16.04.2010 [18:36], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 5×, zobrazeno 5285×

Tvrdohlavec

Polkla jsem. A zavřela oči, abych se neztratila v jeho nešťastném pohledu.

Bylo to o nás třech.

„Chci s tebou mít dítě, Wille.“

Čekala jsem, že začne jásat, nebo se pro jistotu zeptá, jestli dobře slyšel. Čekala jsem, že bude mít radost, koneckonců Alice něco takového říkala, ne? Ale rozhodně jsem nečekala, že zůstane několik vteřin stát jako socha a pak se zamračí.

Nakrčila jsem čelo a dala mu ještě moment. Třeba mě nepochopil. Možná jsem byla málo přímočará. Měla jsem použít styl Já Tarzan – Ty Jane. Ale jak mu vysvětlit, co chci, ještě polopatičtěji, aniž by to připomínalo hodinu biologie?

Pak konečně promluvil:

„Ne, nechceš.“

„Cože?“ zamračila jsem se a poslední zbytky toho nadšeného a slavnostního pocitu, který jsem měla před chvílí, byly pryč. Nevěřícně jsem na něj zírala a v hlavě se mi začal hromadit vztek a lítost. Tak já se tu jak kráva na dva dny zavřu o samotě, aby mi nikdo nemohl vidět do hlavy a abych přemýšlela v klidu a nenechala se jím rozptylovat, abych si mohla být opravdu jistá, že to je to, co chci já, a on mi řekne, že to není pravda? Že to nechci?

„To teda chci,“ vyhrkla jsem a musela se ovládat, abych se nerozbrečela. Do háje!

„Minnie,“ zašeptal a přitáhl si mě k sobě tak těsně, že to skoro bolelo. „Tys nikdy nic takového nechtěla. Nemáš ráda děti, děsíš se jich. Já vím, že jsem se choval jako idiot, ale když jsem teď nevěděl, kde jsi a co se děje, došlo mi, že jediný, co potřebuju, jsi ty. Na ničem jiném nezáleží. Netušíš, jak moc si cením toho, co jsi řekla... A děkuju ti za to, ale zapomeň na to.“

Odstrčila jsem ho od sebe a nevěřícně se na něj podívala. Cha! A já prý jsem sobec!

„Ale já to nedělám kvůli tobě, ty jeden namyšlenej upíre! Tady jde čistě o mě, jasný?“ zlobila jsem se. Zase mě nechápal, chvilku na mě zkoumavě koukal a pak vypadal, že se mu rozsvítilo:

„Jsi ještě v šoku z toho porodu.“

Nevydržela jsem to a zaječela jsem nahlas. Měla jsem chuť ho plácnout do čela, ale bolelo by to mě, tak jsem mu jen šermovala rukou před obličejem.

„Jděte už všichni do prdele s tím vaším šokem! Jsem s vámi pět let, mě už jen tak něco nerozhodí!“

Nezlobil se, pomalu jako na někoho hodně unaveného, případně hodně dementního, na mě mluvil:

„Miláčku, ty nemáš ráda děti. Takže to, cos mi tu řekla před chvílí, je blbost. Nemůže to být z tvé hlavy.“

„Tak se zeptej Edwarda,“ vytasila jsem eso z rukávu. „Ten přece ví, že to myslím vážně. A zeptej se Alice. Ta mě viděla.“

Jejich schopnosti mě dokázaly vytočit a přitom jsem je milovala. Tak je to se vším. Vždycky. Třeba Willa bych teď nejradši roztrhala na kusy. Proč prostě nemohl začít jásat? Mizera jeden!

„Proč bys to dělala?“ řekl potichu a zavřel oči. Všechen vztek mě přešel, když jsem viděla, jak tam nešťastně stojí. Možná jsem neměla ujíždět sama, možná jsem měla mít aspoň zapnutý telefon – kdo ví, co se mu honilo v hlavě, když jsem byla pryč. A teď mu řeknu to, po čem v duchu touží, a on mi nevěří a myslí si, že jsem mimo. Pohladila jsem ho po tváři a doufala jsem, že se na mě podívá, ale jen si přitiskl mou ruku blíž.

„Ten pocit, co jsem měla,“ začala jsem tiše a pěkně zeširoka. „Nevěděla jsem si s ním rady. Bylo to, jako kdyby něco nebylo úplně v pořádku, jako kdyby něco nebylo tak, jak má být. A najednou jsem začala hrozně žárlit. Žárlila jsem na tebe na začátku, ale pak se to zklidnilo, zvykla jsem si na to, jak se na tebe všechny koukají. Ale teď se to vrátilo zpátky ještě silněji a já byla úplně hotová. A pak ta holčička v supermarketu, Sammy. Zdálo se mi o ní od té doby několikrát, postupně to už nebyla ona, ale nějaká jiná holka. Nebála jsem se, ty sny nebyly noční můry.

A když jsem držela v rukách to mrně, které samo nedokázalo nic, jen tiše kníkat, nějak se to zlomilo. Měla jsem v ruce úplně malý dítě, který bylo hrozně ošklivý, ale věděla jsem, že je úžasný. Jak si vybojovalo cestu ven, víš? Už takhle malá byla hrdinka. A Bos, která na mě celou dobu křičela a muselo ji to hrozně bolet, se najednou jako mávnutím proutku usmívala a vypadala jinak. Byla úplně spokojená.

V tu chvíli se ten pocit konečně tak nějak pootočil, znáš ta moje cvaknutí, když mi konečně něco dojde... I když by mě to nikdy nenapadlo, začaly mi tikat biologické hodiny. Četla jsem o tom, věděla jsem, že je to víceméně normální, ale u sebe jsem to nepoznala. Až když jsem byla u toho porodu. Když mi došlo, co chci, musela jsem odjet. Potřebovala jsem si to nejdřív srovnat v hlavě sama. Bez Edwarda a Jaspera. A bez tebe, abys mě nemohl omamovat a ovlivňovat už jen tím, že tam budeš se mnou. Promiň.“

Celou dobu mlčel, ani se nepohnul. Skoro jsem se bála, že mi zkameněl. Ale teď otevřel oči tak rychle, že jsem ten pohyb ani nepostřehla. Nešťastně se mi díval do mých a já v duchu tak moc prosila, aby už něco řekl, cokoliv.

„To nejde, Minnie,“ hlesl. Ne, tohle sem nemyslela!

„Proč?“

„Je to hrozně nebezpečné. S Edwardem jsem -“

„Edward, jasně. Zase,“ vrčela jsem.

Musíš se cpát do všeho, viď? Neměl jsi mu nic říkat! Kazíš mi to!

„Edward u toho byl. Viděl, jak Bella vypadala, viděl, jak trpěla. Málem o ni přišel,“ nenechal se vyrušit Will. „Tohle prostě nejde, nechci tě vidět trpět.“

„Porod prostě bolí, to je normální,“ namítla jsem. Zlostně se ke mně naklonil:

„Nedovedeš si představit, co Bella prožila!“

„A ty jo?“ ušklíbla jsem se. Kam jsme se to dostali? Kde je to nadšení? Proč se sakra hádáme?

„Zapomeň na to, Minnie,“ zavrtěl hlavou.

„Ani omylem,“ řekla jsem rozhodně. Překvapila jsem ho. Nadechla jsem se a pokračovala:

„Jestli u toho nechceš být, fajn. Zajdu si na návštěvu do spermabanky a vyberu si nějaký hezký chormozom Y!“

Ehm, už se vidím. Dobrý den, nemáte tu jednoho vysokého tmavovlasého, hodně milého a chytrého, malinko nesmrtelného?

Will se na mě ještě chvíli nevěřícně díval a pak mu cukly koutky.

„Fajn, tak běž,“ řekl a vůbec nezněl naštvaně. Prevít jeden kovářskej! Ví, že bych to neudělala! Vztekle jsem si dupla. A měla jsem chuť mu nadávat. A dát mu facku za to, že je tak natvrdlej.

Místo toho jsem se rozbrečela. Ani jsem si nestihla uvědomit, že se k něčemu takovému chystám; najednou mi tekly slzy.

„Minnie,“ zamumlal Will a okamžitě mě objal a schoval si mě do náruče přesně tak, jak jsem to milovala.

„Nebreč, prosím,“ šeptal naléhavě. „Já to nemůžu udělat! Nemůžu o tebe přijít, když se něco nepovede! Netušíš, jak moc bych chtěl, aby se to povedlo, ale nejde to. Nemůžu...“

„Dáte na mě pozor! Alice mě viděla!“ vzlykala jsem mu do košile. „Ježiši, Wille, já tě tu prosím o to, aby sis se mnou pořídil potomka a při tý příležitosti mě přeměnil, a ty mě odmítáš!“

Mlčel, jen mě k sobě mačkal. Už jsem měla pocit, že možná ustoupí a řekne Tak jo, jak chceš, ale místo toho z něj vylezlo:

„To nejde.“

„Edwardovatíš!“ štěkla jsem po něm a odtáhla se, aby viděl, jak moc vytočeně se tvářím. Ale on vypadal, že si mě vůbec nevšímá; s hlavou lehce na stranu stál a koukal se někam do dálky. Vypadal jako Alice při vizi, netušila jsem, co provádí, ale naštvalo mě to ještě o něco víc. Takhle mi to všechno zkazit! Hňup jeden!

„Jdi do háje, Williame,“ zavrčela jsem a chtěla se mu vyškubnout a utéct, nebo ujet, někde si o samotě pobrečet nad nespravedlivým osudem a natvrdlým chlapem, co je zásadně v opozici. Když nesnáším děti, chce je, když chci dítě, něco se mu nezdá – hergot! Ale nepustil mě, najednou už mě zase vnímal a jeho výraz byl překvapený a... Šťastný?!

Jen jsem nešťastně zakvílela. Co mu přelítlo přes nos? Co se děje tentokrát?

„Asi bys měla vědět, že Alice ti trochu kecala. Viděla jen tebe jako upírku, protože ses rozhodla se přeměnit. O porodu a o dítěti neviděla nic, jen vycházela z toho, jak to probíhalo u Belly a myslela si, že tím pádem to bude stejně i u tebe.“ Mluvil rychle, jen tak tak jsem mu rozuměla, ale došlo mi, že poslouchal, co se děje vevnitř, možná byl uvnitř někoho z nich.

„Ale teď se do toho vložil Carlisle a Edward, který ví, že si seš jistá a že nemá cenu ti odporovat – že mě stejně nakonec přemluvíš... A že by ti to ani nedalo moc práce. Zrovna spolu vevnitř řeší tvé těhotenství a tvůj porod. Když Carlisle ví, jak dlouho bude trvat a jak poznat první příznaky porodu, je si jistý, že zvládnou včas císařský řez a ty nebudeš muset... Projít tím, čím Bella. A Alice tě viděla jako upírku, viděla tě se mnou a s námi byla malá mlha. Nemůže vidět něco, co ještě není. Ale může vidět, že všechno do sebe zapadne tak, jak má. Máš štěstí, Minnie...“ vydechl a vpíjel se do mých očí pohledem, který rychle tmavnul.

„Ne,“ opravil se. „Já mám štěstí.“

A než jsem stihla cokoliv říct, třeba se zeptat, jestli je teda pro, když mu to ostatní upíři tak pěkne vysvětlili, zatímco na slova své ženy kašlal, zvedl mě nad zem a začal mě líbat. Dělal to tak naléhavě, že jsem okamžitě přestala myslet, řešit, vnímat. Jen jsem mu obtočila nohy kolem boků a tiskla se k němu tak pevně, jak jsem dokázala. Mohl by si teď se mnou dělat cokoliv a já bych se nebránila.

Jako vždy v tomhle domě, vyrušilo nás pobavené odkašlání.

„Nechcete na tom prckovi začít pracovat hned teď a tady, že ne?“ zeptala se Rosalie a když mě Wil s povzdechem spustil na zem, hned se na mě vrhla a objímala mě. Zrovna od ní bych to nečekala... I když vlastně čekala, věděla jsem, že ona i Esmé by daly cokoliv za možnost, kterou mám já.

„Bude tu další mrně, Minnie,“ mumlala mi do ucha. „Jsi úžasná, víš to? Nenech se od nikoho zviklat, já všechno zařídím, slibuju!“

„Jo, to je nám všem jasný, Rose,“ uchechtla se Bella a než jsem se nadála, putovala jsem z jedné studené náruče do druhé. Oni měli radost! Rozhodně předvedli větši nadšení než můj muž, to je bezva...

U Edwarda jsem se ocitla na konec. Neusmíval se, ale nemračil se. Vypadal rezignovaně. Asi jako když si dospělá dcera usmyslí, že z vás udělá dědečka. Musela jsem se začít smát nahlas, když jsem viděla jeho leknutí.

Nojo, gratuluju! Budeš nejmladší děda v historii! Neměl jsi to s těma otcovskejma pudama přehánět, Ede!

„Ty jsi prostě šílená,“ zavrtěl hlavou.

A proto jsem tu s váma. Protože jsem se z vás zbláznila hned tenkrát, když se Jacob začal svlíkat a pak mi dal pac. Ale nehodlám na svém šílenství nic měnit.

„Ale na své podstatě ano,“ zvážněl. „Není to sranda, myško. Nebude to příjemné. Uděláme všechno proto, abys trpěla co nejmíň, ale bude to bolet. I přeměna bude bolet.“

Já to vím. Ale zvládnu to. Nechci... Nemůžu vás tu za pár let nechat samotný. Nemůžu tu nechat Willa. Trochu se toho bojím, ale to je asi normální... Bojím se, co budu dělat po přeměně, když nemám štít jako Bella. Ale proto mám vás, ne? To zvládnem, Edwarde.

„Aliciny vize se mohou změnit, to víš sama dobře. Ještě se to může pokazit...“ zkusil to naposledy. Zavrtěla jsem hlavou.

Už mě neděs. Navíc, víš kolik ušetříme, když si budu chodit na oběd do lesa? A na vytápění? Hehe.

„No, to je rozhodně důvod pro přeměnu v upíra!“ zaúpěl a pak už mě musel předat zpátky Willovi, který netrpělivě čekal hned u nás.

„Sakra, kdybych to věděla dopředu, nemusela jsem si lámat hlavu s dárkem pro tebe,“ zatvářila jsem se naštvaně, ale když jsem viděla, jak září, jak vypadá rozněžněle, nechala jsem blbostí. Když jsem se dívala do jeho očí, cítila jsem se v bezpečí jako nikdy a nikde. Věděla jsem, že on se postará o to, abych se měla skvěle. Že se o nás postará. Vždycky. A navždy, fíha. A se smečkou bláznivejch upírů za zadkem nebude o srandu nouze ani po pár staletích...

Takže upírka, jo? Upírka se závazky.

No to mě poser...

Věděla jsem, že jsou upíři rychlí, ale že budou takhle rychlí, to jsem netušila. Na Nový rok už byla část rodiny v novém domě, vlastně ve starém domě, ale... Prostě z našeho malého decentního srubu u Anchorage Esmé vyrobila něco podobného, jako byl dům tady. Daleko od lidí nemuseli řešit, jestli někomu nepřijde divné, že se tam najednou vyskytla taková stavba. Zbytek rodiny měl odjet hned v pondělí a my s Willem jsme měli dorazit, až budeme mít po „výrobě“.

Emmettův vynález, jak jinak. Chodil po domě a prsty naznačoval uvozovky, kdykoliv si vzpomněl na to, co nás čeká.

„To je sranda, teď konečně budete mít důvod se muchlovat, co? Když vlastně vyrábíte!“ chechtal se mezi svátky. Dělala jsem, že o něm nevím, ale Will to moc dlouho nevydržel a po několika Emmových pokusech o naše vytočení mě najednou ofoukl větřík, třaskla kamenná rána a pak jsem slyšela Emmettův hurónský řehot z lesa. Will byl najednou zpátky a seděl zase vedle mě, jen jehličí a sníh v jeho vlasech byly jasné důkazy o tom, že se mi to nezdálo.

„Vypadá to jako zmenšenina díry po tunguském meteoritu!“ jásal Emmet, když se o něco později vrátil domů a kromě sněhu a jehličí ho zdobila i trocha zrmzlé hlíny.

„Jen počkej, frajere,“ zabručela jsem. „Nakopu ti zadek, jen co se proberu upgradeovaná!“

Emmett sklapnul. Došlo mu, že i když jsem prcek, na něj možná budu mít. A mně došlo, že je možné, že novorozená síla nebude všechno.

„Co když budu mít nějakou schopnost?“ vyjekla jsem překvapeně. Podívala jsem se na Willa a ten jen pokrčil rameny.

„Nestraš!“ zahrozil na mě Emmett. „Jediný, co umíš, je rejt! Jestli budeš pak ještě víc drzá, budu ti muset vysvětlit, kdo je tu starší!“

„Možná by sis měl jít hrát s panem Buřtíkem, ne?“ zaksichitla jsem se na něj a on ztuhl. Jacob se hurónsky rozřehtal, tak jsem to vzala jedním vrzem:

„Jsem si jistá, že i tebe pan Buřtík rád uvidí, Jakeu!“

Fungovalo to, přestal, jako když mávne proutkem.

No, jestli mi zesílí sarkasmus a držkatění, nejspíš brzo na Aljašce zůstanu sama...

„Vlastně o tom jsme s tebou chtěli mluvit,“ ozval se opatrně Edward. Will se na něj překvapeně otočil:

„Ty něco víš?“

„Eleazar něco cítil. Minnie s největší pravděpodobností bude mít nějaké nadání, ale nedá se říct, jak silné, ani jak přesně bude fungovat,“ vmísil se do hovoru Carlisle.

„Eleazar?“ zamračil se Will.

„Pozná dary u upírů a dokáže něco slabě vycítit i u lidí,“ odpověděl mu Edward na nevyřčenou otázku.

„Proč jste mi nic neřekli?“ mračil se.

„Hlavně mně jste možná měli něco říct, ne?“ ozvala jsem se. Podívali se na nás, jako bychom byli nesvéprávní idioti.

„Na co by vám to bylo? Když Minnie v tu dobu na upírství v podstatě nemyslela? Říct jí A kdyby sis nebyla jistá, jako bonus zdarma možná budeš mít nadání?“ ušlíbl se Edward.

„A co teda budu umět?“ netrpělivě jsem poposedávala na gauči. Edward pokrčil rameny:

„Jen to, co už umíš teď. Jako my všichni. Někdy si to za lidského života ani neuvědomujeme, ale u tebe je to vcelku jasné. V čem jsi dobrá?“

V rytí. V rýpání. V odsekávání. Sakra. Emmett měl pravdu. Za to mě roztrhají!

„Minnie, sarkasmus není tvoje tajná zbraň!“ usmál se Edward. „Co umíš skvěle?“

„Psát?“ zkusila jsem. Budu nejslavnější upírská autorka? Edward vyčkávavě zvedl obočí a já bezděčně jeho pohyb napodobila, jak jsem se snažila přijít na to, co myslí. Will byl rychlejší:

„Fantazie.“

„Představivost,“ doplnil ho Edward.

„Cožé?“ udělala jsem zklamaně. Žádný vrhání blesků nebo hýbání předměty?

„Co přesně?“ zajímalo mého muže, ale Edward jen pokrčil rameny:

„Nevíme. Budeme muset počkat. Ale Eleazar byl nadšený tím, jak hodně vyvinutou má Minnie představivost.“

Aspoň ty emoce, jako Jasper! Tohle není fér! Achjo. Chci jinej bonus!

„Minnie, nemůžeš si vybírat. Třea budeš ještě vděčná,“ uklidňoval mě Edward. Will se ale mračil:

„Nebo taky ne... Já moc vděčný nebyl.“

Pak spolu začali probírat možnosti a na mě úplně zapomněli. Jen jsem vyrozuměla, že Eleazar se nabídl jako můj trenér, pokud o to budu stát. Až se trochu zklidním. Uuf, kéž by šlo novorozenecké období přeskočit. To byla jediná věc, která mě trápila. Jak si budu užívat toho mrněte, když budu myslet jen na to, jak někoho sprovodit ze světa? Bella mě sice uklidňovala, že mateřský pud je mnohem silnější než žízeň, ale ona měla štít... Ona byla jiná.

Nemělo cenu se tím stresovat. Ne dřív, než to bude nezbytně nutné.

Víc mě stresovalo loučení s kluky. Vzali to v pohodě, výmluva na Carlislovu novou práci a nutnost přestěhování i mě a Willa kvůli psaní a nakladatelství byla dokonalá. Když navíc dostali klíče od kovárny a měli dovoleno si v patře dělat cokoliv, jen když spodek nechají přístupný pro děti z okolí, samozřejmě pod dohledem některého z dospělých a Jasona s Justinem, vůbec jim nevadilo, že odjíždíme.

„Vždyť se budeme vídat o dovolené, ne? Vecpeme se k vám na svátky!“ zubil se Jim.

„A vy se klidně kdykoliv vraťte, spát budete mít kde,“ objímal mě Nat.

„Stejně budeš určitě někde poblíž na nějakém čtení, tak za tebou vyrazíme,“ skákal mu do řeči Jim.

„A v zimě přijedeme lyžovat! Aljaška, to je fakt hustý! Bude ti pěkná kosa, Minnie,“ varoval mě Nathan.

A já se snažila vypadat v pohodě a usmívat se, ale vevnitř mě to křičelo. Protože jsem věděla, že je jen tak neuvidím. Možná už nikdy. Že jediné, co budu mít, budou emaily a telefonáty. A jednou, za dlouhý čas, už ani to ne.

Na malý moment, mě napadlo, že nejlepší by bylo, kdybych jim řekla pravdu. Pak bych se s nimi mohla vídat klidně pořád. Will, jako kdyby věděl, na co myslím, si mě přitáhl k sobě. Nešlo to. Nesměla jsem jim to říct.

Rozbrečela jsem se až v autě.

Nechtělo se mi jet nikam daleko. Na chvíli jsme přemýšleli ostrově, ale Cullenovi tvrdili, že bude mnohem lepší, když budeme někde na dosah. Kdyby se náhodou něco dělo.

A tak jsme se vrátili do novomanželského apartmá, kde jsme tenkrát čekali na odlet na líbánky. A hodlali jsme si ho užít na pěkně dlouho. Jenže když jsem se cpala steakem k večeři, klepala se mi ruka. Vlastně už od příchodu sem jsem byla nervózní jako pes. Už jsem byla bez tělíska, doktorka mi jen doporučila třídenní abstinenci a pak mi popřála hodně štěstí a řekla, že se těší na první kontrolu. Věděla jsem, že tu už bude mít na starosti Carlisle.

A dnes večer už jsme nemuseli nic řešit. A mohli se vrhnout na vyrábění. Bože, zabiju Emmetta! Tohle slovo už nikdy nesmím použít!

„Já...“ začala jsem zmateně. Chtěla jsem Willovi říct, jak mi je, že mi je vlastně děsně a třepu se nervozitou, ale nějak jsem měla pocit, že je na tom podobně. Po pěti letech se budeme děsit sexu. Wow.

„Jdu do vany,“ vyhrkla jsem nakonec a zmizela v koupelně. Ani ve vířivce nebylo líp. Řešila jsem, jak se mám chovat, co mám říct. Mám se na něj vrhnout, nebo radši čekat, co udělá on? Hrozně ráda bych dělala, že se nic neděje, ale dělo se. Byla jsem svázána pocitem, že dneska to musí být jiné, když možná... Přestože podle doktorky mohlo trvat i pár měsíců, než se můj cyklus vrátí do normálu, dnešek byl prostě jiný. A já si s ním nevěděla rady.

Když se otevřely dveře a dovnitř vešel nahý Will, málem jsem se utopila. Vylovil mě zpod hladiny a když viděl, jak prskám vodu, začal se smát. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Uklidnila jsem se a jen si užívala pohody ve vaně vedle něj. Dlouho jsme si povídali o všem možném, pak jsme se přesunuli do postele a já usnula spokojená, namáčklá zády na jeho hruď.

Ráno už bylo všechno normální. Lepší, než normální. Mnohem lepší. To ranní milování jsem si náramně užila.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  zuzka88 (05.02.2012 22:11)

Jsem zvědavá. Úplně na všechno!

4)  magorka (22.09.2010 15:05)

3)  SarkaS (10.09.2010 09:55)

Souhlasím s Rosalií ty dvě hláška mě dostaly

2)  Rosalie7 (18.05.2010 02:48)

Will je tak sladoučkej, mohlo se čekat, že bude Edwardovatět, ale přesto mi jí bylo líto... A ten Emmett? Dvě hlášky, to prostě napsat musím, mě naprosto položily na záda: upgradeovaná a výroba...

1)  Alrobell (10.05.2010 19:19)

Perfektní!!! Jsem zvědavá, jak to bude dál probíhat... Willova reakce mě překvapila, myslela jsem, že nadšením zbourá barák a prd... ale co už

1