11.09.2012 [22:00], Yasmini, ze série Můj vnitřní boj, komentováno 8×, zobrazeno 2402×

Pokud se těšíte na romantiku, přepněte prosím na jiný kanál :)

Swanovic domem se rozeznělo labutí kejhání, upřímně jsem doufal, že bylo poslední. Do dveří vstoupil poručík Joseph Jeaves. Dnes bez uniformy a naprosto nápadně. „Ahoj, Jo,“ pozdravili jsme ho sborově.

Byli jsme domluveni s Charliem, že si dnes večer zahrajeme, a Joseph byl poslední, kdo nám chyběl do party. Vešel do pokoje, pozdrav nám oplatil a přisedl na poslední volnou židli kolem kulatého stolu.
Na bílém ubruse čekal balíček jednohlavých karet a mě svrběly ruce, jen jsem se na ně podíval.
Bells lítala kolem nás, aby nám nic nechybělo. Vydatně jsme jí pomáhali, co se konzumace týče; no dobrá, taky jsme něco donesli. Vzhledem k tomu, že byla krásně ustrojená a neustále se ochomýtala mezi zrcadlem a oknem, pochopili jsme, že tu není na dlouho. Jasper jel s Carlislem na vyšetření do New Yorku a chtěli tam zůstat celý víkend, tak jsem měl chvilku volno - ve funkci hlídacího psa, ale Edward zůstal očividně doma.

„Kam se chystáš B?“ zeptal se zvědavě Joseph se zkoumavým pohledem a vědoucíma očima.
„Ven s kamarádem?“ Znělo to jako otázka. Její tvář rudě zářila do dálky.

Málem jsem se udusil vodou, která právě putovala mojí dýchací trubicí. Téměř jsem se byl schopný nadechnout, pouze jsem zasípal.“ To jako s Edwardem jo?“

Její pohled byl schopen zabíjet, naštěstí tu samou chvíli si Cullen vybral k zatroubení na klakson svého vozu. Její obličej zjihl a na tváři se jí mihl nádherný úsměv. Dokonale prozářila celou místnost, jako by celá zkrásněla. Naposled se podívala do zrcadla.

„Jsi krásná, tak utíkej.“ Popohnal jsem ji, přeci jen jsem viděl zvedajícího se Charlieho, který chtěl zkoumat návštěvu blíž.

Charlie se stačil nenápadně vyplížit k oknu a hýbal se záclonou jako nadržený voyer u okna do dámských sprch.

„Charlie, co je všechno potřeba k soudnímu zákazu styku?“ zeptal jsem se záměrně, abych odvedl jeho pozornost. Zeptat jsem se chtěl tak jako tak, jen načasování by bylo jiné.

Ta otázka ho vyvedla z konceptu, málem proletěl sklem, o které se téměř opíral. Pak mu tvář zvážněla a on se přestal soustředit na Bells.

„No tak především důkazy. Nemůžeš zakázat styk jen tak pro nic za nic,“začal zlehka, ale bylo vidět, že by chtěl rozhodně vědět, proč se ptám.

„Takže třeba nahraný telefonát nebo výhružná SMS?“ zeptal jsem se pro upřesnění informací. Ani jedno z toho jsem samozřejmě neměl a Jasper taky ne.

„Třeba. Někdy stačí svědecká výpověď, na místě činu může být i kamerový systém, k tomu se ale dostaneš jen přes policii. Což znamená případ nahlásit.“ Zkoumavě mi hleděl do očí, asi v nich nenašel, co hledal.

„Hmm,“ pronesl jsem moudře.

„Každopádně nejlepší je jít na policii, pokud došlo k trestnému činu, důkazy hledáme my.“ Pro zdůraznění svých slov bouchl rukou do stolu.

„Žádný trestný čin,“ pronesl jsem do nastalého ticha.

„Tak co mě tu děsíš,“ zahudroval a v rukou uvolněně míchal karty. Ostatní si připravovali drobné, které po celý týden poctivě střádali do kasičky.

Jen vyhrožování, stalking a omezování osobní svobody, pro které nejsou žádné důkazy, pomyslel jsem si trpce.

Pak přistály první karty na stole a já jsem automaticky vypnul příjem mozkových vln z oblasti „neřešitelné problémy“ a přepnul do oblasti „dobrá hra“.

* * *

Stál jsem u svého dřevěného ponku a snažil se udělat pořádek na stole. Nakoupil jsem v železářství pár drobností a ukládal jsem je na svoje místa. Jindy nepořádek vhodný pouze pro inteligenty se dnes stal až přílišným pořádkem. Všechno se lesklo čistotou.

Broučka jsem již zavezl Bells; ne že by ho příliš využívala, ale potřeboval jsem prostor na Josephovo auto. Potřebovalo pravidelnou údržbu, výměnu kapalin a cituji majitele „nějak mu spodem fouká“. Přišlo mi, jako by mi oznamoval, že se auto nachladilo – musíme nasadit antibiotika. Respektive nějak odstranit díru v prahu auta.

„Ahoj,“ ozvalo se ospale ode dveří, vzhledem k tomu, že bylo pozdní dopoledne, zdálo se to přinejmenším zvláštní.

„Ahoj, co tak unaveně?“ zeptal jsem se zvědavě příchozího Setha.

„Podzimní deprese,“ zamrmlal a začal se převlékat do pracovního oblečení.

Cítil jsem, že v tom bude ještě něco víc, ale nechtěl jsem na něj tlačit. Když mi to bude chtít povědět tak mi to poví.

„Co máš dneska v plánu?“ Znělo to naprosto odevzdaně.

„Asi jako první bych opravil ty prahy. Ostatní je už jen běžná údržba, což můžeme zvládnout jeden nebo druhý klidně sám.“ Netvářil se vůbec nadšeně. „Joseph, platí dobře,“ usmál jsem se na něj. „Myslím, že tentokrát půjde výtěžek do fondu „motorka pro Setha.“ Ano byl jsem si jistý, že mě paní Clearwaterová zabije, ale co bych pro kamaráda neudělal.

Na tváři měl neustále ten stejný výraz, než mu došel obsah mých slov. Pak se rozzářil jako sluníčko v parném létě, pěkně od ucha k uchu.

„Tak jdeme na to ne?“ Plný entuziazmu se soukal do pracovních modrých montérek. Pootvírali jsme dveře v autě a začali vystěhovávat nepotřebné věci; v tuto chvíli se jimi staly například i sedačky. Především jsme museli mít přístup k podlaze a tedy i k prahům.

Jak jsme oba věděli, nepůjde to jen tak, tenhle snad ještě sovětský model škody Forman (já to vím, ale dle učebnice amerických studentů máme stále socialismus...) je třeba oprostit od blatníků.

Přední blatníky nejdou sundat bez sundání haubny a nárazníku a samozřejmě nárazník nejde sundat bez sundání přední masky a přední maska nejde sundat bez vyndání předních světel. Takže jsme začali pěkně od začátku jako u matrjošky od největší panenky - tedy od předních světel až po tu nejmenší - konečně jsme se dostali k blatníkům. Tipuji jméno projektanta na Pat či Mat, podle toho, který z nich měl čas.

Po této hodinové operaci, ano slyšíte dobře, jsme se stále nedostali k jádru pudla. Tedy k prahům jsme se dostali, jen jsme je zatím nevyměnili. Pudl stačil odběhnout…

„Připrav prosím rozbrusku,“ což v překladu znamenalo najít a zapojit. Stejně jako jsem já právě hledal ústní filtry. V uklizené garáži se všechno hrozně blbě hledá.

A pak nastal okamžik pravdy, flexa se zakousla do prahu a při naší šikovnosti přesně odkrajovala zrezivělý pás kovu, který lemoval dveře.

Poté, co jsem se podruhé břinknul do hlavy, jsem vypnul flexu a došel se i se Sethem vykašlat na čerstvý vzduch. Cirkulaci vzduchu v garáži nepomáhaly ani otevřené dveře do průvanu a puštěný větrák, zato zima pěkně zlézala pod nehty.

„Musíme odendat ty dveře, takhle se fakt nedá pracovat,“ vypravil jsem ze sebe mezi návaly dusivého kašle.

„Taky si myslím,“ odpověděl mi ve stejném štěkavém stylu.

Když se množství prachových částic dostalo pod hranici jedovatosti, ty jeho psí oči se na mě upřely se strašnou naléhavostí. „Chodí s Cullenem,“ zašeptal.

Fakt jsem si nebyl jistej, jestli řekl chodí nebo chodíš. Rozpolceně jsem se na něj podíval. Nadechl jsem se a se vší odvahou, co mi zbyla, jsem se zeptal: „Kdo?“

„Bella přece. Viděl jsem je, jak se líbali.“ Byl smutný, ale ta beznaděj, co z něj čišela, už byla někde za horami. Asi ji zahnala ta motorka. „Čekal jsem na ni, chtěl jsem ji někam pozvat.“

„Měl jsem ti to říct.“ Jenže jsem měl sám z jednoho Cullena hlavu v pejru, takže mi ostatní z klanu nepřišli na mysl. Sypal jsem si popel na hlavu.

Smutně se na mě podíval, asi si to taky myslel. Měl jsem stále větší pocit vnitřní zrady.

„Nechtěl jsem tě hodit přes palubu. Vybrala si sama.“ Ten ukřivděný pohled neustále seděl na jeho tváři a já se cítil ještě hůř.

„Randění zabírá hodně času a věř, že myslím na něco úplně jiného.“ To byla přesně ta věta, kterou jsem měl říct, pokud jsem chtěl, aby nebyl naštvaný na mě, na sebe ani na Bells. Teď už jen šťoural do mě, s kým že to chodím. To byl zase blbej nápad.

Vešel jsem zpět do garáže v doprovodu štěbetajícího Setha, vysadil dveře a pustil rozbrušovačku. Kolem se rozlil požehnaný kravál.

Práh se nám téměř sypal pod rukama, jediné co jsme z něj zachovali, byl lem, na který ho budeme navařovat.

Bohužel i prahy jednou končí a já musel ten úžasný nástroj vypnout.

„Pochopil jsem správně, že se o tom nechceš bavit.“ Podíval jsem se se zoufalstvím v očích na hodiny. Trvalo mu jen třicet minut, než došel k tomuhle závěru.

„Ano, jinak přejmenujeme fond, do kterého přispěje Joseph.“ Potutelně se usmál a před očima se mu téměř zhmotňovala vysněná motorka.

Začali jsme čistit odříznutý plech, vyklepávali jsme jej do roviny a obrušovali. V dokonalé synchronizaci a hlavně bez otázek.

Vzdálené hodiny začaly odbíjet. „Přijdeš pozdě domů na oběd,“ zkonstatoval jsem, když jsem se dopočítal k finálnímu číslu. Při kontrolním pohledu na hodinky byly dvě odpoledne.

„Tvůj táta nevolal,“ podíval se na mě zděšeně Seth, a pokud jsem si nebyl doteď jistý, teď už jsem věděl, kdo u nich doma vládne.

„Táta je s Charliem na rybách,“ volal jsem za utíkající postavou. Při svém úprku si Seth zapomněl klíčky, které se houpaly na háčku vedle jeho pracovního oblečení. Už jsem ho nestihl zavolat zpět. Když bude potřebovat, tak se pro ně vrátí.

Mé jídlo čekalo v ledničce, jen si ty sendviče poskládat. Můj žaludek mě utvrdil v tom, že oběd ještě počká - žádná dospělácká ruka tu nade mnou nebyla, a tak jsem na očištěné plechy začal nanášet odrezovač. Klečel jsem na provizorní podložce z papírové krabice, která chytala nečistoty, a na staré prošívané dece, kterou by nechtěl ani pes. V garáži bylo nádherné ticho, soustředil jsem se na práci, takže mě ten zvuk skřípajících dveří vyrušil z rozjímání.

„Co sis zapomněl?“ houkl jsem poťouchle směrem ke dveřím, bez toho abych se na příchozího podíval.

Otočil jsem se, když nepřišla odpověď.

James stál ve dveřích, opíral se bokem o veřeje vrat, v rukou měl velký nůž. Vlastně to bylo jediné, co jsem viděl až nadmíru ostře. Ten zbytek nějak splýval s pozadím. Poklepával jeho špičkou výhružně do prstu druhé ruky.

„Nechápu, co zrovna na tobě vidí,“ pronesl jízlivým hlasem plným odporu. Něco se mi na celém tom výjevu nezdálo. Stále jsem si nebyl jistý, co to bylo. Nějaká nepřesnost, ale můj mozek byl příliš zaneprázdněn sledováním ostří a snahou nenadělat si na čisté prádlo.

„Možná to, že když s ním mluvím, nemusím být ozbrojený,“ pronesl jsem ironicky s pohledem upřeným stále na tu kovovou věc v jeho ruce. Pusa měla víc kuráže než mozek, a právě teď nebyli synchronizovaní.

„Je jen můj rozumíš,“ syčel nepříjemnými sykavkami a v hlase plival jed.

„Nezáleží to ani na jednom z nás.“ Rukou jsem se snažil nahmatat šroubovák. Nakonec jsem ho našel pohledem, ležel uprostřed uklizeného stolu.

„Vstaň!“ Neodvážil jsem se neposlechnout. Postoupil blíž do místnosti a zavřel za sebou dveře. Přeci nechceme mít nežádoucí svědky. Tedy on nechtěl, já jo.

Druhý východ jsem měl za sebou, jako cvičná černá silueta proti osvětlenému pozadí jsem musel být dokonalý. Pohazoval si s nožem, vyhodil jej do vzduchu a chytil rukojetí zpět do ocelového sevření. Naznačoval hody mým směrem a bavil se každým mým cuknutím.

Já si pohrával s myšlenkou na útěk.

Pak se všechno zvrtlo nějak příliš rychle. Znovu se chystal nůž vyhodit jako by mým směrem. Dveře za ním se prudce otevřely a vrazily do Jamese. Jako ve zpomaleném béčkovém filmu ztratil rovnováhu. Nůž opustil bezpečí jeho dlaní a vyrazil po trajektorii směrem ke mně. Uhýbal jsem, nebo jsem se o to jen snažil. Každopádně ten nůž měl dlouhou čepel a velmi ostrou. Jako nůž do másla se zabořila do mého stehenního svalu. Projela skrz maso a ten zvuk nehtů skřípajících o tabuli, to byl jistě zvuk protestující kosti. Prudký náraz mě odhodil vzad. Čepel pokračovala dál a téměř mě připíchla k podlaze.

Z místa, kde se ocel ztrácela v mém těle, se začal řinout pramínek jasně červené barvy. Zatím jen prosakoval a přebarvoval modrou barvu na červenou. Podíval jsem se směrem, kde původně stál muž ve výhružném postoji.

Uvědomil jsem si, co mi na něm od počátku nesedělo. Byl herec. Všechno, co předváděl, bylo pečlivě připravené představení. Teď přede mnou stála pravá osobnost - schoulená do klubíčka a vzlykající, že tohle opravdu nechtěl. Byl křehký jako porcelán a přede mnou tu byly už jen střepy.

Možná by mi nevěřil, ale já to taky nechtěl, krev dál barvila oblečení, odtékala jako písek v přesýpacích hodinách mého života.

„Volej záchranku,“ zavelel jsem z posledních sil směrem k Sethovi. Zmrzlá postava, která stála ve dveřích, konsternovaně hleděla na zvětšující se skvrnu. Teď konečně roztál.

„Nechtěl, tohle jsem nechtěl,“ vzlykal uzlíček nervů uprostřed podlahy do mých dýchavičných vzdechů.

Seth hyperventiloval, nemohl se nadechnout. To už bylo z druhé strany slyšet hlas operátorky:„Záchranná služba prosím.“ Přerývavě se nadechl. Ten telefon už nemohl položit, ne po kakofonii zvuků, co způsobilo jeho nadechnutí. Ne při množství krve proudící z rány.

Panika se začala šířit i na centrálu záchranné služby. Paní se zeptala ještě jednou.

„Sethe, dej mi ten telefon!“ Jako stroj mi podal sluchátko. „V lékárničce je obvaz a škrtidlo. Nůž nech v ráně,“ instruoval jsem ho.

„Jacob Black. La Push. Garáž při hranici pozemku Clearwaterů, dvě stě metrů od domu. Tepenné krvácení dolní končetiny.“ Zasupěl jsem do telefonu. Seth mi zrovna protahoval škrtící gumu, která se už dávno nepoužívá a používat nemá, těsně nad zraněním a zatáhl. Pramínek se umírňoval, až téměř vyschl.

„Posíláme za vámi sanitku. Pokuste se zastavit krvácení. Jak vypadá rána?“ zjišťovala sestra na druhém konci aparátu. Při snaze přiložit mi k ráně obvaz se Seth otřel o rukojeť nože. Adrenalin, který právě vyprchal, nechal bolest, ať si najde svoji cestu k těm správným neuronům.

„Omdlím,“ oznámil jsem jí suše a telefon mi vypadl z ruky.

Před očima jsem měl barevná světélka, která kroužila kolem a zastiňovala mi svět. Průzor se zmenšoval, až mě obklopila temnota.

Alespoň ustal ten kňouravý sebelítostný zvuk z podlahy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  kytka (10.11.2012 13:34)

Jen doufám, že bude Jake v pořádku. A James - kam až může zajít nenávist a nepřátelství. Díky a těším se dál.

7)  Michangela (25.09.2012 19:26)

5)  Yasmini (12.09.2012 11:05)

Děkuju holky.
Hani- nemusíš ho litovat neboj nebude z rozvrácené rodiny, pomoc potřebovat určitě bude, je to hajzlík, co se mu to vymklo, Jacob ten kurz nemá já jo a nějak jsem si to neuvědomila ,Seth je mladej oklepe se
Gino: přesně tak je to zbabělec
Marcell: nejdřív příští týden možná víkend
Lady: jo jo důkazy má jich víc než chtěl
Díky za komentíky

3)  GinaB (12.09.2012 10:21)

Zbabělej hajzl. Doufám, že bude Jakob v pořádku. Jsem zvědavá, jak tohle dopadne.

2)  Marcelle (12.09.2012 08:45)

A kruci honem další, potřebuju vědět co je dál

1)  LadySadness (11.09.2012 22:22)

a má ten dôkaz, teda-trochu drastický, ale nepochybne účinný, HA

1