23.09.2012 [21:00], Yasmini, ze série Můj vnitřní boj, komentováno 7×, zobrazeno 2877×

Akce byla minule, tak dneska trochu zvolníme :)

12. Nemocnice

První, co jsem slyšel, bylo nepříjemné pípání, s odhodlanou pravidelností protínalo ticho v místnosti. Stěny mi vracely ozvěnu zvuku v téměř jasném echu prázdného prostoru. Stále mě obklopovala temnota, víčka byla těžká a nedokázal jsem s nimi pohnout.

Ucítil jsem dotyk ruky na mé dlani, někdo mě hladil a místností se rozlehlo tiché broukání. Zdálo se mi, že se nepříjemný zvuk rozběhl rychleji, jako by chtěl příchozího doprovodit v jeho ukolébavce. Znal jsem ji velmi dobře, slýchával jsem ji jako malý, i melodie hlasu byla stejná.

Otec; poznání mě obklopila jako pozitivní vlna tsunami. Nechal jsem se houpat na jejích vlnách, vnímal jsem to teplo jeho ruky a zvuk jeho hlasu. Bylo to uklidňující a tolik potřebné. Konečně jsem si nepřipadal ztracený, uprostřed temné nicoty jsem našel kotvu.

Čas ubíhal svojí konstantní rychlostí, po odměření několika tisíců zrnek písku, nebo možná po několika desítkách, se ozvalo šustění látky. Obyčejný zvuk neobyčejné látky, tahle se jistě leskla, byla jemná a chladivá na dotek; nic z čeho se dělají uniformy v nemocnici. Společně s ní vešla i nádherná kořeněná vůně prodchnutá jemným citrusovým podtónem. Pak jsem uslyšel ty hlasy, oba mě rozechvívaly, stačila pouhá jejich přítomnost, obsah slov nebyl důležitý. Ženský hlas jako by konejšil a laskal a mužský dodával energii a rozechvíval srdce.

Čas plynul...

Otevřel jsem oči, byl to jeden z mých životních výkonů, připadal jsem si jako hrdina. Slunce mě bodalo do očí i přes to, že teprve svítalo, a na boku mě tížilo jakési závaží.

Tělo původně sedící na židli bylo napůl zhroucené na posteli. V jeho vlasech se leskly odlesky ranních paprsků. Nedokázal jsem odolat. Dotkl jsem se toho zlata a nechal ho protékat mezi prsty, cítil jsem jemnou kůži i zacuchané konečky nerozčesané hřívy. Neohrabaná olověná ruka nedokázala být tak jemná, aby ho nevzbudila.

Ten okamžik, když otevřel oči a přivřenými škvírami mě pozoroval. Blesklo jimi poznání a Jasper se vymrštil do sedu, pak opatrně, když si uvědomil, že tu před ním leží jeho skleněná figurka, mě objal.

„Jsi opravdu vzhůru nebo se mi to jenom zdá,“ zašeptal jemně do mého ucha jako by mě mohl porazit i závan větru.

„Pokud je to sen, tak se nechci probudit,“ šeptal jsem mu v odpověď.

Zůstali jsme uvězněni v objetí a ani jeden jsme nechtěli toho druhého pustit.

„Miluju tě,“ řekl jsem do nastalého ticha. Nějak jsem potřeboval, aby to věděl. Možná ta hranice mezi životem a smrtí donutí lidi přehodnocovat.

„Hrozně jsem se o tebe bál, že tě ztratím, tohle mi už prosím nedělej,“ cítil jsem tu jeho bolest, která obklopovala náhle i moje srdce. Stačila ta představa ztráty.

Naše sousoší zůstávalo bez pohnutí, dokud se na chodbě za paravánem nezačaly ozývat zvuky ranního vstávání. Odtáhl se a mně citelně chyběl kus těla, jeho těla. Napravil to, když zahlédl můj ublížený výraz a chytil mě za ruku.

„Pane Cullene, co tady zase děláte. Člověk vás vyhodí dveřmi a vy se klidně vrátíte oknem,“ pronesla bodře přicházející sestřička. Mohlo jí být kolem padesáti a bylo vidět, že pro Jaspera má velkou slabost. Nedivil jsem se jí.

„Stále mám pocit, že je to moje vina. Chci to nějak odčinit. A tohle byla přeci drobnost,“ usmál se na ni svým nejsvůdnějším úsměvem. Asi o tom ani nevěděl, ale sestřička se zarděla jako školačka. Nechala ho sedět na židli u mojí postele a do jejího zorného pole jsem se dostal já.

„Pane Blacku, vy jste nám nadělal starostí. Za půl hodiny přijde váš ošetřující lékař na vizitu. To bude přesně ve chvíli, kdy už budete sám.“ Významně upřela pohled na Jaspera. „Já vám teď naberu krev na nějaké rozbory.“ Přistoupila k mojí ruce a jala se místo vpichu desinfikovat. Jasper se ostentativně díval na druhou stranu.

„No ještě že jsi tam nebyl. Jinak bychom se na té zemi váleli oba,“ popíchl jsem ho.

„Koukám, že to s tebou nebude tak zlé, když dokážeš žertovat,“ pronesl mezi jednotlivým hlubokými nádechy.

To už byla Mary, jak uváděla visačka na uniformě, s odběrem hotová. Opravdu to bylo jen pár kapek, ostatně myslím, že mi víc vzít ani nemohla, po tom absolvovaném vodotrysku.

„Budu muset jít, jinak mě tvůj ošetřující lékař zakousne, že zanedbávám školu.“

„Už takhle přijdeš o první hodinu,“ poťouchle jsem si rýpnul, nějak jsem ho sobecky nechtěl nikam pouštět.

„Musíš si odpočinout, už teď máš mezi víčky sirku.“ To byla pravda, víčka se mi klížila a únava mě obklopovala, ale nehodlal jsem to přiznat.

Políbil mě na ústa, propadl jsem se do medového ráje. Ten zrychlený pípavý zvuk mě jasně usvědčoval z toho, že se mi to líbí.

Věděl jak mě unavit a to jsem se ani nezvedl z postele. Dal mi ještě pusu na čelo.

„Taky tě miluju.“ S těmi slovy odešel. Klidně mi způsobí infarkt a zdrhne. Pravda je, že to měl jen tak tak. Do místnosti vstoupil Carlisle Cullen. Infarkt se rozšiřoval, věnčité cévy úpěly.

V tom vysokém pohledném muži jsem viděl jasně Jasperovy rysy. Blonďaté vlasy a bledá pleť, jistá křehkost a vnitřní síla, která sálala z jeho hlasu.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě ode dveří. Přistoupil k nohám mojí postele a vzal do ruky železnou kartu s mojí diagnózou.

„Dobré ráno,“ odpověděl jsem a snažil se zmizet uprostřed té bílé postele, někam hodně daleko. Také ten opakující se, frenetický zvuk pípání mi na náladě nepřidal.

„Způsobil jste nám starosti, pane Blacku.“ Pohlédl na mě přes obroučky elegantních, kovových brýlí. „Po vašem telefonátu vás přivezla záchranná služba do nemocnice, odkud jste putoval přímo na sál. Provedli jsme vám plastiku traumatu tepny. Jinými slovy krvácení bylo zastaveno a byla obnovena kontinuita cévního systému.“ Sametový hlas naplňoval místnost a já jsem se pomalu uklidňoval.

„Budu chodit?“ Dokud jsem to nevyslovil, nevěděl jsem jak moc mě tahle otázka tíží. Jasper byl dostatečným afrodisiakem, abych zapomněl téměř na vše. Zkusmo jsem pohnul palcem poraněné nohy. Milimetrový pohyb byl mým vnitřním vítězstvím.

„Přivezli vás velmi brzy, po traumatu neočekávám poruchy nervového zásobení nebo hybnosti svalů.“ Můj zmatený pohled ho utvrdil v tom, že netuším, jestli odpověď je ano nebo ne. „Podle všeho chodit budete. Zítra ukončíme infuzní léčbu a budete převezen z jednotky intenzivní péče. Tedy, pouze za předpokladu, že se váš zdravotní stav bude vyvíjet jako doposud.“ Při svém proslovu zapisoval něco do tabulky, kterou držel v ruce.

„Necítíte v noze tlak nebo škubání?“ rutinně se zeptal.

„Ne, přijde mi, jako bych ji necítil vůbec,“ přiznal jsem bezbarvě, na případnou paniku bude čas později.

„Stále dostáváte léky na bolest, ale ostatní příznaky anestetika tlumit nedokáží.“ Během rozhovoru přešel k boku postele a měřil tep na mém zápěstí. „Převaz vám provedeme odpoledne, dostanete ho společně s další várkou antibiotik.“ Bylo vidět, že musí za dalšími pacienty.

„Děkuji,“ řekl jsem prostě. Usmál se na mě.

„Nemáte za co děkovat, nejedná se o žádnou nadstandardní péči.“ Mrkl na mě, ale já věděl, že mluví pravdu. On takový opravdu byl, sdílný, milý a věcný. Ale především byl skvělý psycholog.

Zastavil se mezi dveřmi, jako by si na něco vzpomněl. „Pozdravujte Jaspera a vyřiďte mu, že se stále neumí schovávat,“ usmál se pod vousy a odešel.

Přemýšlel jsem nad vším, co mi za tu krátkou návštěvu stačil povědět. Myšlenka stíhala myšlenku, můj mozek byl unavený a spánek tolik lákavý. Zavřel jsem tedy oči a vyšel mu vstříc.

„Říkala jsem vám přeci, že spí,“ donesl se ke mně naléhavý Maryin šepot.

„A já vám říkal, že tu počkám, až se probudí,“ zaslechl jsem oponenta, toho umíněného blonďatého kluka.

„Nebo si ho vzbudím,“ pronesl jsem se stále sevřenými víčky.

Místnost se ponořila do ticha. Otevřel jsem oči.

„Vidíte, nespí,“ pronesl vítězně a nahlas Jasper.

Mary se na něj podívala pohledem, který říkal, že ona ví své. Upravila mi přísun léků a s úsměvem, který věnovala jen mně, odešla.

„Neřekl jsi mi, kdo je můj ošetřující lékař,“ ještě rozespale jsem mu vytkl.

„Nějak nebyl čas,“ pokrčil bezelstně rameny.

„Mám ti vyřídit, že hra na schovávanou ti stále nejde.“

„Ups,“ podíval se na mě tím klukovským pohledem, kde se zračil ranní polibek i jeho tělo kopírující to mé. V tu chvíli bych mu odpustil cokoli.

Políbil mě, asi jsem mu chyběl stejně tak jako on mně. Zase tak jemně, aby mi neublížil, přitiskl své rty k těm mým. Když se odtáhl, jeho oči byly téměř černé. Držel mě za ruku a já se mu díval do očí.

Zašustění plátna jsem neslyšel, upoutal mě až pohyb u provizorního vchodu.

Seth na mě konsternovaně hleděl. Byl jako vytesaný z kamene, socha, které není dovoleno se hýbat, jenže jemu to nikdo nezakázal, stačil mu pohled na moje nemocniční lůžko. V ruce nesl bonboniéru, která mu s rachotem vypadla z rukou, izolepa, která překrývala uzávěr, se roztrhla a jednotlivé čokoládové bonbony se kutálely po podlaze. Zanechávaly po sobě tmavé čáry na žíhaném, brčálově zeleném linoleu. Stále těkal pohledem mezi mými naběhlými rty a bílým prostěradlem, na kterém ležely naše spojené ruce. Zapadli jsme do toho divného ovzduší, které nám bránilo v pohybu.

„Sethe...“ Chtěl jsem mu říct… co vlastně? Omlouvat se nebo žadonit, ne nic z toho bych neudělal, věta se vytratila do nenávratna.

Kolečka v soukolí se točila a zapadla na svoje místo. Seth se otočil na patě a bez jediného slova odešel z místnosti. Jeho kamenný obličej bez jediné špetky emoce odešel s ním.

„Průšvih?“ zeptal se starostlivě Jasper.

„Má to jen dvě řešení; skousne to, nebo ne.“ Asi bylo slyšet, jak moc mi druhá možnost hořkla na jazyku, převalovala se tam a nechtěla zmizet.

Hladil mě po ruce, dokud nezmizla i ta poslední vráska z mého čela. Povídal si se mnou, díval se mi do očí a to mi pro dnešek stačilo, abych nepříjemné odtlačil do pozadí.

Dělal mi společnost až do setmění. Cítil jsem se unavený jen z toho nicnedělání.

„Měl by ses jít dneska vyspat domů,“ posílal jsem ho pryč.

„Já jsem se vyspal dobře,“ oponoval mi.

„Máš kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat,“ dal jsem mu pusu na tvář, která se ocitla v mém dosahu.

Nakonec se nechal přemluvit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  kytka (10.11.2012 16:47)

Moc držím palce, aby byl Seth tolerantní a opravdový přítel. Carlisle je báječný. A ta slůvka - miluji tě - a polibky, aby to pak nepípalo.

6)  Yasmini (09.11.2012 08:29)

Koukám na to, že jsme Vám ani nepoděkovala,za ty nádherné komentáře dole. Tak to jdu napravit děkuji moc jste zlaté.

5)  GinaB (26.09.2012 13:18)

Pro Setha to byl asi pořádný šok, ale jestli je opravdový přítel a na Jakobovi mu záleží, tak to nakonec přijme, i když mu to třeba bude chvíli trvat. Tolik lásky a něhy mezi nimi bylo úžasné. Carlisle je skvělý otec, stejně jako Edward bratr.

4)  Michangela (25.09.2012 19:27)

3)  Marcelle (24.09.2012 10:40)

Nevím co mám napsat moc se mi to líbí a tak nemám slov

1)  Evelyn (23.09.2012 21:08)

Carlisle to ví a je v pohodě? Ideální a naprosto skvělý táta Seth už to ví taky a zatím v pohodě není... Scéna s bonbonierou je geniální
Jas, tenhle příběh má úžasnou hloubku a já se zase po dlouhé době při čtení na webu přistihuju u úsměvu a marnému hledání dalších písmenek před tímhle rámečkem. Děkuju

1