18.06.2012 [22:30], Yasmini, ze série Můj vnitřní boj, komentováno 9×, zobrazeno 2520×

Konečně...

"...jediné, co jsem v tu chvíli viděl, byly jeho oči.Tak hluboké a krásné, tmavě hnědá barva, připomněla mi polevu na dorty, z tabulky hořké čokolády a smetany. Nebyla čokoládová, ale krémově sladká s nahořklým nádechem. Topil jsem se, nechal se vtahovat blíž..."

Táborák

Prožil jsem poklidnou noc plnou dřívějších nočních můr. Přestal jsem se jich bát a staly se milými společníky černých nocí.

Což byl důvod, proč jsem ráno zaspal. Stihl jsem jen rychlou sprchu, bez doprovodných aktivit, rychle jsem se oblékl a mihl se kuchyní. Z pusy mi čouhal zbytek rohlíku, který se v břiše pral s půlkou hrníčku kávy.

Bells chtěla, abych ji vyzvedl. Tak jsem nakopl motorku a stavil se u jejich baráčku. Přistihl jsem ji, jak konsternovaně hledí na kytici ve svých rukách. Polní trávy a sušené květy lučních bylinek. Tvořily voňavou směs vzpomínek na uplynulé léto. Převázaná byla rudou stuhou. Čuchal jsem Clearwaterovinu.

„Koukám, že máš jasný plán, co dělat po zbytek dne. Lepší než film, že?“ Pusu jsem měl roztáhnutou od ucha k uchu. Jsem rád, když mě alespoň někdo poslouchá.

„Jé ahoj. Už letím.“ S tím otevřela dveře a vešla dovnitř.

„Ale špatným směrem,“ povzdechl jsem si. V ten okamžik vypálila ze dveří a sedala si za mě.

„Přijedeme tam pozdě,“ zafuněla s pohledem upřeným na hodinky.

„To stihneme na pohodu.“ Rozjel jsem se a plynule přidal plyn na naprosto jistě nepovolenou rychlost.

Okolí se míhalo kolem a za pár okamžiků jsme parkovali moji modrou krásku na jednom z posledních míst na parkovišti.

Do učebny angličtiny jsme vpadli pár vteřin před zvoněním.

„Jsem ti říkal, že to stihneme,“ zasípal jsem.

Bells byla po běhu rudá v obličeji a nemohla popadnout dech. Naštěstí vešel profesor, tak jen šeptla cosi ve smyslu, že pohodu si představuje jinak.

S Jess jsme se ignorovali, s ostatními si vyměnila pozdravy a neupřímné úsměvy. Oběd se nesl v duchu příměří. Žádné dusno ani nepříjemná atmosféra. Přesto jsme nechali včera vytyčené hranice jako trvalé. Ona zůstávala s Benem u našeho bývalého stolu a zbytek naší party zůstal s Culleny.

Křehké ovzduší přetrvávalo i v nadcházejících dnech. Pátek se blížil a s ním i oheň, který jsme naplánovali.

Poslední páteční hodina se táhla jako žvýkačka, posunoval jsem rafičky hodin a ony ještě zpomalily. Jednou jsem je přistihl, jak jdou pozpátku, a to už mi přišlo opravdu nefér.

A pak to tu bylo, podvečer voněl smůlou, lesem se ozývaly zvuky seker a hlaholu všech kluků, kteří táborák připravovali. Bylo nás dost, tak to šlo celkem rychle. Měli jsme přidělený kus lesa, který jsme pomohli lesníkům vyčistit. Spadané stromy jsme rozřezali a přenesli do místní sušárny, kůlny velikosti hangáru. Dřevo bylo mokré, jak jinak v deštivém Forks, proto byla výměna čerstvě natěžené masy a vysušených kusů dobrý obchod i při poměru 2:1. Ti zmlsanější si sem chodili dřevo kupovat.

Připravili jsme hranici, vysekávali jsme žlábky na jednotlivých polenech a vzájemně jsme je zaklesli tak, že utvořily hranici. Napěchovali jsme ji papírem, chrastím a smolou, prostě tím, co dobře hořelo.

„Ahoj, Jacobe,“ oslovila mě právě příchozí Bells. V ruce nesla krabičky s nějakými dobrotami, sbíhaly se mi sliny.

„Na to teď není čas,“ prohlásila s významným pohledem na krabičky napěchované jídlem. „Slyšela jsem tátu telefonovat,“ odmlčela se.

„Víš, že poslouchat cizí rozhovory není správné.“ Mohl jsem si to moralizování odpustit.

„I když se jedná o kontrolu přítomnosti alkoholu na místní pláži během pořádání podzimních ohnivých slavností?“ Roztomile se na mě zubila, ale ten úsměv jsem znal, byl ztuhlý a hraný. Poznalo by to velmi málo lidí a velmi podobný se usadil i v mé obličejové zóně.

„No, myslím, že výjimka v poslouchání rozhovorů ti bude udělena.“ Zachmuřil jsem se a pohledem hledal Bena. „Řeknu to klukům, ty si vezmi na starost holky.“

„Holky? Myslíš...“ Nenechal jsem ji dokončit plamennou řeč o zkaženosti mužského plémě a kývl hlavou směrem k Jessice, v pravé ruce měla jídlo a v levé víno.

„Ach.“ S tím jsme se rozešli po svých „povinnostech“.

Pivo a víno bylo rozmístěno do různých míst, tyto lokality splňovaly velmi přísná kritéria, bylo zde chladno jako na sedmém schodě a hlavně to byla místa nenápadná až přehlédnutelná, přesně do okamžiku, než k nim ti sloni vydupou přístupovou cestu či dálnici.

Jídlo bylo připraveno na provizorních stolech a sluníčko se pomalu ztrácelo z oblohy.

Zjednal jsem si ticho zacinkáním elegantní lžičkou původně umístěnou v mističce s olivami o můj plechový půllitráček.

„Dámy a pánové…“ Tu chvíli si vybral pro příchod jeden z členů Charlieho jednotky. „…A policisté, vítejte poručíku Jeavesi.“ Nenápadnost byla Josephovo druhé já, mohl tam už nějakou dobu být. Přes tvář se mi přelil přátelský úsměv, jen velmi, velmi krátký.

„Připijete si s námi?“

„Jsem ve službě,“ řekl striktně. Kdybych ho neznal, myslel bych si, že to myslí vážně.

„Jsem si jist, že je kofein stále ještě legální drogou.“ Cukaly mi koutky. Vlastně to byla dost šaráda, že Charlie poslal jeho, věděli jsme to já, on a Bells. Spravoval jsem mu několikrát auto a věděl jsem o něm, že velmi dobře hraje mariáš, což jsem zjistil, když mě společně s mým tátou a Charliem obral. Nalil jsem mu pohárek.

„Tak tedy, připíjím posledním paprskům léta, nechť na nás vzpomínají a rychle se k nám zase na jaře vrátí v plné síle.“ Ozvalo se sborové „na léto“.

Jo si s námi připil, nezkontroloval jediného studenta, musel vidět minimálně dva, co nestihli uklidit ty plechovky, a jediné opatření které udělali, bylo to, že se k nim nehlásili. Asi je za to podrbu za ouškem.

Vlk se nažral a koza - tedy studenti - zůstali opilí.

Bells se za mnou pochichtávala, tak, aby ji nebylo vidět, jistě, všiml si toho jen Cullen, který nesledoval nic jiného než Bellu. Překvapeně na mě pohlédl. Tak jsem na něj mrkl, taky mi cukl koutek. Jeho pohled zamířil k zádům odcházejícího policisty a usmál se.

„Ty jo, ještě že je krátkozraký, co?“ To si vydechl úlevou u mého pravého ucha Ben. Ano on byl jedním z těch dvou nešťastníků. Nepodrbal jsem ho.

„Hmm.“ Inteligentnější reakci, aniž bych se smál, jsem nezvládl.

V Jasperově tváři bliklo pochopení.

Vzal jsem do ruky připravenou louč a oheň ze všech stran zapálil. Sborovým hurá mi byl udělen čestný titul místního pyromana.

Seděl jsem tam a pozoroval, jak si povídají. Bylo to souznění, ona se neustále smála a dávala si ruku před pusu v tolik dívčím gestu. Špital jí něco do ucha.

Nechyběly ani ty zamyšlené pohledy a lesk v očích. Dnes se mě nepotřebovala ptát, jestli je to tak správně.

Edward ji hypnotizoval a ona se tomu poddávala. Myslím, že sušené květy z dnešního rána jsou zapomenuty.

„Sluší jim to společně,“ ozvalo se mi blízko pravého ucha. Kostka ledu zapadla za límeček košile a sjížděla pomalu dolů do oblasti beder.

Pousmál jsem se a uvolnil místo vedle sebe. V okolí bylo množství skupinek a párů, bavili se a smáli.

Praskal oheň a v povzdálí šumělo moře.

Hvězdy se nenechaly rušit a svítily.

Cítil jsem to teplo, které na mě z boku útočilo. Zajímalo by mě, jestli ví, jak na mě působí jeho blízkost. Uvnitř jsem se klepal touhou se ho dotknout. Posunul jsem ruku kousek k němu 

a díval se při tom do plamenů. Naše ruce byly vzdáleny jen na tloušťku vytrženého vlasu. Cítil jsem jeho teplo s větší intenzitou, vlévalo se mi přímo do žil.

„Jess tě celý večer velmi urputně pozoruje, myslím, že se stále nevzdala. Chce tě sbalit,“ zazubil se škodolibě tím nejkrásnějším úsměvem. Zadíval jsem se směrem, ze kterého jsem cítil Jessičin pohled.

„Škoda, že jí to ještě nedošlo.“ Tolik dvojsmyslná věta.

„Myslím, že máš konkurenta,“ podotkl. Podíval jsem se směrem, kam se upíral jeho pohled. Ben se fakt snažil, nezbývalo mi, než mu držet pěsti.

„Dáš si pivo? Dojdu tam.“

„Jo dám.“

Popíjeli jsme a povídali jsme si. O životě ve velkém městě a o kolik se liší proti maloměstu jako je Forks.

„Přijde mi, že tu mám víc přátel, než jsem měl tam.“ Řekl to hrozně smutně, ale věděl jsem, že lítost je na nic.

„To je tím, že si tu všichni vidí do talíře, sbližuje to,“ podotkl jsem.

Filozofovali jsme jako jedni z posledních. Měl jsem zodpovědnost, za oheň i za předání místa, pokud možno v původním stavu. Zatím se dařilo, oheň plápolal jen v ohništi a odpadky se také nikde moc neobjevovaly.

Poslední Jess se se mnou přišla rozloučit. Jaspera okatě ignorovala. „Už musím jít, tak to tu nějak zvládni.“ Pod vlivem alkoholu se ke mně natáhla a chtěla mě políbit na ústa. Jemně jsem uhnul a netrefila se, dle odéru, co jí vyvanul z úst, jsem věděl, že si tohle nebude pamatovat.

„Doprovodí tě někdo domů?“ musel jsem se zeptat. Takhle pozdě by domů sama jít neměla.

„Ben na mě čeká,“ říkala až příliš smutně. Asi jsem se tvářil příliš nadšeně, odfrkla si a odešla.

„Dobrou Jess,“ šeptl jsem za jejími zády. Sledoval jsem každý její krok, a když zmizela v zákrutu cesty, byli jsme sami.

Posunul ruku směrem ke mně, já jsem ho netrpělivě chytil. Měl jemnou kůži bez mozolů, pravý opak té mojí. Hřála bezostyšně, ten kontakt rozehříval celé moje tělo. Přišlo mi to jako zločin, že se ho nemůžu dotýkat všude. Chvěl jsem se nedočkavostí a bál se toho, co přijde.

Koukal jsem se do plamenů a nemohl jsem mluvit. Dotek rozházel neurony v mém mozku do nesprávných směrů a já jsem zapomněl, jak se mluví nebo dokonce hýbe. Jasper to věděl.

Táhlým pohybem se dotkl mojí tváře. Jemným tlakem otočil můj obličej a jediné, co jsem v tu chvíli viděl, byly jeho oči. Tak hluboké a krásné, tmavě hnědá barva, připomněla mi polevu na dorty, z tabulky hořké čokolády a smetany. Nebyla čokoládová, ale krémově sladká s nahořklým nádechem. Topil jsem se, nechal se vtahovat blíž do těch neprobádaných hlubin jeho nitra. Nakláněl se ke mně s rukou stále přitisknutou na mé tváři a já se nechal dobývat jeho pohledem.

Jeho rty se přibližovaly k těm mým, zavřel jsem oči. Chtěl jsem si vychutnat tu chuť a nebýt omezován ostatními smysly. Stále jsem cítil jeho vůni smíšenou s jehličím, mokrou půdou a vůní lesa. A horký dech několik milimetrů od toho mého, nechvátal na mě.

„Nechci tě k ničemu nutit,“ ozvalo se z větší vzdálenosti, než bych předpokládal. Zamračil jsem se a otevřel oči.

„Nemluv,“ zašeptal jsem, musel jsem, hlas by mě jinak zradil. Touhou vystupňovanou na nejvyšší míru.

Těch několik přebývajících molekul vzduchu jsem překonal.

Měl měkké rty a stejně jako oči chutnaly po čokoládě. Sladkost se mísila s hořkostí, vyhledal jsem jeho oči a myslel, že tolik vzrušení nemůžu ustát.

Přejel po mých rtech jazykem, jako by nemohl uvěřit, že jsem to udělal. Ochutnával ten obal, pootevřel jsem ústa. Vpil se do těch mých a laskal je. Rukou přejížděl po mé tváři a hladil mě po vlasech. Ty jeho byly jemné, kroutily se mi pod rukou. Přitáhl jsem si ho blíž.

Nevnímali jsme čas, byl jen on, já a doteky, kterými jsme se navzájem naplňovali. Dýchali jsme zhluboka, kyslík se nedostával ani jednomu z nás.

Zůstali jsme zapření čelem o sebe a vychutnávali jsme si tu blízkost. Vdechoval jsem částečky jeho vzrušení. Cítil jsem ty elektrické výboje, co se potulovaly ve vzduchu a naplňovaly naši společnou auru. Nedokázal jsem si představit, že se budeme muset rozplést a jít každý k sobě domů. Tvářit se, že je všechno jako předtím. Nikdo nám to nemůže uvěřit, vzhledem k tomu, že jsem ho nehodlal pustit.

Probraly nás až první ranní paprsky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Clea (05.07.2012 16:31)

nádhera ten závěr mě dostal
"Čuchal jsem Clearwaterovinu" - naprosto úžasný
moc díky za další povedený díl, jsem strašně moc zvědavá jak to bude pokračovat dál

8)  Yasmini (24.06.2012 23:13)

Holky jste úžasné, že jste nezapomněly. Byla to delší doba, ale prostě se všechno semlelo, že jsem nestíhala.
Ambři: to víš že mě trhá žíly, Zkrocená hora, ta byla hodně dobrá, díky moc za chválu i za pomoc, díky
Marcell: díky
Evelyn: jsem ráda, že to vyvolalo pocity, které mělo, nic není větší odměnou pro autora, díky
Bos: správný lék na bolehlav díky
hanko: ano je to snadné, když už oba vědí co chtějí, teď ještě jak to přijme okolí díky
Michalangelo: díky
Bye: stává se s toho romanťárna co, snad je alespoň občas vtipná, (usuzuji podle citací, díky za ně, alespoň vím, kdy se zadařilo ) Díky
Díky moc s Y.

7)  Bye (21.06.2012 18:04)

Ach, Jasmínko, to je neskutečná nádhera!
Taková pocitovka! A ještě ji protkáváš těma tvejma neuvěřitelnejma větičkama...
"Jednou jsem je přistihl, jak jdou pozpátku, a to už mi přišlo opravdu nefér."
"Hvězdy se nenechaly rušit a svítily."
"Cítil jsem ty elektrické výboje, co se potulovaly ve vzduchu a naplňovaly naši společnou auru." OMG!!! Netušila jsem, že to jde ještě napsat jinak. Tak krásně navíc...

6)  Michangela (20.06.2012 19:41)

4)  Bosorka (19.06.2012 11:08)

Ten konec...
na chvilku jsem zapomněla na tu bolest hlavy

3)  Evelyn (19.06.2012 11:07)

Jasmínko, už hrozně dlouho se mi nestalo, abych při čtení zadržovala dech a v hrudi mě tak hezky šimralo a tetelilo se Jsem úplně okouzlená a omámená tou atmosférou na konci kapitoly. Každé slovíčko bylo přesně na svém místě a celek je dokonalý. Mám teď takové blbé pracovní období (moc práce v krátkém časovém úseku, kolegyně nedodržující termíny, papírování nad hlavu...) a poprvé za celý červen je mi to úplně jedno a v pracovní době si potřetí čtu stejné řádky a je mi hezky... Děkuju

2)  Marcelle (19.06.2012 09:08)

Já prostě nemám slov, ten konec mě úplně dostal

1)  ambra (18.06.2012 22:41)

Yas, Zkrocená hora mi v tomhle tématu nasadila laťku tak vysoko, že když napíšu, že tohle se mnou doslova otřásá, není to rozhodně běžná pochvala (ne že by ti moje pochvaly nebo nepochvaly měly trhat žíly ). Co věta, to perla. Neskutečné množství humoru - pokud jsem si myslela, že Jacoba opravdu miluju, tak díky tobě ho naprosto zbožňuju. Celá ta "situace" u táboráku - . Fakt není třeba nic dodávat. Stačí si vyjít na terasu, čučet na hvězdy a představovat si, že by něčí blízkost se mnou ještě někdy dělala něco podobného...
Je to překrásné, děkuju za zážitek

1