaily o obětech těsně před smrtí hraníčí se sadismem?
Scri, nádhera!

1