02.05.2010 [15:30], Karolka, ze série Múzáci, komentováno 47×, zobrazeno 7749×

Každý kdo píše, mi potvrdí, že zásadní věcí pro vznik dobré povídky je vztah s Múzou.  Mohlo by to vypadat třeba takhle...

„Je mi líto, ale máme volný jen jeden pokoj. Zrovna jsem ubytovala jednoho pojišťováka z Nebrasky,“ uculila se. „Ale postele je možné odtáhnout od sebe a v pokoji je velký paraván.“

Edward se zatvářil trochu rozpačitě a podíval se na mě.

„Mně to nevadí,“ kuňkla jsem.

Edward se teď už vyrovnaně usmál a řekl, že to tedy bereme.

Když odemykal dveře od našeho pokoje...

„A do háje! Já zapomněla na tu tašku!“ vykřikla jsem do svítícího monitoru a frustrovaně se opřela o koženkové opěradlo svého „psacího“ křesla.

Bella přece nemůže jít spát do hotelu a nemít nic na převlečení... Jak to vyřešit?

Povzdychla jsem si a vyjela kurzorem o tři stránky dřív, až jsem našla tu pasáž.

Vešla jsem do nádherné prostorné haly, postavila svou tašku na zem a zavřela dveře. Bylo to nádherné místo.

„No, jasně. Nechala to za dveřma, koza!“ Zamračila jsem se a unaveně si podepřela hlavu. Co teď s tím? Prsty vyťukávám nervózní rytmus do desky psacího stolu. Jako když tam – tam přivolává déšť. Já přivolávám další písmenka. Nápad. Múzu...

Ušklíbla jsem se. Ta moje „holka inspirovatelka“ je čím dál tím zmlsanější. Kde jsou ty časy, kdy jí stačil hrnek zeleného čaje. Vždycky dostala energetický šok a diktovala tak rychle, že jsem sotva stíhala psát.

Po čase přiletěla, a že by si dala něco na zub. Zajímalo by mě, kolik jich taková Múza má, protože snědla tři obložené housky, čokoládovou tyčinku a pak totálně přecpaná usnula v mém křesle. Následovalo vínečko. Nejdřív stačilo krabicové, později prý: „Tím bych ani nepodlila guláš.“ Koupila jsem jí sedmičku za 150 korun! A teď? Cha! Někdo jí zřejmě přeplatil, protože se už dva dny neukázala...

„Tak co s tou pitomou taškou?“ snažím se sama sebe přimět k většímu soustředění. „Hodím to na Edwarda...“ zabrumlala jsem si a začala to hned psát.

... najednou jsem se zarazila.

„Moje taška... Zůstala u tebe doma...“

Zvedl oči v sloup a div se neplácnul do čela.

„Udělal jsem to znova...“ řekl nešťastně. „Nedošlo mi to.“

„Cha chá! Tobě projde všechno, chlapče. Máš tu úžasnou vůni, vlasy, oči a tak.“ Byla jsem se svým nápadem náramně spokojená.

Hmm... Teď pojede domů a zase zpátky do hotelu. To je pěkná pakárna. A nuda. Co by tak mohl...

„Jasně! Stejská se mu. Je do ní blázen!“ A píšu dál. Sebral tašku, vykašlal se na Alicin telefonát - to se mu jistě vymstí (Muhehehe!) a už je zpátky v hotelu.

„Tak. A teď to přijde,“ říkám si potichu a raději otevřu okno. Milostné scény, to je moje. Takže... jak na to?

Přistihla jsem se, že si zase ťukám do stolu. Hlavu opřenou v dlani a marně hypnotizuju dosud napsaný text. Představuju si Edwarda, jak vchází do hotelového pokoje a vidí Bellu spící na křesle. Paráda! Hned to zapisuju. Prsty už letí po klávesnici úplně samy a před očima mi běží všechno to šeptání, mazlení a tulení.

Pak najednou ležím s čelem opřeným o stůl (děsně to tlačí) a cítím, jak mám ztuhlý krk. S úpěním se obratel po obratli narovnávám a rozespale mžourám na obrazovku. Půl druhý ráno!

„No, tě prsky! Kde jsem to vlastně skončila?“

Očima najdu změť nesrozumitelných hlásek napsaných už nejspíš v částečném bezvědomí. Poslední inteligentní věta popisuje Edwardův návrat do hotelu.

Hm. Tak se mi to jenom zdálo. A to jsem si myslela, že už to mám skoro napsané. Všechno to muchlování teď musím dostat z hlavy do počítače.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila.

Jsem přece sama doma! Rodiče odjeli na tři dny pryč, aby mi pomohli obnovit duševní zdraví... Navíc tenhle hlas... Mužský hlas!

Nervózně skousnu ret a pomalu se otáčím.

„Jaj!“ Vyklouzlo mi a v zápětí mi obě ruce vyletěly k obličeji. Asi jsem měla strach, že grimasa, která se mi tam vytvořila, mi nenávratně poškodí vzhled.

Toho kluka znám! Bronzové vlasy, naprosto úchvatný obličej s nezaměnitelnýma topazovýma očima, pokřivený úsměv. Stál opřený o parapet mého pootevřeného okna, ruce ležérně založené na prsou. Edward Cullen! V celé své kráse!

Dívám se na něj škvírami mezi prsty a díky rukám na obličeji nemůžu pořádně dýchat. Pak si všimnu, že oproti knižnímu hrdinovi, má tenhle fešák takovou drobnost navíc. Pár duhových průsvitných křídel. Jedním z nich shodil květináč s muškátem ven na ulici.

„Promiň,“ řekl rozpačitě, když se ozvalo bouchnutí.

Pomalu jsem spustila ruce a kuňkla: „To je dobrý. On už byl stejně... suchej. Já... neumím se starat o kytky.“

S tím dýcháním to pořád nebylo nijak zvlášť slavné. Za to srdce pracovalo nejmíň dvakrát tak rychle než obvykle. Když vykročil směrem ke mně, ještě se to zhoršilo.

A je to tady. Máma měla pravdu. Vážně mi z toho fanfiction už totálně hráblo... Mám ho ignorovat? Nebo si s ním povídat? I když neexistuje?

Ignorovat! Cha! Podívej se na něj a pořádně se nadechni. Ten se vážně nedá přehlížet.

Zastavil se až u mě a sedl si do dřepu. Krásná křídla se elegantně rozložila na zemi.

„Ty tady ve skutečnosti nejsi,“ hlesla jsem napůl nešťastně a cítila, že jeho vůně mi začíná v hlavě vytvářet neuvěřitelné obrazy. Měla jsem stejný pocit, jako mívám, když píšu ty muchlací scény.

„Nejsem?“ zeptal se se smíchem. „A kdo na tebe teď mluví?“ Přitom se naklonil blíž a já, místo abych o stejný kus ucouvla a namáčkla se až do opěradla, udělala jsem totéž.

„Já... nevím... Ale... ty tady nemůžeš být. Já o tobě přece píšu...“ To je argument, pane jo!

„Proto jsem tady.“ Souhlasně přikývl a pořád se nakláněl.

„Co... co... co děláš?“ Musím aspoň předstírat, že mi to vadí. Ve skutečnosti jsem už dávno ztracená v jeho očích. Už chápu, že Belle vůbec nevadilo, když kvůli němu málem zmrzla...

„Chystám se tě přece políbit,“ odpověděl, jakoby se takové věci děly běžně.

„Aha.“ Už to byl spíš jen povzdych, než pěkně artikulované slovo.

Tak do toho! Pobídla jsem ho ve své hlavě.

„Čtu myšlenky, vzpomínáš?“ řekl tím svým sexy hlasem a jeho rty už byly pouhých deset centimetrů ode mě.

Jistě... myšlenky... Ty moje teď plynuly rychlostí spícího šneka. Co ale fungovalo hyper rychlostí, bylo srdce a receptory hmatu. Už se nemohly dočkat, až se mě konečně dotkne.

A pak mě políbil.

V hlavě mi vybuchovaly různobarevné světlice a já se začala se syčením rozpouštět. Tedy, aspoň mi to tak připadalo. Nejzvláštnější byl pocit, který jsem měla v hlavě. Pálení – ne nepříjemné – a vlny horka.

Když přestal, nesouhlasně jsem zakňourala. Bylo to příliš brzy.

Se zasněným úsměvem se odtáhl a postavil se.

„Tak. A teď piš!“ řekl škádlivě.

„Co...“ vykoktla jsem vyjeveně.

„Teď už to půjde úplně samo. Věř mi.“ Rozverně mě cvrnknul do nosu. Pomalu mi to začalo docházet.

„Ty jsi...“ Ohromeně jsem na něj zírala.

„Múzák,“ pronesl napůl hrdě a napůl jakoby nic.

Někde v koutku duše jsem pocítila zklamání.

„Ale no tak. Jedna pusa zatím stačí. Rychleji psát nedokážeš, víš?“

Zmateně jsem zamrkala a uvědomila si, že se v mé hlavě opravdu něco stalo. Najednou jsem viděla celý příběh. (Takže vyjde slunce? Tý jo, to je dobrý. A co takhle trochu na letišti potrápit Jacoba...).

„Tak se mi to líbí,“ pochválil mě a obdaroval mě tím neodolatelným úsměvem. Srdce mi malinko vypadlo z rytmu. Ale i přesto, největší touha, která mě teď začala ovládat, se týkala psaní. Prsty mě doslova svrběly, aby se už už dotkly klávesnice.

„Já poletím,“ zasmál se a mrknul na mě. „Ale zase se objevím, jo?“

„Jasně,“ souhlasila jsem vřele, ale už zády k němu. Na monitoru přibýval řádek za řádkem.

Ofouknul mě průvan, jak víc otvíral okno. Už jsem se na něj skoro nesoustředila.

„Hele, a mohly by příště být obložený housky?“ slyšela jsem za sebou.

Podrážděně jsem se ohlédla. Seděl na okně, nohy přehozené přes okraj rámu a křídla roztažená, připravená k letu.

Vyplázla jsem na něj jazyk.

Zasmál se, zamával a zmizel ve tmě.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

7)  Evelyn (02.05.2010 16:04)

Já asi teď víc nezvládnu
Skvělé

6)  Ajjinka (02.05.2010 16:02)

Múzák je skvělej

5)  Ree (02.05.2010 15:57)

Jo, to z mojí múzy se stala alkoholička Buď ráda za muzáka

4)  ambra (02.05.2010 15:49)

No, Karolko, jak to jen ... Řekněme, že z nějakého tajuplného a vlastně nepopsatelného důvodu se nakonec stejně vždycky nejvíc a nejlíp vzpomíná na ty, kteří si ty spoďáry nechali na sobě. Neměli jaksi zapotřebí ukazovat všechno. A stejně byli hvězdami mejdanu. Karolko, jsi moje hvězda.Miluju to, miluju Múzáka!

3)  Hanetka (02.05.2010 15:47)

Hele,takového Múzáka bych si teda dala líbit. Řekni mu, že já peču i dorty, jo? Třeba je na sladký.

«   1 2 3