01.06.2010 [15:30], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 38×, zobrazeno 8489×

Nahoru a dolů.

„Přísahám, že jestli vybuchneš v přímém přenosu, dojdu tam a zabiju tě!“ vrčela jsem Riverovi do tváře. Zakřenil se na mě a slavnostně pronesl:

„Slibuju, že nevybuchnu.“

A pak vesele dodal:

„Ale byla by to nejlepší reklama pro studio, ne? Hleďte, náš šéf si došel pro cenu a pak ukázal nejnovější trik jeho firmy – skoro to vypadá, že se proměnil v obrovského orla!“

„Možná tě zabiju už předem,“ pokrčila jsem rameny a lehce do něj šťouchla, takže se svalil na hotelovou postel.

„Neměla bys ho zabíjet,“ zasáhl Will. „Co pak s tou mrtvolou? Jak ho odsud dostaneme?“

„Necháme ho tady a kolem rozházíme lahvičky od léků,“ napadlo mě. „Titulky budou hlásat, že neunesl slávu a předávkoval se, ne?“

„Jen si ze mě dělejte srandu!“ ksichtil se na nás River, ještě stále vleže. „Prostě mi závidíte. Taky byste chtěli výroční cenu Unie speciálních efektů!“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Will.

„Fakt ne,“ napodobila jsem ho. River se podezíravě zamračil.

„Sebereme ti tu tvoji, vrabčáku!“ mrkl na něj Will.

„Jo!“ souhlasila jsem. „Budeme tě šikanovat a budeš ji muset navalit!“

„Proč já si nevybral někoho normálního?“ předstíral River, že uvažuje nahlas. „Proč jsem neletěl k někomu, kdo má aspoň trochu rozumu?“

„Protože nás máš rád, přece!“ připomněla mu Misty, která právě vylezla z koupelny v malých černých šatech a vypadala nádherně. River měl možnost si s sebou vzít jednu osobu jako doprovod, a doma se losovalo, kdo půjde. Misty měla velkou radost, že vyhrála, ale Dean na protest zůstal doma a ani s námi neletěl do Los Angeles. I tak tu v podstatě byl, protože Misty mu volala snad každou půlhodinu a hovor vždy začínala vemlouvavým Ahoj bručounku. Jak šlo o Misty, Dean přestával být flegmatikem.

A když jsme se pak vrátili domů a Misty Deanovi přivezla jeden z mnoha bulvárních plátků, kde byla vyfocena s Riverem pod titulkem Jeden z nejkrásnějších párů Hollywoodu – a ani jeden z nich není herec!, Dean prkenně vstal a i s novinami odešel ven, odkud se ozval děsivý řev. Zpátky přišel o chviličku později, už s úsměvem. Dělal, jako že se vůbec nic nestalo, ale v droboučkých světlých kousíčcích na jeho oblečení a ve vlasech jsme všichni dobře poznali noviny, rozcupované na atomy.

Misty to přišlo roztomilé.

Byla jsem si jistá, že tohle naše dcera nemá ani po jednom z nás.

Dovedla jsem si představit, že takhle strávím věčnost. S touhle rodinou, v tomhle složení.

Jenže někdo mi chyběl. Pořád. Vlastně čím dál víc. Poprvé jsem si pořádně uvědomovala konečnost lidského života. Za poslední půlrok vypadal Nathan při každé naší návštěvě hůř a hůř. Lidské oko to podle mě nebylo schopné zachytit, ale já věděla, že je něco špatně. Jeho pokožka získala lehounký nádech do šeda. Hodně zhubnul, přestože se pořád cpal v Broucích a švábech. Byl unavený, občas po nás nečekaně vyjel. Hned se omluvil, ale... Nebyl to úplně Nat.

Viděl to i Will. Necítili jsme, že by voněl jinak. Ale něco bylo špatně.

„Kdys byl naposled u doktora, Nate?“ zeptala jsem na rovinu, když mě seřval kvůli tomu, že jsem odmítla dezert. Hosté od ostatních stolů se na něj překvapeně otáčeli, personál nechápavě sledoval svého jindy příjemného šéfa.

„Proč do toho taháš doktora, Minnie?“ zeptal se a unaveně si mnul kořen nosu.

„Protože se chováš jako idiot. Nech se prohlídnout. Nejsi úplně v pohodě,“ domlouvala jsem mu. Jim se přestal kvůli Natově výstupu tvářit uraženě a nadšeně vyprávěl, jak krásně Nat hubne. Ani já, ani Nat jsme mu nevěnovali pozornost.

„Co tím chceš říct?“ mračil se na mě.

„Podívej se na sebe. Nevypadáš dobře, zlato moje. Možná je toho na tebe moc.“ Snažila jsem se znít mile, ale důrazně. Záleželo mi na něm. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo.

„Já stárnu, Minnie,“ řekl a na slovo Já dal zvláštní důraz. Sklopila jsem oči. Asi je načase se začít taky líčit. „Tohle je prostě normální. Jsem utahanej, restaurace mi zabírá dost času, málo spím. To je celý. Nestarej se.“

Mlčela jsem. Nevnímala jsem Jimovo štěbetání, naštěstí na něj reagoval Will, a tak moje zaseknutí nebylo tak nápadné. Nat trochu naštvaně jedl své tiramisu a házel po mně nevraživé pohledy.

„Možná byste mohli dorazit příští týden na prodloužený víkend, co vy na to?“ navrhl najednou Will. Jim okamžitě nadšeně souhlasil a i Nat pookřál. Pak si ale uvědomil, že se jedná už o příští víkend, a zase začal vrčet:

„Jak si asi mám takhle narychlo zařídit volno? To je vážně pitomej nápad, fakt dík!“

„No tak,“ nedal se Will. „Jsi šéf. Můžeš si zařídit volno z minuty na minutu. Oni se tu bez tebe nezblázněj, neboj se.“

Zabralo to. V kombinaci s Jimovým psím pohledem a mou zmínkou o tom, jak se všem stýská to byl neprůstřelný argument. Když to šel Nat zařizovat a Jim si odskočil, Will se ke mně naklonil:

„Carlisle se na něj podívá. A když budeme dostatečně důrazní a necháme třeba Misty, aby mu domluvila, určitě se nám povede ho odvézt na prohlídku do Anchorage. Bude to v pořádku, slibuju. Zjistíme, co se s ním děje.“

Ulevilo se mi. A ve Willových očích jsem viděla, jak je i přes barevné čočky vidět, že moje oči tmavnou touhou. Protože můj muž byl prostě nejúžasnější chlap na světě a já měla chuť mu to ukázat hned teď a tady. Spokojeně se usmál. A pak se vrátil Jim a líčil nám, že na záchodě stál vedle hrozně hezkýho chlapa.

Radši jsem nad jeho slovy moc nepřemýšlela.

Alice byla v sedmém nebi. Konečně měla důvod pro zařízení posledního volného pokoje, toho pro hosty. A náležitě si to užívala. Domů se přiřítila s autem narvaným až pod střechu a vytáhla chudáka Jaspera od pokeru, aby jí pomohl vynosit všechno nahoru. Byla jsem vlastně ráda, zase mě drtil, jako vždycky. Netušila jsem, jak Emmett s Edwardem dokáží udržet na uzdě své emoce, když získají dobré karty. Uměla jsem zachovat kamennou tvář (jsem upír, že), ale tu radost jsem potlačit nedokázala. A Jasper pak okamžitě skládal karty. Ti dva ho samozřejmě následovali. Upíří poker byl pěkně blbá hra.

„Co teď?“ podíval se na mě Edward. Pokrčila jsem rameny. Bylo deset, Misty se chystala spát a Dean na pravidelnou noční hlídku u její postele. Svůj pokoj měl v podstatě jen na oko, trávil v něm minimum času a vymlouval se na to, že to tam smrdí, protože jeho a Riverovu ložnici odděluje jen tenká stěna. Prostě kecal, no.

„Asi si půjdu něco zařídit s Willem,“ usoudila jsem nakonec a zazubila se na Edwarda. Chápavě se usmál.

„Co? Teď v noci?“ divil se Emmett. Neodpověděla jsem, jen jsem obrátila oči vsloup a otočila se. „Počkej, kam jdeš? Kam jdete? Co budete dělat?“ nedal se odbýt.

„Rose, prosím, odveď si někam muže!“ řekla jsem pobaveně. Byla u nás prakticky okamžitě a táhla Emmetta ven. Slibovala, že mu vysvětlí, co přesně mám s Willem v plánu. Ve dvěřích se otočila a mrkla na mě:

„My jdeme směrem k horám, jo?“

Bylo hezké mít v rodině někoho chápavého. Vydala jsem se do ložnice, kde Will, stejně jako každý večer, kontroloval situaci ve Volteře. Nedělo se vůbec nic. Většinu času prostě jen četl to, čím listoval Aro. Přeskákal mezi jednotlivými vládci, rychle projel ty členy gardy, které znal, a pak se usídil u Ara a když měl štěstí, mohl si prohlédnout nové přírůstky volterrské knihovny. Celkově vzato, život ve Volteře byl nuda. Jednou za čas se objevil nějaký neposlušný novorozený a prý bylo vidět na obličejích všech členů gardy, včetně Felixe, který údajně ani neměl mimické svaly, že mají radost. Že mohou někam na chvíli vypadnout a když se zadaří, někoho zničit. Nebo dovléct Arovi, aby i on mohl předvést něco ze své teatrálnosti.

„Tak co?“ zeptala jsem se. Will se usmál:

„Nuda. Kde jsou ty časy, kdy se pořád něco dělo.“

„Takže máš čas na svou ženu?“ sedla jsem si mu na klín. Spokojeně přikývl. Přitulila jsem se k němu a nosem mu přejížděla po tváři, abych mohla znovu a znovu vdechovat jeho vůni. A pak jsem svými rty našla ty jeho, tak nádherně měkké a vláčné, a políbila jsem ho.

Nestalo se nic. Žádná reakce. Zmateně jsem se odtáhla a podívala se na něj. Oči měl otevřené, viděl mě, ale nevnímal.

„Wille?“ zašeptala jsem vyděšeně. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Nikdy nebyl mimo. Přejela jsem mu rukou před očima, lehce cukl, ale stejně na mě pořádně nezareagoval. Chtěla jsem zavolat Carlisla, ale Edward byl rychlejší. Křikl jeho jméno v momentě, kdy vtrhl k nám do pokoje. Vrhl se k Willovi a zatřepal mu ramenem, mě úplně ignoroval.

„Kdo to je? Kde se vzali?“ naléhal na něj. Do pokoje přišel i Carlisle a stihla jsem si uvědomit, že všichni ostatní ztichli. Až když Edward Willem znovu zatřásl, tak trochu se k nám vrátil. Ale jen trochu; pořád měl hlavu natočenou směrem od nás, jako kdyby poslouchal někoho za sebou. Zamračeně přejel očima po nás třech a zastavil se na Carlislovi.

„Budeš muset zavolat Arovi.“

Jedna věta způsobila, že jsem měla pocit, jakoby se moje tělo po nárazu něčeho velmi těžkého rozsypalo na kousíčky, na střepy. V hlavě mi hučelo a zavalila mě vlna vzpomínek na všechno, co jsem kdy o volterrských vládcích slyšela. Zaplavila mě čirá hrůza, protože věc, které se Will bál snad nejvíc, byla možnost, že se o něm Aro někdy dozví. A teď ho sám chce kontaktovat.

Co může být ještě větší zlo, než naštvaný vládce, který doteď myslel, že jste mrtvý?

„Rusové. A Rumuni. Domluvili se. Nechtějí, aby museli podléhat Volturiovým. Mají jich dost, chtějí si dělat všechno podle svého. Jedou do Volterry.“

Tohle?

Zmateně jsem se podívala ma Edwarda.

Co chce? Varovat Ara? Ale tím se o něm Aro dozví!

Nikdo mě nevnímal. Ještě půl vteřiny bylo absolutní ticho – a potom, jako na povel, začalo neuvěřitelné rojení. Naše ložnice byla plná upírů, kteří se překřikovali. Jasper klel, proklínal Stefana a Vladimira. Carlisle s Edwardem se ptali Willa na podrobnosti. Kdo, kolik. Kde se vzali. Kdy dorazí. Co přesně chtějí dělat. Alice vypadala zmateně. Ona jediná se dívala na mě.

„Neviděla jsem to. Hlídám Ara, ale tohle nebylo jeho rozhodnutí. Uvidím ho, až se dozví, co se na něj připravuje!“

Omlouvala se.

A já pořád nevěděla, proč to tak moc řešej.

„Tak mu prostě zavoláme a řekneme, ať si dává bacha,“ zamumlala jsem. „Že se na něj možná něco chystá. Co nám je do toho?“

Will jmenoval jednotlivé upíry. Alexej. Lena. Saša. Ivan. Edward vrtěl hlavou. Neznal je. Carlisle se ke mně sklonil, aby mi viděl přímo do očí, a tiše řekl:

„Chtějí se zbavit vládců. Pak si budou dělat naprosto cokoliv. Nastane bezvládí, a to jen v tom lepším případě. Rumuni mají na Volturiovy spadeno už moc dlouho. Chtějí je porazit za každou cenu. Udělají cokoliv.“

No a co? Pořád jsem nechápala, co je nám do toho. Jsme na druhém konci světa, nikomu jsme nic neudělali, ani nelovíme lidi!

„To je právě to, Minnie,“ hlesl Edward. „Jsme jiní.“

A znovu se mi vybavila hromada vzpomínek. Lidských. Na to, jak jsem byla jiná. Nikomu jsem nic nedělala, a stejně na mě ostatní děti útočily. Kolikrát jsem si musela vyslechnout, že jsem zrůda a měli by mě někam zavřít. Zmiz mi z očí, úchylačko! A jak jsem Jimovi ošetřovala rány poté, co ho přepadla skupinka výrostků, protože je teplej. Jinej. Pryč s ním.

Co když Aro, Marcus a Caius opravdu udržují rovnováhu? Co když bez nich to bude horší?

Edward se na mě nešťastně podíval.

Trefila jsem se.

„Kolik jich je?“ pípla jsem. Will si konečně uvědomil, že tam jsem. Přitáhl si mě zpátky k sobě.

„Dost na to, aby gardě zatopili. Carlisle zjistí, jak velkou ochranku teď Aro má. Rusů je skoro sto. Téměř tři čtvrtiny jsou novorození, vybírali si silné lidi, takže jsou neuvěřitelně zdatní. Ti staří upíři nejspíš budou mít dary. Vědí o tom, kdo stojí na Arově straně.“

„Co budeme dělat?“ vydechla jsem. Utečeme, utečeme! Schováme se! Na ostrově nám bude skvěle!

Will mlčel. Edward mlčel. Z pracovny se ozval Carlisle:

„Aro, nemám pro tebe dobré zprávy...“

Můj pohled našel Deana. Byl bledý. I přesto, že znal jen zlomek všech historek o Volteře, věděl, že je zle. A já už to věděla taky, tušila jsem, co se stane. Pořád jsem si to ale nechtěla přiznat. Pořád jsem si hýčkala svou pravdu – nás se to netýká, je to problém někoho jiného. Jenže ta pravda se mi s každým Carlislovým slovem rozpadala v rukách na prach.

„Chápu, že jsi rozčilený. William byl tvůj gardista, zklamal tě a navíc tě oklamal, ale teď to nech být. Jde vám o krk, Aro. Ne, nevím, neznám je. Nemám na Rusy žádné kontakty. Znám jen Vladimira a Stefana. Mám jména. Alexej, Lena. Cože? Ano, Ivan taky. Chápu.“

Zněl napjatě. A přes ty zdi jsme všichni moc dobře slyšeli, jak Aro křičí.

Misty si ve sprše zpívala. Jacob s Nessie a Riverem si všimli, že se něco děje, a přestali sledovat film. Uvědomovala jsem si každý úder jejich srdce, a to moje, které už dávno nebilo, jsem měla sevřené neskutečným strachem.

Alice už viděla. Viděla, co se stane. Teď, když měla všechny informace a Aro se o plánu Rusů dozvěděl, byla její schopnost plně k dispozici a ukázala jí, co se stane. Zasténala. Přišlo mi, že mě někdo ponořil do ledové vody. Takový strach. Strach z něčeho neznámého, neurčitého. Strach z těch, které jsem nikdy nepotkala.

Misty zastavila proud vody a odsunula zástěnu sprchového koutu. Slyšela jsem, jak si vzala ručník z hromádky na polici: froté se otřelo o froté.

„Dva dny,“ řekla Alice, aniž se Carlisle zeptal nahlas. Jen zopakoval její slova do telefonu. A pak tiše, ale rozhodně, oznámil Arovi to, co už jsem věděla:

„Budeme tam.“

Teď jsme opravdu byli kamenné sochy. Tiché, strnulé. Jen Jake a Nessie objímali jeden druhého a vyděšeně nás pozorovali. River netušil, co se děje, ale věděl, že je to vážné. A já křečovitě svírala Willovy ruce a poslouchala jediný stále ještě klidný tlukot srdce.

Carlisle se objevil ve dveřích.

„Nemůžu nikoho nutit. Každá pomoc bude potřeba. Nechám to na vás, ale já tam musím. Ne vždy jsem s Arem vycházel úplně ideálně, ale pořád to bylo nebe proti tomu, co by se mohlo stát, kdyby Volturiovi nebyli.“

Esmé tiše vzlykla a objala ho. Jasper se podíval na Alici a ta přikývla.

„Jenže díky Riverovi nic nevidím,“ zašeptala. „Zkusila jsem variantu, kdy poletí s námi, i variantu, kdy zůstane tady, ale vůbec nic se nezměnilo. Jsem k ničemu...“

„Nejsi k ničemu,“ objala ji Bella. „Takhle vůbec nepřemýšlej. Minule jsi nám zachránila život, pamatuješ?“

Dívala jsem se Willovi do očí. Věděla jsem, že letíme taky. Nebylo třeba nic říct. On byl pořád bojovník. A já nemohla jen tak zůstat doma. Co bych dělala?

„Zavolám Emmetta a Rose,“ promluvil Edward.

„Já zavolám na letiště.“ Jasper odešel z místnosti. Dean stál, pořád jako socha. Misty se vydala po schodech dolů.

Podívala jsem se na Bellu. Když jsem viděla výraz, s jakým sleduje Ness, věděla jsem, že myslí na to samé, jako já. Už to jednou udělala. Už to jednou měla zařízené. Bude to dobrý. Budou v pořádku.

„Co je?“ nahlédla Misty do naší ložnice. „Co se děje? Jasper hrozně nadává a všichni jsou jinak zticha, chováte se podezřele.“

Mlčky jsem vstala a tak pevně, jak jen to šlo, jsem si ji přitiskla k sobě. Vdechovala jsem její vůni a měla obrovské nutkání brečet, nebo křičet, ale nakonec jsem jen tiše kníkla.

Mami?

Tati?

Jak říct ještě nedospělému dítěti, že se jedete poprat s tlupou upírů, kteří se rozhodli zničit to, co představuje právo? A že když prohrajete, už vás nebude tížit, že někdo z rodiny vypil vašeho oblíbeného grizzlyho?

Will to dokázal. Mluvil tiše, vysvětloval. Obě nás přitom objímal. Už jsem věděla, kdo je Alexej, jeho Lena, a Ivan, který byl už u minulého pokusu o útok na Volterru – i ten Will včas odhalil. Stejně jako teď, kdy náhodně zavadil o mysl Leny. Missie beze slova poslouchala vyprávění o tom, jak si Alexej s Ivanem pořídili amrádu novorozených, stejně jako kdysi Victoria. V Rusku je tak snadné být upírem; nikdo neřeší, jestli se ztratí pár bezdomovců, pár chudých lidí z předměstí. Jestli se z nich stanou upíři... A i Misty chápala, že tohle není jen věcí Ara. A její slzy byly i moje slzy.

Odtáhla jsem se od nich. Dean i River pořád stáli kousek od nás. Ukázala jsem prstem na Deana:

„Dáš na ni pozor. Budeš ji chránit tak, jako ještě nikdy předtím! Pořád! Jasný?!“

Polkl a přikývl. Misty rozčileně křičela, že ona jede taky, že tu nezůstane, ale stačilo jen několikrát důrazně říct Ne a došlo jí, že to myslím vážně. Že to všichni myslíme vážně. Nevěděla jsem, kam Bella pošle Jacoba s Nessie, ale věděla jsem, že to bude dobré místo i pro Misty a Deana.

„Pojedou všichni. I River, jestli nebude chtít zůstat tady,“ řekla jsem Belle. Indián za mnou se ozval:

„Na to zapomeň, Minnie. Já letím s vámi.“

„Ne, ty zůstaneš tady a budeš se starat o to, aby se těm čtyřem nic nestalo!“ vyjela jsem na něj. On neměl důvod se do toho motat. On byl mimo, netýkalo se ho to. Ani nevěděli, že existuje.

„Ne.“ Zírala jsem do jeho tmavých očí a viděla tu tvrdohlavost a možná i pýchu. Kdyby mi to nepřišlo tak moc patetické, řekla bych, že jsem se dívala do očí opravdovému náčelníkovi.

„Je to zbytečný, nemusíš tam být,“ prosila jsem. Zavrtěl hlavou.

„Budeme vděčni za každou pomoc,“ přidal se na jeho stranu Carlisle. Celá rodina, včetně Emmetta a Rosalie, kteří ani neměli sílu nám nadávat za to, že jsme jim zase zkazili chvíle o samotě, volala. Do všech koutů světa, všem nomádům, na které si vzpomněli. Všem, kteří se stihnou dostat do Volterry nejdéle do druhého dne do večera.

Z Maine letěli Denalijští. Všichni, i Tanya. Najednou byly všechny žárlivé roztržky pryč. Amazonky neměly šanci se tam tak rychle dostat. Egypťané také ne. Nomádi byli rozprchlí a bylo poznat, že jim ani moc nevadí, že to nestihnou. Na jejich kočovném životě se nic nezmění, ať bude vládnout kdokoliv. Oni jsou prakticky neviditelní. Irové nebrali telefon.

„Siobhan, prosím, mysli na nás,“ řekla Bella na jejich záznamník a zněla vyrovnaně a klidně. Skoro bych jí to byla věřila.

Za tři hodiny jsme byli připraveni k odjezdu.

Fyzicky. Psychicky jsem byla připravená leda tak na zhroucení. Vidět, objímat, hladit a líbat ubrečenou Misty a nešťastně se tvářícího Deana, nechat se zmačkat horkým objetím Jacoba a zabořit nos do Nesiiných kudrlin s pocitem, že je to možná naposledy... Kdybych nebyla upír, dávno bych tu omdlela. Kdybych byla člověk, už dávno bych byla schovaná za vodopádem, ať si ti pitomí upíři dělají, co chtějí. Jenže já byla jedním z nich. Takhle to prostě je.

„Když se vám do čtvrtka neozveme, vemte si ze sejfu všechno, co tam je, a zmizte. V té tlusté obálce najdete všechno. Vím to jen já, a ode mě se to nikdo bez mého svolení nedozví,“ nařizovala Bella, ale hlas se jí několikrát zlomil a Edward ji musel podpírat. Nevěděla jsem, co je horší. Myslet si, že své dítě vidíte naposledy poprvé, nebo podruhé?

Soukromý tryskáč. Posádka, která byla zvyklá se na nic neptat. Ani na start ve dvě v noci. Ani na mlčící cestující, kteří se tiskli k sobě a upírali oči k tmavovlasému muži, který potichu vyprávěl, jak desítky novorozených nastupují do autobusů a chystají se projet co nejrychleji obydlenými částmi Moskvy až na zarostlé a nepoužívané vojenské letiště, kam pro ně má přiletět starý Antonov.

V Rusku je možné všechno. Třeba podplatit hromadu lidí, aby si nikdo nevšiml, že letadlo s humanitární pomocí pro Afriku neobsahuje žádnou humanitární pomoc. Neptala jsem se, jak chtějí přistát v Itálii. Nechtěla jsem to vědět.

Neptala jsem se ani, proč přes Willovu urputnou snahu nikdo z ruských upírů nereaguje na jeho nabádání k tomu, ať jdou domů. Ať se vrátí.

Kola se zvedla od země a já zavřela oči.

Nikdy jsem se neprala. Doufám, že na tom nebudu muset nic měnit.

Zapomněla jsem si vypnout mobil. Detail. Ještě než jsme definitivně opustili území Aljašky, přišla mi sms:

Nat se opil a hrozně mi tu chrápe! Asi se zhroutím!

Donutila mě se usmát.

Kluci mají přiletět ve čtvrtek večer. Ještě jim nebudu volat, že nám do toho něco vlezlo. Ještě ne.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  zuzka88 (08.02.2012 09:24)

Tak to je v... Mám slzy v očích. Snad se nikomu nic nestane. Takováhle loučení nesnáším.

37)  Mabel (26.12.2011 23:21)

A do prčic, to se nám to všechno po...

36)  magorka (23.09.2010 12:28)

uaaaaaaaa mizerové mizerný blízkovýchodní zakarpatský

35)  Melani (02.06.2010 20:10)

No teda! To jsem opravdu nečkeala... Akce, dobrodružství!!! No tě pic . Jinak moc hezká kapitola . Těším se na další .

31)  Bye (01.06.2010 22:31)

Dean, cupující noviny na atomy

Tak, to jsme se zasmály...

Ale, co to?
Nat je nemocný? Doufám, že mu bude pomoženo

A TAMTO? No páni, Nebrasko, tomu říkám zvrat!!!
Ještěže jsem si přečetla Tvů uklidňující komentář, jinak bych panikařila, že se i klidné vody Tvé Rajské Zátoky zbarví do ruda. A to už bych vážně byla na mašli.

27)  Rosalie7 (01.06.2010 20:36)

Neb, zlatíčko, strašně ti děkuju!

Ne za to, že jsi mě tímhle dílkem málem přivedla k infarktu, ale za tvůj komentář. Jsem strašně ráda, že nejsi nějaký vyznavač masových vražd skvělých upířích vegetariánů.

Jinak, tenhle dílek se ti zase hrozně povedl, jen by mě(kromě výsledku boje) zajmalo, co je s Natem. Mohli by ho přemněnit...

A ve Volteře se jistě najde nějaká přenádherná upírka, která nakonec odjede s Riverem... Probouzíš ve mně nejen obavy, ale i kuplířské sklony!

Tak nic, asi se rozloučím, jdu si ještě anonymně přečíst nějaký strašný brak na eu, abych nabyla zpět alespon trošku z toho mála sebevědomí, co jsem kdy měla. No jo, za to můžeš ty( A Karolka, Bye, Ambra a Popoles atd... Jednou mě budete mít na svědomí...)

Papa

26)  AliceBrandon (01.06.2010 20:11)

No teda. Říct, že jsem napjatá jak kšandy, by bylo málo. Bojim bojim. Vypadá to na závěrečný litý boj. Doufám, že nenecháš zemřít nějakou postavu, nebo hůř, nenecháš Rivera otisknout se do Tanyi.
A copak je to s tím Natem? Opravdu jenom "stárne" nebo se něco děje? A ten Jim začíná být s věkem trhlejší a trhlejší. Copak to s nimi chystáš? Zase doufám, že to nebude drasťárna nebo ždímárna slz. Už teď totiž předčasně slzím, protože bude myška končit. Tak jen doufám, že to bude s happy endem.

25)  Linfe (01.06.2010 20:01)

Wow začátek byl jako vždy fámozní a konec taky hustej. Těším se na prádní akci kdy Minnie konečeně vystrčí drápky a ukáže, že se umí ohánět i něčím jíným něž sakrkazmem a nobroušenou papulou. Jelikož jsi psala, že miluješ happy endy sem v klidu a těším se na další porci napínavé myšky

24)  Joana (01.06.2010 18:57)

A to je jako co?! Já se těšila na něco milého a ona takováhle dramatická podpásovka. Asi neusnu. Sakra. Život není fér

p.s. ale je to jako fakt dobrý

23)  Popoles (01.06.2010 18:47)

Neb ještě že vím, že nemáš to srdce, abys je nechala povraždit,jina by mě kleplo...
O začátku si krásně čtu, pochechtávám se tu naprosto ujetě na vtípkama, nad roztomilým Deanem, jak cupuje noviny a Bác ho, zásah rovnou do žaludku!
No napnutá jsem skoro k prasknutí, takže budu netrpělivě vyhlížet pokráčko...



TÉÉÉDAAA - až teď mě napadlo, že Minnie může být rozhodujícím elementem bitvy. Když ukáže vzbouřencům armádu 10 x větší než mají sami a ještě je vezme virtuálním plamenometem, tak mají vyhráno!!

22)  sfinga (01.06.2010 18:24)

Nebraskóóóó!!!! Ty brďo, se mnou to málem kleplo.
Už už jsem ti chtěla vynadat, že se snad chystáš vyvraždit celou rodinu a pak jsem si přečetla tvůj komentář. UFF!!!
Dneska tutově neusnu.
Doufám, že svůj slib ohledně happyendu splníš

21)  Bosorka (01.06.2010 18:11)

Neb - a na čí pupek?
Noth - ty za ně máš provize?

20)  Noth (01.06.2010 18:05)

Taky si do tohoto doznání nějak mohla vecpat, ať si jdou koupit tvoji paruku, ne?

19)  Nebraska (01.06.2010 18:01)

Bosorko, Nahoru a dolů v perexu ti nepřišlo dostatečně varovné?
Velké červené V ve slově Svůj je miliontý znak povídky Myšičko, myš... Původně jsem myslela, že to bylo už před dvěma kapitolama, ale zase se prokázalo, jak slabá jsem v matice Takže až dneska.

A děkuju. Všem. A znovu opakuju, že jsem milovnice happy endů, takže i když se může zdát, že na ně chystám nějakou děsivou věc, nakonec bude všechno v pořádku, přísahám na holej pupek

1 2   »