16.04.2010 [16:58], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 22×, zobrazeno 10887×

Minnie je holka s hlavou plnou nápadů. Překotně se snaží většinu z nich dostat na papír a taky studovat na univerzitě. Nechce mluvit o minulosti ani budoucnosti, chce trávit čas tady a teď, u notebooku, se svou fantazií. Až na výjimky nemá ráda lidi a když už s nimi musí komunikovat, je ironická a sarkastická.
Co když narazí na sourozence, kteří se zdají být tak trochu jiní? Kam se rozběhne její představivost a jak dopadne střet s realitou? Existují upíři a vlkodlaci, nebo se prostě jen zbláznila?

Zasněně sledovala, jak se Arthur marně snaží do kufru svého kombíku nacpat její matraci. Potil se, vlasy měl zplihlé a připlácnuté do čela, v obličeji byl rudý a funěl. Vztekle nadával. I přes to všechno byl pro ni v tu chvíli tím nejúžasnějším mužem na světě.

„No tak, Hill, přestaň se tvářit jako pako, zvedni zadek a pojď mi pomoct, jinak spíš na zemi!“ zavrčel, když si všimnul, že ho pozoruje ze zasněným výrazem. Pobaveně se uchechtla a šla se pokusit o nemožné.

Znechuceně jsem odfrkla. Nevím nevím, bejt takhle hnusnej na mě, asi bych mu nakopala zadek, přestože je to můj nejoblíbenější hrdina. Ale to, že mám pro Arta slabost, ještě neznamená, že bude moct bejt hnusnej na Hillary! Označila jsem jeho přímou řeč, abych ji jedním stisknutím tlačítka smazala, ale u oslovení Hill jsem se zasekla. Ne. Tohle je prostě typickej Arthur. Proto ho ona tak miluje. Protože je to normální chlap, co si na nic nehraje. Není na ni hnusnej, jen se právě snaží ze všech sil nevypadat jako úplnej idiot a splnit to, co jí slíbil. Kdo mohl vědět, že její matrace bude mít rozlohu Wisconsinu? Nechala jsem větu tak a spokojeně kývla.

Tohle už určitě vyjde.

Bude to trhák!

Chm, to víš, že jo. Vrať se na zem, frajerko, budeš ráda, pokud ti to někde otisknou. Zas se nikdo neozve, nebo ti napíšou, že nespadáš do profilového zaměření jejich časopisu. Možná bych si to měla vydat na vlastní náklady a pak to prodávat na ulici. Jojo, to bude trhák...

„Čau, ženo,“ ozvalo se nade mnou a vzápětí jsem na čele ucítila Jimovy rty. Má spása! Můj věrný kritik, můj nezaujatý komentátor!

„Dobře, že jdeš,“ usmála jsem se. „Hele:“ a začala jsem číst poslední odstavec. Jim se oklepal:

„Nechápu, co na něm Hillary vidí. Arthur je tupec!“

Protočila jsem oči v sloup. Samozřejmě, Jimovy nároky na muže byly někde úplně jinde, on celý život hledal pana Dokonalého, spřízněnou duši, co mu bude plnit každé jeho přání. A protože ho našel, nebo si to teď v té zamilovanosti myslel, šmahem odsuzoval všechny ostatní, kteří ho nebyli hodni. Nikdo mu nesahal ani po kolena, jen já byla jeho zlatíčko.

Někdo by možná řekl, že můj nejlepší přítel je kretén, ale já na něj nedala dopustit. On byl můj protipól, pravý opak, a proto mě tak skvěle doplňoval. Když jsem se nechala unášet ve výšinách své fantazie, on mě za nohu stahoval dolů a objednával čínu, abych kvůli samému psaní nezhynula hlady. On mě podporoval, když jsem ztrácela naději, on mi opravoval překlepy a chybky, on mě bral mezi lidi, když jsem za sebou měla těžkou kapitolu, on ode mě lidi odháněl, když jsem potřebovala ticho a klid.

Kdyby nebyl teplej, dávno bych s ním měla šest dětí!

Rozesmála jsem se. Tázavě zvedl obočí.

„Právě mě napadlo, že kdybys nebyl na kluky, dávno bys byl se mnou v chomoutu a měli bychom šest dětí!“

„Jsi blbá! Nemáš ráda děti!“ ohnal se po mně rukou jako po obtížném hmyzu. „Navíc, pokud bych nebyl teplej, dávno bych měl nějakou modelku, víš?“ dodal samolibě.

„Já ti dám modelku!“ uslyšela jsem kousek od nás Nathana. Cha, patří ti to, ty vejtaho!

„Ale zlato, jen jsem vysvětloval Minnie, proč jí neudělám dítě,“ krčil rameny Jim a zamilovaně sledoval, jak se k nám Nathan blíží. Pan Dokonalý. Neudržela jsem se a ušklíbla se. Nathan byl v Jimových očích nejlepší na světě, ale ve skutečnosti byl Arthurovi podobný až hrůza. Kde asi jsem se nechala inspirovat, že? Láskyplně ryl, dělal drobné naschvály, dokázal Jima vytočit k nepříčetnosti, aby se o hodinu později mohli usmiřovat. Zapomínal na výročí, neuměl vařit a když měl Jima plné zuby, popadl mě za ruku a odtáhl do baru, kde mě opil, aby se pak mohl bavit na můj účet. Naštěstí se o mě vždycky postaral, nikdy mě nenechal napospas ožralům a druhý den byl dokonce tak obětavý, že mi přinesl aspirin. Jestli Jim byl můj jin, Nathan byl jako můj starší brácha. Netušila jsem, kde bych bez nich byla. Milovala jsem je.

„Dítě od něj? Minnie, jsi nemocná?“ šklebil se Nat a starostlivě mi sahal na čelo. Tentokrát jsem já máchala rukama kolem sebe, abych ho zahnala.

„Znáš mou hlavu, bleskovej nápad,“ vysvětlovala jsem. Má hlava, jeden velký úl, kde místo včel poletují nápady. Někdy jich chci najednou vychrlit tolik, že z toho dostanu migrénu. Potřebovala bych nějaký záložní harddisk, abych ty slabší nápady mohla odkládat.

„Kde jsi byl?“ zajímalo Jima. Zrovna ze své značkové mužské příruční tašky vytahoval tři balíčky s tousty a cherry rajčátky a před každého z nás jeden položil. Mamka, chich.

„Nenápadně jsem se loudal po chodbě kolem studijního, protože mi Lucy říkala, že dnes nastoupili nějací sourozenci a jsou prý fakt k sežrání,“ vyprávěl Nathan, zatímco se pokoušel dobýt do potravinové folie. Zírala jsem do notebooku a s prsty nad klávesnicí se chystala pokračovat, ale Jim mi zamával jídlem před obličejem. Vzdychla jsem, uložila rozepsaný soubor a zaklapla počítač.

„Ty úchyláku, byl jsi slintat nad nováčkama?“ zahuhlala jsem, jen co jsem se zakousla. Nat dožvýkal, polkl a pak lascivním hlasem spustil:

„Jojo, holčičko, takovej jsem já. Zatímco vy, mláďata, se sem máte chodit vzdělávat, já si tu můžu klidně čumět po koloušcích, víš?“

„No no!“ okřikl ho naoko vážně Jim. „Já ti dám kolouchy!“

„A já tě napráskám kolejní policii, hele!“ zahrozila jsem prstem. Teoreticky tu Nathan neměl co dělat; na studenta už byl moc starý a univerzitu jako vzdělávací institut okázale ignoroval. Ovšem být majitelem baru hned vedle školního pozemku tak nějak znamenalo, že tu bude skoro pořád. A když se dal dohromady s Jimem a mě tak nějak „adotpoval“, stal se skoro univerzitním majetkem a nikomu nebylo divné, že tu je.

„Hmm, kolejní policie, tím myslíš ty poťapaný frajírky, co se tu proháněj na kolech a večer se pokoušej dostrkat opilce do správných budov? Huh, už se bojím!“ vyplázl na mě jazyk.

„A co ti noví teda?“ chtěl vědět Jim. Byl drbna, naprosto neuvěřitelná. Kupoval bulvár, surfoval po pochybných celebrity stránkách a chrlil na mě informace po tunách. Naštěstí jsem si už zvykla a cokoliv o hercích nebo zpěvácích jsem hned vypouštěla druhým uchem ven, takže mi z toho nepraskla hlava.

„Jsou divní,“ podrbal se zamyšleně na nose. „Je jich nějak moc a prý jsou všichni příbuzní. Viděl jsem jen jednu holčinu, vypadala docela sympaticky. Ostatní budeme muset ještě vyslídit.“

Člověk by řekl, že v tak velikém areálu mezi tolika studenty se kdokoliv ztratí a nebude na sebe poutat pozornost. Opak byl pravdou. Kolejní tamtamy fungovaly zaručeně, v každé studijní skupině byl někdo jako Jim nebo Lucy. Někdo, kdo měl vždy zaručeně pravé a pravdivé informace. Lidi se snažili si od učení odpočinout třeba tím, že sledovali své bližní, a několik sourozenců bylo zajímavé zpestření. I já jsem se občas nechtěně stala něčím terčem. Já jsem přece ta, co nikoho nemá a žije v bytě se dvěma gay chlápkama, přičemž jeden z nich vlastní nejvyhlášenější bar v okolí. Navíc se skoro s nikým nebavím a pořád něco datluju, to je podezřelé a stálo by to za prozkoumání. A pokud pak někdo objeví, že já jsem ta s tím divným jménem, je zas na chvíli o rozruch postaráno. Achjo. Zas a znovu děkuji svým rodičům, že při vymýšlení mého jména byli pravděpodobně zhulení. Díky nim teď trpím. Třeba teď, když jde okolo Thomas, se kterým chodím na dějiny anglické literatury.

„Čáu, Minnie, kde máš Mickeyho?“ zařehtá se a plácne si se svým kamarádem.

Panejo, ty jsi ale vtipnej! To se všichni válíme smíchy po zemi, viď?

„Vem své všechny dvě mozkové buňky a nacpi si je do zadku, Normane!“ odseknu. Vždycky se nechám vyprovokovat. Příště už to ale vydržím a budu mlčet!

„Dvě?“ zopakuje Nathan.

„Jednu na vylučování a druhou na honění?“ pokrčím rameny. Thomas něco brblá a odchází, Jim uklízí zbytky po našem jídle a Nat vrtí hlavou:

„Tohle nebylo ani vtipný, ani sarkastický! Jsi nějak z kondice, ne?“ Unaveně zafuním a sesunu se po židli níž. Mám toho plný zuby, a to je teprv druhý týden semestru. Nejradši bych zalezla domů a psala a psala. Na co mi bude diplom? Já vím, co chci dělat, a teorii k tomu nepotřebuju, kurnik!

„Hele, to jsou oni!“ drcne do mě Nathan a rádoby nenápadně trhá hlavou směrem k budově, odkud právě vychází skupinka lidí. I kdyby mi to neřekl, věděla bych, že jsou ti noví. Nikdy jsem je neviděla, a přitom si jich nejde nevšimnout. Urostlý vysoký tmavovlasý týpek s pusou od ucha k uchu vede kolem ramen nádhernou blondýnku, která pravděpodobně stála za model poslední řadě panenek Barbie. Vedle nich jde ležérním krokem špinavý blonďák, okolo kterého tak nějak hopsá malinká tmavovláska. Vypadá jak elf na speedu. Za nimi jdou ruku v ruce drobnější dlouhovlasá zrzka, na první pohled nejmladší z nich, a vysoký namakaný týpek, co vypadá spíš na indiána. Okamžitě žárlím na její vlasy – není to klasická zrzavá, spíš hnědo zrzavá, ale taková tlumená. Možná bronzová? Moje slovní zásoba na ni nestačí! Tu barvu chci! Ty vlasy chci! Půjdu se jí zeptat, jestli je vymění za mé suché neučesatelné světle hnědé! Jako poslední jdou vedle sebe krásná tmavovláska, vlasy jí v loknách padají až do půl zad, a týpek s podivným rozcuchem, co se tváří pěkně nakrknutě. Jeho vlasy mají stejnou barvu jako té nejmladší, takže asi fakt musí být nějak příbuzní. Když přijdou blíž, nevědomky pootevřu pusu. Zdálky vypadali dobře, ale takhle zblízka jsou fakt nádherní, až neuvěřitelně. Až na Indiána a Zrzku vypadají, jako by je někdo vyžehlil ve Photoshopu.

„Co to sakra je?“ vylítne ze mě a Nathan se rozesměje. Nevěřícně opatrně ukážu jejich směrem a ptám se:

„Kde se to dá koupit? Taky chci vypadat takhle!“

Jim mě poplácá po stehně:

„Klid, zlato, my tě máme rádi takovou, jaká jsi!“ Pobaveně se uchichtnu:

„Dobrá, přesvědčil jsi mě. Už nechci vypadat jako oni, jen mi přijdou takoví nereální.“

Pozorujeme, jak si celá ta banda sedá ke stolu kus od nás. Indián s Velkým odběhnou do kantýny pro jídlo, ostatní se mezi sebou baví. Tmavovláska něco vypráví Zrzce a mimoděk ji hladí po vlasech, Nakrknutej rozcuch se nepřátelsky rozhlíží.

Jsem velkej zlej student a jestli se někdo přiblížíte k mý rodině, nakopu vám zadek! beží mi hlavou takovým tím Rambo hlasem a sama sebe pak v duchu okřiknu. Asi je vidět, že se bavím, protože se na mě jeho pohled na chvíli zastaví a ještě o něco víc se zamračí. A tebe sežeru, dabuju ho v duchu a odolávám nutkání vypláznout jazyk. Uhne pohledem, ale za chvilku se na mě zase zaměří. No co je, nemůžu si z tebe dělat srandu? Se z tebe nepotento, brblám a nevnímám, co o nich špitají Jim s Natem. Znovu si je prohlížím, ti dva největší se vracejí s tácy plnými jídla a Indián mi zasedává výhled na Nakrknutýho. Taky dobře, napadne mě, aspoň nebudu myslet na kraviny.

Ale nedá mi to.

Protože jsou fakt jiní. Zvláštní. Působí tu mezi ostatními studenty jako pěst na oko, a určitě to není jen tím, že začali o týden později. Jsou prostě divní.

A pak příjde nápad s velkým N.

„Chachá!“ udělám nahlas vítězoslavně. Kluci se na mě zvědavě podívají, ale už tuší, co ten zvuk znamená. Ukážu prstem na skupinku krasavců a krasavic u stolu a zpěvavě šeptnu:

„Ahoooj, moje nové postavy do mé nové knížky!“

Jim chce vědět, o čem to bude.

„Ještě nevím přesně, ale možná spolu budou všichni spát. A bude tu taky Velké děsivé tajemství!“ plánuju a před očima už se mi začínají míhat kousíčky příběhu. S širokým úsměvem se znovu mrknu k jejich stolu a ztuhnu. Ti, co sedí čelem ke mně, na mě strnule zírají. Nakrknutej se vyklání na stranu, aby viděl přes Indiána, a vypadá, že každou chvíli vyskočí od stolu a přijde udělat to, co jsem před chvílí křičela v myšlenkách – sežere mě. Ještě víc se sesunu na židli a zamračím se. Moc nekoukejte, nebo uvidíte, co s váma provedu!

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Janeba (10.12.2011 17:14)

leelee, taky jsem měla problém s názvem, ale i obrázkem !
Musím však říct, že autorce jsem se v duchu snad tisíckrát omluvila , tloukla hlavou do zdi a z její povídky, udělala tu nejčtenější a nejodrbanější!!! Ze všech!!!

20)  leelee (10.12.2011 16:53)

a takhle je to semnou pořád nelíbí se mi název a ani nezkoumám o čem to je
a blbý jméno...

19)  miamam (15.11.2011 10:00)

Chachá, na tohle jsem tu fakt nějak nenarazila! Tož si to jdu vychutnat, první kapitolka mě pěkně nalákala. Už teď tu trojici zbožňuju.

17)  MaiQa (12.01.2011 17:00)

O tuhle povídku jsem zakopávala hodně dlouho, ale až teď jsem se dokopala k přečtení. Bože. Myslím, že sama sebe zabiju. Jak jsem si nemohla chtít přečíst něco tak úžasnýho. Od začátku do konce se umírám smíchy. No, hlavně u toho konce. Nakrknutej rozcuch. To mě zabíjí nejvíc. No nic, jdu dál.

16)  Janeba (16.11.2010 19:11)

Wau, nádhera! Už se těším na báječné počteníčko, které tak úžasně servíruješ! Je to pohodové, vtipné a úžasné jako večerní pohlazení po šíleném dni! Díky!

15)  blotik (11.10.2010 19:50)

Tak teď jsem dole pod stolem a monitor je od mých slin. Hele, tohle mi nedělej. Já z tebe nemůžu. Krása.

12)  magorka (21.09.2010 11:40)

neodolala jsem...dávám si repete Myšičky a zase jsem během pár vteřin v naprostém výtlemu

10)  SarkaS (09.09.2010 14:47)

Tak dlouho jsem slyšela o téhle povídce vyprávět, až jsem si ji musela začít číst a oparvdu nelituji. Už chápu proč je Minnie nejoblíbenější vymyšlená postava...

9)  eMuska (31.07.2010 11:42)

Viem si predstaviť, čo si celý Cullens clan myslí .

8)  Alrobell (27.06.2010 09:43)

Tak jsem tady zase a opět se směju a slzím...
Minie, je prostě dokonalá, úžasná - vlastně, je to autorka, že?
POslední řada Barbie, Nate a Jim, opětovně elf na speedu, naprdnitý rozcuch-ten mě vždycky dostane... no prostě klasa... myslím, že tato povídka se stane klasikou ve světě ff, páč jo prostě.... hledám slovo... hledám slovo... nejlepčejší, komedialní na prostě bomba!

A proč jsem se do toho opětovně pustila?
No asi takhle - teď pojedu pěkně pomaloučku a vychutnám si každé slovíčko zvlášt. Ne, že by tomu předtím tak nebylo.... Prostě chci to prožít znovu!

7)  sakraprace (13.06.2010 11:21)

Ahoj Neb, stýskalo se mi, tak se na to vrhnu ještě jednou.
Úplně jsem se rozzářila, když se Minnie začla kočkovat s klukama a nanamlouvat Edwarda rambo hlasem. Bylo to jak, když přijede rodina a ty se strašně těšíš, jak si je užiješ.

6)  Linfe (22.05.2010 19:16)

Tak konečně došlo i na Minnie, začátek je parádní, sice sem občas nepochopila kde se zrovna postavy nacházejí, přišlo mi to zmatené, ale co....na tom moc nezáleží. Důležitý je požitek a ten je momentálně famozni. Jdu na druhý díl. Dík

4)  Alrobell (09.05.2010 12:43)

Ahoj Neb,

tak jsem se pustila do tvé povídky a musím říct, že mě chytla od prvních řádků...
Sarkastická hlavní hrdinka, které rupne v kouki každých pět minut mě opravdu nadchla a elf na speedu mě dostal!!! no velice se mi líbí její hovory v hlavě!!

Myslím si, že jsem si našla další oblíbenou autorku!
Zatím čaues
Al

3)  ambra (07.05.2010 23:42)

Co má ten laptop za problém? Proč mi nechce dovolit sáhnout si na ty živé lidi, když mi je právě naservíroval? Neb, musíš být ze čtení komentíků nadřenější než ze psaní, a já strašně nerada píšu, co už bylo napsáno. Ale možná bych měla dodat, že mám děsnou matku, která mě nikdy nechválila, a tak mi přijde normální nechválit. Tady se to tak nějak učím... Dokonale mě to vcuclo (OMG to slovo je hnusné, ale TAK výstižné!)

1 2   »