28.05.2010 [22:00], Karolka, ze série Múzáci, komentováno 37×, zobrazeno 5877×

Já se musím omluvit, sesypalo se jich na mě moc a donutili mě...

Blaženě jsem se zavrtala hlouběji do polštáře a vdechovala tu velmi příjemnou květinovou vůni. Bylo to jako ležet na louce. Všechno tak měkoučké a voňavoučké...

Ale... Jak to? Kdy jsem si naposledy převlíkala postel? To bylo... no, těžko říct.

Otevřela jsem oči.

A honem jsem je zase zavřela.

Tak. Teď napočítám do deseti, pak je otevřu a všechno bude zase v pořádku...

Jeden.

Dva.

Tři...

Trošku jsem švindlovala a pootevřela jedno oko.

„Do háje,“ vyjelo ze mě a rovnou jsem se posadila.

Přibližně takhle velká je hala na hlavním nádraží, jenže pokud vím, tam nemají mramorovou podlahu a koberce a obrazy a křišťálové lustry...

Tiše jsem zaúpěla a svalila se zpátky do postele. Pro jistotu ještě schovala hlavu pod polštář.

Jasně, mohlo to být horší. Mohla jsem se vzbudit v nějakém zatuchlém sklepě, svázaná a s roubíkem.

Proč se takové věci dějí právě mně?!

V tom se ozvalo klepání na dveře.

Tak. A je to tady...

Vystrčila jsem hlavu a napůl nešťastně, napůl rozzlobeně, hleděla k velkým dvoukřídlým dveřím.

„Tak teda, dále,“ řekla jsem hlasem plným frustrace.

Dveře se neotevřely hned. Za nimi se ozýval podivný šramot a rozčilené šeptání několika hlasů.

„Dále!“ zvolala jsem o dost hlasitěji, pro případ, že se přeslechli.

Mosazná klika se pohnula, dveře se pomalu otevíraly. Troje ruce najednou dovnitř natlačily vyděšeně se tvářícího Múzáka Edwarda a zase za ním přibouchly dveře. Zůstal stát zády přitisknutý k nim, křídla strnule svěšená.

To jsem mohla tušit, že v tom mají prsty Múzáci!

Kupodivu jsem ale necítila takový hněv, jak bych byla čekala. Při pohledu do té krásné, ale nešťastné tváře, mě přepadly trochu... výčitky svědomí?!

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho úplně krotce.

Viditelně se uvolnil a odvážně vykročil ke mně.

„Ahoj.“

Jak přicházel a pokoj naplňovala jeho vůně, urputně jsem se snažila přeříkávat velkou násobilku. Když byl až u mě, zvládla jsem sotva malou. Posadil se ke mně na postel.

Jedna plus jedna jsou dvě... ( oči...)  plus jedna jsou tři... (uch, ten je zase...) plus jedna jsou čtyři (ty ramena...) koně ve dvoře!!!

Zasmál se.

„Jsem rád, že se nezlobíš.“

To mě maličko vzpamatovalo.

„Zlobím,“ houkla jsem a pro jistotu koukala na své ruce položené na dece. Od prstů jsem pohledem přejela k zápěstí, pak přišlo předloktí a u loktů mi došlo, že nemám žádné rukávy. Honem jsem se koukla pod deku a zděšeně zírala na mini košilku s mini ramínky.

Ou jé... Jak se to... Kdo mě to...

Vrhla jsem po Edwardovi hodně naštvaný výraz.

Chvilku vypadal vylekaně, ale nakonec se usmál.

„To Alice.“

„Bonzáku!“ zasyčel povědomý hlas za dveřmi.

Povzdychla jsem si. Asi bych se prostě měla smířit s tím, že jsem vyfasovala bandu duševně nevyrovnaných Múzáků a přestat proti tomu bojovat.

„Taky si myslím,“ reagoval s úsměvem. Zarazil se. „Teda, s tou druhou polovinou.“

Na moment jsem zavřela oči a praktikovala kontrolované dýchání.

Vždycky jsi tvrdila, že jsi blázen. Tohle tě přece nemůže rozhodit. Leda, že by?!

„Neboj. Nejsi blázen,“ uklidňoval mě honem. „Jenom se ti to zdá, víš?“ Svá slova doprovodil tím svým neodolatelným úsměvem.

„To těžko!“ vyjela jsem na něj. Nemám ráda, když ze mě někdo dělá blbce. „Kdyby to byl sen, věř mi, že TY bys tu nebyl.“

Za dveřmi se ozval hurónský hluboko posazený smích.

„Ty taky ne!“ štěkla jsem tím směrem a rozhostilo se ticho.

Chvíli se na mě zkoumavě díval a potom si přisedl maličko blíž.

„Opravdu?“

To nebylo fér. Zase použil ten svůj medovo-sametový sexy hlas.

Polkla jsem. Jakmile se dostanu do fáze „nic kromě tvých očí neexistuje“ bývá to už většinou ztracené.

„Jo,“ kuňkla jsem.

Zase se o kousek přisunul.

...plus jedna je pět (jsem holka statečná...) plus jedna je šest... (a už to jde do háje ten jeho pohled...) plus jedna je (tak už mi dej konečně pusu...)...

„No sláva,“ zavrněl a nakláněl se ke mně.

Zarazila jsem se.

„Sláva?!“

Měřila jsem si ho značně podezřívavým pohledem. Na moment se zatvářil přesně jako někdo, koho právě načapali s rukama v cizím sejfu. Ovládl se ale hrozně rychle.

„No. Chyběla´s mi.“

Bylo by to všechno moc pěkný, kdyby vzápětí nesklopil oči.

„Ty mi něco tajíš!“ A byla jsem na sebe zase strašně naštvaná, protože můj hlas nezněl ani tak rozzlobeně, jako spíš strašně nešťastně.

Vylekaně se na mě podíval a vzal mě za ruce.

„Počkej! Já si nevymýšlím. Vážně jsi mi chyběla. Nám všem...“ dodal o poznání tišeji.

Hmm... Jak mě mohlo napadnout, že bych si mohla něco začít s mýtickou bytostí. Stejně by to byla pěkná hloupost. Vždyť má křídla.  S těma přece nemůže pořádně... Leda, že by...

Zrudla jsem.

Zasmál se.

„Tak co v tom teda vězí?“ zeptala jsem se podrážděně. Vážně mě přemáhala sebelítost a to fakt nesnáším.

Povzdychl si.

„Když ty se zase naštveš.“

„To si piš, že jo,“ řekla jsem rozhodně. Už jsem, jestli sis nevšim´!

Rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Tak teda jo. Jacobe!“

Tázavě jsem se podívala ke dveřím. Otevřela se obě křídla a dovnitř napochodovala celá suita. Alice, Jasper, Emmett, Rose, Carlisle, Esmé a Jacob. Ten před sebou tlačil malý odkládací stolek na kolečkách a na něm... notebook!

„Tak takhle je to teda!“

Vyskočila jsem celá rozčílená. Edward se pro jistotu klidil stranou. Všichni vypadali tak nějak zaraženě.

A já zjistila, že vlastně nejsem naštvaná.

„Je to dobrý,“ řekl tichým ale jásavým hlasem Jasper. Jen tak, abych nevyšla ze cviku, jsem po něm střelila zamračeným pohledem. Ale zkuste oblbnout čtenáře pocitů. Byla jsem... dojatá.

„Že ti to chybělo, přiznej se,“ zahlaholil bodře Emmett a dal mi přátelskou herdu do zad. Málem mi vyrazil dech.

Zírala jsem na monitor a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. S hrůzou mi došlo, že asi budu brečet.

„Měla jsem pravdu,“ zajásala Alice. „Stejskalo se jí!“

Najednou jsem byla v obležení všech těch krásných tváří a křídel. A bulela jsem...

„Tak už ji pusťte, ať ji neumačkáte,“ ozvalo se vedle mě. Edward Ochranář. Chyběl mu jenom soudek pod bradou.

„To fakt nebylo vtipný,“ bránil se. Skrz slzy jsem se na něj usmála.

„Promiň, to samo.“

Usmál se taky a já pochopila, že se nezlobí.

„Můj sen, jo?“ zeptala jsem se, když mě konečně pustili z objetí.

Přikývl.

Sklopila jsem oči a trošku zčervenalá zkoumavě sledovala své bosé nohy zabořené v huňatém koberci.

„Nechte nás o samotě,“ řekl tiše Múzák Edward. Jacob sice něco brblal, ale zbytek hejna ho snadno zpacifikoval. Za chvíli se za nimi zavřely dveře.

Heboučký koberec mě hladil do chodidel, jak jsem ho – pořád strašně rozpačitá – pročesávala prsty u nohou.

Přišel až ke mně. Jeho ruka jemně pohladila mou paži od ramene až k zápěstí.

„Chtěla bych napsat knihu,“ kuňkla jsem.

Objal mě a já si celá uzardělá položila hlavu na jeho rameno. Krásně voněl.

„Hmm...“ zapředl. „Na to asi pusinky stačit nebudou.“

*****

Slunce už stálo vysoko na obloze, za oknem vyhrávala dechovka (pan Majer každé ráno provádí rehabilitaci ramene za vydatné pomoci Moravanky) a já se blaženě protáhla ve své staré, dávno nepřevlečené posteli. Lehkým, téměř tanečním krokem jsem došla k oknu a sundala moskytiéru.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  Karolka (29.05.2010 14:08)

Bye: Mám v hlavě celou první kapču, tak až budeš ready, dej mi vědět a já ti to pošlu. A vymyslíme si nějaký úžasný upíry.

16)  Bye (29.05.2010 14:06)

Karolko, já už se tak těším (nebo děsím?), až mi ho pošleš!!!!
Nejradši bych SVE zhltla hned teď, ale jsem sama doma (ne úplně sama, s dětma samosebou!), takže devátá to jistí
No, třeba dám něco i přes den
Už se na to fakt úplně klepu

15)  Karolka (29.05.2010 13:57)

Bye: To je móc dobře. Já si sedím na rukách, abych ti zase neposlala infarktový mail.

14)  Bye (29.05.2010 13:48)

Jojo, a nebýt nespolehlivé techniky, byla bych dnes mnohem dál! Už to mám vytisknutý

13)  Karolka (29.05.2010 13:45)

Rose: Dám ti malou nápovědu. Víš, kdy začnu psát? Pozorně sleduj, jak Bye proplouvá sérií SvE. Až se dostane na konec, nastane ten pravý čas. (To je v klidu, Bye. Neboj. Nenudím se. )

12)  Rosalie7 (29.05.2010 13:30)

Opravdu nádherný, Karolko! Jsem ráda, že jsi sundala moskitiéru a znovu začneš psát, protože mnozí mají už absták z nedostatku tvých příběhů

11)  Krikk (29.05.2010 11:15)

Co další díly?

9)  Amisha (29.05.2010 06:29)

No ty v... ehm, prý roztomilé?! Já se tu fakt válela smíchy. Ty jsi naprosto úžasná a a a geniální a zvedla si mi neuvěřitelně náladu.

8)  Lipi4 (29.05.2010 01:34)

Dokonalé a skvělé , ale místy mi to lehce připomínalo Minie asi jsem blázen no jasně ono bylo áchání .

7)  Michangela (28.05.2010 23:46)

6)  Nebraska (28.05.2010 23:11)

Víc než pusinky?!
a mně jen masírujou ztuhlá ramena a šíji!
Něco je špatně!

(Kuju )

4)  Hanetka (28.05.2010 22:33)

Juj! A Múzaci že nejen líbají? To se budu muset zeptat! Mimochodem, napadlo mě, že Múzáci by mohlo být i označení pro členy skupiny Muse... že?

3)  ambra (28.05.2010 22:33)

To mi ženská nedělej! Tušíš vůbec, jak je to šílené, když se máš nahlas chechtat a do toho dojímat?!? Čtyři koně ve dvoře a teda s tou druhou půlkou + asi ještě tak 99 vět mě složilo takto a ty mi pak jako oznámíš, že to zašlo až... no ZA pusinky??? To nebude knížka, to bude další sága!!! Nááádhera Karolko, jsem na kašičku...

2)  sfinga (28.05.2010 22:15)

Karolko, júúúúú. To se ti vážně povedlo. Jenže teď z toho tvého snu neusnu já

1)  sakraprace (28.05.2010 22:12)

Jsi neuvěřitelná, Karolko.
Nádherné, neskutečně jsem se bavila. Ale ten sen ti strašně závidím.

«   1 2