07.09.2010 [09:00], Nerissa, Povídky jednorázové, komentováno 10×, zobrazeno 3373×

„Slečno Esme, můžete odpovědět na moji otázku?!“ optal se mě profesor Cullen. Do háje, na co se to ptal? Koukla jsem směrem k Amy, ale ta jen pokrčila rameny. Sklopila jsem pohled.

„Propříště dávejte pozor, ano?“ napomenul mě a já se sesunula v lavici málem až na zem. Seděla jsem úplně vzadu, a měla tak dobrý výhled na toho boha přede mnou. Carlisle Cullen, synonymum pro boha, a když ne pro něj, tak pro poloboha. Krátké, světle blonďaté vlasy, volně rozčepýřené kolem hlavy. Vypracované tělo a svaly, které se mu rýsovaly i pod těmi svetry, co nosil. Bílá a hladká pokožka bez jediné chybičky. A ten obličej! Ach ty jeho oči jako roztavené zlato! Plná ústa, dokonale rovný nos…

Styděla jsem se za to, že si ho prohlížím jako zblázněná puberťačka a ne jako dvacetiletá dívka, co studuje medicínu. Ale nebyla jsem jediná. O tomhle učiteli snila snad každá dívka na téhle škole, a i proto měl vždy své přednášky plně obsazené.

„Nesni mi tady,“ řekla vesele Amy a strčila mě loktem tak, že jsem málem spadla do uličky. Příště sedí na kraji ona. Netoužím po tom, aby si mě lidé všímali. Chci si dál vést svůj život nenápadné dívky, která je zalezlá v knížkách, bláznivě zamilovaná do učitele a má jenom jednu kamarádku. Vysnila jsem si i jiný, dokonalý život, po boku toho muže za katedrou. Jenže sny se málokdy stávají skutečností. Přesto se ho nedokážu vzdát…

„Esme, hodina už skončila, tak si trošku pohni!“ drkla do mě znovu Amy. Ona si umí vybrat chvíli. Vždycky tu nejméně vhodnou!

„No jo, vždyť už jdu!“ zamumlala jsem a šla za ní. Právě vycházela ze dveří a já přidala do kroku, abych ji stihla. Jenže trocha mé nepozornosti a už jsem do někoho strčila. Knížky mi vylétly z ruky a s hlasitým žuchnutím přistály na zemi.

„No to je teda den,“ mumlala jsem si pro sebe a nad sebou uslyšela ten nejdokonalejší smích na světě. Pak jsem zahlédla bílé ruce, jak mi podávají sešit a ke všemu zrovna ten, kam jsem si psala všechny svoje zamilované myšlenky. O něm. Podával mi jej, aniž by ho otevřel, a já si dovolila vzhlédnout.
Dívala jsem se do jeho vlídného a lehce pobaveného obličeje.

„Já…já… omlouvám se,“ špitla jsem a očima jsem zaujatě pozorovala špičky svých bot, které mi najednou připadaly ohromně zajímavé.

„Nic se neděje. Jen byste si měla dávat větší pozor, slečno,“ řekl mile a odcházel. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala své myšlenky a upalovala za Amy na další přednášku. Vedla jí profesorka Barnesová a ta nesnesla pozdní příchody.

„Co jsi tam dělala tak dlouho?“ začala Amy okamžitě vyzvídat, jen co jsem si dosedla vedle ní. Zase vedle uličky, takže zase budu vidět.

„Omylem jsem nabourala do profesora Cullena, a ten mi pomáhal sbírat knížky,“ řekla jsem potichu a Amy se začaly zvedat koutky úst a já okamžitě zrudla. To mi tak scházelo. Teď si ze mě bude dělat legraci. Že já nedržela jazyk za zuby a na něco se nevymluvila. Teď už bylo pozdě.

Celou hodinu měla narážky a já jí začala mít plné zuby. Proč si, sakra, nemůže všímat svého života a mě nechat na pokoji? Naštěstí ji profesorka vyvolala a to ji trochu zchladilo.
Ano, moje zaujetí už hraničí s posedlostí a nechovám se tak, jak jsem se chovala před půl rokem. Přesně před půl rokem se přistěhoval profesor Cullen a jeho syn Edward. Oba až příliš dokonalí.

„Esme, dělej, než nám zaberou oblíbený stůl!“ strčila do mě Amy. Už zase jsem nad nimi a především nad ním přemýšlela celou hodinu. Jestli to takhle půjde dál, tak tu školu nedodělám…

Popadla jsem první věc z pultu, která mi padla pod ruku. Naštěstí to byla bageta. Vzala jsem ještě láhev s vodou a snažila se dohonit Amy, která mi mizela v davu, když mířila do zadní části jídelny. Cestou jsem minula stůl mých dřívějších kamarádek. Sklopila jsem hlavu a pokračovala v cestě. Netoužila jsem po pozornosti, takže jsem kolem nich jen rychle prošla a šla k Amy, která už seděla na plastové židličce a s vidličkou v puse si pročítala poznámky na další přednášku.

Posadila jsem se naproti ní a rozbalila bagetu. Neměla jsem zrovna náladu ani chuť něco jíst, ale můj žaludek byl opačného názoru.

„No tak! Přece na mě nejsi naštvaná,“ řekla Amy po pěti minutách ticha, aniž by zvedla oči od sešitu, který byl počmáraný všelijakými obrazci.

„Ne, vůbec,“ řekla jsem ironicky a dál se věnovala svému obědu. Ironie v mém hlase ji donutila odtrhnout oči od poznámek a věnovala mi trochu své pozornosti.

„Omlouvám se. Moje chování nebylo zrovna nejlepší, ale uznej, že ta tvoje láska“ – při tom slově naznačila prsty uvozovky - „hraničí s posedlostí! To není normální!“ No jasně! Co jsem od ní měla čekat? Že by mi dala nějakou přátelskou radu? Ne, ona okamžitě vybalí svou pravdu a na následky nemyslí. Právě proto jsem ji měla ráda, ale někdy mě ta její upřímnost štvala.

„Možná máš pravdu, ale…“ Už zase mi skočila do řeči.

„Žádný ale! Jsi horší než nějaká bláznivá fanynka filmové hvězdy! Za chvíli budeš sledovat každý jeho krok a prohledávat odpadky!“ rozohnila se a mávala mi před obličejem vidličkou.

„Proč bych mu, prosím tě, prohledávala odpadky?!“ podivila jsem se a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

„Já nevím! Třeba proto, abys zjistila jeho oblíbené jídlo nebo jakou používá kolínskou!“ Tak tohle už se nedalo vydržet. Vyprskla jsem smíchy a Amy mě začala propalovat ďábelským pohledem, který nevěstil nic dobrého.

„Takže ty se budeš smát? Jak myslíš!“ řekla a zvedla se ze židle. Věděla jsem, že tu uraženost jen hraje, a přesto jsem hned vyskočila, popadla její poznámky, která si tam nechala a utíkala za jejími zády, než mi zmizí v davu. Byla to její strategie. Věděla, že jsem citlivá a pro přátele nebo rodinu bych se rozkrájela, a tohle trucování byla hra na city. Obě jsme věděly, že to dlouho nevydržíme, než si zase padnem kolem krku. Dohnala jsem ji až na chodbě, napůl cesty do posluchárny. Ale ona mě ignorovala. Potvora!

„No dobře. V něčem máš pravdu!“ řekla jsem, když jsem dosedala na židli vedle ní. Ona se na mě otočila, naštvaně našpulila rty a pozvedla obočí.

„Jenom v něčem?“ ptala se ironicky. Takže zase čekala na to, až uznám její pravdu.

„Ach jo. Víš jak je nespravedlivý, že máš pokaždé ve všem pravdu?!“ vzdychla jsem a nahodila prosebný úsměv. Její maska podrážděnosti v tu ránu spadla a na tváři se jí objevil lišácký úsměv. Začaly jsme se obě smát a objaly se. Tak to dopadlo vždycky.

„Ale nemysli si, že vyhraješ pokaždé!“ řekla jsem s úsměvem a konečně se soustředila na přednášejícího. Ona se jen zašklebila a začala si něco čmárat do sešitu. Asi chaotické poznámky.

O tři hodiny později na pokoji…

„Ale musíš uznat, že je sexy!“ zaútočila jsem znovu a strčila si do pusy další kus masa z kuřecího salátu. Naše dámská jízda byla v plném proudu. V televizi běžela nějaká romantická komedie, na stole stál popcorn a cola. Aktuálně jsme ale dlabaly speciální salát, který se Amy naučila od své mamky. Fakt úžasný!

Opět zavedla řeč na moje chování v posledních měsících, kdy k nám na školu nastoupil profesor Cullen a jeho syn.

„Trošku starej, nezdá se ti?“ rýpla si a dál se věnovala nehtům na své ruce.

„Nebude mu víc než dvacet pět!“ Vzhlédla od rozpracovaného nehtu a zvedla obočí.

„To by ho asi nepřijali, nemyslíš?“ To je taky pravda. Ale co záleží na věku, když jsem se zamilovala do profesora? Do někoho, do koho nesmím? Do někoho, kdo mé city nikdy nebude opětovat, protože jsem jen jeho další poblázněná studentka, kterou omámila jeho krása.

Ale já nekoukala jenom na krásu! Sledovala jsem jeho pohyby, gesta, úsměvy, které rozdával na všechny strany, vnímala jeho melodický hlas. Jeho přednášky patřily k nejlepším na škole, protože vše dokázal dokonale vysvětlit, a velmi rychle také získal pověst za všech okolností spravedlivého učitele, který se nenechá ničím ovlivnit.

On byl prostě dokonalý a já jen nějaká studentka a další z davu jeho obdivovatelek… Svět je tak nespravedlivý! Celou dobu se mi láska vyhýbá, a když se konečně zamiluju, tak milovat nesmím!

„Esme!“ křikla na mě Amy a znovu mě probrala z mého snění a přemýšlení o nespravedlivém osudu, který si ze mě krutě vystřelil.

„Hm?“ Vyčítavě se na mě podívala. Asi něco říkala během doby, kdy jsem byla myšlenkami u něj… Jeho krásného hlasu, obličeje. Dokonalých rtů. Jak asi líbá? A dost! Je to přece můj profesor! Ale úžasný profesor, to se musí nechat.

„Esme! Ty mě vůbec neposloucháš!“ křikla na mě Amy vyčítavě a já jí začala věnovat pozornost, kterou si ale stále víc nárokoval on...

„Promiň, co jsi říkala?“ ptala jsem se jí prosebně a udělala psí oči. Ty vždycky zabíraly!

„Říkala jsem, ať si neděláš naději! I kdyby se do tebe zamiloval, nemůžete spolu být! Je to tvůj profesor!“ dodala smutně. Neodsuzovala mě za moji bláznivou lásku. Chovala se jako starší sestra. Poradí vám to nejlepší, ale vy máte ze zvyku chuť udělat natruc přesný opak.

„Já vím, ale nemůžu si pomoct! Pokaždé, když se zadívám do jeho očí, začnu se topit a moje srdce běží maraton. Každý úsměv, který pošle náhodou mým směrem, je pro mě jako dar z nebes. Jenže k čemu to je? On by mě nikdy nemiloval! Pokaždé, když ho vidím vedle nějaké ženy, chce se mi plakat,“ řekla jsem smutně. Aspoň ona mě musí pochopit. Tyhle city nejsou jen nějaké platonické zamilování! Tohle je skutečná láska, láska, na kterou nikdy nedokážu zapomenout!

„Vím, jak se cítíš a jak to myslíš. Sama zažívám něco podobného, jenže u mě to není tak složité jako u tebe. My bychom spolu mohli být, ale on ani neví, že existuji,“ povzdechla si a svůj pohled upřela na svoje nehty, které už měla nalakované na černo.

Vstala jsem a sedla jsem si vedle ní. Ona mi opřela hlavu o rameno a rozplakala se. Dala jsem jí ruku kolem ramen a snažila se ji utěšit. Opravdu jsme byly jako sestry.

O dva dny později, 10:25 posluchárna Carlislea Cullena.

„Doufám, že máte hotové ty projekty, které jsem zadal před měsícem.“ pronesl profesor Cullen a jeho melodický hlas se rozléhal tichou posluchárnou. Pevně jsem svírala sešit, ve kterém jsem měla vypracovaný projekt. Vybrala jsem si téma Lékařská pomoc v Africe. Jenom Amy věděla, že mám v sešitě vložený ještě papír s básničkou. Trošku trapné, ale posílat mu milostné dopisy se mi zdálo horší. Mám tam ten papír nechat nebo ho radši vyndat?

„Uklidni se! Jsem z tebe celá nervózní!“ sykla ke mně Amy. Jak se mám uklidnit, když v ruce svírám něco, co dokazuje moje city k němu a chystám se mu to dát?!

„Klid! Víš, kolik podobných věcí už musel dostat? Takže už to nebude ani tak trapný,“ řekla potichu a pokrčila rameny. Profesor Cullen se na nás vyčítavě podíval a já rychle sklopila pohled. Neměl rád, když někdo v jeho přednáškách vyrušoval.

Nikdy mě nenapadlo, kolik takových dopisů, vzkazů nebo zamilovaných básniček musel dostat. To mě zrovna dvakrát neuklidnilo. Vždycky se mi zdálo trapné, jak si spolužačky před každou hodinou popotahovaly trika dolů a rozepínaly knoflíčky, aby ukázaly co nejvíc z výstřihu. Ale ony ho chtěly jenom sbalit, já se do něj doopravdy zamilovala!

„Ne! Já mu to nemůžu dát! Jak asi potom budu vypadat?!“ pošeptala jsem Amy zoufale. Ta protočila oči a vytrhla jeden list papíru ze sešitu. Začala na něj něco v rychlosti psát. Potom mi papírek podala a já se snažila rozluštit těch pár naškrábaných řádků:

Čeho se bojíš? Maximálně si tě pozve do pracovny a bude po tobě chtít, aby se to neopakovalo!

Někdy jsem jí záviděla její odvahu a průbojnost. Neuměla jsem si představit, jak bych bez ní na škole přežila. Šedá myš, co si nechá všechno líbit. Znovu jsem si to přečetla a zamyslela se. Čeho se vlastně bojím? Ponížení? Ne, to bych ještě unesla. Tak čeho? Odmítnutí? Jo, to bude ono…

Vím, že jsi mi říkala, že si nemám dělat naděje, ale já se bojím, že mě odmítne! I když s tím počítám, přesto je mi z té představy na nic…

Podala jsem jí papírek zpátky. Při čtení  zvedla obočí a koutky se jí zkroutily do pobaveného úsměvu. Úžasný! Teď jí budu ještě pro smích!
Podívala se na mě, a když viděla, jak se tvářím, úsměv jí zamrznul na rtech. Popadla propisku a začala zase něco rychle čmárat. Tak to jsem zvědavá, co chytrýho z ní vypadne… Podala mi papírek a já znovu bojovala s jejím škrabopisem. Nikdy jsem neviděla nikoho tak hrozně psát.

No ale když mu to nedáš, tak se nedozvíš, jak by reagoval! Třeba máš nějakou šanci! =)

To je možná pravda. Jenže když mě odmítne, zbořím si definitivně své vzdušné zámky. Budu zničená, zklamaná, smutná a nešťastně zamilovaná. Takhle mám alespoň malou naději, že snad někdy něco… Ale když mu to nedám, nikdy se nedozvím, jestli ke mně třeba něco cítí, protože on první krok neudělá. Nemůže! Je to nezákonné. Vzala jsem propisku a napsala tu jednu, zoufalou větu.

Co mám dělat?!

Podala jsem papírek Amy a ta se potěšeně usmála. Milovala, když mohla někoho poučovat nebo někomu radit. Myslím, že z ní jednou bude výborná ředitelka nějaké obrovské nemocnice.
Chvilku cucala konec propisky a přemýšlela a nakonec se dala do psaní. Trvalo to docela dlouho. Takže na mě čeká poučná litanie, za kterou jí ještě nakonec poděkuju, protože bude mít pravdu jako vždycky. Přede mnou přistál papírek. Pohlédla jsem a zděsila se. Bylo to delší, než jsem čekala.
Zoufale jsem se podívala na Amy: „To mám číst? Děláš si srandu?!“ Jen se zakřenila a pokrčila rameny. Ona se nezmění!

Jé, ty chceš poradit. Takže… Jsem pro, abys mu to dala. Je to jen jedna malá nevinná básnička a co jsem slyšela, tak má ‚tvůj sexy‘ profesor velké pochopení pro holky, které jsou do něj poblázněné jako ty. Sorry, zapomněla jsem, že ty jseš vlastně zamilovaná! Promiň tu ironii, ale já si stále myslím, že je to jen poblouznění.

No - takže mu to dáš a počkáš si. Třeba tvoje city opětuje, ale tomu nevěřím. Pak spolu budete ten vztah tutlat a scházet se potají a on tě potom nahradí nějakou dospělou a zkušenější ženskou, kterou si potom vezme, a ty budeš odkopnutá milenka. Nebo tě neodkopne, počká si, až doděláš školu a pak spolu budete i na veřejnosti a nebudete to muset tutlat. Vezmete se a budete spolu mít kupu zlatookých dětí, Eda bude mít malé sourozence a budete šťastní, a ž do smrti! Ááách, doufám, že na tuhle slaďárnu nevěříš?!

No anebo to přejde mlčením a nic neudělá, nebo si tě pozve do pracovny, kde si to s tebou vyříká a ty se konečně přeneseš přes to, že je to chlap, který tvé city neopětuje. Najdeš si někoho jiného a s ním prožiješ krásný románek, nakonec ho odkopneš a bude z tebe úspěšná doktorka! Budeš mít dokonalou kariéru a na něj si ani nevzpomeneš.

A poslední možnost je ta, že mu tu básničku nedáš. Nikdy na něj nezapomeneš a budeš na něj pořád myslet. Najdeš si hodného muže, se kterým budete mít děti, které potom budou mít vnoučata. Ale ty si budeš pořád vyčítat, že jsi mu tenkrát ten papír nedala. Zestárneš a na starý kolena budeš vnoučatům vyprávět o svém životě. O tvé bláznivé lásce k profesorovi a hodné tetičce Amy. Vnoučata to budou brát jako hezkou pohádku na dobrou noc a ty si svoji lásku vezmeš do hrobu. Samozřejmě, tvůj manžel si bude myslet, že miluješ jeho!
Tak, která budoucnost se ti líbí víc?

Tak to byl teda vyčerpávající rozbor. Nastínila mi všechny varianty budoucnosti a taky to, jak velkou roli v ní může hrát moje dnešní rozhodnutí. Posoudila to objektivně a nehleděla v tu chvíli citové pouto mezi námi. Pouto přátelství.

Nejvíc se mi samozřejmě líbila ta budoucnost, kterou nazvala slaďárnou. Toužila jsem být s ním, ale kromě zásadní překážky – totiž té, že můj idol nevěděl o mé existenci – mě hned napadla další věc: Co by tomu řekl Edward? Jeho syn. Vždyť je stejně starý jako já… Určitě by to byla vtipná situace.
Představila jsem si, jak na Edwarda volám synu a málem jsem vyprskla smíchy. Znovu jsem si pročetla papír a chtěla odepsat, když vtom zazvonilo. Vzhlédla jsem a koukala na profesora Cullena, jak se dívá směrem ke mně a lehce mu cukají koutky.

„Tak, kolegové, odevzdejte mi, prosím, vaše projekty!“ zavelel a všichni se hrnuli k jeho stolu. Všechny dívky teď měly povytažené sukně směrem nahoru a předkláněly se tak, že jim prsa div nevypadávala z výstřihů. Měla jsem chuť zkusit to taky, ale moje trochu dětinská hrdost a lpění na pověsti vzorné studentky mi v tom zabránily.

„Tak co? Necháš ten papír v tom sešitě?“ Otočila jsem se na Amy a kývla. Potěšeně se usmála.

„To je moje holka! Jak říkám: Nevaž se, odvaž se!“ dodala se smíchem. Tu první větu říkala pokaždé, když jsem se dokopala k něčemu odvážnému, což u mě představovaly třeba boty na podpatku nebo trocha lesku na rtech. Nikdy jsem se moc nemalovala, ale s příchodem Amy do mého života jsem se to musela naučit. A heslo Nevaž se, odvaž se! měla napsáno na všem velkým písmem a opravdu se jím řídila. Prostě jsme dokazovaly známou pravdu o protikladech, co se přitahují.

Sklopila jsem hlavu a schovala obličej za clonou z vlasů. Dělala jsem to vždycky, když jsem se dostala do jeho blízkosti. Podala jsem mu sešit a on se mě lehce dotknul. Projelo mnou zvláštní mrazení. Lehce a nervózně se usmál a pak si přečetla nadpis projektu.

„Lékaři v Africe, to si rád přečtu. Doufám, že to bude stejně dobré, jako vaše předchozí práce, slečno Esme,“ řekl a usmál se. Zdálo se mi to nebo moje jméno vyslovil tak… něžně? Moje srdce začalo zběsile tlouct a do tváří se mi nahrnula krev. Zamumlala jsem „Nashledanou!“ a vypotácela se ze třídy. Na chodbě jsem se opřela o zeď, pomalu se svezla do dřepu a snažila se ten dotek a zvuk jeho hlasu při vyslovení mého jména rozdýchat.

„Není vám něco, slečno?“ Bože! Ať se mi to jenom zdá! Vzhlédla jsem a opět sklonila hlavu. Stál tam. Můj princ stál nade mnou a musel si o mně myslet, že jsem absolutní cvok!

„Jen se mi trošku zatočila hlava,“ řekla jsem potichu a upírala svůj pohled na špičky bot, abych se nezakoktala. Před obličejem se mi objevila bledá dlaň. Zvedla jsem zrak a zadívala jsem se do jeho očí. Topila jsem se v tekutém zlatě. Pak mi došlo, proč má nataženou tu ruku. Musela jsem mu připadat jako absolutní blázen.

Podala jsem mu ruku a on uchopil moji dlaň do té jeho. Měl ledovou, ale strašně jemnou a hladkou kůži. Vytáhl mě na nohy a já jsem proti němu stála čelem. Byl  hlavu vyšší a já toužila schoulit se mu do náruče a už ji nikdy neopustit. Znovu jsem mu pohlédla do očí a viděla tam podivnou směs pocitů. Bolest, nejistotu a… možná něco víc?

Lehce se ke mně sklonil. Nervózně jsem pohlédla na jeho ústa a zpátky do jeho očí. Naše rty od sebe byly už jenom kousek, když se za rohem ozval hlas Amy volající mé jméno.

Pustila jsem jeho ruku a odstoupila od něj. V jeho očích teď zůstala jen bolest. Smutně se na mě usmál. Sklopila jsem pohled a otočila se.

„Promiň,“ zašeptal, a když jsem se otočila zpět, viděla jsem už jenom jeho mizející záda. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rozběhla jsem se za hlasem Amy, který se přibližoval. Ještě jsem si v rychlosti utřela slzy. Nechtěla jsem, aby poznala, že mě něco trápí, protože ona by se potom trápila také. Když jsem ji zahlédla, zpomalila jsem do kroku.

„No kde jsi tak dlouho?!“ zeptala se mě podrážděně a sjela mě pohledem. Pak si všimla, jak se tvářím.

„Esme? Co se stalo? Je ti něco?“ Zavřela jsem oči, napočítala do deseti a pak jsem se na ní podívala. Měla ve tváři ustaraný výraz.

„Ne. Nic se nestalo a nic mi není,“ prohlásila jsem trochu rozechvěle a pokusila se o úsměv. Nevypadalo to, že by mi věřila, ale věděla, že když jednou něco řeknu, nemá cenu to rozpitvávat a řešit dál.

„Tak pojď, ať stihneme další přednášku. Přijít zase pozdě, tak už nás asi Barnesová zabije!“ řekla a zašklebila se. Tyhle hodiny jsme neměly v oblibě ani jedna.

„Myslíš, že ten tvůj vysněný princ a náš profesor v jednom najde tvůj vzkaz?“

„Nevím.“

Téhož dne, 22:00 dům na kraji lesa

Seděl jsem v křesle, oči zavřené, a vzpomínal jsem. Na dnešní odpoledne. Na to, jak jsem byl blízko. Jak málo stačilo a moje rty se konečně dotkly těch jejích. Jenže jsem netušil, jestli ona cítí to samé, co já. Hned, když jsem ji poprvé uviděl na mé přednášce, věděl jsem, že ona je ta pravá.

Její smaragdově zelené oči mě polapily a můj dech poprvé v životě zakolísal. Mohla za to její neobyčejná, zvláštní krása. Drobná štíhlá postava s ženskými tvary, vlasy barvy karamelu padající v jemných vlnách do půli zad. Nádherné oči orámované hustými řasami, malý pršák a plné rty, často zjemněné stydlivým úsměvem.

Byla dokonalá. Jako samotná Afrodita. Moje osobní bohyně lásky. Chtěl jsem se dotýkat jejího těla, líbat její rty a šeptat jí slova lásky. Vzbudila ve mně něco, co jsem za celých tři sta let nepocítil. Jenže jsme nemohli být spolu. Jsem její profesor a ona je moje studentka. Ta menší z překážek. Ale hlavně někdo tak krásný a jemný jako ona nemůže milovat někoho, jako jsem já. Nebezpečné monstrum.

Povzdechl jsem si a naposledy si vybavil její červenající se tvář, když jsem se jí dnes dotkl. Pak jsem otevřel oči a podíval se na sešity s projekty, které čekaly na moji opravu a ve většině případů i strohou zprávu o nutnosti přepracování či doplnění.

Začal jsem opravovat a ze sešitů dívek vyhazoval papírky s jejich číslem na mobil a různými hloupými vzkazy. Ty, které byly pro Edwarda, jsem dával na stranu. Ať si chlapeček taky něco užije! To má za ten poslední lov! Toho rysa mu neodpustím!

Otevřel jsem Esmein sešit a znova obdivoval její dokonalé písmo. Psala tak, jako by to nebyl jenom obyčejný projekt, ale příběh. Vždy měla výborné práce a zdaleka ne jen v mém předmětu. I od ostatních profesorů jsem o ní slýchal jen to nejlepší. Přesto se nedrala do popředí. Žádná průbojná lvice a i to jsem na ní miloval.

V poslední dvoustraně byl vložený ještě jeden papír. Napůl přeložená stránka nadepsaná jediným prostým slovem.  Žádné broučku, zlatíčko nebo miláčku, jenom moje jméno napsané bezpochyby její rukou. To dokonalé písmo bych poznal kdekoliv. Nedočkavě jsem papír rozevřel a začetl jsem do toho, co mi chtěla skrz dopis sdělit.

Čtu Romea a Julii a čtu ta krásná slova,
mě dojímá ta sudba jejich vždycky zas a znova,
a zpaměti už znám to celé, v srdci mém se schová
ten příběh lásky, Juliin žal, bolest Romeova.

Tak jako Julie tu doufám v lásku svoji,
ač jako obvykle se city vyznat bojím,
a nevím, zda mám ještě tajit dál,
kdo Romeem mým navěky se stal.

O kom už dlouho tajně tiše sním,
a že jsem bláhová, to velmi dobře vím,
teď sbírám odvahu, jak projevit svůj cit,
svou lásku jedinou bych měla oslovit.

Tak svěřím papíru, co chtěla bych říct slovy,
a papír ať to radši za mě poví,
ať prozradí můj dopis bláznivý,
teď přiznávám, mým Romeem jste Vy.

Že miluji Váš hlas i Vaše zlaté oči,
když promluvíte, hlava se mi točí,
ve Vaší náruči já bych se chtěla skrýt
a najít odvahu Vaše rty políbit.

Vím, že bych se měla asi tu teď stydět,
a možná nebudete chtít mě znovu vidět,
však doufám, že nesměle se mohu ptát,
zda byste mohl také Vy mě milovat?

Miluji Vás, Carlisle.
Navždy Vaše Esme.

Užasle jsem zíral na ta slova. Nemohl jsem to pochopit! Nemohl jsem tomu uvěřit! Z každého verše, z každého písmene se daly vyčíst její city. Ona, můj anděl, moje bohyně, o které jsem si mohl nechat jenom zdát, napsala ta dvě slůvka.

Napsala, že mě miluje.

Ale třeba je to jen hloupý žert. Hloupá sázka s kamarádkou. Jak si můžu být jistý, že ta slova na papíře nelžou? Dostal jsem už několik milostných dopisů, ale nikdy mi žádná z těch poblázněných studentek nenapsala verše. A tak krásně verše.

Jsem její Romeo a dává mi své srdce. Jestli dokázala něco takového vykouzlit jen jako žert, je dobrá herečka a výjimečná básnířka. Ale…

Její pohledy, váhavé úsměvy a začervenání se pokaždé, když jsem jí nablízku. Zrychlený tlukot srdce dnes na chodbě. A pak ty slzy, které jsem slyšel, když utíkala prázdnou chodbou za svou kamarádkou. Mohl bych mít až takové štěstí, že by se do mě zamilovala? Já ji miloval, byl jsem ochoten jí snést modré z nebe, ale ona? Zdálo se mi to nemožné.

Jsem její profesor, ona je moje studentka. I kdyby se nám podařilo náš vztah ututlat, tak na jak dlouho? A je tu další, mnohem větší, překážka. Já jsem upít a ona je člověk. Kdybychom se sblížili, jakou mám jistotu, že po odhalení mého tajemství neuteče s křikem?
Zoufale jsem si složil hlavu do dlaní a zaposlouchal se do melodie ze zdola. Krásná klavírní skladba, kterou hrál Edward, mi ji znovu připomněla. Mého anděla.

Snad… snad to nějak půjde… Pokud mě nebude chtít, jsem ochoten zmizet. Znovu se odstěhovat a začít zase někde jinde se vzpomínkami na její tvář, úsměv. Já nezapomenu, nikdy, ale ona ano.
„Neboj se toho. Podle jejích myšlenek je to, co je na tom papíře, pravda. Zamilovala se do tebe,“ řekl konejšivě Edward, který se znenadání objevil v mé pracovně. Usmál jsem se na něj a vzápětí mu podával vzkazy na růžových papírcích od jeho ctitelek. Zašklebil se na mě, a aniž by se na ně podíval, zmuchlal je a hodil do koše. Nezapomněl bouchnout dveřmi.

Usmál jsem jeho reakci a vrhnul se zpátky na pročítání projektů.

Téhož večera 22:30 pokoj dívek

„Co si myslíš, že udělá?“ zeptala jsem se nervózně Amy. Ležely jsme vedle sebe a koukaly do stropu. Jen tak jsme si povídaly. Amy se snažila držet řeč dál od Carlislea, ale já už to nevydržela. Ozval se otrávený povzdech.

„Z čeho jsi tak nervózní? Prostě si to přečte a uvidíš zejtra!“ zívla a lehce pokrčila rameny. Jí se to řekne! Ona se trápila jenom svojí pubertální zamilovaností, ale já měla pocit, že kdyby mě odmítl, tak mě rovnou zabije. Neunesla bych to…

„V klidu, prcku! A nevrť se nebo se nevyspím!“ Co? Ona si ze mě bude dělat srandu?!

„Jakej prcek, vychrtlino?!“ křikla jsem a hodila po ní polštář. Ona to nečekala a slítla z postele na zem. Začala jsem se smát, ale smích mě přešel v okamžiku, kdy mi přistál polštář na hlavě.

„Počkej! Ááááá!“ S bojovým pokřikem jsme se pustily do polštářové bitky. Skončily jsme v okamžiku, kdy se jeden polštář roztrhl a peří lítalo všude kolem nás.

Chvíli jsme vykuleně koukaly na poletující záplavu. Když jsem zahlédla Amyin výraz, vyprskla jsem smíchy a ona následovala mého příkladu. Smály jsme se jako pominuté a spadly na postel. Bohužel nám až později došlo, že to peří se zamotá do vlasů a zbavit se ho nebude právě jednoduché.
Zhluboka jsme se vydýchávaly a nakonec usnuly vyčerpáním.

Ráno, 6:15 pokoj dívek

„Do háje! Grr!“ zařvala odněkud Amy a já se s trhnutím probudila. Chvíli jsem se rozhlížela po bojišti a hledala nějaká výrazné škody. Až na ten polštář nic závažného. Tak proč řve?

„Co se děje?“ Zvedla jsem se z postele a šla do kuchyňky ukuchtit si něco menšího k snídani. Jí samozřejmě taky. To by mi neodpustila!

„Viděla ses už v zrcadle?!“ křikla z koupelny. Zajímavá otázka…

„Ne, proč?“ ptala jsem se zvědavě a mířila i s rohlíkem za ní. Otevřela jsem dveře a uviděla Amy, jak si tahá peří z vlasů. Teda, ona je spíš z těch vlasů rvala. Ten pohled byl k nezaplacení! Začaly mi cukat koutky a ona se na mě vyčítavě podívala.

„No moc se nesměj. Dneska máš ten velkej den a koukni se, jak vypadáš!“ zavrčela podrážděně a já se podívala do zrcadla. Vykulila jsem oči a nemohla uvěřit tomu, že ten odraz v zrcadle jsem já. Zacuchané vlasy mi na hlavě tvořily jakýsi zajímavý útvar ozdobený neskutečným množstvím jemných pírek.

„Do háje! Co budeme dělat?!“ vykvikla jsem zděšeně. Amy pokrčila rameny a pokračovala v brutálním útoku na své vlasy. Následovala jsem jejího příkladu a pustila se do práce. Rohlík byl zapomenut a někam spadl.

O hodinu později

„Myslíš, že už je to v pohodě?“ zeptala jsem se snad po desáté. Amy mě znovu sjela pohledem a přikývla. Peří jsme z našich vlasů úspěšně vymotaly, ale kdo tu katastrofu kolem uklidí, to opravdu netuším. A já to tentokrát nebudu!

„Tak hoď sebou!“ křikla jsem na ni směrem do kuchyňky, kde do sebe ládovala už asi třetí rohlík. Divím se, že ještě nepraskla!

„No jo, porád! Tady se člověk nemůže ani v klidu najíst,“ zamumlala si pod imaginární fousy. Ale zabralo to a ona už se zvedala ze židle, že se konečně půjde obout.

„Kam tak chvátáš?“ To se musí ještě tak hloupě ptát? Zvedla jsem jedno obočí a ona se plácla, jakože pochopila!

„A jo! Já zapomněla! Reakce profesora na tvůj milostný dopis! Tak na tu jsem opravdu zvědavá! Třeba tě popadne do náruče a vášnivě tě políbí před celou třídou! Jak romantické!“ zavzdychala afektovaně a zamrkala. Ale výraz zamilovaná blondýna jí vydržel sotva pár vteřin, a pak opět nahodila svůj ironický úsměv.

„No, to není špatná představa!“ škádlila jsem ji.

„Nech toho! Teď jsem se najedla!“ křikla na mě znechuceně.

„Co se ti na té představě nelíbí?“ zeptala jsem se jí a tím udělala největší chybu dnešního dne. Celou cestu na přednášku vyjmenovávala různé důvody a argumenty, na které jsem neměla odpověď. Ale kupodivu si dneska na rozhovor vystačila sama. Máchala kolem sebe rukama tak zaujatě, že jsem schytala pár ran. Doufám, že ji to do večera přejde, jinak spí na chodbě!

„Amy! Zklidni hormony!“ křikla jsem na ni trochu nervózně, když už mlela bez přestání patnáct minut.

„Ale já ještě neskončila!“ oznámila mi důležitě. Jenže měla smůlu.

„No, ty jsi neskončila, ale přednáška začala,“ ušklíbla jsem se a doufala, že není slyšet ta úleva v mém hlase.

„Tak já ti to dořeknu potom,“ ujistila mě a obrátila svoji pozornost konečně tím správným směrem. No, tak to bude naprosto dokonalý den. V tu chvíli se za katedrou objevil profesor Cullen a zahájil přednášku.

Stačilo, abych se na něj podívala a srdce mi okamžitě tlouklo jako zběsilé. Střídavě jsem rudla a bledla. Ve zpocené dlani jsem drtila tužku a snažila se předstírat, že si dělám jako vždy poznámky. Zatím nedal nijak najevo, že by včera četl něco neobvyklého. Jen se mi občas zdálo, že se na mě tak zvláštně podíval, jako by studoval mou tvář. Hrůza z toho, co jsem to vlastně provedla, na mě dolehla s novou silou.

Přednáška pomalu končila a stále se nic nedělo. Udržoval si svůj klidný, tématem naprosto zaujatý výraz, a rozhodně mi nevěnoval zvláštní pozornost. Nedalo se ale ani říct, že by mě naopak nějak nepřirozeně ignoroval. S otázkami se na mě obracel stejně často, jako na ostatní studenty.

Pak ukončil přednášku, jako obvykle poděkoval za pozornost a já si málem vydechla úlevou.

„Slečno Esme, stavila byste se za mnou po přednášce do pracovny? Potřebuji s vámi mluvit,“ omráčil mě najednou jeho vážný hlas a mě znovu polilo horko. Takže to četl a teď mi chce vynadat!
Přikývla jsem a posbírala si své věci. Amy se na mě povzbudivě usmála a zvedla palce nahoru, což asi mělo znamenat, že mi fandí. V tu chvíli jsem se dokázala soustředit jen na jedno - odmítne mě… Seřve mě za to, že ho obtěžuju jako nějaká potrhlá puberťačka! Šli jsme mlčky dlouhou chodbou a studenti se za námi otáčeli. Esme Evansonová má průšvih a ke všemu u Cullena! To se jen tak nevidí!

Otevřel mi dveře své pracovny, počkal, až vejdu a zavřel za mnou. Zůstala jsem stát hned na prahu. Třásla jsem se tak, že to muselo jít vidět. Těkala jsem pohledem mezi ním a špičkami svých bot. Už zase. Mlčel, a tak jsem začala první.

„Já… já… omlou…“ nedořekla jsem, protože se na moje rty přitiskly ty jeho.

Ztuhla jsem šokem, ale po chvilce jsem mu začala polibky oplácet. Jeho ledové rty, tvrdé jako kámen, se lehce otíraly o ty mé. Ale byl moc daleko! Potřebovala jsem cítit jeho blízkost.

Zapletla jsem mu ruce do vlasů a přitáhla si ho blíž. Ucítila jsem jeho ruce, jak stále pevněji objímají můj pas, a pak si mě konečně přitáhl do náruče. Bylo to nádherné, ale musela jsem se odtrhnout.

Potřebovala jsem kyslík.

Na chvíli jsem přerušila to sladké spojení našich rtů. Došlo mi, jak moc jsem po tom celou dobu toužila. Cítila jsem se… jako bych konečně byla úplná. On byl to, co mi celou dobu scházelo.

Opřel si čelo o mé a koukal se mi do očí. Já se opět začala topit v tom tekutém zlatu, které jako by najednou ztmavlo. Lapala jsem po dechu a moje srdce sprintovalo v hrudi tak divoce, až jsem se bála, že protrhne kůži a vyskočí ven. Oddychoval lehce pootevřenými ústy – zdálo se, že na tom není o moc lépe než já.

„Ty verše?“ zeptal se tiše. Opravdu pochybuje o jejich pravdivosti? I v téhle chvíli?

„Jsou pravdivé! Každé písmenko, slovíčko. Každá věta, verš.“ zašeptala jsem a jemně ho políbila na rty. Znovu jsem se odtáhla. Stále jsem si nebyla jistá jeho city.

„Jak?“ vydechl. Jeho otázku jsem nechápala.

„Co, jak?“

„Jak se anděl jako ty může zamilovat do někoho, jako jsem já?“ zeptal se a políbil mě na čelo. Anděl? Vážně mu připadám jako anděl? Já jemu?

„To měla být moje otázka… pokud… pokud jsou mé city opětovány?“ dokázala jsem ze sebe trhaně dostat.

„Celým srdcem, miláčku, celým svým srdcem tě miluji,“ zašeptal a znovu mě políbil. Byl to stejně krásný polibek, jako ten první. Něžně se otíral o mé rty a já si to užívala plnými doušky. Řekl, že mě miluje - co víc si můžu přát? Mám svého prince, svého Romea.

A realita byla zpátky. Stejně jako Romeo a Julie, ani my dva spolu nemůžeme být. Znovu jsem se odtrhla jako první. Na jazyku mě pálila důležitá otázka ohledně naší budoucnosti

„Jak to s námi bude dál?“ zeptala jsem se ho zoufale. Oba jsme věděli, že jsme před chvílí porušili pravidla. Přísahala bych, že toho nelituje. Na chvíli mě zaplavila naděje, že i když spolu nemůžeme být teď, počká na mě. Počká, až dodělám školu, a pak budeme spolu. Naději okamžitě vystřídaly pochyby. On si najde někoho jiného… A já bych mu to nemohla vyčítat…

„Nevím. Nejsem pro tebe dost dobrý,“ řekl potichu a já zalapala po dechu. On, můj anděl, si myslí, že pro mě není dost dobrý? 

„Co to říkáš?“ zeptala jsem se zmateně. Sundal ruce z mého pasu a šel si sednout do křesla za stolem. Sklesle schoval obličej do dlaní.  Nechápavě jsem na něj zírala. Nechal mě stát uprostřed místnosti a já marně vstřebávala jeho slova.

„Promiň, prosím, sedni si,“ zvedl po chvíli hlavu a ukázal na volnou židli naproti němu. Ale já se nehodlala tak rychle vzdát jeho blízkosti. Přešla jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi a posadila se mu na klín.

Nevzdám se ho tak lehce, ne potom, co jsem od něj slyšela a co jsem cítila při tom polibku.
Chvíli seděl ztuhle, bez pohybu, ale nakonec mě znovu objal a přivinul si mě na hruď. Cítila jsem se v bezpečí.

„Proč jsi to říkal?“ ptala jsem se ho znovu, zoufale, a svou tvář jsem zabořila do jeho hrudi. Chtěla jsem si užívat tu blízkost, o které jsem vždy pouze snila.

„Protože je to pravda,“ povzdechl si.

„Ne není!“ zašeptala jsem a jedna neposlušná slza mi vyklouzla a vpila se mu do košile. Proč pláču, když bych měla být šťastná a užívat si jeho blízkosti?

„Esme, já… Nejsem to, co si myslíš. Můj život je opředen pavučinou lží. Jsem špatný. Jsem netvor, který není hoden tvé lásky, tvých doteků a polibků, tvé přítomnosti a těch dvou slov, která jsi už jednou vyslovila. Miluji tě víc než svůj vlastní život, ale pouze milovat nestačí…“ řekl potichu. Jeho melodický sametový hlas naplnil potemnělou pracovnu. Ten hlas jsem vnímala, ale význam jeho slov jsem nechápala. Jako by mě varoval a nepřímo říkal: Uteč a nevracej se! Ale já mu patřila, celá, nic mě od něj nemohlo odehnat.

„Co to říkáš? Ty nejsi špatný, nejsi netvor!“ zašeptala jsem mu do hrudi.

„Copak sis nevšimla těch rozdílů? Toho, čím se lišíme s Edwardem od ostatních?“ Ano, měl pravdu. Ty rozdíly tu byly. Neuvěřitelná krása, oba jsou až příliš bledí, ta podivná barva očí…

„Nechci, aby ses mě bála, ale asi budeš,“ povzdechl si a sundal mě ze svého klína. Posadil mě na židli vedle. Nechtěla jsem od něj být tak daleko, ale výraz v jeho očích mi nedovolil se pohnout.

„Je tu snad důvod se bát?“ zeptala jsem se a uvědomila si, že se chvěju stejně jako před pár minutami.

„Esme, jsou věci, které nepochopíš a já ti je ani nemohu říct. Můžeš jen hádat, ale mám malou nápovědu. Bledá kůže, neskutečná krása, nejím a nepiju,“ vypočítával sevřeným hlasem a mně po zádech přeběhl mráz.

„Chceš snad říct, že nejsi…“ nedořekla jsem, protože jsem toho nebyla schopna. Pocit strachu a šoku mě ochromil. On není… není člověk.

„Člověk? Ne nejsem. Prosím, neboj se mě. Nikdy bych ti nebyl schopen ublížit,“ zašeptal s lítostí a chtěl mě vzít znovu za ruku. Ucukla jsem. Byl to pud, doteď schovaný kdesi hluboko v mém láskou zaslepeném, nitru.

Srdce mi hlasitě tlouklo. Vnímala jsem, že mám vytřeštěné oči, ale nedokázala jsem se tvářit normálně. Byl to instinkt, který mi velel, abych se sebrala, zvedla se z té židle a utekla pryč. A pak srdce, které říkalo, že s nikým jiným nebudu šťastná. Poslechla jsem instinkt, šlo tu o přežití.

Zvedla jsem se prudce ze židle, která to neustála a s hlasitým buch se převrátila. Zůstala jsem stát a upřeně sledovala Carlislea. Svého prince. Vysněného prince. Neměla jsem šanci.

Moje ruka se začala samovolně zvedat a chtěla ho pohladit po smutné tváři. Jenže jsem se zarazila uprostřed pohybu a zírala do těch temných očí, které byly plné smutku a bolesti. Dech se mi zrychlil a můj mozek začal pracovat. V hlavě mi blikal velký neonový nápis: NEBEZPEČÍ!

Otočila jsem se k němu zády a rozeběhla se ke dveřím. Nebránil mi a já se tak dostala na prázdnou chodbu. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno a stihla zahlédnout, jak se za mnou bezmocně dívá očima plnýma lásky, pochopení, bolesti a trpkého zklamání.
Odvrátila jsem se a bez cíle běžela pryč.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!