14.05.2012 [21:45], Yasmini, ze série Můj vnitřní boj, komentováno 11×, zobrazeno 2402×

Jessičin odvoz domů a vztah Belly s Jacobem. Pár informací a trocha toho romantična.

Jacob. Slash.

5. Jess a co bylo dál

Blížilo se odpoledne. Vzpomněl jsem si na ranní Jessičino sebepozvání k odvozu ze školy a přemýšlel jsem, jestli na mě bude čekat i po rozhovoru v jídelně. Čekala.

Stála poblíž mojí motorky a poutala pozornost kolemjdoucích. Tvářila se neutrálně, její nervozitu prozrazovalo jen poklepávání prsty o bok. Když mě uviděla přicházet, nasadila letmý úsměv.

Kývl jsem na ni, ale nechtěl jsem začínat rozhovor první.

„Ahoj. Doufám, že i přes to nedorozumění v jídelně ten odvoz platí.“ Důraz na slovo nedorozumění byl hmatatelný. Zlehčovala situaci, která byla podle mě celkem vážná. Nejednalo se o rozbitou hračku na pískovišti. Přitočila se ke mně.

„Myslím, že to nebylo nedorozumění Jess a ty to víš.“ Mluvil jsem klidně, ale uvnitř jsem neovladatelně ječel, co si to sakra dovoluje. Ale věděl jsem, že vedle sebe budeme muset nějaký čas fungovat, minimálně do závěrečných zkoušek, tak jsem se ovládal. Přesto poodstoupila do méně osobní zóny.

„Nebylo,“ střelila slovem stejně ostrým jako hrot šípu. „Nenávidím je, otec správně říká, že je to zvrácené, proti přírodě. Páry mají tvořit potomstvo, další pokolení.“ Fanatismus v hlase byl hmatatelný, a přitom jsem ji v kostele nikdy neviděl. Měla samozřejmě víc množností.

„Dobrý rodič je o něčem jiném. Na složení rodiny nezáleží.“ Ale pro děti to musí být s takovým postojem okolí těžké. A malé děti neodpouštějí ostatním dětem chyby jakkoli bizarní. Prolétlo mi, při pohledu na zkřivený obličej, hlavou. Už na ní nebylo nic roztomilého a úsměv se dávno rozplynul do neznáma.

„A co mateřský vzor, ten nebude v rodinách chybět?“ Nedala se zviklat rozhodností mých slov. Byl to tak nepředstavitelný sociální vzor, že aniž si to uvědomovala, neustále kroutila hlavou.

„Stejně jako chybí v rodinách rozpadlých. Třeba jako je ta moje. A než to namítneš, nejedná se jen o rozvody, ale třeba úmrtí.“ Najednou jsem byl klidný, připadalo mi to jako hádat se sám se sebou. Rozčilení jako by se přelilo z mých žil do těch jejích.

„Je to proti bohu.“ Důrazně syčela odpovědi. Ona nebyla nikdy z těch, co se vzdávali lehce. Ani na začátku jsem neměl pocit, že bych mohl vyhrát, ale proč to nezkusit.

Přiznávám, rozhovor se mi jevil dost schizofrenně.

„Není náboženství o odpuštění? Myslím, že odpouštěl i závažnější prohřešky. Nebo chceš homosexualitu srovnávat s prostitucí? “ Zalapala po dechu; asi, že jsem si to dovolil vyslovit.

Stále vypadala rozzlobeně, čím víc jsem jí vytáčel, tím víc mi přestávalo záležet na jejím hloupém názoru.

„Jess, v tomhle se prostě neshodneme. A nehodlám se tebou o tom hádat. Můžeme se klidně ignorovat, jsem v tom dobrý,“ mrkl jsem na ni. V obličeji rudla a prudce se nadechla. Čekal jsem, jestli splaskne nebo vybouchne.

„Bells jede s Edwardem, nemáš na ni čekat,“ promluvil Jasper. Nevšiml jsem si toho, že přichází. Mráz mi přejel po zádech a odblokoval jakékoli škodlivé vlivy okolí.

Zapsal jsem Jessicu Stanleyovou na ignor list. Zdálo se, že to funguje, už jen otvírala a zavírala ústa. Ale nejspíš jen lapala po dechu, tolik štěstí, že by oněměla, jsem neměl.

„Chceš vzít domů ty? Mám volné místo.“ Střelil jsem pohledem po Jessice, ale ta jen konsternovaně hleděla z jednoho na druhého. Stále se zdálo, že informace o obsazení jediného zbývajícího místa na motorce ji stále nezasáhla. „Ať jim neděláš křena.“ S těmi slovy jsem mu podával helmu.

Jess si dupla nohou; v rozmazleném, až dětinském gestu našpulila ústa a bez pozdravu odešla.

Jasper mávl směrem, ze kterého přicházel Edward s Bellou, a přijal nabízenou helmu. Pokud byl někdo z nich překvapen, že odjíždíme společně, nedali to nijak najevo.

„Víš, kde bydlíme?“ zeptal se věcně.

„Nejsem Jessica,“ zašeptal jsem jen pro jistotu, už takhle jsme spolu nemluvili.

„Pojedeš ven z města směrem na Port Angeles, po dvou kilometrech bude nenápadná odbočka doprava. Poklepu ti na rameno, až se budeme blížit. A tam už není kde zabloudit.“ S těmi slovy nasadil helmu. Naštěstí mu byla.

Nastartoval jsem motorku a vzápětí jsem cítil, jak obsadil druhé volné místo. Nechytil se mě kolem pasu. Přesto jsem cítil jeho tělo přitisknuté na svém. Chtěl jsem ho mít blíž, ještě blíž, a pak mi vytanula na mysl všechna z Jessičiných slov. Každé jedno mě řezalo do kůže jako kapky deště při vysoké rychlosti, ani teplo sálající z jeho těla nebylo dostatečným štítem. Opatrně jsem vyrazil z parkoviště, přeci jsem nechtěl, aby v první zatáčce vystoupil.

Škola zmizela v dálce a nás obklopovaly jen nízké domky; kolem pasu se mi ovinuly ruce. Příjemné teplo se rozvlnilo do celého těla. Prostupovalo mě. Odbourávalo jednotlivá palčivá slova. Přidal jsem na rychlosti a o to těsnější bylo naše propojení. Ty vrstvy látky nic neznamenaly. Jen on a já.

Proud vzduchu nás přikrýval jednotlivými poryvy, domečky mizely a zeleň prostupovala okolí, čistá, nezkažená a živá. Vůně vzduchu z okolí společně s tím teplem se zdála být omamující.

Byl to úchvatný pocit, já jsem se ztrácel sám v sobě, jediná malá část mého já byla ochotna se soustředit na řízení. Nechtěl jsem mu přeci ublížit a bouračka se jistě pod tento pojem vejde.

Blížili jsme se k nenápadné křižovatce a on mi poklepal na rameno, přibrzdil jsem a přede mnou se objevila odbočka obklopená zelení. Utvářela zelenou bránu. Nechtělo se mi… ho opouštět? Setřásl jsem ten pocit, jen to teplo hluboko uvnitř zůstávalo.

Za ohbím příjezdové cesty mě ohromil prosklený dům. Zdálo se, jako by jej netvořilo nic jiného, jakoby zářil paprsky prostupujícími jeho stěnami. Dřevěná terasa jej objímala jako mě Jasperovy paže. Byl jsem okouzlen.

Zastavil jsem.

Ruce se rozpletly a tlak jeho těla se odtáhl. Teplo odcházelo. Odklopil jsem plexisklo své helmy a sesedl jsem. Musel jsem uložit do kufru Bellinu helmu.

„Díky,“ ozvalo se ze směru, kde nesměle přešlapoval mladík.

„Není zač. Je mi líto, co se stalo v jídelně.“ Nevím, proč jsem to řekl, proč jsem se k tomu vracel a otvíral čerstvě zahojené rány, ale potřeboval jsem, aby to věděl. Nasedl jsem na motorku, ale klíčkem jsem neotočil.

„Za to přeci nemůžeš. Nepředpokládal jsem, že by se to tu udrželo v tajnosti.“ Pousmál se u toho.

„Takže Jess si vymýšlela,“ zkonstatoval jsem holý fakt. „Proč jste se stěhovali?“ zajímal mě jeho život. Doteď jsem si ani neuvědomoval, jak moc.

„Kvůli Abigail. Tedy mojí a Edwardově mámě. Našla si jiného partnera, jak mu říká, a táta potřeboval změnu.“ Nečišel z toho žádný stesk ani obviňování, prostě to tak bylo a on to tak bral.

Měl jsem na jazyku to je mi líto, ale co by s tou lítostí dělal. Odmlčel jsem se. Ticho je někdy nejlepší odpovědí.

Ani jeden jsme se neměli k odchodu. Nepokrytě si prohlížel motorku. Nebo ne?

„Víš, že ti závidím,“ pronesl jsem do příjemného ticha šumících stromů.

Zmateně se na mě podíval.

„Že máš v životě tak jasno. O ničem nepochybuješ a jsi se vším smířený.“ I kdyby to bylo jen zdání, byl to krásný sen. Protože jestli ho někdy někdo dosáhl, možná se to povede i mě.

Automaticky mě pohladil po ruce v konejšivém gestu, které si schováváte pro plačící kamarády a přátele. Jemně mě stiskl. Užíval jsem si dotek té holé kůže. Měl hrozně jemnou pokožku, s mojí mozolnatou dlaní se nedala ani srovnávat. Bělostně čistá, tvořila kontrast s mou tmavou pletí.

Podíval jsem se mu do očí plných jiskřiček. Usmíval se stejně jako já. Prostoupil mě pocit štěstí, že se ho můžu dotknout, a že ten dotyk stále trvá.

Ozval se zvuk auta přijíždějícího po přístupové cestě. Odtáhli jsme se od sebe. Jeho dlaň mi bolestně chyběla v té mé.

Zaklapl jsem kryt na helmě a nastartoval motorku. Smykem jsem ji obrátil, můj podpis tu nějakou dobu vydrží.

S Edwardem jsme se elegantně vyhnuli. Pokynul mi zpoza volantu jako král v kočáře. Potutelně se u toho smál. Kašpar.

Po příjezdu domů jsem chtěl doopravit Berušku, dlužil jsem jí to, krásce. Nakonec jsem došel jen otevřít garáž Sethovi.

„Na motorku nesedej, jinak můžeš téměř cokoli.“ Plytké instrukce, ale chvátal jsem.

„Bells se tu dnes neukáže?“ loudil ze mě informace.

„Dneska má rande se mnou, všichni ostatní mají smůlu.“ Včetně tebe a Cullena. To už jsem nahlas nedodával.

Vypadal, jako bych mu sebral hračku.

„A jako kamarádovi ti sděluji, že pokud chceš holku, musíš se snažit. Ale bacha, je to tajná informace.“ Obzvlášť, když jsou dva kohouti na jednom smetišti, že?

S tímto proslovem jsem odcházel. Hvízdal jsem si.

Bells mi poslala sms. Což znamená stav nejvyšší nouze, aneb půjdeme se projít. Je tomu rok a pár měsíců, kdy jsme tradici položili základy.

Zazvonil jsem na Swanovic zvonek. Na zvuk, který vyloudil, jsem si zvykl, dokonce mě už nebudil z nočních můr. Kejhání labutí. Znělo jako škrabání nehtů na tabuli.

„Ahoj,“ vypravil jsem ze sebe, když mi v náručí silou dělové koule přistála hnědovlasá dívka a objala mě.

„Ahoj,“ zahučela mi do vlasů.

„Myslel jsem, že je krize. A ty se směješ od ucha k uchu.“ Zatvářila se provinile, ale na to jsem jí neskočil.

„Já jsem nechtěla jít sama.“

„Víš, že když jsem tady, tak nemusíš.“ Políbil jsem ji do vlasů, voněly heřmánkem. Byl jsem rád, že se chce podělit i o ty dobré věci.

K černým riflím a šedému tričku vzala do ruky bundu a vyrazili jsme.

„Tak povídej,“ vyzval jsem ji, když jsme vcházeli do lesa.

„Edward,“ umlkla po jednom slově. „Seth,“ což bylo slovo druhé a s prvním tvořilo problém, jak jsem pochopil.

„Krásná jména.“ Nechal jsem ji vydusit, ne proto, že by si to zasloužila, ale proto, že na tuhle otázku neznám odpověď.

„Mám je ráda oba.“ To neznělo špatně, má si z čeho vybírat.

„Lepší než je nenávidět, ne?“ podotkl jsem.

„No jo, ale co s tím.“ Zoufalství odkapávalo z těch slov.

„To se ptáš mě? Znáš můj milostný život?“ Z mých slov odkapávalo taky.

„No to právě neznám, protože ty se mnou o něm nemluvíš.“ Špatná cesta, tudy ne, ne, ne!!!

„Nejspíš to bude tím, že žádný není.“ Mluvil jsem čisto čistou pravdu, ranní zvyky v mé sprše se daly spíše považovat za rozcvičku, než za milostný život. Člověk pak stejně rychle dýchal, že?

„Já prostě nevím, který z nich.“

Za slova tak je vyzkoušej oba by mě nejspíš přerazila. „Taky můžeš počkat, až se zamiluješ.“ Usmál jsem se na ni. „Třeba do jednoho z nich.“

Procházeli jsme lesem, zetlelé loňské listí lemovalo vyšlapanou cestičku. Všude byla cítit zemitá vůně rozkladu a života. Lesní vůně pryskyřice a čerstvého vzduchu. Uklidňovalo mě to. Zelená barva z listů ještě nevyprchala úplně, ta zeleň uklidňovala oči.

Les se proměnil v pravidelně sekanou louku, blížili jsme se zpět k městu, na jeho okraji byl hřbitov.

Přeskočil jsem zídku a Bells jsem pomohl.

Společně jsme došli k náhrobku, vedla nás pečlivě vyšlapaná cestička. Černý kámen se zlatavým písmem. Nápis nestihl zešednout pod nánosem let. Renée Swan 1968 – 2005.

Bells mě chytila za ruku, stisk jsem ji, jen aby věděla, že jsem tu pro ni. Neplakala, i když na to měla právo. Myslím, že slzy a nevíra došli. Zůstal jen pocit samoty, kterou jsem se snažil zahánět já.

„Co myslíš, že by mi řekla ona,“ zeptala se zadumaně. V rukou měla připraveno několik oblázků. Opatrně je položila na horní hranu náhrobku.

„Že život se má žít, nech ho plynout.“ Netuším, jestli by to řekla, ale ona se podle toho hesla řídila. Byla to taková éterická víla, Bells je hodně po ní, jen je připoutaná k zemi realitou.

Zasmála se. „Máš pravdu, ona by si to prostě užívala.“

„To můžeš taky, ne?“ Úsměv jsem jí oplatil a přidal na náhrobek jeden svůj kamínek.

Druhý jsem nechal na hrobě o několik metrů dál. Tady byl nápis zašedlý a starý. Máma zemřela při stejné nehodě, která upoutala tátu na kolečkové křeslo. Pět let zpět.

Oba jsme se ponořili do vlastních myšlenek a proplétali se zpět tou zelenou, tichou cestou. Stačila nám naše vzájemná přítomnost. Byla uklidňující. Mlčení tvořilo součást našeho porozumění. Byla mi sestrou a já jí bratrem. Možná proto, že naše osudy si byly tak podobné.

Rozloučil jsem se s ní polibkem na tvář, usmála se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Clea (05.07.2012 15:11)

cha, tak už je to naprosto jasný - žádný upíři... když nad tím tak přemýšlím, tak je mi to trochu líto, Jake jako vlkodlak je skvělej... nojo, ale změna je život
Jsem ráda, že dal Jessice jasně najevo co si myslí. A taky mě potěšilo, že se Edward má k Belle - ať už si vybere kterýhokoliv, tak by mi asi chybělo, že mezi nima nic není
opět díky za skvělý díl

10)  GinaB (17.05.2012 15:39)

Z téhle povídky mám takový zvláštní hřejivý pocit, i když ten začátek byla spíš studená sprcha. Jessica…homofobní fanatik schovávající se za morálku a náboženství…
„Jen“ jízda na motorce, ale tolik toho řekla, tolik odhalila.
Jakob a Bella, přátelství, které si rozumí téměř beze slov.
A bezradná Bella – Edward nebo Seth…??
Píšeš to krásně.

9)  Bye (17.05.2012 07:48)

Teda, Jacob Jessicu krásně zvládnul! I když používala tvrdé argumenty. Je vidět, že jsi o tom hodně přemýšlela.
Hmm... Takže ty nás ještě hodláš napínat, jestli se Bella rozhodne pro Edwarda nebo pro Setha, jo? Ts ts. Ale tak vzhledem k tomu, že má teď Bella s Edwardem tajemství ohledně orientace svého nejlepšího kamaráda...
K tomu, co se děje mezi Jacobem a Jasperem - uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa HYSTERICAL

8)  Yasmini (16.05.2012 22:17)

Děkuji děvčata! Bez vás by se mi psalo špatně
Hanko: David? Děkuji to srovnání mi vhání růž do tváří, děkuji
Empress, Twilly: děkuji
Ambři: Ano, Jess je otravná, rozpouštět se můžeš, ale jen v mezích , to by mi u Vás doma dali, kdyby ses rozpustila celá , Jacob a Bella jo, o tom to je, že se potpoří, humor já ráda černý nebo alespoň kandovaný
Marcell: vidíš to naprosto správně, nemáš se za co omlouvat, ona je tur domácí
Evelyn: Jessičin postoj k víře možná časem ještě zmíním, uvidíme, ale odhadla jsi to správně o víře to není. Ty obyčejné věci a oťukávání je na začínajícím "vztahu" nejlepší. Ta neznalost a vzrušení z každého dotyku.. děkuju
Michangela:
Prostě děkuji

7)  Michangela (16.05.2012 19:33)

6)  Evelyn (15.05.2012 17:58)

Aaaach jo, Jasmínko, došla mi slova... Ten začátek! Tohle vůbec není o víře, ale o netoleranci a za víru se jen hezky a snadno schovává. Rozhovor s Jessicou byl přesný a reálný. Úplně jsem ji viděla a slyšela ten nenávistný tón hlasu. Musím ale říct, že Jacob to zvládl skvěle.
A pak cesta s Jasperem... uuuuuáááááááá!!!!! Scéna jízdy na motorce neměla nejmenší chybičku, ani jsem nedýchala a to se nic kromě "obyčejné" jízdy na motorce nedělo. Perfektní!
Konec - usmívám se jako trubka Hrozně se mi líbí ten vztah Jaka a Belly.
Yas, dokonalé jsem slabý výraz

5)  Marcelle (15.05.2012 08:11)

Moc se mi líbí vztah Jacoba a Bells. A Jessica je kráva , promiň prostě to tak vidím. Jinak je to vážně paráda

4)  ambra (15.05.2012 00:04)

Jessica je otravně vytrvalá a otravně homofobní .
Chceš koment k jízdě na motorce nebo se tu můžu prostě jen rozpustit? To je mazec, myslela jsem si, že Jazze heteráka miluju, ale nikdy jsem ho nemilovala tak moc, jako tohohle ňunína .
Spešl poklona za tři věci:
- Jacobův a Bellin vztah
- všechny ty atmosférotvorné přírodní popisy, které jinak beru jako omáčku, ale na té tvé jsem závislá
- humor!!! Všudypřítomný, občas trochu hořký, ale pořád skvělý
Děkuju za další dokonalou kapitolu

3)  Twilly (14.05.2012 23:53)

No Yas, krásný... opravdu

2)  Empress (14.05.2012 22:23)

Nemám slov

1