16.04.2010 [17:03], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 14×, zobrazeno 5870×

Jak zaručeně upoutat nechtěnou pozornost

V pátek jsem s hrůzou zjistila, že mám s Rozcuchem Cullenem společnou politologii. Když se chvíli před začátkem semináře objevil ve dveřích učebny a neomylně zamířil na místo vedle mě, byla ve mně malinkatá dušička. To mě vomej, běželo mi hlavou, tohle mi fakt chybělo ke štěstí! Už takhle tu politologii nesnáším a teď se tu objeví věčně nasranej Cullen a ještě se nacpe hned vedle. Fakt díky, frajere! Nezapomeň civět!

Upřeně jsem pozorovala prázdný textový dokument, blikající kurzor je přece tak zajímavá věc! Kde se toulá ten Stublle?! Ať už je tu a spustí, je mi jedno, že mluví jako uspávač hadů a vyžívá se v politickém zákulisí Války v zálivu. Hlavně ať tu je a zaměstná mi hlavu, jinak budu celou dobu myslet na Rozcucha a to by nemuselo dopadnout dobře. Protože by mi to nedalo, musela bych se na něj otočit a nechat se probodnout dalším pohledem. Ach jo, tohle až řeknu Jimovi! Padne na zadek, podle něj je Rozcuch fakt sexy a kdyby byl na kluky, pozval by ho na večeři. I když, tvrdil to před Natem a podle mě to udělal jen proto, aby ho donutil žárlit, což se samozřejmě nepovedlo. Nathan je absolutně splachovací a volnomyšlenkář. Jima miluje a večeři by mu klidně odpustil už jen proto, aby se mohl někde za rohem smát, jak je jeho partner nervózní. Což mi připomíná, že mám hlad. Dala bych si pořádnej krvavej steak, úplně vidím, jak ho rozříznu a na talíři se rozlije ta úžasná šťáva, nad kterou se hromada lidí ošklíbá a tvrdí, že je to syrové maso a krev, mňam!

Vedle se ozval podivný zvuk. Nenápadně jsem zašilhala doprava a zjistila, že Rozcuch sedí napnutý jak struna a kouká upřeně před sebe. Copak, chlapče? Něco tě trápí? Vypadáš, jako bys měl problémy s plynatostí. Jestli to tu pustíš, odcházím, je ti to jasný? Nenechám se otrávit! Možná bys to měl udělat, já bych ztropila scénu a odešla středem na ten steak. Dobře, já vím, scénu bych neztropila, snažila bych se nenápadně vytratit podél zdi, ale důležitý je ten steak. Zakručelo mi v břiše. A ty buď taky zticha, okřikla jsem žaludek.

V tu chvíli se vřítil do místnosti zrudlý kulaťoučký profesor Stublle a hekal něco jako omluvu. Zapomněla jsem na maso i Rozcucha a znuděně si opřela bradu v očekávání další dávky psychického teroru. Měli by ho vzít k FBI, mohl by unudit podezřelé k smrti!

„Uděláme si prezenci,“ vydechl Stublle, když si utřel pot z čela a zmačkaný mokrý kapesník schoval do kapsy saka. Vytáhl z desek seznam studentů a začal číst.

Ach jo.

Už je to zase tady.

Rozhlédla jsem se po ostatních a zjistila, že z prváku znám jen dvě holky, co se mnou měly dějiny umění, jinak samí cizí lidé. To zase bude veselo. Nemohl by si to nechat na jindy? Nemohl by to úplně vypustit? Třeba řekne jen příjmení?

„David Adler?“ mžoural profesor do lejtra. Kurnik!

„Edward Cullen?“ řekl a vedle mě se ozval hlas, který mě donutil samým údivem otevřít pusu:

„Tady.“

Jasně! Nestačí, že vypadají jako modelové, on si ještě pořídí hlas, kterým by z fleku mohl namlouvat rozhlasové hry nebo rovnou relaxační cédéčka! Tohle není fér! Aspoň že je Edward. Rodiče nezklamali a po Ness tu máme další nezvyklé jméno. Vážně by mě zajímalo, jak je na tom zbytek rodiny a jestli mají rádi své rodiče.

„Minerva Foxová?“ ozvalo se zepředu a zaslechla jsem minimálně dvě vyprsknutí. Nadechla jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl ležérně a bezstarostně, ale byl z toho spíš jen hlasitější šepot:

„Zde.“

„Ááá, Minnie, rád vás vidím, jak jste si užila prázdniny?“ usmál se na mě Stublle. Určitě to myslel dobře, ale zasloužil se tím o další chichotání. Zabručela jsem něco jako Dobrý, děkuju a snažila se sjet po židli tak nízko, abych nebyla za notebookem vidět. V tu chvíli jsem zase měla okamžik čiré nenávisti k rodičům. Nejen, že provedli to, co provedli, ale předtím mi museli vymyslet jméno podle římské bohyně. V kombinaci s příjmením fakt prima věc. A když se pokusíte udělat z toho zdrobnělinu, tradá, je tu kreslená myš. Dík, vy dva. Zas a znovu dík. Nechala bych se přejmenovat, kdybych ovšem byla schopná si vybrat nové jméno. Už dvakrát jsem byla rozhodnutá, ale když jsem seděla nad kalendářem a listovala, nedovedla jsem si představit, že se budu jmenovat jinak. Je to debilní, ale jsem to já. Koneckonců se to ke mně hodí; jsem podivínka, co se straní lidí a jen civí do noťasu. Ale až mi něco konečně vyjde, budu snadno zapamatovatelná. Tohle je přechodný období, musím zatnout zuby a vydržet to. Jen co dodělám školu, už se nebudu muset nikdy představovat. Budu zalezlá doma a psát. Kašlu na chichotání.

Vpravo ode mně se ozvalo lehké odkašlání, takové, co má upoutat pozornost. Pořád ještě zamračená a rozzuřená na celý svět jsem otočila hlavu a nabodla se na Cullenův pohled. Nemračil se, ale ani se nesmál. Spíš to vypadalo, že mě zkoumá. Poprvé jsem byla tak blízko, že jsem si uvědomila barvu jeho očí. Byly světle hnědé. Kdo má světle hnědé oči? Takováhle barva nemůže být přirozená, proč tu machruje s čočkama?

Tázavě jsem zvedla obočí. Nadechl se, trochu při tom přihmouřil oči, a pak tím zatraceně sexy hlasem řekl:

„Minerva.“

Chtěla jsem odpovědět Ne, to já jsem Minerva, ale zahnala jsem tu myšlenku. Pak jsem chtěla říct, ať jde do háje, ale i to jsem zaplašila nepatrným zatřesením hlavy. Nakonec jsem otevřela pusu a polohlasně řekla:

„Jo.“

Edward Rozuch Cullen na mě promluvil. Jim mě nejspíš ukamenuje. Nebo bude chtít znát každý detail. A já mu řeknu, že Cullen má divný oči a krásnej hlas, ale jinak ho stále neshledávám nijak úžasným.

„Bohyně poezie, vědění, medicíny a magie,“ dodal. Překvapeně jsem zvedla obočí, málokdo tušil, kdo byla ta originální Minerva. Za tohle má plusovej bod, kterej si ale stejně brzo smaže vražedným pohledem.

„Jo,“ zopakovala jsem. Společenská konverzace na úrovni, jen co je pravda! Naštěstí začal Stublle vyprávět a já tak mohla odtrhnou oči od jeho kontaktních čoček a začít si psát poznámky.

Druhou půlku hodiny mi v břiše kručelo tak nahlas, že to muselo být slyšet až ve vedlejší budově. Snažila jsem se tvářit nenápadně, ale Cullen musel vědět, kdo je zdrojem těch divných zvuků. Po očku jsem se na něj podívala; sledoval přednášejícího, ale koutek úst měl pobaveně zdvižený. Jistě, jemu nikdy nekručelo v břiše, že? Kdyby věděl, co se chystám mít k obědu, taky by kručel! A slintal! Pokud není vegetarián, to by mě spíš asi předvedl přednášku na téma Nezabíjejte zvířátka, jezte kytky. Hypnotizovala jsem ručičku hodin, aby už konečně doputovala k celé a já mohla zmizet na jídlo. Když se tak konečně stalo a Stublle nás prospustil, úlevně jsem zakňučela a snažila se co nejrychleji nacpat notebook do brašny. Jako na potvoru se to nedařilo na první pokus, klasika. Zkusila jsem to znovu a dávala si pozor na každý pohyb, abych zbytečně nemarnila čas.

„Jdeš na oběd?“ uslyšela jsem ten sametový hlas a ruka se mi zastavila v půli pohybu. Co chceš? Proč na mě mluvíš? Hele, ty modele, já se s tebou nechci kamarádit, jen potřebuju zjistit pár věcí a pak vás zneužít, o čemž se ale nikdy nedovíte, protože to stejně nikdy nevyjde. Ani jsem se mu nepodívala do očí a jen přikývla. Snad mu dojde, že se s ním nechci bavit.

„Do kantýny?“ zeptal se. Ach jo. Možná bych si měla pořídit ceduli s nápisem Nerušit a dát si ji na čelo.

„Ne, do lesa,“ odsekla jsem ironicky. Vypadal překvapeně. Evidentně nemá stejný smysl pro humor, nebo jsem možná ani nebyla vtipná. Mávla jsem rukou.

„Promiň. Jo, jdu do kantýny.“

Tak nějak úlevně se usmál a řekl, že se tam uvidíme. Otočil se a já si ho mohla prohlédnout i zezadu. Tenhle pohled mi osvětlil, proč se z něj všichni můžou zbláznit. Jo, zadek má moc povedenej. A jsem si jistá, že o tom ví.

„Neuvěříš, s kým jsem se seznámil!“ objal mě Jim hned, jak jsem se objevila ve dveřích. Sundala jsem z ramene brašnu a zatímco jsem sledovala frontu u části s masem, lehce nepřítomně jsem mu odpověděla:

„S někým z Cullenů?“

„Jak to sakra víš?“ vypadal zaskočeně a trochu zklamaně, asi čekal, že padnu do mdlob.

„Nikdo jiný nedokáže tolik upoutat tvou pozornost,“ pokrčila jsem rameny a vydala se pro svůj rare steak. Jim zůstal sedět u stolu a čekal, kdy se objeví Nathan, který touhle dobou nejspíš vstával, protože když se vracel domů, právě svítalo. O chvíli později už jsem seděla vedle něj a hladově si nacpala do pusy první úžasné sousto.

„Hmmm!“ udělala jsem spokojeně. Zhnuseně si prohlížel můj oběd.

„Jsi normální prase, Minnie! Žereš tu syrový maso!“

„Kdepak,“ vrtěla jsem hlavou, když jsem odkrajovala další kousek. „Syrový maso je tatarák, kterej bych si mimochodem taky dala. Tohle,“ ukázala jsem vidličkou na flákotu masa, „je regulerní tepelně upravenej steak, tak zmlkni. Taky ti nekecám do tvých koláčků a muffinů!“

Ještě chvíli se mračil na moje jídlo, ale pak se mu rozsvítila tvář a on spustil:

„Chodím na španělštinu s Ness! A je fakt skvělá, Nathan měl pravdu, je tak roztomilá! Seděli jsme vedle sebe a skoro celou hodinu si povídali! Paní Dominqézová nás dokonce dvakrát okřikla, dobrý, ne?“

„Skvělý. Víš, že tě nemá ráda. Teď to kvůli tobě schytá i chudák holka!“

Mávl rukou.

„Španělsky mluví skvěle, prý ji to učil jeden z bratrů. Fakt jsou příbuzní! Ale ne úplně, prý jsou adoptovaní, není to super?“ jásal. Polkla jsem další sousto a utrápeně se na něj podívala:

„Ne, Jime. To, že jsou adoptovaní jen znamená, že se něco stalo s jejich rodiči.“

Zarazil se, asi mu došlo, co mu udělalo takovou radost. Na druhou stranu jsem se mu nemohla divit. Je hezké, že měli někoho, kdo se o ně postaral, a pokud vytvořili velikou a zjevně spokojenou rodinu, vlastně to byl důvod k radosti.

„Jé, už jdou!“ vyjekl nadšeně a přes celou jídelnu mával ke dveřím. Měla jsem chuť mu bodnout vidličku do čela, určitě by ho to pro příště odnaučilo takovýmu upoutávání pozornosti. Cullenovi naštěstí zamířili ke stolu vedle nás, ale Ness se u Jima zastavila, aby ho pozdravila. Jako kdyby se neviděli před chvílí na hodině.

„Ness, tohle je moje kamarádka Minnie, o který jsem ti vyprávěl. Minnie, tohle je Ness,“ představil nás. Omluvně jsem si ukázala na plnou pusu a bezmocně rozmáchla rukama.

„To je v pohodě, Minnie, ráda tě poznávám,“ řekla a znělo to fakt upřímně. Z celé rodinky mi byla nejsympatičtější.

„Ahoj, Minnie,“ řekl Rozcuch Cullen, který právě míjel náš stůl. Překvapil mě tak, že jsem přestala žvýkat.

„Jé, vy už se znáte? Super! Jime, tohle je můj bráška Edward, Edwarde, tohle je Jim. Chodíme spolu na španělštinu a jeho přítel má ten bar, co o něm všichni mluví,“ seznámila je Ness. Jim viditelně zrudl a zvedl na pozdrav ruku. Byla jsem mu vděčná, že se nepokusil se na Cullena vrhnout, přestože v tu chvíli mi představa Jima, letícího vzduchem s našpulenými rty směrem k Rozcuchovi připadala hodně komická. Edward si odkašlal, něco zamumlal a šel si sednout, Ness se rozloučila a následovala ho.

„Mladá dámo!“ začal Jim podrážděným hlasem. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi mi nic neřekla? Nepřipadalo ti, že bych rád slyšel něco o tom, že ses seznámila s Edwardem Cullenem?“

„Nenechal jsi mě mluvit, mlel jsi o Ness,“ řekla jsem potichu. V ruchu jídelny nás nemohli slyšet, ale i tak jsem byla nakloněná k němu a skoro šeptala. Bylo mi jasný, že právě vypadám, jako že je hrozně pomlouvám, ale bylo mi to jedno. Netušila jsem, proč se o mě Cullen tak zajímá a upřímně, vůbec mi to nebylo příjemné. Byla jsem ráda, když jsem se ztratila v davu, což teď nešlo. Půlka jídelny na nás zvědavě a částečně taky nepřejícně zírala.

„A co teda?“ ptal se dychtivě.

„Nic, co by? Mám s Rozcuchem politologii,“ odpověděla jsem. A nesmál se mému jménu, dokonce znal jeho význam.

„Neříkej mu Rozcuch!“ napomenul mě Jim. „A něco, co bych měl vědět?“ vyzvídal. Chvilku jsem přemýšlela, vlastně jsme spolu nemluvili, těch pár slov se nedá nazvat rozhovorem a o něm ani o rodině jsem nezjistila nic. Pak mě přece jen něco trklo.

„No jasně! Mrkni se mu na zadek, až bude odcházet,“ rozesmála jsem se. Jim bude slintat!

Od vedlejšího stolu se rozlehl řehot Hroudy svalů a Indiána. Stačilo jen uhnout pohledem od Jima a měla jsem je před sebou jako na talíři. Barbie se tvářila nedostupně jako vždy, Blonďák měl rty zvlněné do jemného úsměvu. Elfka s Ness se chichotaly nahlas, ale zarytě zíraly do stolu. Rozcuch se strašně soustředěně nimral vidličkou v jídle a vypadalo to, že potichu něco říká. Tmavovláska mě propalovala nenávistným pohledem.

„Ježiš,“ zakvílela jsem potichu a sklopila oči. Bezva. Dneska má asi hlídku nasranosti ona.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  zuzka88 (01.02.2012 22:47)

Já nemám slov. Jedu dál

13)  Mabel (17.12.2011 15:01)

Tak to mi teda dává zabrat! Vždycky div nevyprsknu smíchy.

12)  leelee (10.12.2011 17:13)

hlídka nasranosti
do kantýny? ne do lesa

11)  miamam (15.11.2011 10:46)

Ty myšlenky, co Minnie posílala k Edwardovi na politologii mě totálně dostaly Chuachuachua

9)  Janeba (16.11.2010 23:52)

Nebrasko, báječně jsem si užila tu skvělou jízdu! Je fantastická! Díky!

7)  magorka (21.09.2010 12:01)

myslela jsem si, že si pamatuju, jak úžasná prča to byla při prvním čtení, ale došlo Neb na to tvoje LAHOSIP. Je to ještě lepší!!!!

6)  Silvaren (20.09.2010 10:48)

Páni, už jsem zapomněla, jak je Myšička skvělá. Jsi úžasná, Neb!!!

4)  SarkaS (09.09.2010 15:05)

Ta holka je borec, já se smíchy málem udusila, už když jsem byla v půlce, někdo by mi měl urychleně volat záchranku

3)  Shire (03.08.2010 18:23)

opravdu geniální, hlídka nasranosti a krvavý steak

2)  Alrobell (27.06.2010 10:03)

celá povídka je geniální, každý řádeček, každé zvolené slovíčko a písmenko!!! ale nejvíce geniální je hlídka nasranosti, kteou drží naše stará dobrá upírka Bell!

1)  sakraprace (13.06.2010 11:46)

To je taková paráda, číst to znovu. Neskutečně si to užívám. To jak na něj mluví v myšlenkách a neví, že ji slyší, zatím. A Edwardovo utrpení, když si představuje krvavý steak. A Jimovo vyšilování nad Cullenovými a nakonec hlídka nasranosti. Geniální

1