Myšičko, myš... 33. kapitola

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

16.04.2010 [18:31], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 4×, zobrazeno 5304×

Líbánky

Nikdy by mě nenapadlo, jak příjemná může být vířivka. Bublinky vzduchu, které lechtají po kůži, teplá voda s nějakým voňavým čímsi, a do toho studené doteky mého muže. Neřekla bych, že mě po pár měsících intenzivního milostného života s Willem může ještě něco překvapit, ale vířivka se postarala o to, abych změnila názor. Bylo mi jasný, že se s ním nemůžu rozvést už jen proto, že jakýkoliv jiný lidský muž by mi přišel tak nějak jako ňouma...

Když už jsem měla prsty i dlaně celé varhánkovaté a hrozilo, že se začnu rozpouštět, vylovil si mě a usušil a zabalenou do županu mě odnesl do obýváku.

„Šampaňské, paní Blacksmithová?“ zeptal se s úsměvem.

„Ty vole!“ udělala jsem překvapeně. Zmátlo ho to, zarazil se v půli pohybu a podíval se na mě:

„To byl souhlas?“

Už pár hodin jsem Blacksmithová! A vůbec mi to nedošlo, nějak jsem neměla čas to řešit, a teď mě jeho oslovení vážně dostalo.

„Jsem tvoje žena!“ zazubila jsem se na něj a on mi široký úsměv opětoval.

„Možná tě budu muset reklamovat, jsi trochu pomalejší,“ rýpnul si do mě a já se po něm ohnala rukou v hrané uraženosti. Můžu já za to, že s ním mi to prostě moc nemyslí? Teda myslí, ale na úplně jiné věci? A takový detail jako nové jméno se prostě nemá šanci v té záplavě představ a vzrušení projevit.

„A navíc nějak vržeš,“ smál se, když mi zakručelo v břiše. Objednala jsem si jídlo a o hodinku později jsem krásně najedená a lehce ovíněná spokojeně mžourala na svého manžela.

„A dál?“ zajímala jsem se nevinným tónem, ale hlava mi křičela, že jemu ten župan vůbec nesluší a bylo by vhodné ho z něj okamžitě sundat.

„Měla by ses vyspat,“ navrhl Will. „Zítra si musíme zabalit a pak nás čeká dlouhý let.“

„Kam?“ zeptala jsem se a ani jsem nečekala, že by mi odpověděl. Jen zavrtěl hlavou.

„Nevím, co si mám s sebou sbalit,“ namítla jsem logicky. Will chvilku přemýšlel a pak mě obdařil dalším s řady zářivých úsměvů:

„Tak nemusíme balit nic, všechno koupíme až na místě. Neřeknu ti nic, lásko. Máš to marný.“

„Stejně jedeme na Esme,“ bručela jsem. Dělá s tím takový tajnosti, a přitom tam byli na svých posledních líbánkách všichni.

„Když myslíš,“ pokrčil rameny Will, ale úsměv mu vůbec nepohasl. Tak že bychom jeli jinam? Dobře, teď mě trochu vyděsil, už jsem byla smířená s třemi týdny o samotě v tropickém ráji, ale teď fakt nevím, na čem jsem...

„Hmm,“ zavrčel pak na mě velmi vrušujícím způsobem. „Takže pokud nemusíme dopoledne balit, nemusíš jít takhle brzo spát, že?“

Sledovala jsem ho, jak vstává z křesla a mučivě pomalu se ke mně blíží, a zatímco má hlava natěšeně výskala, zvedla jsem obočí a zlobila ho:

„Chceš si ještě chvíli povídat?“

„Rozhodně, ta ložnice k tomu přímo vybízí,“ nenechal se vyvést z míry a zamířil do místnosti, do které jsme se zatím ještě prakticky nedostali. Když jsem se vydala za ním, už zase byly zapálené všechny svíčky a můj manžel ležel ve velmi vyzývavé póze na posteli. Měla jsem pocit, že je to protoscéna z kýčovitého soft porna z osmdesátých let minulého století a měla jsem co dělat, abych se nezačala chechtat. Když viděl, jak jsem vykulila oči, celý ten dojem ještě umocnil popleskáním rukou vedle sebe.

“Ty zvrhlíku!“ zaječela jsem a skočila do postele s rozběhem.

Jojo, romantika jako prase.

Ty debilní okvětní lístky mi tahal z vlasů během celé snídaně.

Na letiště jsme přijeli už v normálním oblečení, ale jen s příručními zavazadly. Já si s sebou vezla notebook a Will měl v brašně jen pár kousků náhradního oblečení pro oba, protože jsem hrozně vyšilovala při představě, že někam přijedu a v jedněch šatech strávím třeba týden, protože budou zrovna stávkovat obchodníci, nebo tak něco. Přišlo mu, že přeháním – ale já nejsem ta, co se nepotí a furt voní, že.

Snažil se mě přesvědčit, že bude hrozná sranda, když celý nástup do letadla absolvuju se zavázanýma očima, abych vážně nevěděla, kam letíme. Mračila jsem se jak hejno čertů a byla vážně vděčná, že nemá Edwardovu schopnost, protože při těch výrazech, co mi běhaly hlavou, by se se mnou nejspíš rozvedl.

„To bude prima, až mě přivlečeš k odbavení s šátkem přes oči! Vůbec nebudeme nápadní! Vůbec nebudeš vypadat, jako že se mě pokoušíš unést! Jsem zvědavá, jak daleko dojdeme, než tě k zemi sejme zásahovka!“ brblala jsem.

„V klidu bych jim to vysvětlil, určitě mají smysl pro romantiku,“ zlobil mě, ale smířil se s tím, že prostě zjistím, kam letíme.

„Sydney?“ vyjekla jsem překvapeně o chvíli později. „Ale tam jsou lidi,“ šeptala jsem a nechápala, co tam budeme dělat. Chodit ven jen po nocích, aby se Will netřpytil?

„Kdo říká, že je to konečná?“ vlepil mi rychlou pusu a vedl mě do letadla.

Až tam mi došla jedna věc.

Nikdy jsem v letadle neseděla.

A i když to v první třídě vypadalo luxusně a na svém sedadle jsem se klidně mohla stočit do klubíčka a pořád bylo kolem mě spoustu místa, a přestože se na nás všichni mile usmívali a ostatní pasažéři byli v pohodě, polil mě studený pot a hlasitě jsem polkla.

„Minnie?“ podíval se na mě Will zkoumavě. „Děje se něco?“

To se teda do prdele děje! Sakra, musím ven! Hned! Za chvíli tohle letadlo spadne a vybuchne a ze mě bude škvarek!

„Já,“ kníkla jsem potichu a bylo mi jasný, že jsem nejspíš úplně bílá, „já se asi bojím lítat...“

V tu ránu mě zvedl ze sedadla a posadil si mě k sobě na klín, aby se mi mohl zblízka podívat do tváře.

„Miláčku, proč jsi nic neřekla?“ zeptal se tiše a zněl nešťastně.

„Protože jsem to nevěděla,“ zamumlala jsem a nervózně se rozhlížela kolem sebe, abych našla nejrychlejší únikovou cestu. „Nikdy jsem nikam neletěla, jak jsem to měla vědět?“

Snažil se tvářit vážně, ale podle očí mi bylo jasné, že jsem ho právě znovu dostala a jen stěží se nesměje nahlas.

„To není vtipný, Williame!“ mračila jsem se. „Co když spadneme? Letadla padají pořád, minulý týden zase jedno spadlo!“

„To byla malá Cesna s úplně opilým pilotem, Minnie,“ uklidňoval mě. „Jsem si jistý, že náš kapitán je střízlivý a zkušený.“

„Co když do nás někdo narazí?“ fňukala jsem a do očí se mi cpaly slzy. Můj život skončí na svatební cestě, to bude skvělý. Fakt. Proč jsme nemohli zůstat v tom hotelu? Já nejsem cestovatelský typ!

„Pravděpodobnost, že by do nás něco narazilo je-“ začal vysvětlovat, ale skočila jsem mu do toho:

„Řekni to těm, co i přes tu pravděpodobnost umřeli, protože jejich letadlo spadlo!“

Will řekl důrazně a tak potichu, abych to mohla slyšet jen já:

„Lásko, pokud by se stala nehoda, i kdyby naše letadlo spadlo, tobě se nic nestane, to ti slibuju. Dám na tebe pozor a dostanu tě v pořádku na zem.“

„Máš padák?“ pípla jsem. „Nemáš!“

Will se pobaveně usmál:

„Jsem lepší, než padák. Věř mi.“

A aby rozehnal tu hrůzu, co se mnou docela brutálně mávala, začal mě líbat. Během chvilky ale zjistil, že na tohle je i on krátký, a tak mě posadil zpátky, řekl, že se hned vrátí, a vstal. Došel k jedné ze stewardek a něco jí říkal, ona nejdřív rozhodně vrtěla hlavou a něco mu vysvětlovala. Pak se ale podívala ke mně a po tváři jí přeběhlo pobavení. A když ji pak Will omámil jedním z klasických širokých upířích úsměvů, jen obluzeně přikývla a zmizela za závěsem. Za chvilku byl u mě a podával mi aspoň trojitého panáka vodky.

„To se smí?“ zeptala jsem se překvapeně. Podle jeho veselého uculování mi došlo, že asi nesmí. Povzdechla jsem si a celej ten hnus do sebe obrátila najednou.

Ty vole, teď budu podělaná strachy a ještě mi bude blbě!

Po tělě se mi začalo rozlévat teplo a měla jsem pocit, že mi tuhne tvář. Ještě že nejsem abstinent, tohle by mě zabilo.

„Lepší?“ zjišťoval Will. Zavrtěla jsem hlavou:

„Pořád se bojím... Ale začíná mi to být tak nějak jedno.“

„To je dobře,“ pohladil mě po vlasech. „Slibuju, že se to bude dobrý.“

Tenkrát poprvé mě napadlo, že jako upírka bych tohle nemusela řešit. Sakra. Ale co, tak se prostě před každým dalším letem opiju, ono to půjde...

Bylo už po setmění, když jsme s Willem vystoupili z půjčeného auta s tmavými skly. Byli jsme v centru Brisbane a já vůbec nechápala, co tu děláme, ale když říkal, že mě sem musí vzít, věřila jsem mu. Koneckonců – přežila jsem let, přesně jak slíbil, tak komu bych měla víc věřit, že.

„Tak pojď, nechal kvůli nám otevřeno až do tmy,“ vzal mě za ruku a dovedl mě ke knihkupectví.

„Chápu, už se nudíš a potřebuješ nakoupit čtení,“ zaryla jsem si, ale cítila se docela zaskočeně. Proč sakra jdeme zrovna sem?

„Pan Blacksmith, předpokládám?“ přivítal nás starší prošedivělý muž a pak se vytratil někam dozadu. Knihkupectví se nijak nelišilo od ostatních, nebylo na něm nic zvláštního, a přesto mě sem vzal. Trochu jsem se děsila, že zase vymyslel jeden z velkolepých upírských plánů a teď mi oznámí, že tohle je teď moje, včetně toho prodavače. Nebyla jsem si jistá, jestli případně zvládnu předstírat nadšení. V Austrálii na mě bylo moc teplo a když jsme jeli ze Sydney, potkali jsme cestou tolik havěti, že se mi tu fakt nelíbilo. A to jsem prý neviděla žádné nebezpečné zvířátko. Uf.

„Tak,“ řekl Will tak nějak slavnostně a zastavil se u jednoho z regálů. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale byla jsem úplně mimo.

„Fajn, vzdávám se. Netuším, proč jsme tu.“

Přitáhl si mě až k sobě a políbil mě, a pak mi se zářícíma očima pošeptal:

„Tady jsem tě potkal.“

Ještě chvíli jsem na něj jen překvapeně zírala a pak jsem se regulerně dojala a plačtivě kníkla. Jasně, u nás nikdy nebude všechno normální, a jeho seznámení se mnou bylo dřív, než moje s ním. A teď mě vlekl na jiný kontitnent, aby mi ukázal, kde mě poprvé uviděl. A mě to dočista rozsekalo. Zabořila jsem mu nos do trička a mumlala, že ho miluju.

„Je to skoro rok,“ zamyslel se nahlas. „Taková chvilka, a všechno je úplně jinak.“

„Povídej mi o tom,“ zvedla jsem hlavu a natáhla se na špičky, abych ho mohla líbat. Za rok mi otočil život vzhůru nohama a ještě naruby, a byla jsem mu za to neskonale vděčná.

A tak jsme se líbali mezi policemi s knihami a když nás majitel vyrušil nenápadným odkašláním, nakoupili jsme dvě tašky náhodně vybraných titulů, nechali mu dýško v řádech stovek dolarů a jeli jsme pokračovat do hotelu.

„Tohle bys mohla zvládnout bez panáka, ne?“ zkoušel to Will, ale o mě se pokoušely mrákoty. Zase jsme byli na letišti, tentorkát tom v Brisbane, a já měla nastoupit do miniaturního proudového letadýlka, co vypadalo spíš jako model na dálkové ovládání.

„Leť sám, já tu počkám!“ pokusila jsem se o úsměv, ale věděla jsem, že jsem bez šance.

„Minnie,“ zíral mi zblízka do očí a fungovalo to; na chvíli jsem se v tom jeho světlém uhraničvém pohledu ztratila. „Už jsme si to vysvětlovali. A vyskočit s tebou z tohohle letadla by bylo mnohem snažší, než se dostávat z Airbusu.“

„Nemůžeme jet jinak?“ zkusila jsem to naposledy. Zavrtěl hlavou. Poraženě jsem sklonila hlavu a nastoupila dovnitř. Samozřejmě, ani tohle nebylo jen obyčejné letadlo, ale spíš luxusní hotelový pokoj s křídlama, ale neuklidnilo mě ani, když se mi přišel osobně představit pilot. Křečovitě jsem se zubila a třásla si s ním rukou a pak jsem mu řekla, že vážně věřím jeho schopnostem a omlouvám se mu za svou případnou hysterii. A jestli můžu dostat panáka. Velkého. Hrozně jsem ho tím pobavila, svěřil se mi, že jeho žena se taky bojí létat. Hm. Ta věděla, koho si vzít.

O něco později jsem falešně zpívala Beatles a jásala, když se v moři pod námi objevil nějaký ostrov.

A o další chvíli později jsem chrápala na koženém gauči. Soukromá letadla mají něco do sebe.

„Kde jsme?“ zívala jsem a podle toho, jak se mi motal jazyk jsem poznala, že jsme letěli jen krátce.

„Přestupujeme,“ pomohl mi Will na nohy a vyvedl mě ven. Mohli jsme být naprosto kdekoliv, v té tmě stejně nebylo nic poznat. Vzduch byl ale cítit jinak, než v Sydney a Brisbane, tenhle byl mnohem víc nasycený mořem. Taky tu bylo vedro, ale lehký vánek ho změnil z nepříjemného dusna na skoro dokonalou záležitost. Rozloučila jsem se s pilotem, který slíbil, že bude pozravovat ženu, a nasedla do čekajícího auta. To nás vezlo slabou půlhodinku tmou a když jsme vystoupili, byli jsme v přístavu.

„Ne! Budeme ještě plout? Jasně! Utopit se je taky príma! Žraloci a tak! Ty se mě prostě chceš zbavit!“ kvílela jsem, ale Will si ze mě nic nedělal a vedl mě k jedné z jachet. Fajn. Takže místo ostrova Esme plujeme na nějaký jiný ostrov. Doufám, že tam bude aspoň stan. Hlavně, že mám s sebou noťas. Jestli tam budou nějaký stonožky a pavouci, budu řvát! Achjo, jsem strašná. On se tu snažil pro mě vymyslet dokonalé líbánky a já furt jen remcám. Zasloužila bych naplácat... Ech... No nic.

O hodinu později jsem stála s pusou dokořán před nejkrásnějším letním domkem, jaký jsem kdy viděla. Pod nohama jsem cítila teplý jemný písek, slyšela jsem šumění stromů a moře, cítila jsem zvláštní vůně, které jsem nedokázala k ničemu přiřadit. A dům, přestože z něj v té tmě nebylo vidět skoro nic, byl jen maličký, ale zděný a s elektřinou.

„Tyjo,“ udělala jsem omámeně.

„Ehm, už to není originální, ale...“ začal Will a na chvilku se odmlčel. Zvědavě jsem se na něj obrátila. Usmíval se tak, jak to uměl jen on, a vypadal rozpačitě.

„Cullenovi jsou velmi dobrými učiteli, co se starání o své ženy týče,“ začal znovu. „Takže jsem se inspiroval u Carlislea.“

Pokrčila jsem čelo, jak jsem se snažila vymyslet, kam míří.

„Tohle je tvůj ostrov, Minnie,“ řekl tiše, vyčkávavě, a přišel až ke mně, aby mě mohl obejmout.

„Cože?“ hekla jsem a nevěřícně sledovala jeho obličej. Už jen podle toho, že nic neřekl a pořád si mě prohlížel jsem pochopila, že to myslí vážně. Koupil ostrov. Ježiši...

„Můj?“ hlesla jsem. Přikývl. Praly se ve mně dvě Minnie, jedna dojímací, co měla chuť začít štkát a teatrálně ječet něco o tom, že je blázen, a druhá, šťastná, ale rejpavá. Vyhrála ta druhá:

„To jsem fakt zvědavá, co mi pořídíš třeba ke zlatý svatbě,“ řekla jsem pobaveně.

„Za padesát let už zase budou jiné možnosti,“ řekl spokojeně Will. „Třeba se proletíme na Měsíc, nebo tak něco.“

Za padesát let budou jiné možnosti... A co tak třeba za sto?

Čím déle jsem si užívala jen jeho přítomnosti a té nádhery kolem sebe, tím víc mi v hlavě vrtaly myšlenky na to, že takhle bych se mohla mít už pořád. Pořád. Být s ním a čekat, co přinese další desetiletí, další století. Jenže... Co když se něco změní? Co když ho za pár let omrzím? Co když zase v hlavě uvidí nějakou další holku, která zvládne nejen odsekávat cizímu upírovi, ale třeba mu nakope zadek? To by mu určitě imponovalo. A já, v tu chvíli už obyčejná upírka, ztratím punc jinakosti...

Jakmile se Will vzdálil na lov, hlava mi syčela jak papiňák, přetékala myšlenkami, řešila jsem pro a proti a pořád jsem nebyla schopná se dobrat řešení. Nebyla jsem schopná říct, co chci. Tušila jsem, že bych to měla probrat s ním, říct mu, čeho se děsím, ale bylo mi jasné, že by mě uklidňoval. Že by mě přesvědčoval, že miluje jen mě a nikdy nepotká nikoho jiného – jenže to se dost dobře nedá ovlivnit, ne? Achjo, kdyby byl vlkodlak, měla bych díky otisku v podstatě jistotu.

Ale když se vrátil, rozpolcené myšlenky byly odtlačeny do pozadí a užívala jsem si jeho, nás a ostrova. V tomhle ráji na Zemi, jižně od Velkého bariérového útesu, mi bylo skvěle.

Vracet se mi ani nechtělo. Jen výhrůžky kluků a taky Nessie, které na nás chrlili ze satelitního telefonu, mě přesvědčily, že se jim fakt stýská. A že mně vlastně taky. Alice byla nadšená, když ji Will poprosil, aby nám zajistila zpáteční spojení, a protože ani slůvkem nenaťukla mou přeměnu, došlo mi, že mě pořád ještě vidí nerozhodnutou. Docela se mi ulevilo, sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem si už náhodou vlastně nevybrala a jen mi to nedošlo. Rozhodnutí jsem zase odložila. Času dost.

Cestu zpátky jsem zvládla střízlivá. Nakonec si snad ještě zvyknu, nebo co. Willovi to udělalo velkou radost a když jsme byli několik tisíc mil nad zemí, šeptal mi do ucha, že za pár letů ze mě bude profík a budeme se moct schovat na záchod. Když mi došla jeho slova, zrudla jsem jako rak a způsobila mu záchvat tichého chichotání, jak se snažil nevzbudit ostatní cestující. Můj hihňající se manžel. To se ale mám!

Další kapitola

Všechny povídky