16.04.2010 [17:52], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 10×, zobrazeno 6121×

Neodbytný nápadník je horší než zarostlý nehet!

Chtělo se mi něco rozbít. Nikdy jsem netrpěla záchvaty demoliční zuřivosti, stačilo mi jen představit si, jak Jima třískám po hlavě pánví nebo se ho pokouším utopit v hrnci omáčky, ale Jim byl proti tomuhle slabý čajíček. Stála jsem v pokoji a pozorovala zeď. Jo. To by mělo jít. Nadechla jsem se, představila si na zdi obraz Williama, pořádně se rozpřáhla a pak jsem prudce vymrštila pevně sevřenou pěst dopředu.

Rána se nekonala.

Zápěstí mi sevřela studená ruka a když jsem dezorientovaně otevřela oči, uviděla jsem Edwarda s pobaveným úsměvem.

Hej! Kdybys dovolil, ráda bych si tu vyřídila své účty!

„Pohmoždila by sis ruku, tahle zeď je nosná a velmi tvrdá. Navíc Esmé nerada vidí, když jí demolujeme dům.“

Fakt dík. Tak hezky se mi mohlo ulevit! A pak jsem mohla přijít dolů, ukázat mu bolavou ruku a ječet, že je to jeho vina!

„Pojď se najíst, Esmé vyrobila pár velmi krvavých steaků,“ lákal mě.

Jestli to nejsou steaky z parazitického upíra, tak je nechci. Budu držet protestní hladovku a taky se tu zabarikáduju! A dokud nevypadne, nevystrčím ani nos!

Edward se upřímně rozesmál. Alespoň někdo má dobrou náladu.

„Jestli chceš, klidně si tu buď. Jakmile ale Carlisle pozná, že jsi dehydrovaná, nepomůže ti ani barikáda ze všeho nábytku. Hodláš tu trucovat sama, nebo ti sem mám někoho poslat?“

Přijde ti to vtipný? Vážně? Mně teda rozhodně ne! Nikdo z vás mu neřekl, že je blázen! Nikdo mu neřekl, ať mi dá pokoj a jde si po svých! Sedím tu čtyři hodiny a vztekám se, což moc dobře víš ty i Jasper, a vy si s ním dole klidně povídáte! Smějete se! Proč? Proč mám pocit, že tu všichni automaticky počítají s tím, že mu padnu k nohám a budu škemrat, aby mě pustil do své postele?

V průběhu mého vzteklého myšlenkového monologu se přestal usmívat. Vážně se mi díval do očí a když jsem přestala vřeštět, rozpačitě mi přejel dlaní po paži.

„Nemáš pocit, že si zasloužíš být šťastná?“

Zlost ve mně vybublala na povrch a já mu pěkně od plic zaječela do tváře. Trochu to pomohlo, ale že by se mi ulevilo, to se říct nedalo.

„To si teda do prdele piš!“ šermovala jsem mu před obličejem rukama. „A byla jsem! Od září do včerejšího večera to bylo nejšťastnější období v mým životě! Jenže už to evidentně někoho nahoře sralo, a tak se rozhodl mi poslat do cesty toho kreténa! Pardón, Williama!“

„Nikdy jsem tě neslyšel křičet nahlas,“ podivil se.

„Ale já to umím! A teď jdu pryč a ty si tu dělej, co chceš!“ vyštěkla jsem a odkráčela ke dveřím. Když jsem sahala na kliku, došlo mi, že tohle je teď můj pokoj a když odejdu, určitě tam bude někde čekat William se svým dementním úsměvem.

Moment! Ty jdeš pryč! Mazej!

Snažil se udržet vážnou tvář, ale v očích mu jiskřilo. Když mě míjel, snažil se mě uklidnit:

„To bude v pořádku, neboj.“

Ale já nechci, aby to bylo v pořádku! Neříkej mi, že to bude v pořádku!

Připadala jsem si jako největší hysterka na světě. Tohle mi kluci ani nebudou věřit! Jo moment, co bych jim asi tak řekla? A tak si tam sedím a hraju šarády a najednou přišel cizí chlap a řekl, že mě miluje, hehe, to je sranda. V lidském světě, v mém světě, bych zavolala 911 a bylo by po problémech! Jenže v tom upířím, se všemi těmi čtenáři myšlenek a vědmami a emocionálními kouzelníky, kdy všichni všechno vědí předem a sežrali všechnu moudrost světa, v tomhle světě jsem jen malá nebohá hloupá holka a nevím, co je pro mě dobrý.

„Rasisti!“ neodpustila jsem si.

A pak jsem začala trucovat.

Vydržela jsem to přesně osm minut. Pak ke mně dovanula fantastická vůně masa. Pevně jsem zavřela oči a dýchala pusou, ale bylo to marné. Můj žaludek byl tak hlasitý, že každé jeho úpěnlivé zakručení vyvolalo u Emmetta škodolibý smích. I vlastní tělo mě zradilo!

Sama se sebou jsem uzavřela dohodu. Půjde to. Je to jen o trpělivosti. Když se budu hodně snažit a vydržím, všechno bude tak, jak má být. Prostě ho budu ignorovat, nereagovat na něj, nevšímat si ho. Časem mu to dojde. Nenechám si kvůli němu zkazit potěšení z pobytu tady. Ať si klidně stojí nahej na hlavě, zpívá hymnu a žongluje při tom s pomeranči, mně to bude jedno. Kupodivu mě přesně tenhle plán dokázal uklidnit. Vždyť už jsem za svůj život dokázala ignorovat dost protivných lidí. Mám skvělou průpravu.

Vyrovnaná jsem otevřela dveře a za nimi načapala dřepící Esmé s talířem plným jídla. Hedvábným vějířem, který vždy visel jako dekorace na stěně nad schodištěm, mi vháněla do pokoje pode dveřmi tu vůni. Zatvářila se přistiženě, ale bylo vidět, že měla radost z úspěchu svého plánu.

„Máš hlad?“ zeptala se s úsměvem a postavila se. Polkla jsem všechny ironické odpovědi, které se mi cpaly na jazyk, a kývla jsem. Spokojeně mě chytila za ruku a odvedla jako malou holku do kuchyně. Posadila jsem se a ona mi přirozenou rychlostí nandala restované česnekové brambory, hromadu dušené zeleniny a obrovský krvavý steak s bylinkovým máslem. Poděkovala jsem a chystala se zabodnout vidličku do masa, když se za mnou ozvalo:

„Můžu si přisednout?“

Grrr!

Musí mi kazit i jídlo?!

Zhluboka jsem se nadechla a když jsem pak prudce bodla vidličku do masa, představila jsem si místo steaku jeho úsměv. Chvilku čekal na mu odpověď, ale když viděl, že jsem si narvala sousto do úst, obešel stůl a sedl si na židli naproti mně. Znovu jsem si zopakovala mantru o ignoraci a pozorovala hrášek a baby karotku. Nevěděla jsem, jestli je s námi v kuchyni někdo další. Odmítala jsem zvednout zrak a ověřit si to. V obýváku jsem slyšela televizi a hlasy, v patře hrála Jacobova oblíbená hudba a celý dům zněl úplně běžně, ale v kuchyni bylo slyšet jen cinkání příboru a moje naštvané funění. Když jsem dojedla, chtěla jsem vstát a dojít opáchnout talíř, ale najednou jsem před sebou měla jen prázdný stůl. Zmateně jsem se podívala ke dřezu, kde se William opíral bokem o linku a  právě utíral můj příbor. Zamračila jsem se a beze slova odešla do obýváku.

„Chutnalo?“ zeptala se Esmé mile a já přikývla.

„Ta krev smrděla až sem! Jíš to naschvál, viď? Chceš mě umučit!“ utahoval si ze mě Emmett a mně došlo, že oni vždy vyklidí kuchyń, když jím něco takového. Ta masová šťáva a moje vůně prý tvoří velmi lákavou kombinaci. William tam seděl celou dobu. Asi má pocit, že si tak našplhá. To má smůlu, chlapec.

Atmosféra byla zvláštní. Ness se na mě hned nalepila, ale nemohly jsme si o ničem promluvit, protože tenhle dům měl uši všude. Nemohly jsme se jít projít do lesa, protože venku byla vlezlá zima a padal déšť se sněhem. Jen sem po sobě házely utrápené a naštvané pohledy a já se cítila mizerně. Znovu jsem se pokusila přesvědčit Carlisla, že můžu klidně odjet domů. Jakoby nic se zeptal, jestli se mnou budou kluci nonstop a já mu to odkývala. Na to mi vlídně řekl, že je sobota a oba budou v baru, takže by mi neměl kdo pomoci, kdyby se něco stalo. Bezva.

Alice se chovala úplně normálně. Mlčení z rána ji přešlo a teď radostně vypravovala o koncertě, který bude v lednu v hokejové aréně a bude se nám prý moc líbit. Jasper šel hned objednat lístky. Bella s Rose si odběhly na krátký rychlý lov, Edward probíral s Esmé nějaké věci ohedně její nové zakázky a Emmett si povídal s Williamem o baseballu. O chvíli později šel ten syčák pro změnu za Carlislem do pracovny a byl odtamtud slyšet dlouhý rozhovor, který občas přerušil upřímný smích.
Odfrkla jsem. Pěkně rychle zapadl.

Jediné pozitivum, které jsem na jeho pobytu tady našla, byl můj vztek a snaha zabavit se, myslet na něco jiného. Upnula jsem se na Arthura. Sedla jsem si ke stolu do kuchyně, otevřela noťas a zuřivě datlovala. Zuřivost byla přesně to, co jsem potřebovala. A ani jsem nemusela otravovat Jaspera. Cullenovi se plížili nenápadně okolo, hlavně Emmett chtěl vidět, jak vypadám, když jsem zažraná do psaní. Dokonce měl v plánu mě nějak pozlobit, cítila jsem, že se ke mně plíží z boku, ale najednou se ozvalo duté kamenné třesknutí, ovanul mě závan vzduchu a zvenku se ozval Emmův hlasitý chechot:

„To není fér! Neměl jsem v plánu ji doopravdy bodnout!“

Díky, jsi můj hrdina!

„To jsem nebyl já, myško,“ houkl na mě Edward z obýváku.

Ať jde do háje!!!

A Arthurovu bratrovi se stala velmi, ale velmi nepěkná nehoda. Neuvěřitelně bolestivá.

Když jsem s pocitem neskutečného uspokojení dopsala poslední slovo předposlední kapitoly a zaklapla noťas, William seděl proti mně a s jemným úsměvem mě pozoroval. Odolat nutkání vypláznout na něj jazyk bylo vážně těžké.

Cítila jsem se velmi nepohodlně. Prakticky pořád jsem ho musela koutkem oka pozorovat, protože je nutné znát přesnou polohu svého nepřítele, že. Nechtěla jsem se s ním někde srazit, nechtěla jsem zamířit stejným směrem, jako on. Bylo to vysilující a byla jsem z toho doopravdy mrzutá. Jeho přítomnost mi vadila, vadila mi jeho vůně, vadily mi jeho pohledy a úsměvy. Potřebovala jsem vypadnout, oddechnout si, nemuset ho řešit.

Bar! Sobota večer, Jim a Nat!

„Juchů!“ zatleskala Alice. „Jedeme pařit!“

Otráveně jsem mlaskla. Samozřejmě. Mohla jsem tušit, že mi neprojde nápad vytáhnout jen ty členy rodiny, kteří příjmají lidskou stravu a občas pijí alkohol; Jacob měl u mě koneckonců pivo. Dobrá, Jake počká, uděláme si dámskou jízdu.

„Skvělý nápad! Aspoň Williamovi ukážete bar a kluky!“ přikývla nadšeně Esmé a já měla chuť zase zařvat nahlas. Ale na ni ne. Ona je v tom v podstatě nevinně.

„Dámská jízda, Esmé,“ usmála jsem se na ni upřímně a nereagovala na Emmettovo kvílivé Cožé?. „Pojedeš s námi?“

Měla jsem velkou radost, když po krátkém zaváhání souhlasila. Menší radost mi udělala Alice, která me popadla do náruče a v mžiku jsem stála před svou koupelnou.

„Sprchu, vlasy, za čtvrt hodiny koukej být venku! Budeš neodolatelná!“

„Ale já nepotřebuju-“

Už byla pryč. Ech. Tahle upírka mi pije krev!

O třičtrvrtě hodiny jsem sešla ze schodů po svých, s učesanými a vyžehlenými vlasy, s cizí tváří namalovanou na mém obličeji a v oblečení, které na mě Alice narvala pod pohrůžkou násilí. Vypadala jsem jak pipina. Takhle mě kluci ani nepoznají! Holky byly vystrojené, jako bychom jely do nejdražšího klubu ve městě. Trochu jsem se děsila, co jejich přítomnost udělá se štamgasty v Plánu B, zvlášť naši spolužáci budou marně hledat čelist pod stolem.

„Jste si jisté, že tam jedete samy? Takhle?!“ stál u vchodových dveří Emmett s rukama v pase a netvářil se úplně nadšeně.

„Já na ně dám pozor, neboj,“ poplácala jsem ho po paži a pokusila se ho odstrčit, abych se mohla vydat k autu. Bylo to jako zkusit odtlačit rukama lokomotivu. Když pak najednou cukl, málem jsem přistála přímo na obličeji, naštěstí mě na poslední chvíli chytil.

„Rozcucháš ji!“ vztekala se Alice a já na Emma dělala posměšné obličeje, krčila nos, šilhala a plazila jazyk. Po hromadném loučení, při kterém jsem si dávala dobrý pozor, abych se dívala jen na Cullenovic muže, jsem už byla prakticky venku, když mě za ruku chytila jiná, studená. Ještě než jsem se otočila, věděla, jsem, že je to on, a srdce mi začalo bušit pod vším tím adrenalinem, který se mi právě vlil do žil. A poprvé jsem cítila i velmi zvláštní pocit v břiše, takové lehké svírání. Zauzlujou se mi z něj střeva a pak bude vážně litovat, že na mě kdy sáhl!

„Moc ti to sluší,“ řekl mi a já se na chvíli ztratila v jeho očích. Když mi to došlo, vztekle jsem se zamračila a chtěla mu vytrhnout svou paži a odejít, ale ještě mě nepustil.

„Užij si to, ano?“ usmál se a druhou rukou mě pohladil po vlasech tak nečekaně, že jsem nestačila ani ucuknout. Pak byl najednou na druhé straně obýváku. Stála jsem tam vytočená a zmatená a nebýt Nessie, která do mě drcla, pravděpodobně bych tam zírala ještě dlouho.

Prevít jeden!

Shledání s klukama jsem musela oslavit. A zapít vztek. A žal. Kolem půlnoci už jsem měla docela solidně nakoupeno, seděla jsem vedle Jima na baru a mumlala nadávky. Z druhé strany vedle mě seděla Bella a na první pohled to vypadalo, že se tam prostě jen baví, ale bylo mi jasné, že mě hlídá. Abych náhodou neodvedla téma svého opileckého monologu nesprávným směrem. Když šel pak Jim sklidit ze stolů prázdné sklo, Bella mě pohladila po zádech a upoutala tak mou pozornost.

„Minnie, je mi to líto. Je mi tě líto. Nedovedu si představit, jak ti je, nevím, co bych dělala, kdyby se něco takového stalo mně. Asi bych reagovala stejně. Ale prosím, dej tomu čas a uvidíš.“

„No jasně,“ ušklíbla jsem se. „Jdeš za něj orodovat, co? To nemusíš, hele, já prostě vím, že je to debil!“

Bella se pobaveně rozesmála:

„A on ví, že to víš. Ale stejně se nevzdá.“

„Ať jde do háje!“ mračila jsem se. „A vy mě taky pěkně štvete!“

Bella se na chvíli zamyslela a pak mi začala vyprávět o Edwardovi. Jak se podle svých vlastních slov změnil, když se do ní zamiloval. Že mu rozsvítila temnotu, která provázela jeho existenci. Že měl důvod žít. Jak jí vyprávěl, že pokud se upír zamiluje, v podstatě ožije. Že je to nejsilnější pouto. Že by bez ní zemřel, nedokázal by existovat ve světě, kde by ona nebyla. Během jejího jistě dojemného líčení celého jejich vztahu a všech těch citů jsem stihla vypít další pivo a dát si s Nathanem panáka, takže pak už si jen matně pamatuju, že jsem vykřikovala, že Edward byl vždycky cíťa a snílek a že se na všechno můžu vyprdnout a že Nat tomu debilovi nakope zadek.

Ráno jsem si byla jistá, že už vážně nikdy nebudu pít. Ani jsem se neodvažovala otevřít oči, bylo mi jasné, že bude světlo a mně bude praskat hlava. Cítila jsem to strašné sucho v puse a žaludek jsem měla trochu na vodě. A měla jsem takový zvláštní pocit, že můj plán uvolnit se a nemyslet na Williama nějak nevyšel.

Vypitá piva nedělala dobře nejen mému žaludku a hlavě, ale ani močovému měchýři. Ještě chvíli jsem vydržela předstírat, že o něm nevím, ale nakonec jsem musela rozlepit opuchlá víčka a s heknutím se posadit. Notnou chvilku jsem čekala, až se pokoj přestane točit. Něco bylo špatně. A když okolí zpomalilo, došlo mi, co to je. Vedle dveří stál William. Zasténala jsem a vydala se do koupelny. Ve dveřích jsem chraptivě zaskřehotala:

„Koukej zmizet, než se vrátím!“

Vykonala jsem potřebu, vypila půlku vodárny a když jsem usoudila, že jsem probraná a netřísknu sebou, vlezla jsem si do sprchy. Pod proudem horké vody se mi udělalo líp, a když jsem omotaná ručníkem opatrně vykoukla ze dveří, s úlevou jsem zjistila, že pokoj je prázdný. Jen na nočmí stolku stála sklenice vody a vedle ní tuba s rozpustným aspirinem. Bylo mi jasné, že to tam přinesl on. Chvíli jsem se na ty věci mračila, ale tepání v hlavě jsem pořád cítila víc, než mi bylo milé, takže jsem nakonec se vzteklým zafuněním vhodila jednu tabletu do sklenice a aspirin vypila. Kdyby tohle udělal kdokoliv jiný, blahořečila bych ho a vrhla se mu kolem krku. William mi ale nestál ani za malé bezvýznamné plus.

K snídani jsem si dala kotel černé kávy. Bylo skoro jedenáct a Jake s Nesiie už byli dávno po jídle, Esmé už chystala oběd a můj žaludek ještě nebyl připraven nic pozřít, takže jsem jen utahaně a celá tak nějak povolená seděla u stolu a ušklíbala se nad Jacobovým rytím. William obsadil své oblíbené místo proti mně, ale zase neřekl ani slovo, jen nás pozoroval. Zjistila jsem, že většina rodiny odjela na lov, a byla jsem vážně ráda, že tu nezůstal Edward, protože při třetím doušku kávy jsem si vzpomněla, co jsem o něm vykřikovala. Trapný romantik, dotěrný usurpátor a nejstarší panic na světě byly ty nejmírnější výrazy. Zakňučela jsem a nešťastně si položila hlavu na stůl. Trochu jsem to přehnala s razancí a pěkně to zadunělo, budu potřebovat další aspirin. Jak tohle před Edwardem schovám?! Jak na to zvládnu nemyslet? Už nikdy se mnou nepromluví! Co když jsem na to myslela, když jsme přijely domů? Vždyť já si nic nepamatuju! Esmé hned došlo, na co jsem si vzpomněla, a chlácholivě mě hladila po vlasech.

„Edward je v pořádku, miláčku,“ uklidňovala mě. „Moc jsi ho pobavila, prý ještě neslyšel takhle roztomile podanou pravdu. A navíc jsme tu pak všichni po dlouhé době vzpomínali na ty staré časy, kdy byla Bella ještě člověk, takže bychom ti měli vlastně poděkovat.“

„Tady Will se jím nechal inspirovat, viď?“ uchechtnul se Jake. Zbystřila jsem. Čím přesně se nechal ten magor inspirovat? Doufám, že mě hodlá opustit, abych mohla žít dlouhý a spokojený normální život!

„Já teda nechápu, co na tom máte, koukat se, jak spěj. Jednou jsem to zkusil, ale Ness se hodinu ani nehnula a pak začala chrápat. Romantika jako prase, že?“ řehtal se Jacob a já šokovaně zvedla hlavu a snad porpvé se dobrovolně podívala Williamovi přímo do očí. Netvářil se úplně nadšeně, ale zdál se být naprosto v klidu.

„Tys byl v mém pokoji celou noc?!“ řekla jsem a doufala jsem, že zním tak ledově chladně, jak jsem chtěla. Chladně a vražedně. Nebo aspoň rozčileně a pobouřeně. Rozhodně ne vyděšeně.

„Ve dne se mi stále vyhýbáš. Chtěl jsem si tě konečně pořádně prohlédnout na vlastní oči. Chtěl jsem si zapamatovat každý drobný detail tvé tváře, tvých vlasů a tvé vůně. Dnes v noci mi bylo díky tobě nádherně, Minnie,“ mluvil a já s každým jeho slovem tak nějak jihla, ale zároveň to ve mně vřelo. Když skončil, vyhrál vztek.

„Neopovažuj se mě ještě někdy šmírovat, ty úchyle!“ zavrčela jsem, popadla kafe a vytočená doběla odkráčela do pokoje pro noťas a pak do Carlislovy pracovny. Tohle ze mě musí ven!

Věděla jsem, jak O krok blíž skončí. Moje postavy mi tentokrát neprovedly žádnou nekalost a držely se původního příběhu. Věděla jsem, že Arthurův bratr, jehož jméno nikdy nepadlo, protože Arthur se ho bál vyslovit, nakonec zmizí navždy. Jen jsem netušila, že Arthur v sobě najde tolik síly a vypořádá se se svou noční můrou pěkně ručně. A že si to tak užije. Auvajs. Konec jsem si nechala otevřený. Co když je Hillary mnohem všímavější, než Arthur tušil?

A když jsem dopsala, byla jsem najednou prázdná. Seděla jsem sklesle v Carlislově koženém křesle, dívala se na těch pět písmen na konci textu a věděla, že je zase kus něčeho za mnou, Že jsem dokázala to, co jsem si předsevzala, že jsem si celou dobu psaní užívala, a teď si to vytisknu, protože miluju čtení písmen na papíře, přečtu celé najednou a pak uložím do šuplíku. Protože nakonec stejně nebudu mít sílu na poslání rukopisu někam do nakladatelství. Teď nemám odvahu na čtení dalších zamítavých dopisů. Nemůžu Arta poslat do světa, aby skončil ve skartovačkách nebo ve sběru. Všechno tohle na mě dolehlo, společně s únavou, kocovinou a psychickým vypětím z Williama, a rozbrečela jsem se.

Byl u mě ještě dřív, než mi stihla první slza doputovat na tvář. Cítila jsem jeho vůni, tu sladkou, ale ne nepříjemnou. Stál hned za mnou a tiše promluvil:

„Můžu tě obejmout?“

Objetí, to bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. Vybrečet se na něčím rameni, v něčí náruči, cítit se v bezpečí a nechat se ujistit o tom, že to bude dobrý. Ale ne na jeho rameni. Ne v jeho náruči.

„Bež pryč,“ vyhrkla jsem. Ucítila jsem, že mě lehce pohladil po zádech, a ucukla. Odešel, ale ještě na moment se vrátil, aby mi přinesl krabici papírových kapesníků. Tím ve mně odstartoval další vlnu breku.

Nevím, jak dlouho jsem se tam vydávala napospas své bláznivé hlavě, jak dlouho jsem tam lehce hystericky litovala a vzlykala a zároveň se přesvědčovala, ať se sakra seberu, že přece normálně skoro nikdy nebrečím. Ale najednou tam byl Edward a jeho náruč byla ta pravá. Obrovsky se mi ulevilo. Zahrnula jsem ho svými myšlenkami, na přeskáčku se mu omlouvala za večer a nadávala mu a vztekala se kvůli Williamovi a děkovala mu a ukazovala mu Arthura. A on mě držel pevně a chlácholil mě a pobaveně příjmal moje omluvy a nechával si smáčet triko mými slzami.

Když jsem pak už unaveně mlčela a zírala do nikam, šeptl:

„Zavolal mi. Že mě potřebuješ.“

A stará dobrá vzteklá Minnie byla zpět. Určitě jsem byla první člověk, který dokázal myslet na sedmnáct nadávek najednou.

Když jsem se po večeři vrátila do pracovny pro notebook, přistihla jsem Williama, jak se odtamtud hrozně nenápadně snaží vypařit.

„Cos tu dělal?!“ štěkla jsem nevrle a podívala se mu přes rameno. Byla jsem si jistá, že jsem noťas uspala a zaklapla, ale teď byl otevřený a nastartovaný.

„Jen jsem potřeboval něco najít,“ řekl omluvným tónem. Nedůvěřivě jsem ho pozorovala. Výraz obličeje se mu změnil, zatvářil se na chvíli jako Emmett, když vymýšlí nějakou blbinu. A hned jsem se dozvěděla, proč.

„Dnes jsem ti ještě neřekl, že tě miluju,“ usmál se.

„Jdi do háje!“ zareagovala jsem automaticky. Pobavilo ho to, nejspíš přesně tohle čekal. Ještě mi rychle popřál dobrou noc a klidil se mi z cesty. Zkontrolovala jsem počítač, vypadal v pořádku, tak jsem jen nechápavě pokrčila rameny, sbalila ho a šla spát.

Nemohla jsem se dočkat normálního dne ve škole. Nemohla jsem se dočkat kluků. Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu z tohohle baráku!

Další kapitola

Všechny povídky



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  zuzka88 (03.02.2012 18:33)

Will má teda výdrž. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží a dlouho mu vydrží Minnie odolávat. Je to skvěly

9)  Mabel (17.12.2011 21:26)

William je teda opravdu neodbytný. Opět úžasná kapitola a Esme s vějířem mě fakt rozesmála.

8)  Carlie (20.11.2010 15:19)

Neb, udělala jsem si čtecí den a otevřela legendární dílko, všemi tolik opěvované a musím zkonstatovat, že úžasná pověst Tebe a Tvou sérii předchází víc než oprávněně! Pokyvuju si tu hlavou nad logikou, skvělým nápadem, nenásilně zapadající Minnie do Cullenovy rodinky, směju se nahlas nad hláškami, pointami (chudák spící kocour v mém pokoji), uculuju se nad Williamem, jsem dojatá Edwardem... atd., atd... kdybych neměla vykoukané oči a rozlámané tělo z toho, jak se tisknu u obrazovky noťasu a nebo našla oběť, která by mi předčítala, tak se od Tvé knihy nehnu, ale takhle si musím udělat pauzu, ale brzy se vrátííím a se mnou přijde zpět nadšení pro Tvé postavy! Díky, díky, díky za skvělý zážitek

7)  Janeba (18.11.2010 09:11)

Teda ta Minie, to je dílo! Až mi začíná být Willa docela líto! Tak se chudák snaží! Nebrasko - je to super! Díky!

5)  magorka (22.09.2010 08:58)

ale když jí Edward obejmul, tak jsem se málem rozbrečela....tohle byla citová tlačenka jak pra.....

4)  sakraprace (16.09.2010 07:28)

Minnie a její hlava a opilá byla luxusní

3)  SarkaS (09.09.2010 18:58)

Minnie a jeji nadavky na Edwarda, to bylo bozi Uz se nemuzu dockat co dalsiho si vymysli

1)  Alrobell (09.05.2010 19:00)

Ta Minnie naprosto skvělá osůbka... její reakce jsou drsné... poslat jen tak upíra do prdele

1