07.05.2010 [21:30], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 47×, zobrazeno 10339×

Zbraň hromadného ničení

„Za maminku.“ Rosalie skoro zpívala, když to říkala. Misty se na ni zašklebila a jedním přesně mířeným máchnutím jí vyrazila lžičku s kaší z ruky. Ohodila tu krásnou malbu na hedvábí, kterou si Esmé nechala vyrobit při návštěvě Číny u nějakého světově známého umělce.

„Ach,“ přikryla si Esmé rukou ústa a přísahala bych, že zbledla. Will uznale pokýval hlavou a snažil se nesmát, zato Edward vyprskl nahlas. Misty si zatleskala.

„Co říkala?“ zeptala jsem se automaticky. Edward se stal překladačem z dětského myšlení do lidské řeči, a přestože to určitě nebylo tak pohodlné, jako když Nessie ukazovala všechno dotekem ruky, dalo se tak fungovat rozhodně líp, než s normálním novorozencem v normální rodině.

„Hovínko. A pak Ham a Hrneček,“ informoval nás Edward. Tentokrát jsme se začali smát hromadně, jen Esmé se skelným pohledem pozorovala své hedvábí a vzdychala.

„Říkal jsem, že to dítě nemáte trápit kaší a podobnejma srač -“

„Emmette!“ vyjekla jsem a strejda Emm se vyděšeně zarazil v půlce slova. Pak se ale narovnal a řekl:

„No co! Ona to říkat může a já ne?“

„Za tatínka, Misty, honem!“ zkusila to Rose znovu a Esmé křikla:

„Zadrž!“ A už zničený obraz opatrně sundala ze zdi a šla ho někam schovat. Když míjela nejmladší členku rodiny, líbla ji na hlavu a šeptem ji ujišťovala, že se nic neděje. O pár vteřin později se na stěně, přesně v místě, kde viselo hedvábí, objevil zajímavý vzor. Zatímco naše dcera spokojeně zavřískla, napadlo mě, že kdybychom kolem toho pověsili prázdný rám, můžeme to vydávat za dílo nového talentu mezi moderními umělci.

Misty byla typické poloupíře. Prý. Byla první takhle malé poloupíře, které jsem poznala. Vlastně byla první takhle malé dítě, které jsem poznala takhle zblízka.

A okamžitě si mě omotala kolem prstu. Jako všechny. Určitě měla poloupířata tu neuvěřitelnou sladkost a roztomilost vrozenou, jako ochranu před ostatními upíry. Jako když lvíčata díky svým flekům snadněji splývají s okolím. Nedovedla jsem si představit jakéhokoliv upíra, který by přišel a nemiloval Misty. Stačil jeden pohled do těch jejích oči a z nás byla banda pitomců se širokými úsměvy. Takže nad námi vyhrávala na plné čáře ve všem, co si umanula.

Lidské jídlo? Ble. Ještě tak masíčko, občas nějaká zeleninka, ale jen v hodně mikroskopických porcích. Kaše? Hovínko. Misty si s diskrétností hlavu nelámala a vyjadřovala se jako dlaždič. Jasně, já vím, slovník měla zatím hodně omezený, přestože nám rozuměla mnohonásobně víc, než se nám hodilo, ale označovat cokoliv představou hovínka byla její zábava. Nejhůř to snášel Jacob, který už takhle pořád poslouchal moje znechucené ofrky, kdykoliv přišel blíž jak na metr; když jednou zlobil a nechtěl Missie dát jejího oblíbeného plyšového medvěda, zamračila se a zcela cíleně se podívala na Edwarda, aby tlumočil.

„Jsi hovňajs, Jakeu,“ zazubil se na něj Edward. „Nemám k tomu co dodat, naprosto souhlasím.“

Druhým oblíbeným slovem, které Misty cpala Edwardovi do hlavy několikrát denně byl Hrneček. Klasický dětský hrneček s velmi netypickým obsahem. Tedy pro poloupíře velmi typickým. Kdykoliv se dožadovala dalšího nášupu krve, musela jsem z domu. Přece jen, jsem novorozená a představa, jak se se svou dcerou rvu o decáka krve a zuřivě vrčím mi nedělala dobře. Na druhou stranu – čas strávený mimo dům ve společnosti mého věrného hlídače Willa se dal využít mnoha různými způsoby. Tedy přesněji jedním, ale na mnoho způsobů.

Další oblíbené slovo byla Kachnička. Kachnička byla ta klasická gumová do vany a jasně nám dávala najevo, v čem si naše dítě nejvíc lebedí. Voda. Vana. Pořád. Byla schopna tam trávit hodiny. Slibovali jsme hory doly, aby se nechala dobrovolně vyndat, ale nakonec to vždycky skončilo řevem.

„Nessie takhle neječela!“ stěžoval si Jacob jednou, když se řev Misty začal podobat sonické bombě.

„Ness nebyla vodník!“ snažila jsem se překřičet ten zvuk a zároveň udržet v rukách mrskající se vzteklé dítě.

„Minnie? Nechceš nám něco říct?“ objevil se ve dveřích koupelny Emmett a s přimhouřenýma očima mě sledoval.

„Jo! Jdi do háje, jestli mi nejdeš pomoct!“

„Cože? No to ani omylem!“ vycouval zase rychle pryč a z chodby volal:

„Víš, jak jsem si z tebe dělal srandu, žes třeba Willovi zahejbala a Miss není poloupír? Nepotkala ses v bazénu nebo v řece s nějakým sexy chlapem, co? Protože upíři vodu zrovna nemilujou!“

Ne. Nic se nezměnilo. Kromě velmi hlasité a svých práv důrazně se dožadující Misty bylo všechno jako dřív. Emmett mě vytáčel, Alice nakupovala oblečení po vagónech, jen tentokrát dětské, Edward rozšířil své otcovské sklony na další holku se šíleným jménem a všichni ostatní vypadali, že si to všechno neuvěřitelně užívají.

A tak se život naší dcery skládal z jídla, nadávání, koupání se a věčného rozmazlování. To bych si taky dala líbit. Vlastně moment, mé první týdny v nové verzi se skládaly z jídla, neuvěřitelného milování s Willem a rozmazlovaná jsem taky, to se ale mám!

„Novorozená jako novorozená, Minnie,“ mrkl na mě Edward. Taky pravda.

Protože jsme bydleli pod jednou střechou s celým zbytkem rodiny a navíc jsme měli pokoj hned v přízemí vedle obýváku, aby nás just každý slyšel, noci jsme trávili všelijak, jen ne tak, jak bych si byla přála. Většinou jsme s Willem prostě stáli nad postýlkou, kde spokojeně oddechovala Misty a žmoulala malou prošívanou deku, kterou jí vyrobila Esmé. Nemohla jsem se pohledu na ni nabažit, stejně jako její vůně a vůně Willa a jejich blízkosti. Nikdy bych neřekla, že zrovna ve mně se probudí mateřské pudy a budu se dojímat nad tím roztomilým prckem. Na druhou stranu jsem si byla jistá, že cizí děti pro mě budou dál jen... cizí děti. A byla jsem ráda, že s Misty nebudu muset chodit na hřiště a odolívat útoku celých houfů malých dětí. Strejdové a tety se určitě postarají o to, aby se nikdy nenudila, a další děti k tomu nebudou potřeba.

Když jsme nezírali jeden na druhého nebo oba na Misty, leželi jsme a potichounku si povídali. Byla jsem si jistá, že nám nikdy nedojdou témata k hovoru. Will trpělivě odpovídal na všechny možné i nemožné otázky ohledně upírství – a že jich můj mozek dokázal vymyslet opravdu obrovské množství! U některých musel zmizet z pokoje a z domu, aby se mohl dosyta vysmát. Mně ale přišlo logické se zeptat na to, co se stane, když se třeba nalokám několika litrů mořské vody. Nebo jestli poznám, že jsem vypila pumu se vzteklinou. Nebo jinak nemocné zvíře. A jestli by pro přeměnu stačilo, kdybych plivla do tváře někomu, kdo se při holení drobně řízl. Normální otázky, ne?

I Will se ptal. Nedaly mu spát Eleazarovy řeči o mém nadání. Několikrát si mě zkoumavě prohlížel ve slabounkém světle kolotoče nad postýlkou a šeptal, jestli se třeba cítím jinak, než během prvních pár dnů. Jestli mám pocit, že chci něco udělat. Připadala jsem si jako blázen, protože jsem na sobě rozhodně žádné změny nepozorovala. Cítila jsem se pořád skvěle. Teda až na žízeň, ale ta nebyla zas až tak strašná, když jsem si každý den odběhla do lesa a něco menšího sejmula. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že nám na dveře potichu zaklepal Carlisle nebo Edward a já se místo válení se nebo sledování Misty musela na chvíli nechat zkoumat.

Will, Edward i Carlisle vkládali velké naděje do mého vodopádu. Prý když jsem se dokázala schovat už jako člověk, jako upír bych to mohla zvládnout ještě lépe. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, při představě svého milovaného kusu tropů s jezírkem a vodopádem se nedělo nic. Vůbec nic. Dělala jsem všechno jako dřív, ale pořád jsem jen stála a sledovala dychtivé výrazy těch tří koumáků.

„Nic?“ zavrtěl hlavou Carlisle. Mlčky jsem ho napodobila. Jsem rozbitá.

„Nejsi, třeba jen musíme počkat. Jsi úplné mládě, je možné, že si musíš sama na svou novou mysl teprve zvyknout,“ snažil se mě uklidnit Edward. Přikývla jsem mu, ale uvnitř jsem věděla, že je mi to v podstatě putna. K čemu by mi byl vodopád? Co se mi může stát, abych ho potřebovala? Byla jsem si jistá, že s novou sílou, rychlostí a téměř jistou nesmrtelností se nebudu potřebovat ukrývat ve své hlavě a čekat, až se nebezpečí přežene. Navíc tu byla Misty, a já se přece nemůžu schovat do své hlavy a nechat ji venku, nevědět, co s ní je. Tři vědátoři však trvali na tom, že bychom měli mé nadání odhalit co nejdřív, aby se neprojevilo v nevhodnou dobu.

„Ale vy jste měli své schopnosti hned po přeměně, ne?“ namítla jsem. Will se zamračil. Bylo mi jasné, že se mu vybavilo, jak hrozně mu bylo, když své rádio nedokázal ovládat.

„Bella ne. Nevěděla o štítu a neuměla s ním zacházet. Musela se to naučit,“ nedal se Edward. Ušklíbla jsem se. Vždycky musel mít pravdu.

„Třeba nic neumím... Možná prostě umím to, co předtím, a moje výhoda spočívá v tom, že teď můžu psát už navždy.“ uvažovala jsem nahlas. „Jen si budu muset pravidelně měnit jména, abych nemátla recenzenty tím, že už devadesát let vydávám stále stejně svěží, vtipné a čtivé knihy, co?“

„Ty si děláš legraci, ale vážně potřebujeme přjít na to, v čem spočívá tvoje schopnost,“ povzdychl si Carlisle. A přišel na to, že bude ideální pozvat na návštěvu Denalijské, kteří už ovšem nežili v Denali, ale v Maine. Ani jsem nevěděla jak, ale vrčela jsem. Nahlas a výhružně. Zatímco Will se zmateně a ostražitě rozhlížel a hledal možného protivníka, Edward se otočil a snažil se nesmát nahlas. Jeho otřásající se ramena prozrazovala, že mu to dělá velké potíže.

No co! Tak prostě trochu žárlím!

„Co se děje, lásko?“ nechápal Will. Předvedla jsem mu svůj dokonalý chrup v zářivém úsměvu, ale neuklidnilo ho to. Obrátila jsem oči v sloup a hlesla:

„Tanya.“

To o představě její hlavy, kutálející se z mírného svahu kousek za domem, a jejích končetin, rozvěšených po okolních stromech, jsem taktně zamlčela. Willův zamračený pohled napovídal, že ani on není z jejího příjezdu nadšený. Od Aliciny svatby jsme se s nimi neviděli a že by se mi to chtělo měnit, to se říct nedalo.

„Budou se chtít seznámit s Misty,“ přesvědčoval nás o svém nápadu Carlisle. „A možná Eleazar vycítí nějaký dar i u ní, kdo ví?“

Trochu jsem doufala, že by Misty mohla umět podpalovat cizí blonďaté upírky na povel, a Edward se odešel chichotat ven. Will si mě měřil trochu nevěřícným a hodně pobaveným pohledem, pak mě k sobě přitáhl a políbil mě na čelo.

„Jak já bych chtěl vidět dovnitř...“ pronesl zasněně. No, to by mi tak ještě scházelo!

„Misty, kde je teta Nessie?“ šišlala Ness na malou a schovávala si obličej za své dlaně. Ale protože Missie byla právě zabrána do sledování Esméina oblíbeného kanálu o renovacích a v televizi byla vana, neměla na tetiččiny hrátky čas ani náladu.

„Hele, ona se mračí,“ šťouchla jsem překvapeně do Willa a sledovali jsme, jak se na tom mrňavém čele vytvořila zřetelná vráska.

„No, a teď tu není!“ zaúpěla jsem. Edward s Bellou prý měli nějaké zařizování – cha!, a až moc nadšeně zdrhli někam do lesa. Byli jsme odkázáni na běžné způsoby komunikace s dětmi.

„Missie, kuk!“ ukázala Ness svůj rozzářený obličej a pak, naprosto bez debat a jasně rozpoznatelně, se Misty zatvářila zpruzle. Byla jsem si jistá, že teď myslí na hovínko.

„No dovol?“ zamračila se Nessie a pak se vyčítavě podívala na nás:

„Vy jste ji proti mně navedli?“

Mlčky jsem ukázala na televizi, kde nějaký chlapík předváděl všech dvacet šest možných funkcí sprchy s párou. Stál u toho ve vaně. V koupelně. Nessie to došlo a otráveně se odploužila do kuchyně. Brblala přitom něco o špatné výchově a já jen tak tak nezavrčela.

„Nejspíš budeme mít sarkastické dítě,“ konstatovala jsem pak. „Všechny nás označí za hovňajse a hotovo.“

„Doufám, že tenhle otrávený výraz předvede i Eleazarovi,“ uchechtl se Will. V televizi přerušila program reklama, Misty se probrala ze svého fascinovaného vytržení a rozhlédla se. Na nás se naštěstí ještě tvářila mile, ale když zjistila, že kromě nás a Esmé už v pokoji nikdo není, začala natahovat. Hned jsem byla u ní:

„Copak se ti nelíbí?“

Chvíli mě upřeně pozorovala. Bezva, Edward si někde užívá a já tu teď mám dělat co? No, asi mi nezbyde nic jiného, než metoda pokus – omyl, jako u běžných dětí. Nadechla jsem se a chystala se začít jmenovat její oblíbené věci a činnosti, a doufat, že mi nějak dá znamení, po čem přesně touží, ale najednou se mi v hlavě objevilo slovo, které rozhodne nebylo moje.

Děda.

Zasekla jsem se v půlce nádechu a sklopila oči stranou, jak jsem se usilovně snažila přijít na to, co má tohle všechno znamenat. Byla jsem si jistá, že tohle prostě nebylo z mojí hlavy, bylo to zvláštní. To slovo bylo na první pohled jiné, nezapadalo mezi mé myšlenky, bylo jakoby kostrbaté.

A pak znovu:

Děda.

„Minnie?“ všiml si mého výrazu Will.

„He,“ udělala jsem zmateně a zase se podívala na Misty. A bylo mi jasné, odkud se to slovo vzalo, a jí to bylo jasné taky, protože se jí rozzářila očka. To ona. To ona mi vsunula tohle slovo do hlavy. Nebylo to, jako když Nessie promítá svoje myšlenky. Na tom slově bylo poznat, že je cizí, že mi nepatří, že tam nemá co dělat. No, její tatínek umí de facto jako vedlejší činnost vnuknout myšlenku, že? A dědou myslela Edwarda, svého osobního tlumočníka. Pořád jsem mu tak z legrace říkala, přestože teoreticky by měl být dědou nejspíš Carlisle, ale kdo se stará o rodinné svazky v rodině upírů, že.

„Carlisle?“ zavolala jsem. Tohle se mu rozhodně bude líbit.

„Minnie?“ Will stál najednou hned u nás, asi jsem zněla moc naléhavě.

„Ukážeš to tatínkovi, Missie?“ zašeptala jsem s úsměvem. Nezaváhala. Podle Willova výrazu se jí to povedlo na jedničku.

„Kachnička?“ vyjekl Will. Vyprskla jsem.

Toho dne Miss pochopila, že nás může komandovat sama a Edwarda k tomu nepotřebuje. Nedokázala nás ovlivňovat, žádná vnuknutí, jaká uměl Will. Ale dokázala nám dostatečně dlouho cpát do hlavy Kachničku nebo Hrneček, až jsme nevydrželi a vyhověli jí.

„Nikdy bych nevěřil tomu, že se jako upír budu cítit utahaně,“ hekl Will večer, když ta malá šéfka konečně usnula. Bylo to asi o sto dvacet Hrnečků a milion Kachniček později. Seděli jsme vedle sebe na jedné z pohovek a zbytek rodiny vypadal podobně.

„Cítil jsem se trochu dotčeně, když jste mi řekli, že už mě nepotřebujete,“ zabručel Edward. „Ale teď se můžu klidně sebrat a na pár dní zmizet, což asi taky udělám.“

„Ty srábku!“ zamračila jsem se. „Necháš nás tu s ní samotnou?“

„Necháme. Ona by fakt umořila i upíra,“ přidala se Bella.

„Komandantka, neutahatelná sonická bomba, autorka neuvěřitelnch smradů a ještě je tak milá, že si ji domů vezme každej,“ řekl zamyšleně Emmett. „Myslím, že bychom ji mohli začít používat jako zbraň hromadného ničení!“

„Myslím, že bych ti měla utrhnout hlavu,“ sykla jsem na něj a vysloužila si dotčený pohled.

Byla jsem vděčná za to, že poloupíře bude za chvíli rozumný dítě školního věku.

Tohle tempo bylo vážně vražedný.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

47)  zuzka88 (06.02.2012 12:57)

Tak Misty bych teda domů nechtěla

46)  Mabel (20.12.2011 15:39)

Misty je teda pěkná potvůrka.

45)  MaiQa (20.01.2011 17:00)

Nejvíce mě pobavila hláška na konci "Bylo to asi o sto dvacet Hrnečků a milion Kachniček později."

44)  magorka (22.09.2010 21:25)

eeek...ne miláček, jen vážně asi magor Díky Neb a promiň za komentíky sestávající se většinou jen ze smajlíků...prostě na tohle už má slovní zásoba fakt nestačí. Teď už jsem jeden velký výtlem osobně

43)  magorka (22.09.2010 21:23)

heeeeeeeeeee zbraň hromadného ničení...hovňajs...ultrasuperhyper pangalaktický megacloumák...a i tak je to ještě hodně vzdálené realitě! Fantastická povídka

42)  Nebraska (22.09.2010 21:19)

MAGORKO! Musela jsem si tu na tebe počkat, abych ti řekla, že jsi miláček!

41)  SarkaS (10.09.2010 11:48)

Jaku jsi Hovňajs Chudák, jako by už tak dost nesmrděl

40)  AliceBrandon (24.05.2010 22:34)

Teda Misty je ale číslo. Při objevení daru jsem na chvíli myslela, že Minnie bude umět číst myšlenky, všechno by pak mohla Edwardovi vrátit. Jsem zvědavá, co za dar tedy Minnie vyfásla.

39)  Rosalie7 (18.05.2010 04:27)

Hovnajs? Kachnička? Smrt nastala po udušení smíchem... Obět se také uáchala nad krásou kapitolky, než jí srdce naprosto vypovědělo službu a kleklo z přemíry informací, pocitů, hrníčků a hovínek

38)  Alrobell (10.05.2010 20:10)

Milion kachniček, milion hrnečků a podobně... z toho by se jeden zvencnul! Fakt je to naprosto skvělé, úžasné, nádherné, vtipné... A Minniiny hovory v hlavě jsou nejlepší!!!

37)  Hanetka (10.05.2010 11:54)

Nebrasko, to je úžasné. Mám pocit, že kdyby šlo přeložit žvatlací slovník většiny miminek, bylo by to přesně tohle. Jak ty jim kouzelně vidíš do hlaviček! Jsem nadšená, zubím se a strašlivě se těším na pokračování. Jsi Bůh!!!

36)  sfinga (10.05.2010 11:48)

Misty, já tě miluju. Víc napsat nedokážu, protože se válím smíchy. Hrneček-Kachnička-Hovínko.

35)  magorka (10.05.2010 11:41)

Už si maluju v růžových barvách, jak to Misty natře Tanye Doufám, že to bude neutuchající smršť hovňajsů, kachínek a dalších hovňajsů Minnie, vítej zpět

34)  Adelka (09.05.2010 22:00)

No skvěle Nebrasko!! Sice jsem se teď strašně moc zamilovala do Willova pohledu a cítím se lehce zdrceně, když je teď pozastavený, ale když vidím, že jsi nehodila flintu do žita a pokračuješ na naší milované Minnie, tak mi to vlilo novou krev do žil!! Tahle kapitola se ti samozřejmě povedla, i když mi tam chybělo nějaký to romantično a akce. Tak doufám, že to k tomu spěje... Jinak samozřejmě tleskám a klaním se.

33)  Nebraska (09.05.2010 19:23)

Paike, další Minnie bude zítra - dneska jsem byla za vzornou matku, když byl ten svátek, a teď sedím zhroucená po nakupování, vaření, uklízení, dalším nakupování a třech hodinách na hřišti
Dobrá zpárva je, že při houpání potomstva jsem vymyslela téměř doslova další dva díly, tak to bude blesková akce

32)  Paike (09.05.2010 19:00)

Bože, já tu Minnie miluju, stejně jako Willa a malou soukromou bombičku Misty
Miniina hlava mi děsně chyběla a jestli se Miss taky trochu pomamí budou mít doma zaručeně plné zuby sarkasmu...
Doufám, že nebudu znít naléhavě, ale cítím se trochu nejistá, když tu na mě nečeká další díl. Sic jsem ještě nečetla Willa, toho si nechávám na nouzové případy neuvěřitelné nudy.

Paráda, Neb

31)  Bye (08.05.2010 21:40)

Musela jsem se nejdřív pořádně zkoncentrovat, abych dokázala přepnout z Willa na Minnie (což Tobě nečiní žádné potíže, že). Díky Tobě se mi to povedlo hned na prvním řádku.
Jako máma stejně starých dětí musím zkonstatovat, že to máš fakt ve voku. A zřejmě máme s Minnie (nebo možná spolu) dost společného. Možná i to, že cizí děti zůstanou jen cizími dětmi
Co mě vážně dostalo, byla "zbraň hromadného ničení". Právě tak jsem totiž označila svou mladší dcerku asi před hodinkou, když jsem s ní asi po stopadesátýšestý obíhala byt (máme ho dokola) a ona s výdrží sobě vlastní kňourala do rytmu mé chůze.
Kapitola výborná, že byla po delší době jsem nakonec nějak rozdejchala, a vážně jsem si ji moc užila!!!

1 2 3   »