06.03.2012 [12:45], Grace, ze série Můj milovaný mimoň, komentováno 43×, zobrazeno 7500×

To tesilový zvíře ji neustále ochmatává!

Pomoc!

Já chci taky!

:)

„Chlap mě snad nezažaluje, ale teď už mi to prostě musíš vysvětlit,“ zamračila jsem se a rázně si dupla. Proč, proboha, zase pravačkou? Nemusím říkat, co se stalo vzápětí, že ne.

Jasně, levačka podjela a Edward Cullen zase nadzvukově zrychlil. Právě včas, aby mě zachytil.

„Modrá ti vážně hrozně sluší,“ vydechl zasněně, skloněný nad mým obličejem.

Až po druhém polibku mi došlo, že měl na mysli moje monokly.

Nechápala jsem, proč trvá na přesunu do restaurace. Já bych se i s ním mnohem raději přesunula zpátky do Forks, do svého pokoje a do své stále neustlané postele.

Jen jsem na to pomyslela, udělal zase ten obličej „slyším na co myslíš a vůbec se mi to nelíbí“.

Naštvaně jsem se od něj odtáhla. „Tak jo, jdeme do restaurace. Pokud tě tam takhle pustí,“ uchichtla jsem se škodolibě a významně se zadívala na jeho tesilky. Přesněji řečeno na tu část těsně pod opaskem. No jo, i mimoňovi dá desetiminutová líbačka zabrat.

Nemusel se koukat, kam koukám – zřejmě si byl přesně vědom, co se tam děje. Rychle si stáhnul svou hnědou bundošku a ležérně si ji přehodil přes levé předloktí. Ne moc originální, ale celkem účinný způsob maskování. Pravačkou mě objal kolem pasu a znovu si mě k sobě přitáhl. Zamračeně mi hleděl do očí.

„Jsi drzá a nevychovaná, Isabello Swanová. Mlátíš slušné cizí muže na potkání a jiné cizí muže, o kterých prakticky nic nevíš, zase na potkání líbáš.“

Zdálo se mi to, nebo vážně zavrčel?

Pokud to myslel jako legraci, tak to moc nefungovalo. Srdce mi znovu zrychlilo, ale tentokrát za to nemohly hormony. Na chvilku jsem ucítila strach. Opravdový, takový ten, co vám zmáčkne žaludek a přeběhne přes záda jako fakt velký a fakt hnusný pavouk. Jenže ještě než mi ta tarantule skočila za krk, zmocnily se ho Edwardovy rty a moje hormony mi rychle vyjasnily priority.

Celou udýchanou a pravděpodobně i červenou mě naložil do auta, zakřenil se na mě a nastartoval.

A!

No teda!

Vůbec nejezdil jako předseda šachového kroužku! Svírala jsem okraje sedadla a s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se řítí mezi ostatními, nádherně pomalými auty. Kupodivu na nás nikdo netroubil, pravděpodobně proto, že z nás viděli jen rozmazaný obrys.

Před restaurací prudce dupl na brzdy. Když mě odstředivá síla – nebo dostředivá? nikdy nevím, která je která – vmáčkla zpátky do sedadla, natáhl se přede mě, sklopil stínítko tak, abych se mohla vidět v zrcátku, a vesele se zeptal:

„Tak co, myslíš, že tě tam takhle pustí?“ Viděla jsem dvě tak vytřeštěné oči, že jenom pohled do nich ve mně vyvolal paniku. Teprve lehce zelenající monokly pod nimi mi připomněly, že to vyděšené stvoření jsem já.

„Ha ha,“ zahučela jsem a zatáhla zrcátko krytkou. Zároveň jsem si sáhla do vlasů nad čelem pro sluneční brýle. A kruci. Byly pryč. Zřejmě jsem je ztratila během útoku toho násilníka. Tedy – během mého útoku na toho násilně vypadajícího… Edward se na mě zamračil.

„No dobře, neměla jsem ho mlátit,“ opravila jsem se nahlas. Je to normální? Copak si zvykám na to, že mi tenhle kluk vidí do hlavy? Než jsem to stihla začít řešit, zadíval se mi někam přes rameno. Široce se usmál. Pohled na jeho dokonalý chrup a ty skvělé jemné rty kolem nich mě na chvíli rozhodil. Když ale zavelel „Jdeme“ zase se mě zmocnila původní nechuť. Nebo teda chuť, ale na úplně jiné věci, než sezení v restauraci.

K dalším protestům jsem nedostala prostor - už otvíral dveře na mé straně a pomáhal mi ven. O půl vteřiny později jsem pochopila ten úsměv. Z restaurace právě vycházely Jessica s Angelou. Při pohledu na Edwardův dnešní ohoz jsem se dodatečně orosila. Jistě, takhle ho znaly. Jen je asi ani ve snu nenapadlo, že ho uvidí pouhých pár centimetrů ode mě. Byly neochvějně přesvědčené, že sdílíme společnou nevyléčitelnou alergii na tesil, vestičky se vzorkem, špičaté límečky u čehokoliv a kulaté špičky u polobotek.

Cítila jsem, že rudnu. A věděla jsem, že to určitě poznají, protože jsem kvůli bolestivým monoklům nepoužila makeup.

„Bello?“ Jessica vypadala jako inkvizitor. Porušila jsem jedno ze zásadních pravidel. Nikdy se neukazuj s nikým, kdo není ve tvé lize. V případě nouze bylo přípustné dovolit někomu takovému, aby pro nás vykonal drobnou službu. Ale to se týkalo jen těch, co byly mimo maximálně o jednu úroveň.

Edward nebyl mimo o jednu úroveň. Edward byl mimo naši galaxii.

Zdálo se, že není vhodná chvíle vysvětlovat jí, jak tenhle mimoň úžasně líbá. A že pod tou šílenou košilí schovává moc hezké a pevné tělo. A pod bundou, kterou stále drží přes ruku, zase… Ne, o tom, co skrývá pod bundou, jsem rozhodně nemohla mluvit.

Edward se pobaveně uchechtnul. Neklamný důkaz toho, že ví, na co myslím.

Angela škytla. Neklamný důkaz toho, že je v totálním stresu.

Jessica podupávala nohou v lakované lodičce. Neklamný důkaz toho, že za porušení pravidel zaplatím. Byla jsem na tahu.

„Šla jsem se projít?“ zkusila jsem to opatrně. Už v obchoďáku jim můj nápad připadal divný, teď se na tom nic nezměnilo.

„Trochu jsem se zamotala a vlezla jsem do divné čtvrti.“ Nechápavě zvedly obočí. Port Angeles bylo nejbezpečnější město ve státě Washington. Nebyly tu divné čtvrti.

„No a tam mě přepadl chlap a Edward jel kolem a zachránil mě,“ vychrlila jsem tak rychle, jak to jen šlo. Při slově „zachránil“ jsem Cullenovi nenápadně šlápla na nohu. Jeho nutkavou potřebu napomínat mě za drobné lži jsem teď nemohla potřebovat.

Zase se uchechtnul.

Angela škytla třikrát za sebou.

Jessica vypadala, že praskne.

„Jdeme!“ vyjekla, popadla Angelu za rukáv a vystřelily směrem k autu.

„A my taky,“ usmál se na mě spokojeně můj zachránce, znovu mě objal kolem pasu a postrčil mě ke dveřím restaurace.

Nemohla jsem si nevšimnout, že bundu pořád drží… tam.

Hned u vstupu se ukázalo, že jsme měli pravdu oba. Hosteska se tvářila, že nemá chuť pustit dovnitř ani jednoho z nás. Její oči těkaly mezi mými monokly a Edwardovým ohozem. Zdálo se mi, že obzvlášť tuhý límeček s bojovně vystrčenými špicemi ji fascinuje. No, každá jsme si na něm našla to své. Nakonec ale musela ustoupit. Její drobná postava nedokázala zastínit celý prostor restaurace, takže nám tu spoustu volných stolů nemohla zapřít. Ani jsme nemuseli žádat o místo stranou – rovnou nás dovedla do nejzastrčenějšího koutu.

Edward mi objednal colu, i když jsem tajně doufala, že by mi po té šílené jízdě mohl dopřát něco ostřejšího na vzpamatování se.

„Alkohol by nám určitě neprodali,“ utrousil jen tak mimochodem, když se servírka odporoučela. Zoufale jsem zaskučela.

„Tak už mi to, proboha živýho, vysvětli!“ vyjekla jsem a plácla dlaněmi do stolu. Edward se po jedné z nich natáhnul a jemně mě pohladil. Navzdory naštvanosti se mi v břiše zase zvedla mexická vlna.

„Jsi hrozně studená,“ zamumlal.

„Že bys mi půjčil bundu?“ ušklíbla jsem se. Měl ji složenou na klíně. Opatrně ji nadzdvihl, zkontroloval stav tesilek, a pak mi ji s vítězoslavným úsměvem podal přes stůl.

„Samozřejmě, rád.“

Vzala jsem si ji a přehodila přes ramena. Okamžitě mě obklopila ta jeho senzační vůně. Jo, ta za to všechno mohla. Tehdy na biologii. Měl páchnout naftalínem, ale to on ne! Vypadá jako klon vlastního praděda, ale vonět musí jako… jako…

„Bello!“ přerušil moje nadurděné myšlenky a znovu mě pohladil po ruce. Počkal, až se soustředím, a zadíval se mi do očí.

„Je to nějaká genetická porucha. Slyším, na co lidi myslí. Tedy – většina lidí,“ zamračil se.

„Se mnou máš problém, že jo,“ ujistila jsem se.

„Hm,“ kývnul. Něco mi na tom nesedělo.

„Dobře, ale vždycky, když mě slyšíš, vypadáš naštvaně. Nemělo by to být obráceně? Měl bys být vytočený, když je výpadek signálu, ne? Neříkej mi, že mám o tolik horší myšlenky, než většina těch otravů kolem,“ zamračila jsem se, když mě napadlo jediné možné vysvětlení.

Teď vypadal, že jsem ho opravdu zahnala do kouta. Prohrábl si vlasy a úspěšně tak zničil poslední zbytky pěšinky, kterou si vyrobil po našem ranním „rozhovoru“.

„Alice mi kdysi řekla, že moje… moje…“ Na chvíli zmlknul, pak se odhodlaně nadechl a vypálil to:

„Alice mi kdysi řekla, že až potkám tu pravou, neuslyším její myšlenky. Že ji podle toho poznám. Takže jsem z toho zmatený. Mělo to být jasné. Tohle je tak… frustrující!“ Stiskl rty a zatřásl hlavou. Pak pustil mou ruku a schoval obličej do spojených dlaní.

„Rozčiluje tě, že jsi mě nedostal na stříbrném tácku s růžovou stužkou a s nápisem Pro Edwarda?“ Třásla jsem se rostoucím vztekem a byl to ten stejný vztek, co mi dal sílu zvládnout dvoumetrového potížistu před advokátní kanceláří.

„To jako nemáš vlastní hlavu, abys poznal, jak na tom jsi?“ Chtěla jsem říct vlastní srdce, ale to jsem do toho ještě nechtěla motat.

„A jak vůbec Alice mohla něco takového vědět? Copak je nějaká jasnovidka, nebo co?“ Znovu jsem bouchla do stolu.

Tu poslední otázku jsem myslela jako řečnickou a ze školy jsem si pamatovala, že na tu se nečeká odpověď. Když ale Edward zvedl oči a podíval se na mě, věděla jsem, že mi odpovídá jen na tu poslední.

„Další genetická porucha?“ odfrkla jsem si. „Modlete se, aby se o vás nedozvěděla NASA.“ Jo a tohle, tohle byl pokus o vtip a na ten se taky nemusí odpovídat!

„O to je postaráno,“ pronesl poněkud ponuře. Pak se na mě zkoumavě zahleděl.

„No já to nevykecám, na mě nekoukej,“ vyjekla jsem. Ten pavoučí strach mi zase přeběhl po zádech. Celá ta tesilová show mi najednou připadala jako pořádně ujetý mimikry.

„Nemám hlad, jedu domů.“ Potřetí jsem plácla do stolu a chystala se rázně odstrčit židli. Tentokrát zachytil obě moje dlaně. Chtěla jsem ucuknout, ale nedovolil mi to. Pomalu je obrátil, sklonil se a políbil mě nejdřív do jedné a pak i do druhé.

„Objednáte si, nebo se najíte lásky?“ Ta protivná servírka byla zpět.

Edward jí odpovídal, ale nepřestal se mi při tom dívat do očí:

„Já volím za bé, ale tady u slečny raději nebudeme riskovat podvýživu.“

Zůstala jsem a najedla se. Poslechla jsem ho. A to bylo na celém tomhle divném dnu nakonec úplně nejdivnější.

Cítila jsem, že začínám být nějak mimo.

Graceland

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

1)  SarkaS (06.03.2012 13:31)

na to se nedá víc říct.

«   1 2 3