27.10.2010 [21:00], ScRiBbLe, ze série Navždy s Tebou, komentováno 7×, zobrazeno 2486×

Nemůžu

Tančila s Emmettem, vypadala překrásně jako anděl. Celou dobu jsem na ni upřeně zíral, nemohl jsem od ní odpoutat pohled. Poté písnička skončila a ona se pomalými kroky procházela po místnosti. Nemohl jsem jinak, než ji následovat. Po chvilce se zastavila u jednoho ze závěsů. Dotkla se ho rukou. Přistoupil jsem k ní z opačné strany, abych ji nevyděsil. Beze slova jsem se na ni díval, měl jsem pocit, že sním, i když jsem věděl, že spánek je pro mě zapovězený. Pak jsem se rozhodl promluvit, zašeptal jsem její jméno a ona sklopila rozpačitě oči. Nechtěl jsem, aby mi utekla, tak jsem se dotkl její ruky přes závoj. Vzhlédla, už jsem nemohl promarnit ani vteřinu, kdy bych s ní nebyl v těsné blízkosti.

„Smím prosit?” zeptal jsem se.

„Co-ože?” zakoktala. Miloval jsem, když byla nervózní. Miloval jsem ji úplně celou. Usmál jsem se a naklonil se blíž k ní.

„Ptal jsem se, jestli si se mnou zatančíš.” Opatrně jsem stiskl její ruku.

„Oh, jo, ráda,” vyhrkla okamžitě. Rychlými kroky jsem se přesunul k ní. Natáhl jsem ruku a ona do ní zaklesla svou. Pomalu jsem ji odváděl na parket. Náhle začala protestovat, ale já jsem jí položil prst na ústa.

Hudba se nesla místností doprovázená zběsilým tlukotem jejího srdce a my jsme se s lehkostí vznášeli po parketu. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale můj mozek vypověděl službu, proto jsem raději mlčel, aby mi z úst nevyletěla opět nějaká blbost.

Nikdo z nás celou dobu nic neříkal. Mlčky jsme se dívali jeden na druhého. V tuhle chvíli byla jen moje. Přál jsem si, aby to tak bylo už navěky.

„Jsi krásná, Bello, tak krásná,” zašeptal jsem najednou. Hned celá zčervenala, musel jsem se usmát. Byla tak roztomilá, naprosto božská, když se jí vlila červeň do tváří.

Náhle písnička utichla.

„Půjdu,” špitla. Zklamaně jsem se na ni zadíval. Udělal jsem něco špatně? Nechápal jsem, proč chtěla odejít, ale nezbývalo mi nic jiného, než ji pustit, i když to bylo to poslední, co jsem chtěl udělat.

Díval jsem se na její vzdalující se siluetu a po nějaké době se vydal zpět za Rosalie.

„Co to děláš?!” vyštěkla hned, jak jsem se k ní přiblížil. Pokrčil jsem rameny. „Chtěla odejít.”

„Proboha, Edwarde!” práskla se do hlavy, „ty jsi takový pitomec! Neměl jsi ji nechat odejít!” zakroutila nevěřícně hlavou.

„Pěkně jsi to zpackal, ale ještě není vše ztraceno, musíš jít za ní!”

„Ne, nepůjdu! Kdyby chtěla být u mě, tak by nikam nešla!” oponoval jsem jí tvrdohlavě, protože jsem si myslel, že mám pravdu.
„Ty o ženách vážně nic nevíš!” sykla a přerušila tak tok mých myšlenek.

„Seber se a jdi za ní!” Hrubě do mě strčila a já se otočil, abych se za ní vydal, a narazil jsem do Alice.
„Nemusíš se za mnou plížit jako stín!” osopil jsem se na ni.
„Bella,” šeptla.

„No jo, už jsem si to vyslechl od Rose. Hned jdu za ní!” řekl jsem.
„Ty to nechápeš! Hrozí jí nebezpečí!” V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Nebezpečí? Belle? Zdálo se mi, jako by mé mrtvé srdce sevřela ledová pěst. Bezmocně jsem zalapal po dechu. Měl jsem pocit, že jestli to neudělám, zemřu. Alice na mě s hrůzou v očích hleděla.

„Proboha, tak mluv už konečně!” zuřivě jsem s ní zatřásl.

„Je venku a je tam s ní Mike,” vyhrkla. Nic víc už říkat nemusela. Okamžitě jsem vystřelil z budovy. Venku jsem se zastavil, protože jsem ji nikde neviděl. Zhluboka jsem se nadechl, abych ji vystopoval. Zasáhla mě její vůně. Rozeběhl jsem se tím směrem, odkud přicházela. Během okamžiku jsem se ocitl na místě, kde ji ten hajzl trýznil. Ležel na ní a ona tiše plakala. Připadalo mi, jako by měl tisíce rukou, které se proměnily v slizká chapadla, jimiž jí drásal tělo.

Ta tak krásně voní. Za chvilku si ji vezmu. Hrubě a tvrdě, přesně tak, jak to mám rád.

Jeho odporné myšlenky mě probraly z chvilkového transu. Popadl jsem ho a sevřel mu hrdlo. Překvapeně na mě zíral. Držel jsem ho tak pevně, že se nemohl nadechnout. Bylo mi to jedno, chtěl jsem ho zabít.

„Prosím,” zachrčel. On mě prosí? Po tom, co jí chtěl udělat, prosí o svůj život? Hněv ve mně nabíral na síle.

„Zabiju tě! Přísahám, že tě zabiju!” sykl jsem skrze semknutá ústa.

„Edwarde, nech ho!” zařval Emmett. S trhnutím jsem se na něj otočil.

„Kdybys jen věděl, co si ten parchant myslel! Co si představoval! Ty věci, co jí chtěl udělat!” Zmáčkl jsem mu ještě více hrdlo. Byl jsem rozhodnutý ho zabít. On si nezasloužil žít. Chtěl ublížit Belle. Dívce, kterou miluji. Žhavý vztek ve mně plál mocněji než dřív a vyvřel na povrch jako žhavá láva.

„Nech ho, Edwarde, prosím, nech ho! On za to nestojí!” vykřikla Bella bolestně. Její slova mi stačila. Pustil jsem ho na zem.

„Bello,” zašeptal jsem. Podíval jsem se do jejích očí, kde se zračil strach. Ona se mě bála! Tahle myšlenka mě bolela víc, než cokoli jiného. Třásla se a dívala se na mě v děsivé hrůze, že se na ni vrhnu a pokusím se ji zabít. Rozplakala se a vrhla se na mě, pevně mě objala. Překvapeně jsem zamrkal, nechápal jsem to. Vždyť to všechno měla vepsáno v očích a teď je u mě a objímá mě. Byl jsem absolutně zmatený jejím počínáním.

„Já… měla jsem strach, že… že by tě zavřeli!” vzlykala. Ona měla strach o mě! Proletělo mi hlavou. A pak jsem si vybavil poslední její slova.

„Zavřeli?” zopakoval jsem s ironií v hlase. Neměli by nejmenší šanci, mohl bych je všechny v mžiku roztrhat. Pak se mi náhle vysmekla z náruče. Překvapeně jsem se na ni zadíval a znovu ji popadl za ruku.

„Pusť,” řekla a já ji poslechl. Vůbec jsem netušil, co chce dělat. Přiblížila se k Mikovi, zatnula ruku v malou pěstičku a uhodila ho do tváře. Bolestí zaúpěl a vyplivl svůj zub s krví. Páni, ta má ale páru.

„Dobrá rána,” pronesl uznale Emmett, popadl Mika za ruku a táhl ho pryč. Zůstali jsme tam sami.

„Pojď, odvezu tě domů.” Chytil jsem ji za ruku a udělal dva rychlé kroky, ale ona se ani nepohnula. Tázavě jsem se na ni zadíval.

„Nikam nejdu,” odpověděla mi na nevyslovenou otázku.

„Dnes toho bylo dost, odvezu tě,” trval jsem na svém.

„Ne, já nechci,” rozvzlykala se. Přivinul jsem si ji na hruď a pohladil ji po vlasech.

„Neplakej,” šeptl jsem. Rvalo mě na kusy, když jsem ji viděl smutnou.

„Tohle, tohle měl být ten nejkrásnější den v mém životě a já nechci, aby mi ho zkazil on.” Stále plakala. Hrdlo se mi stáhlo lítostí.

„Vážně tady chceš zůstat?” zeptal jsem se tiše.

„Ano,” špitla. Najednou mě popadla za ruku a odváděla pryč. Nechápal jsem, kam mě to vede, ale mlčky jsem ji následoval. Zastavili jsme se na odlehlém místě u košatého dubu. Vzhlédla a já ji políbil na tvář. Ani nevím, proč jsem to udělal. Slyšel jsem, jak její srdce vynechalo úder. Váhavě přiblížila svá ústa k mým a lehce se jich dotkla, pak se vzdálila svými rty kousek od mých a zhluboka oddechovala. Už jsem nemohl dál odolávat. Chytil jsem její obličej do rukou a přiblížil si ho blíže. Naše rty se setkaly v dlouhém něžném polibku. Její horké ruce bloumaly po mé ledové kůži. Dotýkala se mě tak něžně, že jsem si myslel, že se z jejích doteků zblázním. Slíbal jsem jí z tváří studené slzy a pokračoval až k uchu. Lehce jsem skousl její lalůček a cítil, jak se zachvěla.

„Celá se chvěješ, je ti zima?” zeptal jsem se.

„Ne, není,” odpověděla mi a znovu mě políbila. Hladil jsem její jemnou kůži a nemohl se nabažit jejích rtů. Ona mi náhle začala rozepínat pásek. Procitl jsem ze z oparu vášně, který mi zastínil mysl a zmučeně řekl: „To nemůžeme.”

„Ale ano,” oponovala mi.

„Nejde to, Bello,” vzdychl jsem a sklopil pohled.

„Ty mě nechceš?” zeptala se smutně. Překvapeně jsem zamrkal. Jak jen si tohle může myslet?

„Chci, hrozně tě chci! Ale já…” odmlčel jsem se a zavřel jsem oči, „bojím se, že ti ublížím.” Kdykoli jsem jí mohl zlomit jakoukoli kost v těle. Stačilo jen malinko zabrat. Nemohl jsem to dopustit, ale ona rozehnala všechny mé pochyby jedním polibkem naplněným vroucí láskou. Přestal jsem odolávat a nechal se unášet na vlně lidského údělu a poznání…


---


Stál jsem u okna a díval se na krajinu venku. Listí se snášelo ze stromů a vítr si s ním ve vzduchu pohrával. Cítil jsem v sobě podivnou prázdnotu. Bez ní jsem byl prázdný. Vzpomněl jsem si na předchozí den. Na to, jak jsem jí bezcitně řekl, že spolu nebudeme, že miluji Lauren. Na to, s jakou bolestí na mě upírala prosebné oči, abych to nedělal. Cítil jsem se, jako by mi někdo drtil plíce, nemohl jsem se nadechnout. Nemusel jsem dýchat, ale v tuhle chvíli to bylo to jediné, co jsem potřeboval. Náhle se dveře do mého pokoje rozletěly. Stál v nich Emmett.

„Proč jsi jí to udělal, Edwarde?!” zařval nepříčetně. Nic jsem neříkal, jen jsem se díval dál z okna.

„Tak mi odpověz!” zařval znovu u mého ucha, „to ti nebyla dost dobrá?” Při jeho posledních slovech jsem sebou trhl. Zadíval jsem se mu do očí, které plály hněvem.

„Ty to nechápeš,” hlesl jsem.

„Tak mi to osvětli, jen povídej!” vyzval mě a založil si ruce na prsou.

„Ublížil jsem jí,” zašeptal jsem ne a vybavil si její děsivě vyhlížející modřiny, které jí pokryly celé tělo. Ty modřiny, jež jsem jí způsobil já.

„Jo, tos jí teda ublížil! Sprostě jsi ji odkopl!”

„Tak to nemyslím, ublížil jsem jí fyzicky!” vykřikl jsem, „chápeš? Mohl jsem ji zabít!” Nohy mě přestaly poslouchat. Sesunul jsem se na zem.

„Ale nezabil.” Emmettův hlas byl najednou tichý.

„Ona je člověk a já monstrum, zabiják. Klidně bych vyměnil celou věčnost za to, abych se na jeden den mohl stát člověkem a ten strávil s ní, aniž bych se bál dotknout se jí. Pak bych klidně zemřel…” Hlas se mi zlomil. Cítil jsem Emmettovy silné paže, které mě objaly kolem ramen. V tom se do pokoje vřítila Alice.

„Lauren!” vykřikla vyděšeně. Okamžitě jsem vstal a přesunul se k ní.

„Co se stalo?”

„Jasper… nezvládl to…” rozvzlykala se.

„Co nezvládl?! Mluv, Alice!” Začala se mě zmocňovat úzkost stejně jako ten den, kdy hrozilo Belle nebezpečí.

„Ona jela sem a… a… píchla kolo a potkal ji Jasper. Chtěl jí pomoct, ale ona byla zraněná… tekla jí krev a Jasper… ach bože!” Skryla si obličej do dlaní. Vystřelil jsem dolů ze schodů a tam jsem narazil na Jaspera.

„Kde je?!” zařval jsem.

„Kilometr od nás, na silnici,” šeptl nepřítomně. Jeho rudé oči byly naplněné takovou bolestí, že se mi z ní podlomily nohy.

Během okamžiku jsem se ocitl u jejího auta, ale její tělo jsem nenašel. Hledal jsem úplně všude, ale nebylo tam, jako by se vypařilo. Vrátil jsem se domů s úmyslem zburcovat ostatní, aby mi šli pomoct, ale to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Na gauči ležela Lauren a u ní byl Carlisle. Její srdce tlouklo. Byla naživu. Klekl jsem si k ní a pohladil ji po čele.

„Edwarde, je pozdě, už tomu nezabráníme,” hlesl Carlisle a já uslyšel, jak se její srdce divoce rozbušilo v posledním maratonu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  eElis (29.10.2010 13:00)

no, jak tak koukám, tak se to začíná vše pěkně zamotávat. jinak kapitolka byla super

3)  Lenka326 (27.10.2010 23:25)

Taky jsem překvapená, líbily se mi Edwardovy pocity, jak přiznal, že Bellu miluje, i když s ní "nemůže být". No a ty to takto zamotáš Nabralo to nový směr a přiznám se, že vůbec netuším, co bude dál. Lauren upírkou??? co s ní bude? bude s Edwardem? Ale ten ji přece nemiluje. Ale nejvíc je mi líto, že se Jasper neovládl, nedokážu si představit, jak s tím bude dál žít. A co Bella? je vůbec nějaká šance na "navždy s Edwarem"??? Jsem zvědavá, jak to vymyslíš

1