28.11.2012 [17:30], Sundance, ze série Místo pěstounů teta? To bude ráj! A nebo ne?, komentováno 4×, zobrazeno 2143×

Alex konečně někdo řekne, co si o ní myslí. Jak to vezme? Bude o tom vůbec přemýšlet? Sundance

„Děkuju,“ šeptla jsem směrem k Embrymu a pomalu se doplazila k posteli. Byla to moje chyba, že jsem z ní vstala a tudíž i já jsem mohla za to, že jsem ze sebe vytrhala všechny jehly a hadičky. Bolelo mě celé tělo, když jsem si lehala, ale když jsem se uvolnila a zavřela oči, cítila jsem se tak moc unavená, jako ještě nikdy.

Díval se na mě tak starostlivým pohledem, až jsem musela tím svým uhnout. „Jsi v pořádku?“

Jsem? Fyzicky jsem se necítila moc dobře, ale po psychické stránce jsem byla na dně. Všechno, co se za poslední týden stalo, byla jen má chyba a já už ji nemohla napravit. Moji rodiče jsou upíři, kteří přišli o svoji lidskost stejně jako Volturiovi. Už vůbec neví, že jsme kdysi byli rodina. Oni vlastně už vůbec nevědí, co to slovo znamená.

A kromě mých rodičů tu je i pár dalších problémů, které ještě nejsou úplně vyřešené. Třeba Jared. Vůbec nevím, co s ním je, kde je a ostatní potřebné údaje. Od té doby, kdy každého z nás odvezli na operační sál, jsme se už neviděli. Ani mi neřekli, jak dopadla jeho operace.

A co ostatní, kteří bojovali v bitvě nebo si protrpěli její následky? Emily, Sam, kluci, jejich rodiče… prostě všichni, kteří s námi v tu dobu spolupracovali. I oni po tomto souboji utrpěli rány, které se jen tak ze dne na den nezacelí.

„Já… Bolí mě celé tělo a v hlavě mám takový zmatek, že kdybych teď usnula nebo si jen dovolila o tom popřemýšlet, mohla bych se zbláznit. Vždyť všechno, co Volturiovi řekli, je pravda. To já můžu za to, že Jared je teď v nemocnici a ani nevím, co s ním je. Byl jsi u něj?“ zeptala jsem se ho naléhavě a podívala se na něj stejným pohledem, jako on před chvílí na mě. Potřebovala jsem vědět, že i když jsem zavinila jeho pobytí tady, tak bude v pořádku.

Vyvalil na mě modré oči a přiskočil k posteli. „Ano, byl jsem u něj a operace se povedla. Měl by vidět a jeho ruka by také měla být v pořádku. Ale ty si to nesmíš dávat za vinu! Šli jsme tam s tebou dobrovolně, tak jak si tohle můžeš myslet?“ ptal se mě a posadil se na kraj matrace. Jednou rukou mě pohladil po tváři a tvou druhou chytil tu mou.

„Já nevím! Prostě mi připadá, jako když jsem tu navíc a všechno, co se za poslední dobu stalo je moje chyba, protože sem nepatřím. Vy všichni jste se tu narodili a žijete tu od narození, ale já jsem tu jako parazit, který se náhodou oddělil od skupiny, která mířily úplně někam jinak,“ vysvětlila jsem mu zoufale a peřinu si přetáhla přes hlavu. Nechtěla jsem ho vidět proto, že si teď určitě myslí, že jsem jenom naivní a bláznivá puberťačka s nízkým sebevědomím.

„Doopravdy si tohle myslíš? Že jsi jen páté kolo u vozu? To sis nevšimla, že kolem tebe každý skáče, jak ty pískáš? My všichni tady jsme pohostinní, proto to všechno děláme. Ale nemusíme. Víš, doopravdy by sis měla promyslet, kam chceš patřit. Někdy nám vyčteš, že se o tebe nestaráme a jindy zase že se o tebe staráme moc. Ne všichni ti to budou pořád dokola promíjet,“ dodal a zvedl se z postele. „Máš čas do svatby, potom už bude pozdě a ty se budeš muset smířit s realitou.“ Po tomhle proslovu odešel. Ani se neohlédl, prostě šel – stejně jako moji rodiče. Tak moc jsem za ním chtěla zavolat a omluvit se, ale uvědomila jsem si, že ve všem, co řekl, měl pravdu. Musím se rozhodnout.

Buď budu pořád všem vyčítat něco, za co vůbec nemůžou, nebo se vzchopím a ukážu jim, jak moc mi je to líto. Doopravdy jsem se snažila zapadnout a být na všechny milá, ale nešlo to a já všechny své chyby sváděla na to, že jsem vyrůstala bez rodičů, ale to byla dost chabá omluva. Kdybych se i za deset let vymlouvala na ně, žila bych jenom s pocitem, že už se nemůžu pohnout dál, protože jsem bez nich. Tak doopravdy zestárnout nechci. Tedy pokud si dovolím zestárnout.

To je další bod, který bych měla promyslet. Buď se přestanu přeměňovat a budu moct zestárnout, ale nikdy neporodím dítě, nebo se dál budu měnit. Je pravda, že být vlkem je pro mě opravdu lepší pocit. Ta volnost a rychlost mi dávají takovou radost a pocit štěstí, že nic jiného se tomu nedokáže vyrovnat. Mám své lidské já ráda, ale někdy si usilovně přeju, abych se jednou mohla přeměnit, utéct někam hodně daleko a už nikdy se nevrátit do původní podoby. Proč bych to měla dělat? Ano, ti, co mě mají rádi, by mě určitě hledali a možná i prosili, abych se vrátila, ale kvůli komu bych to měla dělat? No, určitě bych to udělala kvůli klukům a Emily se Samem, ale… Ne, tentokrát žádné ale není.

„Sakra, sakra! Sakra!“ řvala jsem do polštáře, aby alespoň něco utlumilo můj křik a já neprobudila celou nemocnici. Byla jsem naštvaná, protože se pořád točím v tom samém kruhu. Buď udělám to, nebo tohle, ale když udělám tohle, skončím zase na začátku. Nikdy nedojdu ke konečnému řešení. Věděla jsem o jediné osobě, která by mi teď dokázala poradit.

„Babi, prosím, pomoz mi,“ šeptla jsem jen tak do vzduchu a ani nečekala nějakou odezvu, jelikož jsem věděla, že nic takového se prostě nemůže splnit. Na zázraky už delší dobu nevěřím, i když si někdy přeju nemožné věci. Dítěte v sobě se zbavujete jen těžko. Je pravda, že zázraků se kolem mě v poslední době děje nespočet, ale něco takového jako je vstávání z mrtvých mi na mysl fakt ještě nepřišlo.

Zavřít jsem oči a už chtěla spát, ale cítila jsem takové divné zamrazení v břiše. Jakoby mi tam někdo položil studenou ruku a pak ji zase odtáhl, ale jen o nepatrný kousíček, takže jsem ten chlad pořád cítila.

Oči jsem rychlostí blesku otevřela a rozhlédla se po místnosti. Udělala jsem to úplně zbytečně, protože nikde nebylo nic neobvyklého. Všechen nábytek a ostatní věci stáli na svém místě jako ve chvíli, kdy jsem oči zavřela. Myslela jsem si, že cítím nějaké znamení, kterým by mi babička dala vědět, že je tu se mnou a chce mi pomoc, ale mýlila jsem se. Zase.

Poslední dobou se mi omyly stávají běžnou součástí života. A to se mi nelíbí. Co když někdy zmýlím důležité rozhodnutí a budu toho do konce života litovat? Stejné rozhodnutí, jaké udělali mí rodiče. Také se rozhodli tak, jak by to od nich nikdo nečekal, ale jestli dobře nebo zle, to už si každý myslí své.

„Dítě, nikdo ti nemůže poroučet. Máš svobodnou vůli,“ ozvalo se mi v hlavě a já ztuhla. Jen tak tam ta slova proplula jako vánek a najednou po nich nebylo ani vidu ani slechu. Byla jsem tak zkamenělá, že jsem se ze začátku nemohla ani hnout, ale později se mi to rozleželo v hlavě a já se rychle posadila.

„Babi?“ špitla jsem a již po druhé se rozhlédla. Nikde nic – stejně jako předtím. Jsi naivní, Alex, pomyslela jsem si a kysele se zašklebila. Jak by mi babička mohla dát znamení, když už není mezi námi?

Opět jsem si lehla, zachumlala se do deky a zakoukala se jen tak do prostoru. Nevím, co mě to napadlo, ale chtěla jsem věřit, že by mi doopravdy mohla dát znamení, tak jsem ho nechtěla prošvihnout. Co já vím, jak mě může kontaktovat. Třeba se objeví nad mou postelí nebo prostě přijde hlavními dveřmi.

Zasmála jsem se sama sobě, protože jsem si byla jistá, že takové myšlenky by musely pobavit každého, když rozesmály i mě. Později mi došlo, že to zas tak zábavné nebylo a můj smích mě měl jenom uklidnit, že jsem ještě pořád vzhůru a nezdá se mi tak pitomý sen.

Otočila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Většinou mám větší výdrž, když o něco usiluju, ale teď jsem chtěla nechat babičku, aby mohla učinit to, co chce ona a ne se objevit jen proto, že já na ni čekám.

***

Probudila jsem se brzy ráno a ani jsem nevěděla, kdy jsem usnula. Otevřela jsem oči a málem vyjekla. Chtěla jsem křičet na celou nemocnici, že u mě někdo je, ale poznala jsem, že je to Emily. Seděla na křesle kousek od mé postele a hlavu měla složenou na matraci. Nejspíš tu byla celkem dlouho, jelikož spala hodně tvrdě. I když jsem se zapřela rukama, abych se mohla vytáhnout do sedu, tak se nevzbudila. Ona vždycky vystřelila z postele hned, co někdo došlápl na holou zem, ale teď nic. Byl to zázrak.

„Potřebovala se pořádně prospat,“ špitl někdo kousek ode mě. Tentokrát jsem vykřikla nahlas, protože mě nikdo neinformoval, že u okna stojí Sam se založenýma rukama na prsou.

Teta byla ihned vzhůru a v pozoru. „Co se děje? Co se stalo?“ ptala se a rozhlížela na všechny strany. Musela být hodně zmatená.

„To nic, teto, jen jsem se lekla Sama. Netušila jsem, že tu je taky. Omlouvám se, nechtěla jsem tě vzbudit,“ zasypala jsem ji omluvami a i takovým pohledem.

„To nic, holčičko,“ usmála se na mě a rukou si prohrábla vlasy. Měla je černé jako uhel, ale jí moc slušely.

„A co tady vlastně děláte, vždyť je…“ rychle jsem se podívala na hodinky, „šest hodin ráno. Nemáte být v práci nebo někde?“

„Vždyť nám volali z nemocnice, že máš hodně špatné sny a oni tě nemůžou vzbudit. Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se mě Emily a sedla si zpět do křesla. Já jsem měla špatné sny? A kdy? Vždyť jsem spala celou noc jako zabitá.

„Cože? Ne, nepamatuju. Já jsem se ani jednou nevzbudila, to bych přeci věděla,“ vrtěla jsem hlavou. Snad ještě nejsem tak blbá, abych nevěděla, jestli jsem byla vzhůru nebo snila.

„No, sestra nám zavolala, že sebou házíš ze strany na stranu a pořád opakuješ čtyři slova. Rodiče, svoboda, rozhodnutí, problémy. Prý si je pořád dokola opakovala a oni tě nemohli vzbudit. Mysleli si, že to jenom hraješ, ale když zavolali doktora, potvrdil jim, že spíš. Museli jsme přijet, a když jsme se tu objevili, najednou jsi ztichla. Slyšeli jsme tě přes dveře, ale když jsme vešli, přestala jsi. Všichni byli tak zmatený. Doopravdy si to nepamatuješ?“ ujistila se. Co jsem to celou noc vyváděla?

Zavrtěla jsem hlavou. „Já ale spala. Nic jsem nedělala a nic se mi nezdálo.“ Nebo ano?

Nebudu vás nudit svými předlouhými řečmi. ;)

Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Bella131Black (30.11.2012 21:26)

Krásná kapitola. Těším se na další.

1)  THe (28.11.2012 17:45)

No páni. Jsem trochu překvapená, co Embry řekl Alex. Co se Alex zdálo? Já to chci vědět!

1