12.05.2010 [09:45], Nebraska, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 3757×

Bella by něco chtěla a Edwardovi se do toho moc nechce. Pomůže jí Jacob, nebo ji nechá na holičkách? :-)

„Edwarde?“ začala jsem opatrně. Přestal se mi pobírat ve vlasech:

„Ano?“

„No, víš, napadlo mě, že když tak často chodíš do lesa, jestli máš třeba pak po lovu čas ještě na něco jiného.“

„Co přesně máš na mysli?“ podíval se na mě trochu překvapeně, ale hodně pobaveně. Určitě jsem zrudla, protože se rozesmál nahlas, ale naštěstí jen tak potichu, aby nevzbudil Charlieho.

„Myslela jsem, že když jdeš zpátky z lovu, mohl bys mít čas se trošku porozhlédnout,“ vypadlo ze mě. Vůbec jsem nechápala, proč jsem tak nervózní. Nechci po něm nic neslušného, jen jsem na to prostě dostala chuť! Rozpačitě jsem si skousla ret. Edward už se teď tvářil spíš podezíravě a vůbec netušil, která bije.

„Pokud bych zpomalil, pravděpodobně bych měl čas se porozhlédnout. Ale pořád ještě nevím, kam míříš, lásko.“

„No, já totiž mám už asi tak týden chuť,“ začala jsem trochu zmateně, protože mi přišlo trapné po něm chtít něco takového. Jenže když já sama nemůžu, nedá se dělat nic jiného. „Teda, já bych si to zařídila sama, ale tys mi zakázal chodit samotné do lesa a navíc pořád brkám a když bychom to dělali spolu, tak bych ti nestačila!“

„Bello, prosím, už to dokonči!“

„Takže mám už týden chuť na smaženici a potřebovala bych, jestli by ses mi mohl podívat po nějakých houbách,“ vypadlo ze mě konečně. Vypadal hodně překvapeně, ale z nějakého důvodu se mu i viditelně ulevilo. Co čekal, že řeknu?

„Po houbách?“ zopakoval pak pomalu. Přikývla jsem. „Jako že ti nasbírám houby na smaženici,“ řekl ještě jednou, asi aby si to ujasnil. Znovu jsem přitakala. Pak se rozhihňal absolutně nemužným smíchem, snažil se ho tlumit o polštář a pak o mé vlasy a já si připadala jako trubka a jen jsem s úšklebkem čekala, až ho to přestane bavit.

„Ech, Bello,“ oddechl si, když konečně přestal. „Jsi jediná osoba, kterou kdy napadlo poslat upíra na houby! Tohle až řeknu doma!“

„Myslela jsem, že když máte ty skvělý smysly a stejně se po tom lese pořád poflakuješ, že bys mohl, ale jestli se ti do toho nechce, tak nevadí,“ brblala jsem uraženě.

„Já se ti po nich klidně podívám, miláčku, jen jsi mě prostě zaskočila. A překvapila,“ uklidňoval mě. Chtěla jsem být ještě chvíli naštvaná, ale jeho rty mi nedaly šanci.

„Chceš nějaké barevné? Nebo ty bílé?“ zeptal se ráno.

„Cože?“ zívla jsem rozespale.

„Ty houby, mají být barevné, nebo takové ty bílé kulaté?“ opakoval trpělivě. Zamračila jsem se a hledala jsem v jeho obličeji stopu po nějakém smíchu nebo pobaveném výrazu, ale tvářil se úplně vážně.

„Edwarde Cullene,“ vrtěla jsem nevěřícně hlavou, „ty nevíš, které houby jsou jedlé?!“

„Kdybys viděla ten jeho výraz, Bells!“ smál se Jacob chvíli po tom, co si mě vyzvedl u hranice. Zamračenému Edwardovi jsem chtěla zamávat, ale nasedl do Volva a uraženě odjel pryč. Prý kdybych mu dala trochu času, nastudoval by si atlas hub! Raději jsem zavolala Jakeovi a domluvila si procházku s ním. Edward sice chvíli vrčel, ale nakonec souhlasil.

„Já ho viděla, byla jsem tam před chvilkou taky, pamatuješ?“ uklidňovala jsem ho a vzápětí zakopla o větev. Kdyby mě Jacob nechytil, už bych se válela v jehličí. „Prima. Proto jsem nechtěla jít na houby sama,“ zlobila jsem se.

„Jsem rád, žes mi zavolala. Houby najdem během chvilky a pak si uděláme smaženici u nás. Billy bude mít radost, že tě uvidí. A kdybychom jich našli fakt hromadu, můžeme pozvat i kluky!“ napadlo ho, ale pak se podíval na můj minikošíček a došlo mu, že do něj se nálož hub pro smečku opravdu nevejde. „Ty si moc nevěříš, viď?“ chechtal se. Plácla jsem ho do zad.

„Nemůžu za to, ty houby musej někam mizet, nebo tak něco,“ vysvětlovala jsem. „Když mě vzal s sebou Charlie naposledy, šel za mnou a jen sbíral to, co jsem údajně přehlédla. Přísahám, že tam žádný houby nebyly!“

„Počkej chvilku,“ smál se a zmizel za křovím.

„Jakeu? Co děláš?“ nechápala jsem, ale pak se z roští vynořil obrovský červenohnědý vlk a přátelsky do mě žďuchnul čumákem.

„Aha, tohle jsi myslel, když jsi říkal, že houby najdeme rychle,“ došlo mi. Zvedl koutek tlamy a mrkl. Pak zhluboka nasál vzduch do nozder, otočil se a někam odběhl.

„Nechoď daleko!“ volala jsem za ním. „Ať mě neztratíš!“

Odpovědí mi bylo veselé štěknutí. Jistě, že mě neztratí, kdyžtak mě vyčuchá. Rozhlédla jsem se kolem sebe po mechu a hledala nějaké hnědé kloboučky. Kdybych aspoň půlku koše našla! No dobře, tak tři houby! Alespoň jednu! Hele, támhle! To je určitě klouzek! Jak jsem se rozeběhla k pařezu, zamotaly se mi nohy a zapadla jsem do kapradí. Kousek od tváře trčel do vzduchu klacek. No, ještě abych si něco udělala! To by zas Edward vyhrožoval bojem!

Najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Jacob se vrátil a zuby mě chytil za bundu, aby mě postavil. Oprašovala jsem si špinavé ruce a děkovala mu. Odfrkl si a kývl hlavou kousek napravo. Podívala jsem se tím směrem a fakt tam byly! Malá hromádka, tak deset hub, ale krásných! To by na malou smaženici klidně stačilo! S širokým úsměvem jsem k nim došla a jednu vzala do ruky. Bylo to odporně mokré a tak nějak slizké, jako kdyby se po houbě prošlo stádo slimáků. Udělala jsem zhnusený obličej a podívala se na Jacoba:

„Fuuj, tys je oslintal!“

Naklonil hlavu na stranu a vypadalo to, že na něco čeká. Pak mi to docvaklo:

„Aha, tys je vlastně neměl jak přinést...“ Souhlasně zamručel.

„To je ale hnus, Jakeu,“ zamračila jsem se. „Dají se vůbec jíst?“ Chechtavě zaštěkal. Určitě si myslel něco o tom, že jsem cimprlich. Skvělý. Upír se mnou na houby nejde, nepřinese mi je, vlkodlak je přinese v hubě a celý oslintaný. Nemám to jednoduchý.

„Můžeš mi je vyčuchat a já je pak seberu!“ napadlo mě. Zatvářil se otráveně, ale poslušně šel přede mnou. Většinu času měl čumák těsně u země a u každé houby počkal, až ji seberu a dám do košíku. Během půl hodinky jsem měla, co jsem chtěla. A spadla jsem jen dvakrát.

„Kdybys nebyla tak upejpavá, už jsme mohli jíst,“ šklebil se, když se přeměnil zpátky.

„Kdybys hned nemizel do roští, mohli jsme si při tom hledání povídat,“ oplatila jsem mu to. Došli jsme k jejich domu a za Billyho dohledu jsme si vyrobili úžasnou smaženici.

„Spokojená?“ zeptal se stále ještě trochu uražený Edward, když si mě vezl domů. Seděla jsem v autě a skoro nemohla dýchat.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ne?“ podíval se na mě překvapeně.

„Strašně jsem se přejedla,“ zakňučela jsem. „Asi mi bude špatně.“

Edward protočil zlaté oči nahoru:

„To máš z toho, že jíš takový hnusy, lásko!“

„No, to říká ten pravej!“ ušklíbla jsem se a snažila se nemyslet na břicho nacpané k prasknutí.

„Jestli mi tě přiotrávil, tak ho zabiju,“ vyhrožoval o něco později, když mě balil do dek a lehal si ke mně.

„Neboj, Indiáni mají tohle v malíku,“ mávla jsem rukou.

„Já už taky,“ zašeptal po chvilce. „Těch hub není zas tak moc, prošel jsem si atlas. Příště můžeme jít spolu a psisko nechat v boudě.“

Miláček žárlivej...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  HMR (24.12.2011 21:52)

Posté zas a znova

9)  Carlie (02.09.2010 22:27)

Parádní nápad, dialogy, děj, vtipné, milé!
Nejvíc jsem se smála u:
"Chceš nějaké barevné? Nebo ty bílé?“ zeptal se ráno."
a:
pak se podíval na můj minikošíček a došlo mu, že do něj se nálož hub pro smečku opravdu nevejde. „Ty si moc nevěříš, viď?“ chechtal se.

3)  Eleanor (12.05.2010 10:55)

Tak tohle bylo fakt vtipné

2)  magorka (12.05.2010 10:13)

Tuhle povídku mám moc ráda. Sice je v ní můj oblíbený, protože věčně optimisticky naladěný Jacob za blbce, ale sekne mu to A dobré ráno Nebrasko

1)  ambra (12.05.2010 10:04)

Co věta, to perla. Po Šatech a Mambě už jsem byla trochu připravená, ale při posílání upíra na houby jsem to vzdala a chechtala se zase jak idiotek až do posledního písmenka

1