08.05.2012 [22:45], Ajjinka, ze série My Way, komentováno 23×, zobrazeno 6672×

Zlomovka.

Věnováno vám všem, kteří trpělivě čekáte ♥

15+ za jeho slovník ;)

„Edwarde, nemůžeš tam jen tak jet!“ Neposlouchal jsem ji a dál se oblíkal. Bylo mi u prdele, co si na sebe natahuju, to bylo to poslední, co mě zajímalo. Teď jsem hlavně potřeboval bejt někde úplně jinde.

„A co mi v tom brání?“ nadhodil jsem ironicky a prostrčil ruce do rukávů mikiny.

„Zdravý rozum?“ zkoušela to, ale už předem musela vědět, že s tím u mě nepochodí. Uchechtnul jsem se.

„To čekej.“ Zabouchnul jsem skříň a z přeplněnýho stolku sebral mobil a poloprázdnou krabičku cigaret. Zapalovač jsem nehledal, stoprocentně jsem věděl, že minimálně jeden najdu v autě. „Pojedeš se mnou?“ zeptal jsem se bez zájmu, když jsem si krabičku i s telefonem strkal do kapes kalhot.

„Ne,“ odsekla nasraně. „Nenechám se zabít, nejsem blázen.“ Nemusela říkat nic bližšího, pálilo mi to dost na to, aby mi došlo, že si přesně tohle myslí o mně. Že jsem blázen, magor, pošuk. Její slovník byl taky slušně obsáhlej.

„Fajn,“ zahučel jsem a z kožený bundy vytáhnul klíče od auta. Pivo jsem ještě pořád cejtil v nohách, ale nebylo nic, co by mě zastavilo. A u řízení pod vlivem to platilo dvojnásob. Prudce jsem otevřel dveře, nestačily se za mnou ani zavřít, protože Carmen vyběhla ven. Mělo mi dojít, že to nenechá jen tak.

„Edwarde!“ Schválně křičela, aby ji Emmett s Rose spolehlivě slyšeli. „Nemůžeš tam jen tak jít! Je to nebezpečný, počkej, až Angela přistane, zavoláš jí a zjistíš, co se děje. To je rozumný řešení! Nikdo nepotřebuje hrdinu, kterej bude mrtvej ležet někde ve škarpě!“

„Co se zase děje?“ vyjela Rosalie s rukama v bok.

„Je to blázen!“ obvinila mě Carmen. „Emmette, zastav ho!“

„Co?“ nechápal Emmett, ale pro jistotu udělal dva kroky blíž ke mně. Byl jsem obklíčenej. Cestu ven bych si přes Emmetta neprobojoval, kdybych se rozhodnul skočit z okna, Carmen by mi to nedovolila, a kdyby náhodou jo, rozmáznul bych se na chodníku jako kus vyšlápnutýho hovna.

„Nic, Emmette, v klidu,“ snažil jsem se z toho vybruslit. Tahle situace byla naprosto absurdní a akorát mě zdržovala. Nepotřeboval jsem chůvu ani žádnou zkurvenou přednášku do duše, která by mi měla srovnat priority. V tom jsem měl jasno a žádný kýčovitý kecy by na tom nic nezměnily.

„Chce jet k tomu magorovi! Přece ho nenecháš!“ Věděl jsem, o co se Carmen snaží, a věděl jsem, že když něco neudělám, docílí toho. Emm na mě mohl bejt jakkoliv nasranej, ale když šlo o Redaye, měl jasno. Nepřibližuj se k němu, jasný? Kolikrát jsem to jen slyšel? Stalo se to jeho oblíbenou frází, která mě už pěkně srala.

„To nemyslíš vážně?“ zamračil se Emmett. Nikdy bych neřekl, že se začne takhle starat. Na jednu stranu mi to zvláštně lichotilo, na tu druhou mě to rozčilovalo. Neměl zrovna dobrý načasování, ale to u něj bylo normální. Když jsem zrovna potřeboval, aby mi nic nebránilo, protože to znamenalo, že se nebudu ohlížet na následky, přirozeně se vždycky něco našlo. Ať už to byla Esme, která se mě ve Forks snažila za každou cenu udržet, Bella, která se tak neuvěřitelně držela zpátky, nebo teď Emm. Vypadalo to, jako by mi to všichni dělali naschvál. Nemohli mi to zjednodušit a prostě jen pochopit, že vím, co dělám. To bych chtěl asi příliš.

„Je to jeho věc,“ zastala se mě najednou Rose. Překvapeně jsem se na ni podíval. „Nemůžeš mu říkat, co má a nemá dělat.“

„Tys ho neviděla, jak dopadl minule? Nezajímá mě, co tě k tomu vede,“ začal mluvit zase ke mně. „Nehodlám ti zase zachraňovat prdel, Edwarde. Cos tu holku potkal, lítáš z problému do problému, já už vážně nemám na to, abych tě pořád tahal z bryndy. Jednou tady bydlíš, takže konečně taky udělej něco podle mě!“ Takovýho jsem ho neznal. Byl fakt vytočenej a já nechápal, proč se to všechno děje. Co mu bylo do toho, co jdu dělat? Mně do jeho věcí taky bylo hovno. Když na to přišlo, nestrkal jsem čumák do všeho, co se mě netýkalo.

„Já prostě jdu,“ uzavřel jsem to a bez dalšího slova ho obešel. Trochu jsem čekal, že mě chytne, nebo že něco udělá, ale to on ne. Zarazila mě až jeho slova, když jsem jednou nohou překročil práh.

„Jestli odejdeš, tak sis to u mě posral…“ Hlas měl tichej, výhrůžně tichej. „Měj třeba zpřerážený všechny kosti v těle, ale sem nelez.“ Zastavil jsem se uprostřed pohybu a několik vteřin přemejšlel, jestli doopravdy řekl to, co jsem slyšel.

„Emmette,“ oslovila ho Rose smířlivě, zaskočeně. Nevěděl jsem, kdo z nich je těhotnej víc, jestli Rosalie nebo on. Emmettovi asi začaly rádoby otcovský pudy rozežírat mozek, ale musel si uvědomit, že já jeho dítě nejsem.

„Rozumíš?“ Nemluvil na ni, ale na mě. Nesnášel jsem takovýhle chvíle, kdy se ode mě čekalo nějaký rozhodnutí, který může všechno změnit. Nesnášel jsem, když byli lidi ticho a jen poslouchali, co ze mě vypadne. Ale i když jsem měl Emmetta rád a byl jsem mu za mnohý vděčnej, už předem jsme oba věděli, co nakonec udělám. Nebylo se o čem rozmejšlet.

„Dojdu si pak pro věci,“ řekl jsem a zabouchnul za sebou dveře. Ještě mi nedošlo, co se to v předchozích několika málo minutách stalo, což bylo dobře, protože jsem to tak nemohl řešit. Už takhle jsem měl hlavu plnou sraček, pesimistickejch myšlenek a představ, který se týkaly toho, co se právě teď mohlo dít.

Když jsem se najednou rozklepanou rukou snažil odemknout dveře od auta, z okna nade mnou byl slyšet Emmettův hlas. Už ani vzdáleně nezněl klidně.

„Myslím to vážně!“ řval na mě. „Poser si to ještě víc, jen do toho!“ Chtěl jsem ho ignorovat, ale nedalo mi to. Zaklonit hlavu bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.

„Dík za podporu!“ zařval jsem nazpátek. Dál už mě nezajímalo, co si pro sebe bude sračkovat on, já už ho neposlouchal. Rychle jsem nasednul do auta a vyjel na kluzkou silnici, na kterou včera napadal první sníh. Rozhozeně jsem hledal zapalovač v přihrádce a zároveň se snažil udržet kolama na silnici. Volvo bylo přezutý, ale stejně to šlo těžko. A když jsem oheň konečně našel, nemohl jsem se prstama dostat do kapsy kalhot. Nakonec jsem z ní vytáhnul zmačkanou krabičku a z ní neohrabaně vylovil přepůlený cigáro.

„Do prdele!“ zanadával jsem a hodil si ho pod nohy. Další už bylo naštěstí v celku. Zapálil jsem si a bylo mi upřímně u prdele, že jsem projel křižovatku na červenou. Hanover byl v tejdnu mrtvej a večer to platilo dvojnásob. Byla by to pořádná smůla, kdybych to zrovna dneska do někoho napálil.

Neměl jsem ponětí, co budu dělat, až zastavím před jejich domem hrůzy, a v duchu jsem pořád dokola proklínal Angelu, že mi nebyla schopná říct něco bližšího. Nevěděl jsem, co mám čekat a na malou chvíli mě napadlo, jestli přece jen nebylo lepší poslechnout Carmen a počkat, až budem vědět víc. Ale stačila jediná vzpomínka na to, jak Bella vypadala, když se jemu něco nelíbilo, a zase jsem si byl jistej, že bych reagoval úplně stejně.

Možná to byla blbost. Možná to doopravdy odseru a skončím, jak trefně poznamenal Emmett, se všema zpřeráženýma kostma, ale ani to mě nemohlo zastavit. Spíš mě to ještě víc popohnalo. Tak, že šel pedál plynu až k zemi.

Nesvítilo se u nich, dokonce ani příjezdová cesta nebyla osvětlená, jak to bylo u okolních předraženejch domů. Jeho auto tam nebylo, ale garáž byla otevřená dokořán. A i když to bylo jakkoliv divný, až tohle mě doopravdy rozhodilo. Nesedělo to k týhle pitomý představě dokonalosti.

Vypnul jsem motor a pořádně si dům prohlídnul. Měl zadní dvorek, ale sázet na to, že budou zadní dveře otevřený, bylo dost na hovno, stejně tak na pootevřená okna nebo podobný hovadiny. Potáhnul jsem z cigarety a kouř vyfouknul pootevřeným okýnkem ven. Znovu jsem v sobě cejtil nebezpečnej příval adrenalinu, kterej mi z hlavy vždycky vymlátil i poslední myslící buňky.

Nakonec jsem se na to vysral, nechal otevřený dveře od auta a suverénně si to nakráčel přímo k hlavním vchodovejm dveřím. Odhodlaně jsem se nadechnul a připadal si jako debil, když jsem vší silou zabušil na dřevo před sebou. Bylo naivní si myslet, že mi přijde někdo otevřít a že ten někdo bude Bella, ideálně v jednom kuse.

„Bello!“ zakřičel jsem a nahnul se, abych oknem hned vedle dveří viděl alespoň něco. Ale viděl jsem tak akorát úplný hovno. Žádný stíny, prostě nic. „Bello!“ zkusil jsem to znovu, ale žádný naděje jsem si nedělal. Ani jsem nevěděl, jestli tam je. Ta nejistota mě znervózňovala, skoro stejně jako to okolní ticho, který narušoval jenom můj hlas a dech.

Ani zevnitř se neozývaly žádný zvuky.

Nasraně jsem kopnul do dveří, tohle k ničemu nevedlo. A nejhorší na tom bylo to, že jsem nevěděl, jestli jsem tu správně. Mohl ji odvézt někam jinam. Nějak se k němu mohlo donést, že Angela zjistila něco, co neměla, a zmizeli. Z toho pocitu, že bych si to v podstatě zbytečně posral u Emmetta, mi bylo blbě. Nepochyboval jsem o tom, že by dokázal zmizet beze stopy. Carmen říkala něco o Švýcarsku… Bylo by to jako hledat jehlu v kupce smradlavýho hnoje.

Vyndal jsem si mobil a zkusil vytočit Angely číslo, ale byla nedostupná. Vydechnul jsem nosem a bezradně se rozhlídnul kolem. Co jsem teď měl kurva dělat? Bylo mi trapně, když jsem se plížil kolem zdi a nakukoval dovnitř oknama. Věděl jsem, že bude vzadu zamčeno ještě dřív, než jsem šáhnul na masivní kliku.

A pak mi došla jedna podstatná věc. Garáž byla otevřená.

Oběhnul jsem venkovní přístřešek a přitisknul se ke zdi, abych mohl nenápadně vklouznout dovnitř. Všude bylo plno harampádí, který mi sem vůbec nepasovalo. Na zemi leželo pár věcí zpadanejch z polic, nevypadaly nijak důležitě, takže jsem jim dál nevěnoval pozornost… Jak jsem předpokládal, dům a garáž spojovaly další dveře. Byly zamčený, ale nevypadaly tak bytelně, jako ty hlavní. Kopnul jsem do nich, až hlasitě zadrnčely. Věděl jsem, že u bezpečnostních dveří bych neměl žádnou šanci, ale s těmahle jsem to chtěl alespoň zkusit. Kopnul jsem znovu, ozval se praskavej zvuk, ale to bylo všechno. Nasraně jsem udělal kolečko na místě a rukama si vjel do vlasů. Vybavil jsem si jeho nechutnou grimasu s úšklebkem a noha mi sama vylítla dopředu.

Křuplo to.

Asi jsem měl štěstí, protože to tentokrát nebyla žádná moje kost. Zámek se uvolnil a já mohl dovnitř. Ale nebyl jsem takovej magor, abych tam šel bez ničeho… Pohled mi padnul na nalomenou baseballovou pálku v jedné z polic, která trčela do prostoru. Hrábnul jsem po ní a hned se cejtil víc jistě.

Nemohl jsem vědět, co mě čeká vevnitř a rozhodně jsem to tentokrát nechtěl bejt já, kdo by skončil blbě.

První krok byl nejtěžší, snad jsem čekal, že mě hned někdo šlehne něčím po hlavě, ale nic takovýho se nestalo. Překvapilo mě, jak prázdno tam bylo. Jen pár malejch skříněk, který nemohly udělat místnost útulnou. Ve Forks jsme měli všude plno krámů, tady to působilo až nepřirozeně, jako by tu ani nikdo nebydlel.

Opatrně jsem prošel celým domem, pokoje byly otevřený, ale prázdný stejně jako atmosféra tady. A i když jsem se snažil neztrácet naději, docházelo mi, že jsem tu sám.

Na zdi v obýváku visela obří fotka Belly. Byla na ní určitě mladší a usmívala se. Přirozeně, žádnej křečovitej úsměv, na kterej by se bolelo dívat. Vlastně to vypadalo úplně normálně. Co jinýho si pověsit v obýváku, kde většinou lidi tráví nejvíc času? Nechtěl jsem si to přiznat, ale možná s ním mohla být doopravdy šťastná. Svým divným způsobem. Tahle fotka to na mě přímo křičela, i když bych ji nejradši nevnímal. Nešlo to. Chtěla tohle? Prázdnej barák, kterej z venku vypadal jako nějaký království? Chtěla tenhle způsob života? Sralo mě, že na tuhle otázku neznám odpověď.

Bylo těžký si uvědomit, že jsem tu zbytečně. A ještě těžší si uvědomit to, že se nemám kam vrátit. Ta skutečnost mě rozesmála. Tohle bylo typický, typický pro mě. Vždycky jsem se pustil do něčeho, co nemělo cenu. Všechno bylo předem ztracený, nezáleželo na tom, že nejde jen o mě. Prostě to tak bylo.

Hodil jsem pálku ke krbu a pomalu se loudal ven. Věděl jsem, že jsem udělal všechno, co jsem mohl, ale pořád mi to bylo málo. Než jsem to ale definitivně vzdal, šel jsem se podívat do kuchyně. Jedna věc mě totiž celkem zajímala.

Lednička rozhodně nebyla prázdná.

Zamračil jsem se a podezíravě se vrátil před Bellinu fotku.

Nedokázal jsem pochopit, jak je možný, že jsem si těch bílejch dveří nevšimnul. Nečekal jsem, že by v nich bylo něco převratnýho, ale i tak jsem se je pokusil otevřít. Jako jediný dveře v tomhle zkurveným baráku byly zamčený. O to víc lákaly k otevření… Ta baseballová pálka se teď víc než hodila, nebylo těžký rozbít zámek, kterej debilně vystupoval ven…

Překvapilo mě, když se přede mnou objevily schody. Věděl jsem hovno o architektuře, ale nenapadlo mě, že by tu mohl bejt sklep.

Vypadalo to, že světlo nefunguje, až po chvíli mi došlo, že prostě jen nesvítí na schody. Opatrně jsem s baseballkou v ruce sestupoval schod po schodu. Neviděl jsem, kam šlapu a byl jsem posranej strachy, protože jsem se musel dívat na obě strany, abych to nečekaně neschytal zezadu. To bylo totiž to poslední, co by se mi právě hodilo.

Jak jsem se dostával blíž k matnýmu světlu, tím víc jsem si všímal toho, jak mi od pusy stoupá pára. Byla tu kurevská zima, která šla od provizorních dlaždic, který mezi sebou měly až příliš široký spáry… Bylo to tu jak bludiště a něco tu neuvěřitelně smrdělo.

Zahnul jsem za roh a zůstal stát.

Nohy mi v tu chvíli přirostly k zemi a ten bordel, kterej jsem měl v hlavě, najednou zmizel. Bylo tam jen prázdno, který překrejval jen jedinej obraz, kterej jsem měl právě před očima. Srdce mi bilo až v krku, a když jsem udělal krok dopředu, málem se pode mnou podlomily nohy.

Tohle nebyla ta samá holka, co se usmívala na fotce nad náma.

Bylo to zubožený tělo, který nejevilo žádný známky života. Vykolejeně jsem k ní padnul na kolena. Ruce se mi klepaly, když jsem je zvednul k jejímu obličeji a určitě to nebylo zimou.

„Bello,“ vyšlo ze mě hloupě. „Bello, Bello,“ opakoval jsem a za žádnou cenu si nehodlal připustit to nejhorší.

Naštěstí dejchala, mělce, ale dejchala…

Zvednul jsem oči a skoro v nich cejtil slzy, když jsem se roztřesenýma rukama snažil rozvázat provaz, kterej ji držel tam, kde byla. Měla svázaný ruce a jeden kratší provaz, kterej byl přivázanej k těm, co jí poutaly ruce, měla omotanej kolem krku. Proto ležela tak nepřirozeně, trup zvednutej jen tak, jak se mohla pohnout, aniž by se uškrtila.

„Bello!“ snažil jsem se ji probrat, ale zároveň se bál na ni nějak špatně sáhnout, abych jí ještě víc neublížil. Byla samá modřina a nohy jí trčely každá jiným směrem. Ret měla natrženej a přes jedno oko neměla žádnou šanci vidět. Ignoroval jsem ten puch, co mě štípal do nosu, a nepřestával na ni mluvit.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Ani jsem nevěděl, jestli ji můžu jen tak vzít do náruče. Kurva, kurva! Potřeboval jsem zjistit, co se jí stalo. Nemohl jsem riskovat, že něco poseru.

Ne teď. Ne tady. Ne s ní.

„Kurva…“ syknul jsem bezmocně a pevně sevřenou pěst skousnul v zubech. „Bello, no tak…!“ Připadal jsem si jako idiot, protože bylo dost nepravděpodobný, že by mě slyšela. „Prober se, no tak… Lásko? Bello, no tak!!!“ mlel jsem zoufale a naprosto zbytečně. Snažil jsem se sebrat, ale nešlo to. Bylo nad moje síly ji takhle vidět. Holku, která vždycky byla tak tvrdá a silná. Tu holku, která mi ji ubalila jen, co k tomu měla příležitost.

Tu, která mě dostala na kolena.

Poraženě jsem zavrčel a rozhodně pod ni vsunul jednu paži. Byla tak lehká, že mi nedělalo žádnej problém si ji pomalu a opatrně vyhoupnout k sobě.

„Budeš v pořádku,“ zamumlal jsem k ní. „Slibuju.“

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Lenka326 (08.05.2012 23:16)

Panebože, čekala jsem průšvih, ale tohle je teda síla. Díkybohu za Edwardovu zaťatost a částečně i splašené rozhodnutí, i za to, že se Emmettovi nepodařilo zastavit ho. To byl šok, když mu začal vyhrožovat, asi už neměl sílu dál se dívat na to, jak se dostává do průšvihu.
Pak jsem to pořád nedokázala pochopit, nemohla jsem uvěřit tomu, co čtu. Bella zmlácená a svázaná ve sklepě? Jak dlouho, proboha? Podle toho smradu asi hodně. Je mi z toho normálně špatně.
Doufám, že to Bella přežije. A doufám, že ta zrůda za to zaplatí.
Moc se ti to povedlo.

1)  ambra (08.05.2012 22:47)

Kapitola zásadních zlomů . Ještě se klepu a držím se za srdce . Emmett. Šok. Jo, Edí se snaží to zlehčit, ale Emmett prostě vážně dospěl. A viděl, jak Edward po setkání s Redayem vypadal. Možná oprvdu doufal, že tohle bude dost silný motiv, aby Edward počkal... Přesto mě výměna okno - ulice dostala .
Rosalie. Jo, ta holka prostě má skryté kvality. Ona dřív než Emmett pochopila, co se tu opravdu děje. No a na rozdíl od Emmetta nějakou tu facku Edímu možná přeje .
U toho baráku jsi třema větama dokázala nahodit totální hororovou atmošku. Tma a ticho a otevřená garáž. Tvl, normálně mi lepilo .
Lednička to zachránila. Protože kdyby Edward odešel... Asi by bylo pozdě. Na všechno pozdě...
Tím chci říct - doufám, že TEĎ ještě pozdě není?!?!?!
Úžasná kapitola, lapám po dechu

«   1 2