16.04.2010 [18:34], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 10×, zobrazeno 5497×

 

Věřil bys tomu? Když se tenkrát objevil? Že to fakt dopadne?

„Věděl jsem to. Měl tě plnou hlavu, myslel jsem, že se z něj zblázním,“ usmál se Edward. Venku lilo jako z konve a my se vraceli z jednoho setkání s fanoušky. Ještě před pár lety jsem se jich děsila, ale teď jsem si je docela užívala. Byli milí a hlavně neuvěřitelně chytří a vtipní – byla jsem docela pyšná na to, že zrovna takoví lidé mě čtou.

No jasně, v tu chvíli mě mohl mít plnou hlavu, ale čekal jsi, že mě dostane a že s ním budu i po pěti letech?

Na chvíli se zamyslel a pak se ušklíbl:

„Nenapadlo mě, že se necháš ukecat tak snadno. Ale je fakt, že tě už od začátku přitahoval a zároveň se ti hnusil, takže bylo jen otázkou času, kdy to vzdáš.“

Nebýt tý banky, hnusil by se mi mnohem dýl!

„Jo, jasně. Vždyť už jsi byla nahlodaná. Dostal by tě o Vánocích,“ smál se mi Edward.

A jo, sakra. No to jo. Huhlu bych mu o hlavu neomlátila. A Arthura. Hm. Dobře, tak nejsem úplně dobrá v odolávání chlapům. Můžu jen doufat, že se neobjeví nějakej další, to bych se s nima pak musela odstěhovat někam, kde je povolený mnohomužství, co?

„Will by ho roztrhal, jen by se k tobě přiblížil,“ řekl naprosto vážně. „Já na Bellu taky žárlím, to je prostě normální. Ale on je nešťastný i z toho, že tě má se mnou pustit na tři dny pryč. Můžu jen děkovat tomu jeho neuvěřitelnému ovládání, že jsem ještě celej.“

Pak se na chvilku odmlčel. A zaksichtil se. A mně to došlo. Naklonila jsem se k němu a počkala, až se na mě otočí. Pak jsem vyplázla jazkyk.

„Hele, ty šmíráku, koukej toho nechat, nebo dám Edwardovi pusu!“ zahrozila jsem Edwardovi do očí a pak se otočila na druhou stranu, aby neviděl, jak se směju. Neměli jsme žádný důkaz, že Will je právě teď zrovna v Edwardovi, ale v podstatě jsem si tím byla jistá.

A co mám říkat já? Všechny ženský se po něm pořád otáčej a pak sjedou pohledem mě a kolikrát si i odfrknou. Musela bych se zbláznit! Nemohla bych se od něj hnout na krok...

„Ale no tak,“ zavrtěl hlavou Edward.

Jasně, já vím. Je do mě blázen. Já do něj taky. Neřeším ženský okolo.

„Šikulka.“

„Vyžeň milenky, za hodinku jsme doma,“ zabručela jsem. Edward se na mě zmateně podíval.

„Ne ty, on,“ upřesnila jsem.

Pět let. To je docela dost, co? Hromada manželství takhle dlouho nevydrží, ale já si připadám poblázněná úplně stejně, jako na začátku. Žiju si svůj dokonalý život po boku dokonalýho chlapa a tak snadno jsem si na to zvykla! Tak snadno jsem zapadla do své rodiny, tak jednoduše jsem přestala řešit to, že jsme různé živočišné druhy. Když se Will vrátí domů z lovu, naprosto upřímně se ho zeptám, co dobrého si dneska dal. Jako kdyby přišel domů z restaurace. A on mi stejně samozřejmě vylíčí, že narazil na medvěda a měl velkou radost, že ho mohl Emmettovi vypít. Nebo řekne, že dneska jen jelen a laň, normálka. A stejně snadno pak on mě pozoruje při večeři, bere mě na jídlo ven, kupuje mi snídaně a dělá mi kafe.

A stejně jednoduše je to i s Cullenovými. Oni jsou naše rodina. Všechno je dokonalé, perfektní. Všichni mě rozmazlují a hýčkají si mě a zároveň mě zlobí a vytáčejí a přesně o tom to všechno je.

Jsem zamilovaná, jsem šťastná a žiju perfektní život. Mám hromadu času na psaní a milování se svým mužem. Dostávají se mi do ruky úžasné rukopisy a já pak můžu zírat do nadšených a dojatých tváří začínajících spisovatelů, kterým zavolám, že je chceme vydat. Mám výborné nejlepší kamarády, spíš teda bratry, kteří jsou i přes všechny ty šílený hádky pořád spolu.

Tak proč mám pocit, že je něco špatně?

„Proč to pořád řešíš?“ povzdechl si Edward. Tenhle pocit jsem měla už pár týdnů a netušila jsem, co si s ním počít. Ať jsem to brala z kterékoliv strany, nebyla jsem schopná říct, co přesně je špatně.

To mi řekni ty! Dokážeš mi v hlavě vyhrabat věci, o kterých nevím, tak mi vysvětli, co se děje. Já jsem v koncích. Možná je to předtucha?

„Alice nic neviděla.“

Co když má někdo nějaký dar? Co když se na nás řítí Aro s kámošema a nevíme o tom?

„Will ho hlídá,“ namítl Edward.

No, teď hlídá nás.

„Kdyby se Aro rozhodl, viděla by to Alice. A Will ho kontroluje denně, celou tu dobu.“

Ach jo. Tak jsem asi blázen. Což je jen tak mimochodem věta, u které vždycky skončím, že? Už od té doby, co jsem vás potkala.

„Nejsi blázen, jen všechno moc řešíš a ta tvá fantazie z toho hned dělá problém,“ uklidňoval mě Edward. „Prostě se smiř s tím, že máš před sebou dlouhý a spokojený život, a uživej si to.“

Je to až moc dokonalý, tohle přece není normální.

„Minnie! Ježiš, kolikrát jsme tohle už řešili?“ zvýšil na mě hlas, ale ne rozzlobeně, spíš unaveně. „Nepřijde ti, že jste si toho oba vytrpěli už dost?“

Ale -

„Žádný ale! Poslouchej mě dobře-“

Nemluv se mnou takhle!

„Neskákej mi do řeči, prosím. Oba toho máte za sebou dost. Dovol mi, abych ti připomněl, že tvůj muž přišel o svou první ženu a děti, pak ho kousl upír, málem se zbláznil ze svého daru, roztrhali ho na kusy a složili až ve Volteře. Pak z něj byl na pár století vážně děsivý upír, co se neštítil ničeho, a pak strávil další století o samotě. A ty, moment, neměla jsi ty dětství trochu na pytel? Nemusela ses schovávat ve své hlavě prakticky denně?“

Nemusíš mi to až tak -

„Musím, jinak si to neuvědomíš. Prostě to nech plavat! Máte za sebou tolik smůly a neštěstí, že normálního člověka by to zabilo! Tak si užívej!“ cedil vztekle skrz zuby.

Wow, Edward křičí!

„Já nekřičím,“ usmál se vesele. „Já nikdy nekřičím.“

No, ale mohl jsi to říct milejc. Nevím, co to máte za zvyk to na mě vždycky tak šíleně vychrlit.

„Na tebe to prostě občas jinak nejde,“ pokrčil omluvně rameny.

Fajn... Takže ten pocit nebudu řešit. Nechám to být.

„Tak. A teď můžu jen doufat, že Will tu zrovna nebyl, když jsem na tebe... Když jsem ti to vysvětloval,“ zabručel si Edward spíš pro sebe.

O necelou hodinu později zjistil, že tam byl, takže mě jen vyhodil před kovárnou z auta a odjel domů. Přestože jsem to ke stříšce nad vchodem měla jen čtyři kroky, stihla jsem parádně zmoknout – tohle počasí bylo vážně na houby. Oklepávala jsem si vodu z vlasů a po očku sledovala Willa, který stál ve dveřích s rukama založenýma na prsou. Tvářil se neutrálně, což v jeho případě znamenalo, že se něco děje. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Šmíráku?“ řekl nevěřícně a já se musela začít smát. I jemu cukaly koutky, jen mě zlobil, bídák jeden.

„A ne? Potají sleduješ vlastní ženu, jestli ti nezahejbá?“ přitiskla jsem se k němu a lehce uhnula, když mě chtěl políbit. Podezřívavě přimhouřil oči a já potichu pokračovala:

„Škoda, že jsi vlastně mrtvej. Mohl bys vydělat balík, kdyby se z tebe stal upíří soukromej dektektiv!“

„Ty jsi držtička, viď?“ usmál se a umlčel mě svými rty. No co, byl by to dobrej džob! A toho sexu, co by při tom v podstatě zažil! Aha, takže beru zpět, nebyl by to dobrej džob. Nebude mi očumovat cizí upírky v akci!

Rychle se odtáhl a než jsem se stihla probrat z toho úžasnýho opojení, rozrazil někdo dveře dokořán a trefil nás. Nečekala jsem to a kousla se do jazyku. Sakra, mám na chvíli po líbání!

„Dobrý?“ staral se Will. Takováhle drobnost už ho nemohla nijak rozházet, drobná škrábnutí a rejpance se mi děly pořád. Přikývla jsem a nevraživě se podívala na toho, kdo to způsobil. Zpoza dveří vykukoval Justin a pokoušel se o úsměv.

„Promiň, Minnie, nějak jsem to nezvládnul.“

„Dostaneš na prdel, frajere,“ zahuhňala jsem a on vyprskl smíchy:

„Od tebe, jo? Už se bojím, ty skrčku!“

„Pošlu na tebe Willa!“ zahrozila jsem a bylo vidět, že to na něj platí. Zjihnul a znovu se omlouval.

Ukázala jsem mu posunkem, ať se uhne, a vlezla dovnitř se svým mužem v patách.

„Čau, Min!“ mával na mě od výhně Jason, ještě o kus vyšší, než jeho bratr. Když jsem je tu před čtyřma rokama uviděla poprvé, děsila jsem se jich. Teď si užívali tu pravou pubertu, ale díky tomu, že prakticky veškerý volný čas trávili tady v kovárně, vyhnuli se jim všechny teenagerovské excesy a byli v pohodě. Dokonce jsem je měla ráda, teda pokud nenarušovali mou intimní zónu, to jsem se vždycky někam zdejchla. Will si ze mě dělal legraci, tvrdil, že děti nekoušou, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo mi jedno, když byly s ním v kovárně, ale jak se přiblížily, ksichtila jsem se a snažila se zmizet. A když se snažily o konverzaci, většinou jsem odpovídala jednoslovně, protože jsem prostě netušila, o čem si s nima povídat.

Pokud mi upíři a vlkodlak nepřišli jako jinej živočišnej druh, tak děti rozhodně ano. Viděla jsem, že Willa to docela mrzí, nejradši by byl, kdybych volno trávila v dílně s nimi, ale zvládala jsem to tak půl hodinky a pak jsem prostě zmizela.

„Tak co, zaválelas?“ zajímal se Justin. Věděl, že píšu nějaké knížky, ale když zjistil, že v nich nejsou trpaslíci ani draci, ani se nepokoušel se ptát na nějaké další detaily.

„Vytřela jsem jim zrak! Tejden se jim o mně bude zdát,“ uchechtla jsem se a rozloučila se s nimi.

„Pak tu zhasněte, jo?“ kývl klukům Will a vydal se za mnou nahoru. Pomohl mi z mokré bundy a došel mi do koupelny pro ručník a když jsem si vysušila vlasy, svalil se na gauč a mě vzal s sebou.

„Vysvětlil ti Edward nesmyslnost tvého pocitu dostatečně?“ zajímal se, zatímco mi studenými rty jezdil po krku a klíčních kostech.

„Hmmm,“ udělala jsem spokojeně. Nebyla jsem vzrušená, byla jsem jen nevýslovně šťastná, jako vždycky, když jsem se vrátila domů.

„Takže žádný další řešení toho, že je všechno super?“ tlapkal mi prsty po zádech a já vrněla jako kočka.

„Nebudu to řešit,“ slíbila jsem. A myslela jsem to vážně. Alice i Will by věděli, pokud by hrozilo něco z Volterry. Prostě mi jen hrabe. Třeba se nakonec zjistí, že se mi v hlavě líhnul zas nějaký nápad, i když mám zrovna rozepsánu Vrbu, svůj první pokus o opravdovou detektivku. Nechám to bý a uvidím.

„Děkuju,“ šeptl Will a líbl mě na čelo. Hm, to je asi pro dnešní večer všechno, co? Nedráždětě hada bosou nohou. Teda upíra prokousnutým jazykem. Achjo, byly okamžiky, kdy jsem litovala, že nemám normálního chlapa. Ale bylo jich fakt mizivě.

„Měla bys jít spát,“ pobídl mě. Chtěla jsem namítnout, že je fakt brzo i na mě, ale dodal:

„Ráno od osmi mám kurz, bude tu rachot. Promiň.“

„Měla jsem zůstat v Denveru!“ zaúpěla jsem. Nesnáším vstávání, za ty dva roky od konce školy jsem si odvykla a nebyla se schopná vykopat z postele dřív, než před devátou. Většinou měl Will kurzy až odpoledne nebo večer, ale čas od času se našla skupinka, která trvala na dopoledni – a ty jsem neměla ráda.

„Nebude to těžká kovařina, v podstatě jen šperky,“ snažil se mě obměkčit. A podařilo se mu to, protože se vytasil s tajnou zbraní. Ušní lalůček je prostě moje slabina a on to sakra dobře věděl.

Chvíli po osmé mě probudil divný zvuk. Znělo to jako smích, jen byl tak nějak vysoký a tlumený. Co to sakra je?

Vyhrabala jsem se zpod deky a zakručela, když jsem viděla, kolik ukazují hodiny. Smích se ozval znovu a tentokrát už to bylo jasný – jsou tam ženský! A je jich tam víc! Hergot!

Ne, v pohodě, Minnie. Prostě tam má zákaznice. Ne, dobře, slovo zákaznice vyvolává nepěkné asociace, to nebudu používat. Má tam učednice. To je ještě horší. Copak by se asi chichotající se ženský chtěly od Willa naučit, že? Nebudeš žárlit, Minervo, že ne? Ony mu zaplatily a chtějí se naučit vyrábět šperky z kovu. To je v pořádku. Už měl na kurzech ženský. Nejsou to kurzy jen pro chlapy.

Zase se ozval smích a tentokrát už jsem jasně slyšela i Willův. Pevně jsem zaťala pěsti a zhluboka se nadechla. Fajn. Dojdu se tam podívat. Udělám ten oblíbený trik Ahoj, já jsem jeho manželka. To zabírá. Sice se zaksichtěj a sjedou mě nevěřícným pohledem, protože nebudou vědět, co na mě vidí, ale pravidla tím budou jasně stanovena.

Dala jsem si záležet, abych v džínách a svetříku vypadala ležérně, jako když zrovna vstanete z postele, ale v koupelně jsem se pokusila se pořádně učesat a dokonce jsem si namalovala řasy a navoněla se. Tak. Hotovo.

Sešla jsem ze schodů a byla připravená se tvářit mile a jít pozdravit lidi, co se přišli naučit něco od mého muže. Otevřela jsem dveře do dílny a rozhlédla se. Ani jeden chlap. Hromada zvědavých pohledů a jeden zamilovaný zlatý. No aspoň že tak!

„Dobré ránko,“ pozdravila jsem vesele.

„Promiň,“ šeptl Will, který přišel ke mně a objal mě jednou rukou. Lípl mi pusu do vlasů a pak se otočil do dílny.

„Dámy, určitě ji už znáte od vidění. Tohle je moje žena Minnie,“ představil mě a já si uvědomila, že jsou mi některé z těch žen povědomé.

„Minnie, tohle je Caroline, vlastní tu galerii, kde jsem tenkrát, když jsme se stěhovali, koupil ten obraz, co visí v obýváku,“ vysvětloval mi Will a já se pokusila na ženu aspoň trochu mile usmát, protože ona vypadala, že má radost, že mě vidí.

„Ta to celé domluvila. A tohle je Alice, která je ovšem mnohem milejší, než ta naše Alice,“ mrkl na mě a já jen doufala, že zrovna tohle naší Alici uniklo, protože jinak by mi podpálila muže.

„A tohle je Popo, támhle Bye a Evelyn, tady s bříškem Bos a ty dvě nejuchechtanější vzadu jsou Renata a Andy, neteře Caroline,“ dokončil seznamovací kolečko a já si připadala blbě, že jsem tak trapně okatě přišla kontrolovat, co se tu děje. Jenže jen co jsem jim popřála hodně zdaru a chystala se zase odejít, ozvaly se ty dvě nejmladší:

„Wille, mně se to tu asi rozbilo,“ řekla jedna a zahihňala se.

„A mně to nejde přidělat do toho svěráku,“ reagovala okamžitě druhá. Will naprosto klidně zamířil k nim, ale mně bylo jasný, že slečnám to nejde trochu naschvál. Znovu jsem se zhluboka nadechla. No co. Ty bys v jejich věku udělala to samý, kdybys měla možnost se přiblížit k takhle pěknýmu chlapovi! Ne, neudělala. Já bych se krčila v koutě a dělala, že tam nejsem. Hlavně bych sem vůbec nepřišla.

„Mohl bys mi ještě jednou ukázat, jak se to drží?“ usmála se na Willa zblízka jedna z neteří a malinkou šperkařskou kvadlinku držela mezi palcem a ukazováčkem, jako by se jí štítila. Will si stoupnul hned vedle ní. Tiše jí vysvětloval, že pokud je pravačka, musí držet kladívko v pravé ruce, a ona nadšeně přikyvovala, ale přitom mu visela pohledem na rtech. Z druhé strany se na něj namáčkla ta druhá a dělala, že ji strašně zajímá, co Will vypráví. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Do někoho praštit. Byla jsem si jistá, že pár ran o svěrák by udělalo své. Nebo trochu podržet hlavu v kádi, co?

„Omlouvám se za ně,“ usmála se na mě Caroline. „Jsou ještě pořád trochu praštěné, a Will je okouzlil.“

„To nás všechny, že?“ uslyšela jsem jiný hlas, ale nevšimla jsem si, která přesně to řekla, protože jedna z těch holek právě děkovala Willovi za pomoc tím, že mu přejela dlaní po ruce. Do hajzlu, puberťačky jedny! Přemýšlela jsem, jestli by bylo hodně blbý, kdybych je popadla za vlasy a vyvlekla z dílny ven.

„Jsi v pořádku?“ přišla blíž ta s bříškem a probrala mě z mého zamračeného přemýšlení. Přikývla jsem a ona vyjekla, čímž mě zmátla. A pak mě zmátla ještě víc, protože se široce usmála.

„Probrala se a kope do mě,“ vysvětlila, ale nebyla jsem o moc chytřejší. Došlo mi to, až když si ukázala na břicho a zeptala se, jestli si chci sáhnout. Vyděšeně jsem zavrtěla hlavou:

„Nene, to je dobrý!“

Ale hned jsem věděla, že to nebyla ta správná reakce, protože jí ztuhly rysy. Achjo. Z tohohle se jen tak nevykroutím.

„Omlouvám se, já jen... Nejsem dobrá v sahání na břicho,“ vymýšlela jsem omluvu a výmluvu zároveň.

„Na tom nic není! Ještě se na něj našaháš, až budeš mít vlastní,“ mávla rukou Bye, nebo to možná nebyla ona, nějak jsem si ta jména nestihla zapamatovat. To víš, že jo. Já budu mít břicho leda z přemíry jídla, a na to si šahat nebudu chtít!

„Neboj,“ usmála se na mě Bos, popadla mě za ruce a připlácla si je na břicho. Stála jsem tam jak trubka a pokoušela se tvářit mile a necukat, ale že bych se cítila příjemně, to se teda rozhodně říct nedalo. A pak mě do pravé ruky něco dloublo.

„Co to?“ udělala jsem překvapeně. A pak to dloublo ještě jednou a mně došlo, že to je to dítě.

„Takhle to dělá pořád?“ vykulila jsem oči.

„Jen když je vzůru. A dřív to bylo spíš lechtání, až teď to začíná být sranda,“ vysvětlila mi. Uf, já věděla, proč nemám ráda děti! Představa, že mě něco zevnitř okopává, mi nedělala úplně nejlíp. Will mě zamyšleně pozoroval a tak jsem se pokusila o úsměv, ale bylo mi jasný, že vidí, jak jsem nervózní. Naštěstí mi pustila ruce a já se mohla stáhnout zase stranou. Proč jsem sem lezla!

„Já půjdu,“ zamumlala jsem, otočila se a vysmahla po schodech nahoru. Chichotání mě provázelo celé dopoledne a v podstatě jsem celou dobu seděla na gauči a užírala se žárlivostí. A věděla, že tohle se mi nelíbí. Že mu budu muset říct, že nechci, aby na sebe nechal sahat cizí ženský. I když třeba nejsou úplně cizí, protože se s nimi zná. A když jsem podle vrzání židlí a rucho dole poznala, že chvíli po obědě skončili, nenápadně jsem se přikradla k oknu, abych si své sokyně mohla ještě jednou prohlédnout.

To, že se s nimi se všemi objal, mi fakt náladu nezvedlo.

Blbá žárlivá Minnie! Blbý ženský! Pitomý holky! Pitomý mladý holky!

Našel mě u kuchyňské linky, kde jsem si zuřivě nandávala na talíř pečené brambory. Neměla jsem náladu se na něj dívat, byla jsem fakt naštvaná. On mlčel a čekal, ale mně se nechtělo zvednout oči.

„Víc už se ti toho na ten talíř nevejde, Minnie,“ řekl tiše. Třískla jsem naběračkou do dřezu. Fajn. Udělám scénu! Klidně udělám scénu! Nebude mi tahat domů ženský! A nebude se od nich nechávat ošahávat!

Otočila jsem se k němu s nádechem a vztyčeným ukazováčkem, abych mu to mohla všechno pořádně vytmavit, ale jeho výraz mě odzbrojil. Tvářil se nešťastně. Zase jsem vydechla a spustila ruce podél těla.

Jsem blbá.

Úplně zbytečně žárlím. Vždyť to vím. Proč to dělám?

„Já za to nemůžu,“ sklopila jsem oči. Udělal ten krok ke mně a objal mě.

„Já vím, miláčku. Mrzí mě to.“

„Prostě mi to vadí, nemůžu si pomoct,“ snažila jsem se najít smysluplný vysvětlení.

„To je pochopitelný. Vím, jak se v jejich blízkosti cítíš a tohle bylo až moc blízko,“ uklidňoval mě.

„Tak mi je už netahej domů!“ kníkla jsem. „Zvládnu nežárlit venku, ale když máš v dílně kupu ženskejch, co by z tebe nejradši strhaly oblečení, je to moc!“

„Cože?“ zareagoval Will úplně jinak, než jsem čekala. Zmateně jsem zvedla hlavu a narazila na jeho překvapený pohled.

„Neříkej mi, že sis nevšiml, jak se na tebe lepěj?“ zeptala jsem se. Na tváři se mu konečně objevil úsměv. Sice pobavený, ale úsměv.

„Ty žárlíš!“

„Samozřejmě, že žárlím! O čem tady asi mluvím?“ brblala jsem. Zavrtěl hlavou.

„Na ně nemusíš žárlit, Minnie. Takhle na lidi působím přirozeně. Tohle s nima mám dělat. Lákat je k sobě. Víš, že jsou mi ukradený,“ vysvětloval, znovu, pořád stejně trpělivě. A já to věděla, ale bylo to silnější než já.

„Jenže ty holky,“ nadhodila jsem.

„Co s nima?“

Připadala jsem si jako kretén, když jsem to vyslovila:

„Je jim skoro tolik, jako bylo mně, když jsme se seznámili...“

Tentokrát se rozesmál nahlas. Bezva. Já tu řeším svoje stárnutí, protože – ano, musím být upřímná, už to došlo i mně – prostě stárnu, a on se mi směje. Už chápu, proč mi Alice ke každým dalším narozeninám přeje víc a víc zamračeně.

„Minnie, lásko, ty víš, že je mi jedno, kolik ti je,“ zvážněl. „Je mi ukradený, kolik ti bylo, když jsem tě potkal. A je mi ukradený, kolik ti je teď nebo kolik tí bude třeba za dvacet let. Protože to pořád budeš ty, a to je pro mě to nejdůležitější!“

Hm.

Nejsem si jistá, že za dvacet let bude mluvit stejně.

„Počkej,“ došlo mi, že ho moje žárlení překvapilo, ale přitom se tvářil nešťastně a říkal, že ví, jak se v jejich blízkosti cítím. „Co sis myslel, že mi vadí?“

Zavrtěl hlavou:

„To jen jak sis musela sáhnout na to břicho. Bylo vidět, jak se cítíš nepříjemně.“

„Jo tohle! No to byla poslední kapka,“ zamračila jsem se. „Netušila jsem, že mě dokážou nejvíc vyděsit děti, které ani nevidím,“ pokusila jsem se o žert, ale nevyšel.

Will už to víc nekomentoval, ale choval se divně. Odpoledne se pak omluvil, že potřebuje na lov. Vzal si Bonda a odjel do lesů za město.

Došlo mi to, když jsem četla jeden nový rukopis, ve kterém se objevila těhotná postava, která byla ráda, že se jí po dlouhé snaze podařilo přijít do jiného stavu.

O tohle jde.

Mě děti děsej, vaděj mi, nemám z nich dobrý pocit a rozhodně nemám v plánu si někdy, kdykoliv, potomka pořídit.

Will je má rád.

A když mě dneska viděl s rukama na břiše, překvapenou z toho, že to dítě tam takhle brutálně kope, konečně mu došlo, koho si to vzal. Možná doufal, že když zvládnu být v blízkosti těch větších a Jasona s Justinem mám i ráda, časem změním názor, co? Možná měl pocit, že bychom si jednou mohli pořídit poloupíře, čímž by se zároveň vyřešil i můj problém s přeměnou.

Seděla jsem úplně ztuhle. No, tak to by vysvětlovalo jeho blbou náladu.

Ale já nejsem Anne. Já mu prostě nedokážu porodit tři syny. Ani jednoho. Vybral si špatně.

 

 

---

 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!