Myšičko, myš... 31. kapitola

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

16.04.2010 [18:29], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 7×, zobrazeno 6058×

Tak jde čas...

Zvyknout si na společné bydlení s Willem bylo překvapivě snadné. Vlastně jsem si na nic zvykat nemusela - jednoduše jsem si to užívala. Bylo snadné vstát a mít připravenou čerstvou kávu a pečivo. Bylo snadné si moct kdykoliv dojít pro objetí nebo pusu. Bylo snadné se za ním vplížit do sprchy a předstírat zájem o umytí jeho zad. Byla jsem absolutně spokojená. Will byl pan Dokonalý, přišlo mi, že po nocích studuje příručky Jak být tím pravým a Jak donutit ženu kvílet nadšením. Taky nejspíš potichu sledoval romantické filmy, protože jsme chodili na dlouhé procházky setmělým okolím, stavili se tu na kafe v jedné z místních kaváren, tu na jídlo v té restauraci, kde mě požádal o ruku. Chodili jsme do kina a jezdili na výlety a kupovali hromadu knížek, protože do pracovny přibyly nádherné železné police a bylo jich hodně.

Bylo to prostě dokonalý.

Jen jsem tak nějak v koutku hlavy čekala, kdy to dokonalý přestane být. Přece se nemůže pořád chovat takhle úžasně, ne? Nemůže mi plnit každý přání, který moje chorá hlavinka vymyslí. Jednu se přece musí ukázat nějaká jeho negativní stránka, ne?

Ale nedělo se nic.

Byl únor, trávili jsme spolu v podstatě čtyřiadvacet hodin denně, a nic.

„Hele,“ nevydržela jsem to jednou večer, když jsem seděla dole v kovárně na jedné ze skříněk a sledovala, jak malým kladivem jemně tepe výplň opěradla židle pro nějakou zákaznici. „My se nehádáme.“

Přestal pracovat a s úsměvem zvedl hlavu:

„A to vadí?“

Pokrčila jsem rameny:

„No asi nevadí, jen je to... divný, ne? Ve všem se mnou souhlasíš, děláš, co mi na očích vidíš... Jen se děsím, že tě to za chvíli přestane bavit.“

Překvapeně položil kladivo a přišel až ke mně. Tvářila jsem se provinile, věděla jsem, že melu kraviny, ale nemohla jsem si pomoct. Jim s Natem se hádali pořád a pak se zas udobřovali, v podstatě mi bylo divné, když byl týden klid. Rose s Emmettem se taky pořád hádali a vrčeli na sebe a pak z nich zase byl nejzamilovanější pár. Dokonce i Nessie Jacobovi několikrát vyhrožovala kupírováním ocasu - a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to náhodou nebyl nějaký dvojsmysl.

„Jestli chceš, klidně se s tebou pohádám. O čemkoliv,“ objal mě a já kolem něj omotala nohy. „Ale pokud ti jde jen o usmiřování, můžeme tu hádací fázi přeskočit, ne?“

„Usmiřování bude dobrý,“ přikývla jsem a tušila, že tuhle židli dneska už nedodělá. „Ale jen potřebuju vědět, že když ti něco bude vadit, řekneš to. Nebudeš to dusit v sobě, jo? A když budeš mít chuť udělat, co se mi nebude líbit, taky to udělej. Já jen nechci, aby ses kvůli mně nějak přetvařoval nebo se nějak omezoval,“ zamotávala jsem se do toho čím dál víc a připadala si jako kretén.

„Hm,“ pokýval zamyšleně hlavou a pak se na mě podíval s přimhouřenýma očima. „Teď jsem se asi naštval. Jsi na mě zlá a to si nezasloužím!“

Srdce mi poskočilo a tvář mi ztuhla v překvapené grimase, ale než jsem se stihla pořádně vyděsit, rozesmál se:

„Teď by ses měla vidět, Minnie. Jsi vážně miláček, víš to?“

A pak se sehnul a zamumlal mi do rtů:

„Tak, hádku bychom měli za sebou a jdeme na to usmiřování.“

Když jsme později v noci už leželi v posteli, já utahaná jako kotě, on s tím svým lehkým úsměvem, co mu dělal vějířky kolem očí, přejížděl mi studenými prsty po těle a pak tiše řekl:

„Já jsem se asi nikdy nehádal. Nejsem ten typ. Jako člověk jsem neměl důvod, nenapadlo by mě to. A jako upír jsem všechno řešil bojem. Nebo útěkem. Ale jestli chceš, budu brát lekce manželského dohadování u Rose.“

„To je dobrý,“ zívla jsem. „Mně to vlastně vyhovuje. Jen se bojím, jestli třeba někdy nevybuchneš, protože jsi v sobě něco dusil.“

„Slibuju, že jestli mi někdy něco bude vadit nebo se mi to nebude líbit, řeknu ti to. Ale zatím stále platí, že jsem nejspokojenější upír v historii,“ omotal kolem mě své paže, přitáhl si mě k sobě a zabalil nás do deky. S půlkou těla studenou a druhou polovinou až nepříjemně zahřátou, přesně tak, jak jsem to milovala, jsem usnula.

Dva lidi mi dokázali zkazit náladu.

Edward a Alice.

Edward otravoval s Arthurem a Alice se svatbou. Vlastně - ani jeden z nich neotravoval, jen připomínali. Zabít je!

„Volal Edward, za půl hodiny je tu a veze ti smlouvu,“ strčil hlavu do koupelny Will a když mě viděl omotanou jen ručníkem, zhluboka se nadechl a zavřel oči.

„Za půl hodiny by se dala stihnout spousta věcí, ale asi by mě zabil, kdybych tě utahal a ty bys usnula,“ ušklíbl se.

„Hele! Já neusnu pokaždý,“ zlobila jsem se na oko. Pravda byla, že sem usnula téměř vždycky. Budu se muset zeptat Ness, jestli to má podobně, nebo jsem jen neuvěřitelně snadno utahatelná.

„A vůbec, klidně mě znič, stejně mu žádnou smlouvu nepodepíšu,“ brblala jsem, když jsem se pokoušela si rozčesat vlasy.

Edward totiž trpěl utkvělou představou, že přestože vydání Arthura byl dárek od Willa a v podstatě i od něj, je potřeba, abych s nimi jakožto majiteli nakladatelství sepsala řádnou smlouvu a dostala odměnu. Už dvakrát jsme to řešili a Will se sice držel stranou, ale jasně byl na jeho straně. Měla jsem chuť je oba praštit a kdybych věděla, že si přitom nepřerazím ruku, klidně bych to i udělala. Já navrhovala, že jim dám veškerá práva k dispozici zdarma a pokud bude z prodeje Arthura nějaký zisk, mají ho použít jako honorář pro nějaké další autory. Chtěla jsem, aby to nakladatelství vážně rozjeli, aby hledali nové talenty a aby mi dávali číst rukopisy. Ale nechtěla jsem dostat zaplaceno za to, že mi udělali obrovskou radost.

Jenže to bylo jako mluvit do dubu. Teda do kusu kamene. Grr!

„Minnie, nechovej se jako malý dítě a prostě to podepiš!“ zkusil to tentokrát Edward po otcovsku, ale nepochodil. Odstrčila jsem papíry, které mi podal, a zalapala po dechu, když jsem si všimla sumy, která tam byla uvedená. Byla ještě o polovinu větší než minule.

No to ses asi podělal, ne?

„Ty jsi fakt magor,“ vyjekla jsem. „Já nechci tvoje peníze!“

„A já chci, aby bylo všechno právně ošetřené a chci s tebou zacházet jako s jinými autory!“

„Jiným autorům nebudeš zvyšovat honorář!“ namítla jsem.

„Když o ně budu stát, tak budu,“ přesvědčoval mě a významně se podíval na Willa, který seděl vedle mě a snažil se tvářit, že tam není.

„Má pravdu, lásko,“ postavil se Will na jeho stranu. „Byznys je byznys, teď nech stranou, že je to v podstatě rodinná firma. Kdybychom tě neznali a narazili na rukopis O krok blíž, stejně bychom ho vydali. A jednali bychom stejně.“

„Kdybyste mě neznali, nikdy byste neměli nakladatelství, vy dva!“ zlobila jsem se. Psychickému nátlaku z obou stran se ale nedalo moc dlouho odolávat a jen Edward zahlédl v mé hlavě drobné zaváhání, využil toho a přistrčil mi smlouvu zase zpátky.

„Jestli ty peníze nechceš, přestože ty tvé důvody mi přijdou vážně zvláštní, můžeš je vložit do firmy a stát se společnicí,“ řekl slavnostně, když jsem naškrábala svůj podpis na obě kopie dokumentu.

„Cože?“ udělala jsem překvapeně. Ale odpovědi jsem se nedočkala, protože Will nadšeně souhlasil a hned začali řešit detaily. Nejvíc je zajímalo, jestli má cenu nakladatelství přejmenovávat na Cullen & Blacksmith & Foxová, když budu stejně za pár měsíců taky Blacksmithová.

„Zase jste něco rozhodli beze mě?“ zamručela jsem, ale v hlavě jsem si zpívala a jásala, protože budu dělat to, co mě ani v nejdivočejších snech nenapadlo.

„Zítra si přijeď pro první várku rukopisů,“ mrkl na mě Edward a řekl mi, že během týdne po vydání Arthura mu dorazilo pět knih.

„A jen tak mimochodem,“ obdařil mě zářivým úsměvem, „co bys řekla autorskému čtení?“

„Jako koho?“ zeptala jsem se. Pokud by přijel někdo, koho jsem četla ráda, samozřejmě bych byla všema deseti pro.

„Jako tvoje autorské čtení. Minnie, sleduješ vůbec, jak se Arthur prodává?“ podíval se na mě překvapeně a Will mu hned žaloval, že mě to vůbec nenapadlo. O chvíli později jsem měla v notebooku otevřenou stránku s žebříčkem prodejnosti knih za poslední týden. Vidět své jméno v první padesátce mě úplně ochromilo. A ohromilo. Panebože, on to vážně někdo kupuje! Hromada lidí to kupuje! Jak se to stalo?!

„Ona je prostě roztomilá,“ vrtěl hlavou Edward, zatímco já vyvaleně lapala po dechu.

„Takže myslíš, že zvládneš jednou za týden odjet do některých okolních měst a posedět s fanoušky?“ stiskl mi jemně rameno.

„V žádném případě!“ zavrtěla jsem vehementně hlavou. „Nikdy mě nikam nedostaneš!“

To tak. Já budu někde sedět před lidma! Nebo hůř, čekat jako kráva v prázdném knihkupectví na to, jestli se náhodou někdo neobjeví! Nikdy!

„Miláčku,“ začal Will, ale utnula jsem ho výhružným pohledem.

„Žádný miláčku! Vůbec to nezkoušej!“

„No dobrá,“ pokrčil rameny Edward, „jak myslíš.“ Vzal svou kopii smlouvy a rozloučil se.

Až o hodně později mi došlo, že to vzdal nějak snadno.

Zatracená Alice!

Ano ano, Alice mě dokázala přivést na pokraj šílenství jednou větou:

„Jak jsi na tom?“

V tu chvíli jsem viděla rudě a regulérně vrčela. Nemusela říct nic dalšího, věděla jsem, že se ptá na svatební přípravy. Tak nějak jsem tušila, že bych se do nich měla pustit, ale vůbec se mi nechtělo. Říkala jsem si, že je přece dost času, když jsme se nakonec dohodli na září, ne? Půjčit si šaty a najmout oddávajícího nemůže být tak těžké. A když nemusím řešit žádnou širokou rodinu, nemusím řešit ani pozvánky a zasedací pořádek a podobný podružnosti. Prostě si v létě vyberu nějaký šaty a bude.

„Všechno mám pod kontrolou,“ odsekla jsem jí a nevšímala si Jasperova nabroušeného pohledu. Buď se mu nelíbilo, jak mluvím s jeho ženou, nebo byl už zase naladěný na mou frekvenci.

„V pořádku, jen se ptám. A hudbu už máš objednanou?“

Věděla dobře, že nemám. Jediné, co bylo jasné, byl termín a místo. Bylo by škoda nevyužít krásného Cullenovic domu a hlavně zahrady s altánkem, ne?

„Alice, děkuju za zájem, ale má dost času a zvládneme to s Willem sami,“ snažila jsem se zůstat klidná.

„A pozvánky, počítáš s nimi?“ usmála se na mě. „A dary pro svatebčany?“

„Co?“ nechápala jsem. „Dary snad dáte vy nám, ne?“

Alice se vesele rozesmála a já měla chuť ji uškrtit.

„Ale no tak, je tradice, že každý host dostane při odchodu nějaký malý dárek! Můžeš dát nějakou výslužku, ale mnohem lepší je nějaká drobnost, třeba šperk pro dámy a spona na kravatu pro pány,“ vyprávěla nadšeně a mně klesala spodní čelist. Prosím? Co to mele?

Nešťastně jsem se podívala na Willa a ten stěží zadržoval smích. Jen se směj, ty jeden bídáku, za tohle tě navlíknu do bílýho smokingu!

„To se mi to pěkně prodraží,“ zamračila jsem se a pak jsem se otočila na Emmetta:

„Emme, chceš sponu do kravaty?“

„Jasně,“ přikývl a vůbec mi tím nepomohl. Bezva. To jsem si vybrala toho pravého.

„A teď jsou v módě svatební mandličky, ty by byly taky prima,“ pokračovala Alice a vůbec nebrala na zřetel mou stoupající hysterii. Svatební mandličky?! Do háje, dělá si ze mě srandu?

„Anebo vypouštění thajských luceren ve tvaru srdce, s připsaným přáním, to je taky romantika,“ vzdychla si a já skřípala zubama. Došlo mi, o co se snaží. Za ten měsíc se přestala cítit provinile kvůli aféře s mým možným upírstvím a teď litovala toho, že nemůže plánovat a pořádat. Měla jsem chuť na ni křičet a vztekat se a dupat a pak popadnout Willa, dostrkat ho do Bonda a odvézt ho do Las Vegas, kde bychom si užili krásně kýčovitou svatbu s falešným Elvisem. Jenže on se na mě díval tak zamilovaně a do toho všeho přišla Esmé a řekla, že thajské lucerny jsou tak krásné...

Fajn.

Blbá svatba.

Klidně s podělanejma thajskejma lucernama!

Pár měsíců stresu zvládnu, ne?! A pak budu mít pokoj...

Ne, moment!

„Jaspere?“ zeptala jsem se nevinně a Alice vykulila oči. Její muž se na mě zvědavě podíval.

„Nechtěl bys svou ženu znovu požádat o ruku?“ zazubila jsem se na něj a Alice v tu chvíli nadšeně zaječela a začala křičet ano. Jasper se na chvilku zatvářil rozpačitě, ale pak se nechal uječenou ženou odtáhnout někam do přírody.

„Tohle bylo vážně podlý,“ ukázal na mě Jake zdvižený palec a já se zatetelila. Zbavila jsem se otravné Alice, která si teď bude plánovat svou svatbu!

Jenže se to moc oddalovat nedalo.

A tak jsem si jela vybrat šaty. Půjčení mi neprošlo, prý je tradice si šaty schovat - no už jsem se viděla, jak si na ně chodím za deset let sahat, že. Můj nápad, že Will pojede se mnou a pomůže mi byl smeten ze stolu hromadou upírek a ty všechny teď seděly ve svatebním salónu a čekaly, až mi prodavačka pomůže zašněrovat jednoduché splývavé šaty s krátkými rukávy. Na to, jak byly nenápadné, mi přišly brutálně drahé, ale Bella mě ujistila, že její poslední byly za pětinásobek. No ty vole, nechtěla bych se vdávat víckrát, pěkně to leze do peněz!

Když jsem se vymotala zpoza paravánu a snažila se dýchat, všech pět žen áchlo.

„Dík,“ zasípala jsem. „To jsem potřebovala slyšet. Můžete mě z toho dostat?“

„Nepřijdou ti moc obyčejné?“ mnula si Alice zamyšleně bradu, ale vrtěla jsem hlavou:

„Ty si vyrob, co chceš, mně se líběj tyhle!“

A pak jsme už s Willem absolvovali výběr dortu a sestavení svatebního menu, které stejně většina přítomných jen roznimrá a bude doufat, že si toho kluci nevšimnou. A koupila jsem si boty a našly jsme květinářství, odkud přivezou výzdobu, a objednala jsem ty pitomý lampiony a mandle, které ale byly tak dobré, že jsem celou první várku snědla.

Když jsem jeden večer zase usínala přitisknutá zády k tělu svého dokonalého chlapa, jsem se zeptala:

„Jak moc se zlato chová jinak než železo?“

Jeho ruka, kterou mi tlapkal po boku, se zastavila. Mlčel.

„Uděláš nám prstýnky?“ zašeptala jsem tiše, zmatená jeho reakcí. Nechtěla jsem jít do zlatnictví a koupit něco strojově vyrobeného, když jsem věděla, jaké nádhery dokáže Will vyrobit. Sice jsem nikdy neviděla, že by vytáhl drobné šperkařské nářadí, ale bylo tam a já doufala, že se mu do toho bude chtít.

Než jsem se nadála, ležela jsem otočená tváří k němu a skoro hrubě mě líbal. Okamžik jsem byla docela zaskočená, ale pak jsem se nadšeně zapojila. O něco později, když jsem se zase bezvládně roztékala po posteli, se na mě rozzářeně díval a řekl:

„S radostí.“

Miluju ho.

A tak jsem zapadla do svého dokonalého života. Chodila jsem do školy, milovala se s Willem a pořád se nemohla nabažit jeho blízkosti, četla jsem hromady braku i některé hodně zajímavé rukopisy, ty dobré jsem cpala i Willovi a Edwardovi. Občas jsem se lehce přiopila s klukama a chichotala se, když mě můj snoubenec nosil domů a trpělivě čekal, až se pokochám krásou okolí nebo až otrhám záhon tulipánů u jednoho z domů v sousedství. O víkendech jsem se nechávala rozmazlovat Esmé a jeden červnový pátek jsem za Willova dohledu a Edwardova pobaveného úsměvu absolvovala své první autorské čtení. Přišla hromada lidí, skoro se nevešli do knihkupectví. Četla jsem tak potichu, že nebýt mikrofonu, nebylo by mě slyšet. Zadrhávala jsem, celou dobu jsem byla rudá. A na konci mi ti lidé stejně tleskali a pak stáli ve frontě a chtěli můj podpis.

Přišlo mi, že vedle Willa jsem trochu dospěla. Ale zároveň jsem byla pořád šíleně praštěná Minnie, co byla schopná rozpoutat polštářovou bitvu a nalít Jakeovi do šampónu smradlavý parfém, protože si zas někdo z upírů stěžoval na to, že je cítit jako mokrý pes.

Vítala jsem je, když se vraceli z lovu, občas se nechala od Willa vzít na záda a proběhnout se s ním po lese - přestože jsem si na to nedokázala pořádně zvyknout a vždycky se mi pak zvedal žaludek, což ho moc bavilo.

A přestože jsem měla celou tuhle podivnou skororodinu moc ráda, v srpnu už jsem se nemohla dočkat, až bude po svatbě a my se na chvíli vypaříme na líbánky. Will si je vzal na starost a byl strašlivě tajemný, ale tušila jsem, že pojedeme na Esmein ostrov, jako vlastně všichni.

Kdybych věděla, jaké překvapení mi ty potvory upírský přichystaly na rozlučku se svobodou, provedla bych ten plán s Las Vegas a Elvisem.

Ale já to nevěděla, a tak jsem s nimi dobrovolně nasedla do auta.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7) zuzka88 (05.02.2012 10:05)

Stejně jako Minnie se bojím, že se něco pokazí. Přípravy na svatbu a všechno okolo zatím probíhá nějak moc hladce. Jsem zvědavá, co bude dálo

6) alex (26.11.2010 20:37)

To je slaďárnička! pěkné, čtivé, roztomilé - jako vždy.

5) Janeba (18.11.2010 17:52)

Ach jóó! Nebrasko, promiň, ale absolutně nejsem schopna Ti napsat jakýkoliv komentář! Ale za to můžeš TY, že se nestarám o rodinu a hodila ji za hlavu, jsem schopná jenom číst, číst a číst! Slibuju, že se vrátím a komentíky doplním! Ale až TO DOČTU!!!! Minnie a Will jsou naprosto úžasní a neodolatelní, jen se bojím, co všechno by sis na ně mohla vymyslet! Nebrasko - zatím promiň!!! Mnohokrát děkuji!