16.04.2010 [18:38], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 6×, zobrazeno 5704×

Těhotenství s mlhou

Vždycky jsem nesnášela brzké vstávání. Ještě jsem zvládala vylézt postele kolem osmé, abych byla v devět ve škole, ale za poslední tři roky jsem si odvykla. Byla jsem schopná prospat půlku dopoledne, pokud Will nevymyslel nějaký jiný program.

Takže když jsem začala pravidelně zvracet před pátou ráno, trochu mě to rozladilo. Přesněji řečeno – pěkně mě to naštvalo. Druhé zvracení kolem půl osmé mě taky moc netěšilo, a když jsem nakonec vyhodila i snídani, už jsem regulerně vrčela.

„Ty mrňavá mlho, co si jako myslíš, že děláš?“ vztekala jsem se s pohledem upřeným na své břicho, které zatím nevypadalo nijak výjimečně, ale přesto se mohlo ucházet o titul Nejosahávanější pupek roku.

„Nebuď na ni ošklivá,“ kárala mě Rosalie a já zalitovala toho, že v žaludku už nic nemám. Jedny pozvracené šaty by ji určitě přesvědčily o tom, že já tu nejsem ta ošklivá.

„Já nikoho nenutím vstávat v noci a předvádět celému domu, jak krásně zní moje dávení!“ štěkla jsem nakonec a za Jakeova pobaveného bublání se přesunula s hrnkem smrdícího bylinkového čaje na gauč. To bylo jediné, co jsem zvládla pít. Vodu a bylinkový čaj. Jak jsem ucítila cokoliv ochuceného, zvracela jsem. Když jsem uviděla jídlo, zvracela jsem. Když mi slavnostně přinesli nerezovou termosku plnou krve, nestihla jsem ani doběhnout na záchod. Trošku jsem je mátla. Trošku jsem je děsila. Kazila jejich plány a nutila Carlisla ležet hodiny ve svých zápiscích o Bellině těhoteství a hledat, kde se stala chyba.

Teda já ne. To ta mlha.

Alice si byla jistá, že až bude náš potomek dostatečně vyvinutý, uvidí ho. Případně něco jiného, než jen mlhu. Zatím to ale v podstatě byl větší shluk buněk a moc intelektu ještě nepobral, tak asi ani nevěděl, že je dítě. Možná proto mě nutil pořád zvracet – vybíjel si na mně svou krizi identity.

„A jste si jistí, že je to poloupíře?“ nadhodil Emmett zamyšleně. Zamračila jsem se na něj:

„Jak to jako myslíš, ty koumáku?!“

„Myslíš, že převládá lidská složka?“ staral se Carlisle a zkoumavě mě pozoroval. „Mám přidat víc vitamínů?“

„Ne, spíš myslím, jestli třeba Minnie Willovi nezahýbala. Třeba polodlak, co? Nebo poločert, co já vím“ rozřehtal se a já nasupeně sledovala, jak se popadá za břicho. Do svého imaginárního zápisníčku jsem si připsala další čárku k nápisu Roztrhat Emmetta, jen co se proberu.

„Jsi ubohej,“ ušklíbla jsem se a snažila se si ho nevšímat. Nevšímat si jeho ani pobavených nebo starostlivých pohledů zbytku rodiny. Kdybych byla neviditelná, hned bych odsud vypadla. Ale ještě předtím bych tomu blbounovi trapnýmu nacpala do nosu ovladač, co ho furt drží v ruce!

Jedno jsem musela přiznat: byla jsem nesnesitelná. Nevyspalá, hladová, unavená, vzteklá, vyzvracená z podoby. Ryla jsem jak ještě nikdy, divila jsem se, že už mě dávno neodnesli do lesa a nepřivázali ke stromu, ať si mě na chvíli užijí taky medvědi. Byli jsme zpátky týden a já si byla jistá, že mě mají plné zuby.

A přitom po příletu bylo všechno tak úžasné!

Obrovské vítání na letišti, kam Emmett s Jacobem přitáhli velikého plyšového medvěda a nadšeně slibovali té mlze v břiše, že na ni budou dávat pozor. Nessie s Bellou pro změnu přinesly pro mě poukázku na neomezenou konzumaci steaků z argentinských býčků v jedné restaraci v Anchorage, čímž mě rozplakaly, protože jsem si byla jistá, že bych se tam pozvracela. Rose s Esmé mě dojatě objímaly a jedna přes druhou mumlaly, jak moc velkou mají radost, Alice mi přinesla plnou tašku kosmetických přípravků pro stále elastickou kůži a proti striím a relaxační a já nevím, co všechno. Carlisle mi hned u auta měřil tlak a obvod pasu, byl fakt neuvěřitelnej. Jasper mě přivítal vlnou úžasného klidu a spokojenosti a já mu za to byla vdečná.

A Edward… Edward byl dokonalej. Dělal, co mi v hlavě viděl. Na letišti mě schoval do své náruče a přestože už bylo vidět, že je fyzicky o hodně mladší, já ho vnímala pořád jako toho o hodně staršího a rozumějšího a opatrnějšího… Jako tátu.

„Myško, mám tě tolik rád,“ šeptal mi tam do ucha a přestože Will nervózně přešlapoval hned u nás, nehodlal mě jen tak pustit.

Až budeš slyšet tu mlhu, musíš mi to hned říct, jo? Budeš můj ultrazvuk…

„Počítám s tím, neboj,“ usmál se. „Ale ještě je brzo.“

A jen co jsem pomyslela na to, že jsem unavená, dovolil Willovi mě vzít kolem pasu a dovést mě do auta.

Ještě ke kovárně, Edwarde! Prosím!

Mlčky přikývnul a všechna tři auta jela nejdřív k průmyslové zóně, kde na jednom pozemku vyrostla zbrusu nová malá hala, ve které čekala nová výheň a všechno nářadí a nástroje, na které jsme si jen vzpomněli. Nikdo z Cullenových neprotestoval, když jsem je hned po Vánocích poprosila, ať kromě domu zařídí i kovárnu. Nechtěla jsem, aby se můj muž musel kousat nudou a vzpomínat na to, jak krásně mu bylo v našem minulém působišti.

„Kam jedeme?“ zeptal se zkoumavě Will, jakmile poznal, že nemíříme ven z města k horám.

„Do práce,“ usmála jsem se na něj.

„Ty ale nebudeš pracovat, Minnie,“ namítnul opatrně. „Budeš na sebe dávat pozor a pak nějakou chvíli nebudeš mít na práci ani pomyšlení. Doufám, že nemáš v plánu ji teď nějak zaměstnávat, Edwarde?“ zamračil se pak na mého manažera. Ten na něj jen mrkl do zrcátka a dál se věnoval řízení.

Will se zamračil a nadechl se, aby mohl znovu něco říct, ale přikryla jsem mu pusu dlaní:

„Prostě mlč a vydrž.“

A on, jako správný manžel, poslechl.

„Hodnej kluk,“ neodpustila jsem si uchichtnutí.

Kolem nás se začaly objevovat průmyslové objekty a Willův výraz se změnil na překvapený. A pak nevěřícný. A když jsme zastavili před novou kovárnou a Edward se otočil, aby mu podal klíč, jen polkl a nebyl schopný pohybu.

„Ale no tak,“ šťouchla jsem do něj, „už umíš příjmat nemovitosti. Máš to natrénovaný.“

Mlčky vystoupil z auta a šel odemknout, zatímco na mě se hned nalepila Nessie a kolem se shromáždili Cullenovi. Když viděl, že uvnitř té budovy je opravdu kovárna, svěsil ruce podél těla a otočil se k nám.

„Vy jste vážně něuvěřitelní,“ hlesl.

„My ne, to tvá žena,“ napráskal mě Edward a já se najednou ocitla u Willa v objetí, ani jsem nepostřehla, že se pohnul.

„Hele, opatrně na ni, jo?“ vyjela po něm Rosalie, ale nevšímal si jí. Jen se mi očima vpíjel do mých. Nemusel nic říkat, viděla jsem, jak to s ním zamávalo. Usmívala jsem se, byla jsem spokojená a šťastná a věděla jsem, že mi nemůže být líp.

A pak jsem ztuhla, vytrhla se mu a jen tak tak stihla doběhnout za roh kovárny, kde jsem ji slavnostně pokřtila jídlem z letadla. Tradá.

Od té chvíle to šlo z kopce, já byla čím dál protivnější, mlha byla čím dál otravnější a zvracení bylo čím dál častější.

Takže se nikdo nemohl divit tomu, že Cullenovi vyráželi na lov prakticky denně, vždy část rodiny na pár hodin zmizela, aby si ode mne odpočinula, a druhá část se mě snažila rozptýlit. Willa jsem od sebe posílala pryč sama. Uvědomovala jsem si, jak jsem hnusná, a nechtěla jsem, aby mě takhle měl na očích celý den. Snažila jsem se ovládat, ale bylo to jako automatická reakce. Držkovala jsem, rejpala, ofrňovala se a navážela se do ostatních a sama jsem z toho o vteřinu později byla nešťastná.

Měla jsem chuť tu mlhu v břiše vyreklamovat a dožadovat se nové hromádky buněk.

Will se vrátil z kovárny navečer, hned ode dveří šel s úsměvem ke mně a já ho milovala. Srdce se mi rozbušilo a zhluboka jsem se nadechla jeho vůně. Jednu ruku schovával za zády a když ji vyndal, držel v ní železnou růži.

„Jéžíš,“ udělala jsem a začala brečet. Emmett vyprskl smíchy a hned se dekoval pryč, Will si sundal bundu a sedl si vedle mě, aby si mě mohl vzít na klín. Zabořila jsem mu hlavu pod bradu a dojatě slzela. Tohle je můj chlap, otec našeho dítěte, a je dokonalej!!

„Nezlobili tě tu?“ zeptal se potichu a mně v tu cvhíli zarachotilo v hlavě a zcela reflexivně jsem přeřadila zase na rytí:

„Ne, vůbec! Vůbec nebyli na zabití! Zase jsem všechno vyzvracela a piju tu debilní bylinky a mlha si dělá, co chce a já už toho mám plný zuby! Měla jsem se skvěle!“ hudrala jsem ironicky a jen co jsem ta slova vypustila z úst, došlo mi, že jsem zase přestřelila, a znovu jsem se rozbrečela.

„Promiň,“ popotahovala jsem nosem.

A on mě uklidňoval a šeptal mi, že jsem dokonalá a že to zvládám bravurně a jak moc ho mrzí, že mi není dobře. A že už mě ti samotnou nenechá a bude ode mě odhánět ty ostatní ošklivý upíry. A já brečela o to víc, protože tohle jsem si prostě nezasloužila.

Ještě že budu těhotná jen tři měsíce.

Jinak bych se nejspíš sama urýpala k smrti.

Byl březen a bylo nádherně.

Moje břicho vypadalo jako po pořádný porci mexickejch fazolí a zvracela jsem už jen jednou denně. Bylo mi krásně. Tak krásně, že jsem se mohla každý den vydat na procházku do lesa a čichat jaro. Poslední týden bylo slunečno, takže jsem se kochala přírodou a vyhřívala se a nemohla se nabažit pohledu na svého třpytícího se muže. Teď konečně jsem si těhotenství začala užívat. A doma se to uklidilo, už jsem neštěkala a ryla jen tak nějak v mezích.

Večery trávil Will s hlavou u mého břicha, protože mlze už slabounce ťukalo srdce. Na ultrazvuku jsem neviděla nic; jako u Belly, ani tady se nejnovější technika nedala použít. Poloupírče má prostě rádo soukromí. Ale ten zvuk se slyšet dal a Cullenovi se spokojeně usmívali, kdykoliv bylo dost ticho na to, aby o sobě mlha dala vědět.

V sobotu večer, na kdy bylo Alicí a Ness naplánováno sledování romantických komedií a muži se hodlali vydat na noční rychlolov, aby u toho nemuseli být, mi Bella přinesla znovu tu nerezovou termosku. Zamračila jsem se, ale jen co rozšroubovala uzávěr a ke mně se donesla ta zvláštní vůně, začaly se mi sbíhat sliny.

„Dobrý?“ sledovala mě zvědavě a já horlivě přikývla a natáhla ruku. Neřešila jsem, co vlastně to hodlám pít; vonělo to jako nejvybranější lahůdka a já se nemohla dočkat, až to do sebe vpravím.

„Přinesu ti takovej uzavřenej hrneček s brčkem,“ navrhla Bella, ale jen jsem trhla hlavou do strany a chystala se nalít si do víčka termosky. Na poslední chvíli jsme se zarazila a podívala se na osazenstvo obýváku. Až na Ness seděly ztuhle a pozorovaly mě. Došlo mi, co přesně jsem se tu chystala rozlévat před skupinkou upírek.

„Já… Omlouvám se,“ vydechla jsem a opatrně podala termosku Belle, která okamžitě zmizela v kuchyni.

„To nic, Minnie,“ probrala se jako první Esmé a usmála se na mě. „Spíš jsme jen zvědavé, jak ti to bude chutnat, jsme v pořádku.“

Uklidila mě, a když se vrátila Bella s plechovým zakrytým hrnkem, ze kterého čouhalo jen brčko, nebyla jsem nervózní. Opatrně jsem se napila. Byla hustá jako džus a chutnala sladce, s nějakým zvláštně slaným podtónem. A byla skvělá.

„Hmmmm!“ dělala jsem, zatímco jsem pila. A když se ozvalo srkání, jak už jsem nasávala jen vzduch, nešťastně jsem se zašklebila:

„A to je jako všechno?“

„Stačí,“ rozhodla Bella vesele a Alice psala jásavou smsku Carlislovi.

Brutálně jsem si krkla a bylo mi blaženě. Tak tohle si nechám líbit.

Když jsem v pět ráno zase zvracela, brečela jsem u toho. Trochu jsem doufala, že ta krev to zastaví, ale bylo to marné. Mlha prostě vysírala.

Zase jsem objímala mísu a hlavou mi běhaly myšlenky na to, jak bude mlha za trest mýt nádobí minimálně dvěstě let, jen co doroste do správné velikosti. Najednou jsem v pokoji slyšela hlasy a těsně u dveří do koupelny se ozval Will:

„Nelezte jí tam! Nechte ji na pokoji, nesnáší, když zvrací!“

Bezva. Nedají si pokoj! Před pátou ráno zas budou otravovat s nějakejma výmyslama! Nespavci zabednění!

„Nejsme tu kvůli výmyslům, Minnie,“ houkl na mě Edward a v jeho tónu bylo něco, co mě donutilo přestat řešit, jestli ještě budu zvracet, nebo už jsem skončila.

„Co?“ vyjekla jsem a snažila se postavit, ale jak jsem byla rozespalá a unavená, dalo mi dost práce se vyhrabat na nohy.

„Nic se neděje, jen se vklidu opláchni a vylez ven,“ snažil se o neutrální tón, ale bylo mi jasné, že něco se děje. Možná nic zlého, ale něco jo.

Opláchla jsem si obličej a rychle vyčistila zuby. Otevřela jsem dveře a zírala do nadšeného obličeje Edwarda a do podivné grimasy Alice, která si cpala sevřenou pěst do pusy. Trvlo mi asi tak vteřinu, než mi došlo, že oni už něco vědí.

„Co!“ vytřeštila jsem nedočkavě oči na Edwarda a poslepu šátrala rukou směrem k Willovi, dokud mi pevně nesevřel dlaň do své.

„Je vzhůru a je jí dobře,“ usmál se zeširoka Edward a mně se podlomila kolena. Will mě zachytil a posadil mě na postel. Zírala jsem do blba s nevěřícným výrazem na tváři. Edward slyší mlhu! Proto zvracím takhle brzo – ona teď vstává! To je potvůrka mrňavá! A pak mi došlo, co přesně řekl:

„Ona?!“ vykulila jsem na něj oči. Edward zaskočeně ztuhl, jen na okamžik, ale upírala jsem na něj svou pozornost, takže jsem si tím byla jistá. Stejně jako Will, který zopakoval po mně:

„Ona?“

„Ona, myslel jsem jako mlha,“ vypadlo z Edwarda. „Neví, co je zač, to si nedokáže uvědomit, navíc myšlenky vlastně ještě nejsou myšlenky, spíš jen útržky pocitů.“

Trochu jsem se stáhla, už už jsem se chtěla radovat, že vím, co ve mně roste, a zároveň trochu smutnit, že to není kluk, protože kovář v mladším podání by byl určitě prima, ale teď jsem zase nevěděla nic. Pak mi ale oči sklouzly k Alici, která se ještě nepohnula a dál si zacpávala pusu. Oči jí zářily.

„Alice?“ oslovila jsem ji zvědavě. Kníkla. Ona vi!!!

„Alice, tys to viděla! Tys už to viděla!“ zařvala jsem radostně. Zmohla se jen na přikývnutí. Alice už viděla, co je mlha zač, a Edward si to přečetl! Ve chvíli, kdy si ta mrňavá věc uvědomila sama sebe, se její budoucnost ukázala Alici!

„Honem, co?!“ vybídla jsem jí a ona si konečně vyndala pěst z pusy a zaječela:

„Budete v pohodě!“

„No to mi došlo,“ odfrkla jsem si. „Kdybychom nebyli v pohodě, tak tu oba slzíte, nebo tak něco! Já chci vědět, co přesně jsi viděla! Je to holka, nebo kluk?“

Zarazila jsem se a otočila se na Willa. Nevěděla jsem, jestli on to chce vědět. Já chtěla. Nechtěla jsem o našem dítěti ještě skoro dva měsíce mluvit jako o „tom“ nebo o mlze. Chtěla jsem mít jistotu. Navíc po porodu si jí nebo jeho moc neužiju, možná už ani nebudu vnímat a dozvěděla bych se to až po třech dnech, a to jsem nechtěla. Ale pokud by Will řekl, že to nechce vědět, vyhnala bych ho někam daleko do lesa, aby byl ještě chvíli napnutý. Jenže on se usmíval:

„Tak dělej, Alice, nenapínej nás.“

Napínala, potvora jedna. Ještě několik vteřin se zubila a pak slavnostně řekla:

„Bude to holka.“

A tím spustila vlnu povyku a jásotu mezi Cullenovými, kteří se seskupili za dveřmi a čekali, co se dozvědí. Znělo to, jako když tam vybuchne nějaká jásací nálož. Alice taky jásala a chrlila na mě něco hrozně rychle, měla jsem pocit, že jsem zachytila slovo nákupy. Já nejásala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mlha byla holka. Budu mít druhou malou Ness. Will nebude mít koho tahat do kovárny. Vlastně jsem se cítila trochu smutně.

Edward mě lehce pohladil po hlavě a popadl hopsající Alici za ruku, aby ji mohl odvléct ven a dopřát nám aspoň relativní soukromí.

„Lásko?“ dřepl si Will přede mě a zvědavě si mě prohlížel. Ušklíbla jsem se. Promiň, mlho, děvče. Já tě mám ráda, teda když zrovna nezvracím. To jen… To bude dobrý, slibuju. Jsem blbá matka. Je dobře, že jsi holka, fakt! Nebudeš mít problémy se skrýváním vzrušení a taky nebudeš jedovatá. Já nejsem zklamaná, jen to musím vstřebat, víš? Jsi šikulka.

„Promiň,“ šeptla jsem, asi aby mě ta mrňavka v břiše nemohla slyšet. „Asi jsem trochu chtěla, aby to byl kluk…“

„Minnie,“ vydechl úlevně a objal mě. „Ty jsi vážně trdlo. Holka je skvělá! Podívej se na sebe! Na Ness, jak si omotala Edwarda kolem prstu. Holka bude úžasná, já se těším.“

Vidíš, mlho, táta se těší. Je to paráda. Budeš jako v bavlnce, Will je úžasnej táta. Já vím, že mě neslyšíš, trošku si připadám jako kretén, ale aspoň se děda Eda pobaví, ne?

„Já se moc bavím,“ ujistil mě Edward přes dveře. A Will se pak postaral o to, abych díky jeho polibkům přestala řešit, jestli je lepší kluk, nebo holka.

Zvracet jsem přestala až v půlce dubna. Moje nadšení netrvalo dlouho – hned dva dny na to mě začala bolet záda. Břicho už nebylo jako po porci fazolí, spíš jako po celém kotli. Většinu dne jsem strávila v posteli nebo na gauči, v leže jsem byla schopná fungovat a nemusela jsem skrývat bolestivé syknutí při každém druhém pohybu. Will ale věděl, jak mi je, stejně jako Edward a vlastně všichni. I když jsem se snažila vypadat v pohodě, cítila jsem se pod psa. Pořád mi někdo hladil pupek a povídal si s mlhou, co už nebyla mlha, a já to trpelivě snášela, přestože jsem občas měla chuť zařvat, že já jsem tu taky. Edward taktně mlčel a snažil se mi vynahradit chybějící pozornost ostatních, Will se choval jako dokonalý muž, ostatně jako vždycky. Byl schopný mi během večera třikrát doběhnout do Anchorage pro zmrzilinu nebo pro popcorn nebo pro uzeného lososa – to podle toho, na co jsem zrovna dostala chuť. Zvláštní bylo, že jsem vždycky měla chuť na něco, co v natřískané lednici ani spíži nebylo. A hýčkal si mě a hladil mě a olíbával mě, masíroval mi chodidla i záda a byl k sežrání. A já mu to chtěla nějak vynahradit, ale kdykoliv jsem si naplánovala, jak se na něj večer vrhnu – břicho nebřicho, udělalo se mi blbě, luplo mi v zádech nebo jsem usnula na gauči ještě před večeří.

Měla jsem před sebou ještě minimálně dva týdny a nedovedla jsem si představit, jak je vydržím. Každý den jsem byla větší a nafouknutější, každý den mi bylo hůř a každé otočení té dračice uvnitř mě bolelo.

Když jsem takhle jednou večer spřádala další plán na zneužití svého muže, mlha mě nakopla tak, až jsem vyjekla.

„Hele!“ zahrozila jsem směrem k břichu. „Jestli nepřestaneš dělat kraviny, dostaneš nějaký šílený jméno!“

A ona mě jako natruc kopla znovu. Nadechla jsem se, abych mohla spustit novou dávku nadávání, a v tu chvíli se mi v hlavě ukázalo jedno slovo: Misty.

Vlastně jsme jí tak říkali od začátku. Naše malá mlha. Co kdyby jí to zůstalo? Ne, to jí nemůžu udělat, Minnie a Misty, to je na zabití, stačí, že jsem si musela dětství protrpět já, tohle vážně… Ale… Misty Blacksmithová. Malá Misty. Mis. Missie. Missie a Minnie a Nessie. Sakra. Za tohle nás zabije.

„Mně se to líbí,“ usylšela jsem Willa, který se ležérně opíral o futra a usmíval se.

„Jak to víš?“ zamračila jsem se, ale odpověď jsem znala ještě před dokončením té otázky. Edward, jasně. „Vážně?“ zeptala jsem se.

Lehl si ke mně a líbnul mě, jednou rukou mi přejížděl po tváři a druhou opatrně tlapkal po břiše.

„Misty je moc hezký. Nemůže mít obyčejné jméno, když je tvoje dcera,“ mrkl na mě. Pak se posunul, aby byl hlavou na úrovni mého pupíku, a tiše řekl:

„Jestli jsi pro, ozvi se.“

A ona mě nakopla tak silně, že mi vyhrkly slzy. Will se ustaraně zamračil a vrátil se zpátky nahoru ke mně.

„Trdlo, stačilo na to myslet!“ pokáral naši dceru.

„Třeba to byla výhružka,“ pokusila jsem se usmát. Měla smůlu. Misty už jí zůstalo.

Na přelomu dubna a května už se nedalo mluvit o tom, že bych si těhotenství užívala. Ostatní se už ansi nesnažili předstírat, že je všechno v pořádku a nic se neděje. Misty se vrtěla a protahovala a každý její pohyb mě bolel. Už měla hodně málo místa a Carlisle počítal hodiny, ne dny do porodu. Celá rodina byla jako na jehlách.

Will, ač nerad, mě denně nechával na chvíli o samotě. Potřeboval být přepitý. Pro případ náhlé nečekané situace. Tak nějak jsem trochu pateticky doufala, že to bude on, kdo mě kousne, ale nakonec mi bude úplně jedno, kdo to udělá – hlavně když se jim to povede. Bála jsem se. Bála jsem se, že se to nezdaří, že se něco zvrtne, že se to nepovede. Ani Alice a její vize mě nedokázaly uklidnit. Mohou se změnit. Jedna mikrosekunda je může změnit.

Byla jsem na dně. Jasper se snažil ze všech sil, ale stejně ze mě byla vystresovaná troska, co se zuřivě snažila nebýt ve stresu kvůli Misty.

„Aspoň do pátýho!“ loudila jsem druhého večer, když Carlisle rozhodl, že není dobré déle čekat. Byl si jistý, že malá už je naprosto v pořádku a připravená. Nevěděla jsem, proč jsem se upínala k pátému, možná jsem se jen bála toho definitivního rozhodnutí. Podařilo se mi Carlislea přemluvit, aby mi dal ještě čas. Měla jsem pocit, že tím Willovi ubližuju, viděla jsem, jak ho trápí každý můj obtížný nádech, ale nemohla jsem si pomoct. Ještě ne. Ještě chvilku. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní.

Misty byla jiného názoru. Ranní ptáče. Přestože jsem poslední dny spala hodně špatně, tentokrát se mi podařilo usnout hodně tvrdě. Před pátou mě probudila ostrá bodavá bolest a já zařvala. To už u postele byli i Carlisle s Edwardem a Will mě s vyděšeným výrazem hladil po tváři.

„Žebro,“ vysvětlil mi Carlisle. „Už nemáme čas, Minnie.“

A já se zhluboka nadechla a přikývla.

Jdeme na to.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  zuzka88 (05.02.2012 22:57)

Už na to sotva vidím, takže pokráčko až zítra, ale jsem napnutá.

5)  KalamityJane (21.08.2011 08:53)

To se dělá? takhle to přeseknout?

4)  magorka (22.09.2010 17:48)

3)  SarkaS (10.09.2010 10:30)

Panečku, Misty je pěkná dračice, ale Nessie byla horší

2)  Rosalie7 (18.05.2010 03:17)

Proboha - naprosto něco, tohle bylo zase super, ta mlha mě dostala, je to hezký jméno a Min je šmoula, ale já při představě malý kopie Willa s trochou sarkasmu od jeho mamči(a navíc volnýho a nezamluvenýho, což bych okamžitě změnila) taky šmoulovatím...

1)  Alrobell (10.05.2010 19:41)

Nádech, výdech... jdeme rodit... mě bije srdce, jak cip...

1