03.06.2010 [12:00], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 104×, zobrazeno 18525×

Zazvonil zvonec...

Bylo krátce po rozednění. Nebe bylo zatažené, ale Alice přísahala, že odpoledne vyleze sluníčko a bude hezky až do večera.

Jim vedle mě popotáhl nosem. Missie po mé pravici obrátila oči vsloup a lehounce zavrtěla hlavou.

„Já to viděl,“ řekl Jim dotčeně.

„Promiň, ale já odcházím,“ zabručela Misty a obrátila se k východu. V tuhle brzkou hodinu tu nikdo nebyl, tak si mohla dovolit radostně poposkočit. Těšila se na večer. Já taky.

„Takhle se na hřbitově nehopsá!“ křikl za ní Jim.

„Na hřbitově se taky neječí!“ vrátila mu to. Vyčítavě se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny.

„Aspoň jednou za rok by se mohla chovat s trochou úcty, ne? Jenže ona ne. Pořád si z toho dělá srandu. A Dean ji v tom podporuje. Will taky. Ty taky!“ remcal.

„Já ne,“ odpověděla jsem automaticky, ale nepodařilo se mi zakrýt úsměv.

„A jako vrchol všeho si naplánujou svatbu přesně na to samý datum!“ rozhodil rozčileně paže.

„Musíš uznat, že to má jistou logiku. Že bude konečně co slavit,“ namítla jsem. Zamračil se na mě. Pak zase sklopil pohled k náhrobku.

Světlý mramor, černá písmena, umělecký ornament v levém spodním rohu. Nathan Stevens. Datum narození, datum úmrtí. Vždy tě budu milovat. A hromada kytic. Jeden věnec, od Jima. Rudé růže a na stuze Navždy tvůj. Kýč jako prase.

„Ale je to krásnej hrob, viď?“ zeptal se zasněně.

„Jo, hezky jsi ho vybral,“ pochválila jsem ho.

„Natovi by se líbil,“ konstatoval. Tím jsem si nebyla tak jistá.

„Stejně je to prevít!“ zlobil se najednou. „Tohle se přece nedělá!“

„Jime,“ začala jsem a chtěla jsem ho uklidnit, ale hned mě zarazil:

„Ne, nic mi nevysvětluj. Nechci to slyšet. Tohle se prostě vážně nedělá!“

Už tři roky si na tomhle místě přehráváme v podstatě identický rozhovor. Každý rok nakoupíme hromadu kytek, Jim nějaký okázalý věnec, a jedeme na Natův hrob. Aby tu pak Jim mohl brblat a zároveň se dojímat a áchat nad tím, jak moc krásný ten hrob je.

„A stejně se tam ta vaše kytka nehodí!“ zakončil svou rozzuřenou řeč. Jako každý rok. Jedině Esmé dokáže vybrat kytici tak, aby krásně doplňovala mramor, písmo, ornament a Jimovy růže. My ostatní jsme prostě neumělové. Už jsem si zvykla.

„Příští rok můžeš objednat kytku i za nás,“ nabídla jsem mu. Tvář se mu rozzářila nadšením.

„Tak jo! A taky bychom měli vymyslet, jestli se nechám pohřbít k němu, nebo si pořídím vlastní hrob!“

„Jsi vážně, ale vážně morbidní,“ otřásla jsem se. Jim se lehce usmál a opravil mě:

„Dekadentní, Minnie. Výstředně dekadentní. Navíc – tohle je běžný koloběh života. Nejdřív se staráš o to, jak vypadáš. Pak o to, jak vypadají ostatní. A nakonec musí dobře vypadat tvůj hrob, víš?“

Náš malý filozof.

Vracela se Misty.

„Will vzkazuje, že jestli okamžitě nepřijdete k autům, odjedou bez vás. Dean sice zkoušel tvrdit, že mámu tu nechat nesmíme, ale byl přehlasován.“

„Tak šup,“ vybídla jsem Jima. „Nehodlám tu trčet. Těším se na hosty.“

Naposledy přecitlivěle vzlykl, pohladil náhrobek a nasadil si sluneční brýle. Vyčkávavě se na mě podíval. Netušila jsem, co zase je.

„Nabídni mi rámě, ne?“

Aha, on vlastně stále trpí. S povzdechem jsem pokrčila loket a on se do mě zavěsil. Misty se ušklíbla, ale nakonec přistoupila na jeho hru a vzala ho z druhé strany.

„Škoda, že tu nikdo není. Určitě vypadám skvěle,“ utrousil. Nekomentovala jsem to.

Před branou hřbitova, který ležel ve městě, kde nikdy nikdo z nás nepobýval, ale hřbitov Jim vybral ve výběrovém řízení podle fotek na internetu, stála dvě auta s tmavými skly. Will a Dean se pobaveně opírali o jedno z nich, ruce založené na prsou.

„Užili jste si to?“ mrkl na mě můj muž. Otráveně jsem zavrtěla hlavou.

„Já tě vidím!“ sykl Jim. Dean se ušklíbl.

Na kapotě druhého auta ležel Nat. Usmíval se.

„Moc se netlem,“ zpražila jsem ho. „Víš, co jsem si všechno musela vyslechnout?“

„Já to slyšel,“ přikývl. Jim ho dál naschvál ignoroval a čekal, až se mu Dean uhne, aby si mohl sednout do auta.

„Měli bychom zařídit, aby na ten hřbitov spadl meteorit, nebo tak něco,“ zabručela jsem. „Vážně sem nehodlám jezdit příštích padesát let.“

„Minervo!“ houkl Jim z auta. „Ty sem budeš jezdit pořád! Všichni sem budeme jezdit pořád!“

„No, hlavně ty, až budeš taky oficiálně mrtvej,“ prskl po něm Nat. „Jsi vážně úchyl, jezdit na můj hrob a ještě dělat scény kvůli tomu, že já k němu odmítám chodit!“

„Kdybys měl trochu citu, šel by ses tam podívat!“ ječel Jim. „Vybral jsem krásnej!“

„Mě to nezajímá! Nikdo se nechodí koukat na svůj hrob!“ nedal se Nat. Trpělivě jsme čekali, až se dohádají. Už jsme byli zvyklí. Já byla zvyklá už předtím a rodina si prostě zvyknout musela. Navíc nás ty jejich žabomyší války docela bavily.

„Nikdo živý se nechodí dívat!“ opravil ho Jim. „A ty živej nejseš!“

„Co je to za argument?“ nechápal Nat. Pak rezignovaně mávl rukou a zadíval se k lesíku za hřbitovem. A na tváři se mu objevil úsměv.

„Ne!“ vyjekla Misty. „Musíme jet! Nechci zmeškat vlastní svatbu!“

„Bez vás nezačnou,“ ujistil ji Nat. Slezl z kapoty. „Navíc je to jen malej zajda,“ dodal a zazubil se na nás. Dívala jsem se do těch zlatých očí a věděla jsem, že krátký sprint, zakončený osvěžujícím zajícem si prostě nenechá ujít. Miloval běh.

Zmizel k lesu a k nám se nesl jeho nadšený smích.

Jim vykoukl z auta, sundal si brýle a podíval se za ním. Povzdechl si. Zavrtěl hlavou. A pak se na mě podíval:

„Je sladkej, viď? Miluju ho, když je takhle rozpustilej.“

I on měl zlaté oči.

Před polednem jsme byli doma. V novém doma. Když River zahodil hlavu tamté upírky v Oregonu, nevědomky určil naše nové působiště. Pár mil západně od Springfiledu, ve Willamettském národním parku, stál nový, stejně dechberoucí dům. A kousek od něj menší, opět neuvěřitelně okouzlující dům pro hosty. V něm si lebedili Jim a Nat, aby se mohli o samotě dosyta... vyhádat. A ještě kousek hlouběji v lese stál srub, kde žil jeden vlk a jedna poloupírka. Jako vždy, ve Springfieldu nemohla chybět kovárna. Tentokrát jsme ale ani neřešili, kolik má pater. Tak nějak jsme byli ve velkém domě spokojení.

„Jsme doma!“ křikl Jim úplně zbytečně, jen co jsme zastavili. Vyběhl ven jako tajfun a vřítil se do domu, aby se mohl se všemi přivítat a zjistit, kdo z hostů už dorazil. Prakticky okamžitě byl zpět, hlásil, že jsou tu už všichni, jako úplně všichni včetně těch divnejch metalistů, a zmizel směrem k domu pro hosty.

„Metalisti?“ nechápal Dean. Snažila jsem se tvářit vážně, ale bylo mi jasné, kdo přesně mohl vypadat v Jimových očích jako fanoušek takové hudby. Dlouhovlasí upíři v černém.

„Volturiovi,“ vysvětlila jsem. Dean hýkl smíchy a Will regulerně podklesl v kolenou, jak moc se řehtal. Za zády se mi objevil Edward a ani se nesnažil mluvit potichu:

„Aro je naprosto konsternován. Sedí v obýváku a bojí se pohnout. Caius rozhořčeně vzpomíná na staré dobré časy, kdy by nás za tohle mohl nechat zabít, a Marcus si prohlíží Esméinu zahradu.“

„Takže se v podstatě bavěj, ne?“ ušklíbla jsem se. Když Carlisle navrhl, abychom v rámci zachování dobrých vztahů pozvali Volturiovi, nejdřív jsem byla proti. Měla jsem radost, že jsou mimo a nemají na nás žádný vliv, tedy pokud bychom neporušili právo nějakým zásadním způsobem, a zvát si je domů na svatbu vlastní dcery se mi vážně nechtělo. Ale nakonec to byl Will, kdo mě přemluvil. Tvrdil, že Ara náš způsob života určitě překvapí. A měl pravdu.

Vešla jsem do domu, který byl plný sem a tam pobíhajících upírů. Možná to všechno byla jen Alice, která se hýbala tak rychle, že ani mé oči ji nedokázaly zachytit. Na pohovce stále ještě seděl Aro a na první pohled bylo vidět, že se necítí úplně dobře. Při každém nečekaném zvuku, tedy v podstatě pořád, sebou škubl a zvedal koutek v obranném zavrčení.

„Ahoj Aro, jak se máš?“ kývla jsem na něj. Chvilku na mě zíral a nejspíš přemýšlel, jestli mě může roztrhat, ale pak se za mnou objevil Will a Aro lehce kývl hlavou.

„Nemusíš do něj rejt, lásko,“ špitl mi Will do ucha.

„No dovol? Já se jen snažím být milá!“ bránila jsem se.

„No právě!“ smál se Will. „To je podezřelý.“

Prošla jsem domem na nazdobenou zahradu a překvapeně sledovala Marcuse, který voněl k orchidejím ve skleníku. Vida ho. Kdyby pořád nemlčel, možná by byl prima. Vlastně – možná je prima, protože mlčí. Zamávala jsem na Kate a Garretta, kteří vyprávěli nějakou veselou historku Jasperovi. Rose proběhla okolo mě chytit Misty, aby se mohly pustit do příprav nevěsty. Mávla jsem na Eleazara a Carmen, kteří byli zabráni do hovoru s Carlislem, a pak se ke mně přiřítila Angela.

„Tebe vidět mi vždycky zvedne náladu!“ informovala mě a pak mě objala. „Řekni něco!“ vybídla mě. Tvrdila, že jsme prakticky stejné. Měla jsem ji ráda.

„Vdává se mi dcera, hustý, ne?“ křenila jsem se. Angela nadšeně kývala.

„Vidělas toho páprdu, jak je zmatenej?“ chechtala se. „A albín je úplně mimo! Vsadím se, že nepozorovaně odjedou, nasednou do tryskáče a už se nikdy nevrátěj! Marcuse vám tu nechaj jako dáreček.“

Ve skutečnosti byla největším dárečkem Angela. Byla první upírkou v historii, ktreré Aro dovolil odejít z Volterry jen proto, aby od ní měl pokoj. A co provedla s Felixem – neuvěřitelné. Ten stál kousek od nás a tvářil se, že tam vůbec není. Přestože byl volný, přítomnost jeho mnohasetletých šéfů ho znervózňovala.

„A mrkej na Tanyu, docela odvážná, přivést ho sem, co? Možná odejde zase singl, cheche!“ bavila se Angela. Pátrala jsem po blonďaté kštici a uviděla Tanyu úplně stranou a její Daniel si nevšímal nikoho kromě ní. Voněl příjemně. Měl štěstí, že pod svícnem je největší tma. V domě plném upírů se mu nic nestane.

„Konečně, že?“ řekl vedle mě tiše Edward.

„To jo, mám po žárlení,“ přikývla jsem. Byla jsem si jistá, že mi to vůbec chybět nebude. Pozorovala jsem Taynu a jejího lidského přítele a byla jsem ráda, že konečně pochopila, že když mezi upíry pšenka nekvete, je načase se podívat jinam. Už dřív si užívala s lidskými muži, ale nenapadlo ji, že by to mohlo mít delšího trvání, až teď. Netušila jsem, jestli ho přemění nebo ne. A bylo mi to jedno. Hlavní byla její spokojenost. Jejich.

Z domu se ozval hysterický ženský pláč a Edward tiše zaúpěl. Na zahradu se vyřítil Emmett a pokusil se schovat za Kate.

„Dělej! Muč ho! Udělej mu něco!“ vybízel ji, když se po něm vrhl rozzuřený Jacob. Chvilku se pokoušel svého upířího příbuzného chytit, ale když Nessie zavolala jeho jméno, okamžitě běžel za ní.

„Co jsi zas provedl?“ zeptala jsem se. Emmett se vesele uchechtl:

„Konečně jsem vymyslel, jak tomu malýmu budeme říkat. Co bude za rasu, víš? Bude udlák! Chápeš? Upír – vlkodlak – udlák!“

„Nessie se to vůbec nelíbí a bojí se, že to malému zůstane,“ informoval mě Edward. „Proto ta scéna. A taky proto, že bude vypadat tlustě. A že jsou všechny přítomné hezčí, než ona.“

„Brrr,“ oklepala jsem se. Nesiiny těhotenské nálady byly vážně peklo. Záviděla jsem Misty a Deanovi, že odjedou na líbánky a budou mít na chvíli pokoj.

„Tys byla taky strašná,“ připomněl mi Edward.

Nemusíš mi to připomínat. Jsem ráda, že mě to nepotkalo víckrát.

„Udlák je dobrej,“ brebentil si Emmett. „Horší to bude s malým Eaglem. Tam fakt nevím. A je divný, že nic nenapadlo ani tebe, Minnie. S tou tvou fantazií, pche.“

Malý Eagle v břiše své matky právě přišel z kuchyně. Jisti jsme si byli jen tím, že bude žrout po rodičích. River vypadal absolutně spokojeně. Řídit firmu z La Push šlo stejně dobře, jako z Anchorage. Když ho tam tenkrát Jacob vzal a River se po vystoupení z auta otiskl do Leah, znovu jsem si říkala, jestli se mi to všechno nezdá. Nezdálo.

„Chápeš, co tím myslím? Bude z něj lítací vlk? Orel se zubama? Ani vlorel, ani orlk nezní moc dobře,“ přemítal Emmett nahlas. River se smál a Leah si velkého upíra měřila naprosto klidně. Asi byla ještě málo těhotná na to, aby se z Emmetta hroutila.

Chtěla jsem se vrátit do domu a podívat se, jestli Misty nepotřebuje pomoc a záchranu od tet, ale zezadu mě objal Will a já se spokojeně přitiskla k jeho tělu. Edward řekl:

„Bella je mírní. A Misty si nedá líbit nic, co by se jí nezdálo.“

Bezva. O starost míň.

„Což mi připomíná,“ podíval se na mě Edward, „dodělal jsem korekturu Větrolamu. Vážně si to nechceš rozmyslet? Skončí to tak... Špatně?“

Pokrčila jsem rameny.

„Myslíš, že by spolu měli žít šťastně až do smrti? Vůbec se to tam nehodí. Happy endy se přece normálně zas tak často nedějou. Šťastně končej leda pohádky.“

Will se otřásl tichým smíchem a Edward na mě něvěřícně vykulil oči.

„Promiň? Happy endy se nedějou? A co my? Co tohle všechno?“ ukázal rukou od domu na zahradu.

„Rozhlídni se, Edwarde. Upíři, co nepijí lidi. Poloupíři. Vlk, orel. Jasnovidka, čtenář myšlenek, živej projektor, rádio. Tři tisíce let starej vladař. To ti nepřijde jako pohádka?“

Will mě pevněji sevřel a Edward zamyšleně sledoval ruch kolem nás.

„Vidíš, takhle jsem na nás nikdy nemyslel...“

Z domu se ozvala Alice:

„Jestli se všichni okamžitě nepůjdou obléct, budu zuřit!“

A hned vzápětí Jim:

„Já taky!“

„Nech toho, nebo tě kousnu!“ zahučel z opačného konce přízemí Nat.

Musela jsem se usmát.

Asi o nás napíšu.

„Byl by to trhák,“ přikývl Edward.

Jo, to byl.

Konec

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6

4)  Ree (03.06.2010 12:16)

A ještě potlesk Hanetce!

3)  Hanetka (03.06.2010 12:12)

A je to trhák! Je a je!

Jenom škoda, že to končí,
že se s námi Minnie loučí,
bude mi tu strašně chybět.
Asi bych se měla stydět,
ale já už steskem kňučím,
smrkám, brečím, vzdychám, skučím.
I když - o čem by to bylo,
kdyby to dnes neskončilo?
Všichni jsou tu spárovaní,
každý pán tu má svou paní,
záporáci polepšení
v úsměvu tu zuby cení,
a tak zvoní velký zvonec,
že je té pohádky konec.
Jenom jednu poznámečku
dovolím si na konečku -
doufám, že tvá chytrá hlava
v přemýšlení neustává,
něco nového zas chystá
brzy přidat v tato místa.
Neboť tvoje psaní žije -
dobíjí mi baterie.

2)  Silvaren (03.06.2010 11:38)

ááááách hmmm, to bylo pohlazení po dušičce. Happy end na všech frontách.
Jsem ráda za Nata a Jima a vlastně za všechny. Bude se mi po vás stýskat. Mějte se...

1)  Ree (03.06.2010 11:19)

Áááááááách a fňuk
Konec. Vážně? Nechceš si to rozmyslet? Jsem si jistá, že ještě jeden dlouhý svatební den by jsi dala
Dobře, tak ne. Ovšem vážně netuším, co ti mám napsat. Poslední komentáře mi nikdy nešly.
Tak to asi vezmeme od začátku, ne?
Když jsem poprvé viděla název téhle povídky, na jednu stranu mě to táhlo, ale na druhou zase moc ne, další rozečtená povídka a ještě k tomu s novou postavou...
Jenže Ajja do mě hustila tak dlouho, až jsem se do toho pustila. A už po prvních pěti odstavcích jsem litovala, protože jsem věděla, že se od ní už nikdy neodtrhnu
Minnie mě dostala už jak mluvila s Jimem. A Nath hned po ní. A potom Edward. A Nessie. A Jacob.
Snad pokaždé jsem dostala záchvat smíchu, když Edwardovi říkala Rozcuch!
Vážně mě zajímalo, jak to vyřešíš, a vážně jsem si myslela, že se do ní taky zamiloval.
A potom přišlo grilování, zjištění, že je to vlastně "jen" otcovská láska a taky Minniino zjištění o upírech. Její vodopád, její zhroucení, když se jí předvedl Emmett a její druhé zhroucení, když jí Jacob podal pac. Taky bylo úžasné provokování Edwarda krvavými steaky Všechny dílky byly tak vtipné a potom přišla ta smutnější část, kdy mu vyprávěla o svém dětství. Ale ty vážně neumíš dělat smutné konce kapitol. Teda, to jsem si myslela.
A potom přišel Will. Ten úžasný, krásně vonící, s nádherným hlasem a tělem, rádio, kterého jsem milovala hned po jeho větě "Miluju tě, Minnie." Upír, na kterého neměl ani Edward a že jsem ho v tvé povídce milovala tisíckrát více než jinde. Myslím, že když někde uslyším větu "Miluju tě." Ihned se mi vybaví odpověď "Jdi do háje." Na to asi nezapomenu
A přišla banka. A byl průser. A Will byl úžasný. A Minnie krásně nervózní, když měla jít do postele a nevěděla jestli dostane pusu. A Edward zase superní, když se smál jejím myšlenkám.
A Vánoce. Stromek, Emmett, chaos, větší dům, Jacobův punč, první pusa a Edwardovo "Nauč se recitovat, Minnie!" A bar a první polibek
A ty dárky byly taky nádherné.
Požádání o ruku a potom se z Myšky stala první povídka, kde jsem nesnášela Alice.
Bosiin porod byl taky skvělý, Minn byla skvělá. A Willovo "Ne, nechceš dítě." To bylo vážně na roztrhání.
Akorát mi potom bylo smutno po klucích. Ale upgradovaná Minnie to ihned předčila. Perfektně jsi dokázala napsat, jak funguje jejich mozek. A její myšlenky byly taky úžasné Chtěla jsem být Edwardem
A Tanya, vážně ji nemám ráda. A je dobře, že se Minnie nenechala vytočit
A Dean. Další sladký upír do jejich rodinky. Akorát mě mrzí, že jsi nepopsala to, jak se dali s Missie dohromady
Jenže tím ty šťastné chvilky skončily a ty jsi jim pěkně zavařila. A líbilo se mi, jak jsi se vyhla bitvě. Ale co měl znamenat dnešní začátek kapitoly? Věděla jsem, že to má být happy end, ale... ono to i tak trochu hlodalo. Každopádně nechat si Jima s Nathem jako upíry bude asi taky o držku Ale Alice alespoň bude mít s kým chodit na nákupy
Takže sečteno podtrženo, byla to vážně úžasná povídka. Stvořila jsi plno úžasných upírů a lidí a poloupírek a vlkodlaka... Minnie a její rýpací mánie, Edward a jeho starostlivost a reakce na Minniiny myšlenky, dokonce i Jacoba, kterého jsem do té doby nemusela. Will a jeho zamilovanost a oddanost Minnie. Emmetta, který byl ještě víc střelený, než obvykle. Jima, toho bláznivého kamaráda a Natha, který ho vždycky mírnil. Misty, to nejlepší dítě s hrnečkem a kachničkou. Deana, flegmatika, kterému nebyla jedno jediná věc - Missie. A taky Angelu, stejnou rýpalistku, jakou byla Minnie.
Takže za všechny tyhle a vlastně za úplně všechny ti mooooooc děkuju a posílám plno pusinek a srdíček. A vážně se těším na další povídku
PS: Metalisti mě dostali do kolen

«   1 2 3 4 5 6