27.08.2010 [13:31], Lioness, Povídky jednorázové, komentováno 10×, zobrazeno 2413×

Momentální nápad, popud, který byl vyslyšen. Co kdyby Edward Bellu tehdy na parkovišti nezachránil? Co kdyby Tylerova dodávka narazila do toho, do čeho měla? Co kdyby Edward přišel pozdě? Navždy pozdě...

Já věřím, že ti dva si byli předurčeni.

Další cesta do školy. Další den předstírání. Ale tentokrát to bylo jiné, nejel jsem si pro hodiny ubíjející fádnosti. Bylo to natolik jiné, natolik nebezpečné. Nebylo to správné. Pokud bych měl jednat správně, pokud bych byl jako Carlisle, zůstal bych v domě s Esme nebo konečně odjel defintivně. Zmizel na rok nebo dva a nechal ji v klidu žít dál, jako spořádaného obyčejného člověka. Nechal bych ji dostududovat, najít si práci a založit rodinu. Necpal bych jí do života neustálý nebezpečný faktor, usilující jí o život – sebe.

Přesto jsem se svými sourozenci seděl ve svém Volvu a mířil vysoce nepovolenou rychlostí ke škole. To, jak moc byl plynový pedál u podlahy, bylo částečně zapříčiněno mou podrážděnosti vůči Emmettovi a Rosalie. Měli opět jeden ze svých neuvěřitelně zoufale zamilovaných dnů, kdy oba pláli jako dvě pochodně. Lezli mi na nervy. Nebo to byl osten žárlivosti? Chtěl jsem, aby Cullenovi byli tvořeni čtyřmi dokonalými páry? Pravdou ovšem bylo, že to kvůli jejich neutuchající lásce, kterou si dokazovali příliš dlouho, jsme do školy vyjeli se zpožděním.

Minuli jsme starou ošuntělou tabuli s jednoduchým nápisem „Forks“.

Další důvod, který popoháněl mě a tím i mé auto vstříc několika budovám, které představovaly školu, byla ona. Bylo to iracionální a hloupé, ale já ji musel znovu vidět. Byla to skoro tak nutkavá potřeba jako žízeň. Musel jsem se znovu pokusit číst v její mysli nebo alespoň v jejich hlubokých očích barvy čokolády. Jako člověk jsem čokoládu miloval... A jistá má část snad i toužila znovu ucítit tu vůni, která jí mohla přinést smrt stejně tak snadno, jako mně přinášela utrpení.

Ostře jsem zabočil doleva, zbývalo už jennajet na hlavní ulici a poté zatočit doprava, zaparkovat na školním parkovišti. Digitální hodiny na palubní desce mě poslušně ujišťovaly, že už opět stíháme. Místní policejní náčelník, Swan, ten Swan, by ze mě radost neměl.

A právě tehdy, když jsme míjeli místní maličkou pekárnu, kdy Jazz jen němě zíral na zátylek své ženy a přemýšlel o tom, jak je dokonalá a jak aristokraticky a jemně vypadá, právě tehdy, kdy Emmett stiskl Rosalie ruku o něco silněji a palcem jí začal dělat na ruce kroužky, skoro jako by jí odpovídal na její myšlenku o jeho hřejivé síle, právě tehdy se to stalo. Alice tiše vyjekla, s hrdlem staženým a očima vytřeštěnýma do prázdna, do budoucnosti.

Modrá dodávka Tylera Cowleyho se po parkovišti řítila rychlostí, kterou jsem si mohl dovolit já, nesmrtelný, pro člověka však byla nesmyslným hazardem. A pak, když se pod jejími pneumatikami škodolibě zaleskla ledová vrstva na asfaltu, dostala smyk. Trajektorie, přísně odpovídající zákonům fyziky, byla tou nejhorší z možných. Na konci této jízdy, o které jsem najednou doufal, že bude Taylerova poslední, stála ona. Bella.

Sešlápl jsem plyn víc, než jsem kdy udělal a bylo mi jedno, že pedál se pod mou nohou s tichým křupnutím rozlomil. Rosalie i Emmett začali se zlým tušením těkat očima mezi sedadlem řidiče a spolujezdce. Jasper se dívat nemusel, jemu stačil jeho cit, oči raději zavřel a položil svou dlaň na útlé rameno před sebou.

Náraz. Výkřik. Plech. Výkřiky. Krev. Krev.

Rudá, mrtvolně bílá, čokoládová.

Sešlápl jsem brzdu a nechal auto, ať se vypořádá se svým vlastním smykem. Překotili jsme se na střechu. Ironie života byla, že jsme jen zůstali nehybně sedět. Celí, svým způsobem živí, bez nejmenšího škrábnutí.

Až na jejich vnitřní hlasy, které ječely, vevnitř zavládlo ticho, které bylo hrobové.

Tak jsem ztratil to, co jsem tolik chtěl mít. Jejímu něžnému kouzlu, kterému očividně nevládla, bych jistě jednou, a spíše dříve než později, podlehl. Ale neměl jsem šanci ohrozit její život, udělat to špatné rozhodnutí a svést ji z cesty. Neměl jsem šanci se sám rozhodnout. Neměl jsem šanci vytvořit čtvrtý pár.

Ztratil jsem svou druhou polovinu, o níž jsem nevěděl, že existuje. O níž jsem nevěděl, že mi chybí a již navždy chybět bude.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Pilly (19.07.2012 13:30)

9)  kajka (18.03.2012 09:22)

Ach....Lioness, bylo to krásné! A uvrhla jsi mě do nejhlubšího zoufalství! Rudá, mrtvolně bílá, čokoládová.

8)  Lioness (05.09.2010 13:02)

Ivanka: Možná to bude znít hnusně a divně, ale lituju Tě... moucha a masochista zároveň? Děěěkuju!
Popoles:
Jarusinka: Tvůj komentáře byl... ách. Sama mám pocit, že z té radosti mám závrať!
ambra: Naprosto jsem si neuvědomila, jak onen perex může působit. Ale nakonec mám dojem, že perfektně doplňuje atmosféru. Už několikrát jsem se omlouvala, že na Tebe mám tak zhoubný účinek, už několikrát jsem děkovala za komentář od Tebe... dělám to znovu. Toho panáka si klidně dej, ale něco kvalitního! Moje díky pro Tebe je vždy o něco hlubší.

7)  ambra (05.09.2010 10:12)

Takže, zlatíčko, odhaduju to na pátý pokus. Ty vůbec netušíš, jakého brouka jsi mi touto povídkou nasadila do hlavy. Jasně, všichni celou dobu víme (ale opravdu to víme?), že Edward se zbytečně užírá výčitkami kvůli tomu, že připravil Bellu o normální život. Protože nebýt jeho zásahu na parkovišti, žádný by neměla. Ale když Ty nám to takto naservíruješ a ještě nám to nandáš rovnou v perexu, abychom hned od první věty naskočili do toho stavu sevřeného žaludku, nevyhnutelnosti a nemožnosti alespoň vteřinku si nalhávat, že SNAD proboha to stihne... Lio, víš, že si zvrhle libuju v nejednoznačných a spíše špatných koncích. Tys ale udělala strašnou věc - tohle není špatný konec, Tys nám předestřela variantu, že nic ještě ani nezačalo, ale chudák Edward už si stihl uvědomit, co všechno začít MOHLO... Takže kromě bolesti cítím navíc hroznou prázdnotu a to je snad ještě strašnější...
Opět dokonalý malý útvar od Tebe, troufám si tvrdit, že se rosteš přímo před očima... Jinak jsem z toho opět zralá na panáka...

5)  Popoles (28.08.2010 13:24)

Ach...
to bylo první, co mi splynulo ze rtů.
Já se klaním.

Úžasně napsané, hraješ si se slovy a emoce tu vyskakují jedna za druhou. Prostě nemám slov, dostala jsi mě.

4)  Ivanka (28.08.2010 12:13)

Ne, já ty tvoje povídky už nesmím číst! Proč to tedy pořád dělám? Protože tvůj styl psaní je jako mucholapka a já jsem bohužel ta moucha. Chytla jsem se a nemůžu a taky nechci ven. To, že neměl šanci vytvořit čtvrtý pár je děsivá představa. Konec ještě dřív než všechno začalo... Myslím, že i když mě to vždycky skoro rozbrečí (někdy dokonce úplně,) budu tvoje jednorázovky číst dál...
P. S: Jsem já to ale masochysta, že?

3)  Lioness (27.08.2010 16:14)

eMuska: Přeměnit ji nemohl, zemřela prakticky na místě (hodila jsem tam na to narážky -"mrtvolně bílá", hrobové ticho). A k tomu v té době ještě neměl ani zdaleka tak dobré sebeovládání, aby ji nevysál sám a tím je neprozradil.
Evelyn: Děkuju!

2)  Evelyn (27.08.2010 14:16)

Dopadnout to tak klidně mohlo... Až mě zamrazilo

1)  eMuska (27.08.2010 13:41)

Aaaa! Prečo nie sú spolu?! Mohol ju aspoň premeniť... Hmpf... Ale napísala si to krásne!

1