22.02.2012 [18:15], Karolka, ze série Můj milý deníčku, komentováno 32×, zobrazeno 6005×

Ruth se zamiluje celou silou svých sedmnácti let. Angelino, ty to vidíš! Chudák Seth!

Můj milý deníčku,

neuvěřitelné se stalo skutkem.

Jsem.

Definitivně.

Zamilovaná.

Ani nevíš, jak jsem ráda, že se nedám tak snadno svést nejnovějšími trendy, a navzdory poslední módní vlně jsem na tebe nezanevřela. Je to vlastně vzrušující – dělat něco, co druzí považují za nepatřičné. Píši si deník. A nikdo o tom neví. Ani Amanda!

Jen díky tobě si dokáži zachovat zbytky rozvahy. Vždyť komu jinému bych se měla svěřit se svými city k Němu, když ne tobě? Je dokonalý. Jeho tvář, vlasy, oblečení, vzdělání. I jeho jméno zní jako z románu. Jak sladce se ta dvě slova převalují na jazyku.

Fenton Peretti.

A stačil jediný pohled. Jsem dokonce přesvědčená, že jsem ho milovala ještě dřív, než jsem ho spatřila. Dřív, než vešel do učebny. Právě jsem dojídala cereální svačinku, zírala na Sethova široká záda (tedy na to, co z nich zbylo, když se na ně vyskládaly všechny ty nechutně upocené ruce mých spolužaček) a v tom se to stalo. Přímo uprostřed hrudi se mi rozlilo hřejivé teplo. Jako by mi neviditelná síla otočila hlavou, pohlédla jsem ke dveřím. Zadrhl se mi dech. Amanda mě musela odborně poklepat na zádech, protože mi cereálie zaskočily.

Vysoká štíhlá postava, oblek na míru, který tak dokonale zdůrazňoval jeho fyzické přednosti. Ani Brad by mu v tu chvíli nemohl konkurovat. Jeho chůze mi způsobila závrať. Byl jako kočkovitá šelma na lovu. Rozhlédl se. Víš, deníčku, měl při tom takový sebevědomý úsměv. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, můj osud byl zpečetěn. Jako by do mě uhodil blesk. Nemívám tak hloupé představy, ale v tu chvíli jsem se viděla, jak ho líbám. Jeho ruce mi bloudily po těle…

Došel k učitelskému stolu (v tu chvíli měl naši úplnou pozornost) a vyslovil své jméno. Ach.

Fenton.

Peretti.

Pe-re-tti.

S neskutečně sexy přízvukem na druhé slabice.

A jeho oči! Angelino, ty to vidíš! Nikdy v životě jsem takové neviděla. Temně modré, téměř fialové. Podíval se na mne podruhé, a zatímco nám dal pokyn k otevření učebnic, nespouštěl je ze mě. Bylo to jako kouzlo. Jako pohádka. Vše kolem zmizelo. Vnímala jsem svůj zrychlený tep.

Pak to ten ignorant Seth všechno zkazil. Pár vteřin spořádaně seděl, jenže potom najednou vyskočil. Tak prudce, že se jeho židle překotila. Seděl přímo přede mnou, tak si asi umíš představit, jak strašně jsem se lekla. Viděla jsem, že se zvláštně třese. Ten třas nabíral na intenzitě. Nedalo se nic dělat, musela jsem zasáhnout. Hodlal nás oba zesměšnit. Udělala jsem asi nejstatečnější věc ve svém životě. Ano, přiznala jsem se před Fentonem Perettim (s přízvukem na druhé slabice), že to třesoucí se individuum je můj vzdálený (!) bratranec. Požádala jsem Fentona (jistě mu tak brzy budu smět říkat), jestli toho ubohého chlapce mohu odvést na čerstvý vzduch. Prostě jsem musela odejít. Rozumíš tomu? Bylo to příšerné!

Seth se mi snažil vzpírat, vrčel na mě a z jeho očí šel v tu chvíli opravdový strach. Nakonec se ale podvolil. Zpětně jsem ho musela v duchu trochu rehabilitovat. Jakmile jsem mu položila ruku kolem ramen, zjistila jsem, že má horečku. A to velmi vysokou. Nejdřív jsem se lekla – nerada bych se nakazila. Pak jsem si ale vzpomněla na Audrey Hepburnovou. Na to jak statečně objímala všechny ty cizí nemocné děti.

Odvedla jsem Setha k jeho skříňce. Opřel se o ni oběma rukama a prudce oddechoval. Měl zavřené oči. Stála jsem za ním a uhranutě sledovala svaly na jeho zádech, které se střídavě propínaly a zase uvolňovaly. Jistě za to mohla vysoká hladina hormonů, která je v mém věku zcela normální.

Zrovna jsem se ho chtěla laskavě zeptat, jak se cítí, a jestli ho nemám vzít ke školní sestře. V tu chvíli se ale zase zachoval jako buran. Prudce se ke mně otočil a chytil mě za ruku. Oči mu plály nepochopitelným hněvem.

„Padáme odsud!“ přikázal mi. Nehleděl na mé protesty a tou horkou rukou mě vlekl ven z budovy. Zoufale jsem se rozhlížela, jestli neuvidím někoho, koho bych požádala o pomoc, ale na školním dvoře nebyla živá duše.

„Počkej! No tak, sakra! Stůj!“ Přiznávám, neovládla jsem se.

Tomuto slovníku ale zřejmě rozumí, protože se skutečně zastavil. Mou ruku ale drtit nepřestával.

„Kam mě to vlečeš?!“ pravila jsem přísně.

Ta otázka ho očividně zaskočila. Přesto odpověděl.

„K autu a potom domů. Tady nejsi v bezpečí.“

Ten kluk se zřejmě dočista pomátl sledováním akčních filmů. A přesně to jsem mu také řekla. Nebylo to ale nic platné. Místo toho, abychom se to pokusili vyřešit jako dospělí, zavrčel a táhl mě dál. Silou mě přinutil nasednout do auta na místo spolujezdce, zapnul mi bezpečnostní pás a sám se posadil za volant. Slavnostně jsem mu přísahala, že jestli mému auto způsobí jediné škrábnutí, vlastnoručně ho připravím o přirození. To ho k mému úžasu rozesmálo a bez ohledu na citlivost motorů sešlápl plyn až k podlaze a vyrazili jsme domů. Pochopila jsem, že za svou lásku k Fentonovi budu muset tvrdě bojovat.

Doma mě Seth zamkl v mém pokoji. Drahý deníčku, ty mě znáš lépe než kdokoli jiný a víš, že jsem mírumilovná a klidná bytost, kterou je v podstatě nemožné rozčílit. S každým skvěle vycházím a nikdy mi není zatěžko najít vlídné slovo. Toho pitomce s IQ bambusové hole jsem ale v tu chvíli proklínala do horoucích pekel. Slibovala jsem mu krvavou pomstu.

„Jen počkej, až se to dozví táta!“ křičela jsem skrz zamčené dveře. Zase se jen smál a prohlásil, že otci už volal. Nalhal mu, že jsem během vyučování začala mluvit z cesty, a že mě proto proti mé vůli odvezl domů a dal pod zámek, abych si třeba nějak neublížila. Byla jsem tak v šoku, že mě nenapadla jediná věc, kterou bych mu na to řekla. Tak to mám za to, napadlo mě zoufale, že jsem se mu snažila pomoct. Kdoví co zapříčinilo jeho horečku a iracionální chování. Mohla jsem jen doufat, že nežiji pod jednou střechou s nebezpečným šílencem.

♥

Otec a matka se domů vrátili až po setmění. Když mě konečně odemkli, nedali mi příležitost vylíčit jim, co strašného se mi přihodilo. Matka mi do úst strčila teploměr a otec spěchal do klubu. Než jsem se nadála, ležela jsem v posteli a na mém nočním stolku stála lahvička aspirinu, lipový čaj a nad hlavou mi visel lapač snů, který moje matka kdysi získala od babičky Clearwaterové. Rozhodla jsem se, že se její vůli podvolím pod podmínkou, že mě zítra zase pustí do školy. Musela jsem přece nutně vidět Fentona.

Seth celé odpoledne strávil ve své zahradní tělocvičně. Jako posedlý propínal svaly při shybech a dřepech a naběhal toho víc, než za celou dobu, co přijel. Jestli byl nemocný, na jeho fyzické kondici se to rozhodně neprojevilo. Napadla mě zcela hloupá myšlenka (kterou jistě způsobil prožitý stres), že Amanda by při pohledu na něj zkapalněla. Na mě to ale samozřejmě nemělo žádný vliv. Mé srdce už navždy bude patřit Fentonovi. Kromě toho mě Seth neskutečně rozčílil, a dokud se za své nepřístojné chování neomluví, nehodlala jsem se s ním bavit. Hodiny a hodiny si dával do těla a co chvíli kontroloval, jestli jsem stále ve svém pokoji. Jeho pohled jasně vyjadřoval, ať se vůbec nepokouším odcházet. S hrůzou mě napadlo, co by asi tak dělal, kdybych se o to pokusila.

Přiměla jsem se ke klidu. Angelina také musela mnohokrát zatnout zuby a pohřbít pocity hluboko v sobě. Raději jsem se pustila do psaní úkolů, které mi poslala Amanda a s krvácejícím srdcem jsem si přečetla její líčení hodiny biologie s tím uhrančivým Perettim. Také jsem přetrpěla milion otázek, když zjišťovala, co zrovna dělá Seth, co má Seth na sobě, jak se právě Seth tváří a jestli o ní Seth náhodou nemluvil. Odpověděla jsem, že běhá nahý po zahradě a okukuje sousedku, která se za ukázkově sestříhaným živým plotem opaluje nahoře bez. Amanda se urazila. Vím, že jsem se zachovala nepěkně, ale její náklonnost k Sethovi mě mírně řečeno dráždí.

Jakmile jsem ukončila dopisování s Amandou (po jejím jednoslovném rozloučení: „Sketo!“), šla jsem se podívat z okna. Byla už tma, na zahradě svítily solární lampy. Hladina bazénu se mírumilovně leskla, vítr příjemně ochlazoval rozpálenou kůži. Když jsem zjistila, že Seth konečně zmizel (pravděpodobně plenit lednici), troufla jsem si vyjít na balkon. Zjistila jsem, že není nic krásnějšího, než hledět na temné nebe, pozorovat letecký provoz a vybavovat si temně fialové oči a ten nádherný úsměv. Přiznávám, zasnila jsem se. Představovala jsem si, jak Fenton zdrcený mou nepřítomností pátrá v kanceláři školy po mé adrese. Sekretářka mu ji nechce dát. On ji ale přinutí. Poklekne před tou neoblomnou úřednicí a přesvědčí ji, že beze mě nemůže žít. Ona mu tedy mou adresu sdělí. On nasedne do svého drahého sportovního vozu a s nohou na plynu brázdí ulice L.A., aby pak nakonec stanul pod naším balkónem, oblečený jen v dokonalých splývavých kalhotách a bíle košili. Hledí na mě a jeho oči ke mně vysílají láskyplné zprávy, které slova vyjádřit nedokáží. Ach…

Teplý větřík mě ovanul s jemností Fentonových paží. Mé oči opustily poletující světélka na nebi a klesly níž, do zahrady.

Drahá Angelino!

Stál tam! Krásnější než Brad! Mužnější než Cloony! Jeho pohled mířil ke mně, bílá košile odhalovala každý sval na jeho nádherném těle. Nedokázala jsem promluvit. Srdce mi bláznivě tlouklo v hrudi. Dech se zadrhl. Mám jít za ním? Nebo ho mám nechat, aby se vyšplhal ke mně?

Můj milý deníčku, nestalo se ani jedno z toho. Z okrasných keřů lemujících naši zahradu se znenadání vyřítila chlupatá stvůra. Snad vlk, ale velký jako kůň. Měl zvláštní pískově žlutou barvu. S děsivým vrčením, které mi zmrazilo krev v žilách, se dlouhými skoky blížil přímo k milovanému Fentonovi. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala ani vykřiknout. Snad za to může prožitá hrůza, ale nedokážu si vybavit, co se vlastně stalo. Zdálo se, že to příšerné zvíře Fentonna napadne, ten ale najednou prostě… zmizel.

Vzpomínám si už jen na to, jak se křečovitě držím zábradlí, nohy pode mnou podklesávají a ten obrovský vlk se zadívá směrem ke mně. Upírá na mě své oči a po chvíli mizí ve tmě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Lenka326 (22.02.2012 21:23)

No teda, ty válíš! Ono se to třeštiprdlo zamilovalo do upíra? A jak se mu v LA daří? Slunce mu nevadí? Chudák Seth, jako by nestačila Ruth už tak, jak je , ona ještě poblázní krvesaje! "A jeho oči! Angelino, ty to vidíš!"
Díky, nutně jsem potřebovala trochu odreagování a tohle bylo ONO.

10)  Twilly (22.02.2012 20:59)

Hněduli... ty víš, co budeme chtít, viď? SPOV!!! A to pěkně podrobný ... ty frky.. ty perly... nána na entou , ale snad to jednou PŘIJDE!

Náherný uvolňováček, což

9)  Kamci (22.02.2012 20:42)

prostě krásný. O to krásnější, že holka nemá páru, co se kolem ní děje a tak její pubertální hlavinka může excelovat

8)  ambra (22.02.2012 20:27)

No, krásně jsi to zamotala . Chudáček Seth si neodpočine ani na jihu. Takže Fenton se na slunci netřpytí? Nebo se mu daří nevycházet? Když teda nepočítám noční lovy studentek . Ruth měla nakonec štěstí, že Seth dorazil, jinak by to už měla spočítaný. Jsem vážně zvědavá, jestli je Fenton bez hlavy, či jestli případně dorazí výpomoc z La Push. To by asi porazilo i Angelinu .

7)  Terry (22.02.2012 20:02)

Já nemám slov... WOW!!!!!!!!!!!!! *fworks* *fworks* *fworks*

6)  Bosorka (22.02.2012 20:01)

brrrrrrrrr až mě mrazilo, když se nad tím "násoskou" rozplývala! Co hledá krvežíznivec ve škole? Zaskočil na oběd?
Chudák Seth...

4)  Empress (22.02.2012 19:21)

Upírisko jedno krvižíznivé Kto by to bol povedal... A dostal chuť na Ruth. Ešte to tak Má šťastie, že tam bol Seth a Fenton si ju nedal k večeri

3)  KalamityJane (22.02.2012 19:12)

ani nevím, co chválit dřív... Jestli tvůj úžasný styl, nebo dokonalou Ruth, nebo deníček, nebo Setha, nebo snad Fentonna? Tenhle příběh je prostě úžasný!

2)  sfinga (22.02.2012 18:56)

Modrofialové oči? Uááá, upír s kontaktníma čočkama a pijící lidskou krev

A ta husa se do něj zamiluje. Chudinka Seth, ten bude mít ale problémů. Nestačí jedna pubertální nafrněná slečinka, ještě bude mít na krku pijavici. Sakra, to je prů... švih

«   1 2