28.07.2011 [19:00], ambra, ze série Miř přesně, lásko, komentováno 29×, zobrazeno 6011×

Jsme tak nastavení. I ve chvíli, kdy získáme něco cenného, třeseme se, čím za to zaplatíme. A můžeme úplně přehlédnout, že občas si kus štěstí prostě zasloužíme.

Jen do toho, moje drahá blondýno!

 

Zřejmě vám neuniklo, že jsem se trošku flákala, ale teď už to zase pofrčí. Díky, dívky moje! ♥

Seděli na terase s obličeji otočenými k zapadajícímu slunci. První klidná chvíle po týdnech předsvatebního shonu.

Zbytek rodiny odjel na poslední zkoušku oblečení. Emmett se někde v lese učil svatební slib.

Rosaliin pohled se na Edwardově tváři zdržel o vteřinu déle, než bylo vhodné. Vypadal tak nádherně, až ji píchlo u srdce. Poslední sluneční paprsky změnily ostrou linii jeho čelisti na malé zářící souhvězdí. Cítila se zaskočená – znali se tolik let a teď ji poprvé napadlo, že nejkrásnější diamant může za správných okolností vypadat ještě dokonaleji.

Pousmál se a lehce zdvihl levé obočí. Měla chuť na něj vypláznout jazyk. Místo toho si jen povzdechla a znovu se otočila k temně zeleným lesům na obzoru. V tom okamžiku definitivně pohřbívaly zbytek dne.

Seděli v moderních ratanových křeslech vystlaných polštáři ze smetanově bílého hedvábí a ona celou dobu vnímala, že těch několik decimetrů, které je dělí, už mezi nimi navždy zůstane jako nutná minimální vzdálenost. Možná ji objeme, až jí bude po obřadu gratulovat. Nebo při oslavě narozenin. Další možnosti ji nenapadly. Nepochybovala o své lásce k Emmettovi, ale poslední dny se děsila toho, že definitivně ztratí Edwarda.

Utvrzovala ji v tom i skutečnost, že na její vyděšené myšlenky na tohle téma nijak nereagoval. Teď, když byli po takové době sami, se jim chtěla vyhnout, ale nakonec si našly cestu z jejího podvědomí a na chvíli ji úplně ochromily.

Mlčky natáhl ruku do mezery mezi křesly. Podívala se nejdřív na tu vstřícnou dlaň, potom znovu vzhlédla k jeho tváři. Usmíval se.

„No tak… Vždycky tu pro tebe budu. A obejmu tě, kdykoliv to bude potřeba. A klidně i jen tak, bezdůvodně,“ ujistil ji stále s úsměvem, i když jeho oči byly teď vážné, jako by skládal přísahu.

Konečně se uvolnila a pevně stiskla jeho prsty. „Hrozně se bojím. Myslela jsem, že budu mít víc času, jenže Alice je… Ona je jako uragán,“ vzdychla nešťastně. „Jasně že se těším, ale… Bude to navěky, chápeš? Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co to vlastně znamená. S Roycem…“ Zarazila se a několikrát polkla. „Tehdy jsem řešila, jaký budeme mít dům. Nádobí, ložní prádlo, nábytek, ke komu budeme chodit na večírky a které ženy budou na dost vysoké úrovni, abych se s nimi přátelila. Ale vůbec jsem si nepředstavovala, co bude za deset, dvacet nebo třeba padesát let. Emmett… Budeš se mi smát,“ povzdychla si. „Víš, o čem sním? Představuju si nás, jak spolu stárneme. Jak vychováváme děti, díváme se, jak i ony mají děti…“

Sklonila hlavu, uvolnila jejich spojené ruce a zakryla si obličej.

Přisunul si své křeslo těsně k jejímu a objal ji kolem ramen. „Bude to dobrý, Rose. On je naprosto neskutečný. Díky vám dvěma jsem začal věřit na osud. To přeci nemůže být náhoda, že byl v té bance. Že jediný neležel. Že ho ta kulka zranila málo na to, aby zemřel okamžitě a dost na to, abych ho musel přeměnit. Jsem přesvědčený, že si jste souzení. Že se to tak mělo stát.“ Konejšivě ji hladil po rameni.

„Tak proč mě teprve vedle něj začala věčnost opravdu děsit?“ Zvedla k němu oči naplněné výčitkou.

Zamyšleně si prohrábnul vlasy. „Možná se prostě jako každá nevěsta podvědomě bojíš, že se manžel po čase začne nudit,“ usmál se opatrně. „Jenže ty můžeš být klidná – nikdy neztloustneš, vrásky taky nehrozí a nuda je něco, za co jsem se během let vedle tebe často a marně modlil.“ Teď už se zase smál nahlas.

„Teda Edwarde,“ zamračila se, aby potlačila vlastní smích. Nakonec to ale vzdala. Opatrně ho objala.

„Ještě mám prosbu,“ zafuněla mu do ramene, když se trochu zklidnili.

„Hm?“

„Šel bys mi za svědka?“

Odtáhl se od ní a s dramatickým výrazem zavrtěl hlavou.

„To bude problém.“

„Cože?“ Prudce ho odstrčila i s křeslem. Znovu se rozesmál. Teď se zlobila doopravdy.

„Emmett tě předběhl,“ vysvětlil jí, když měl pocit, že už si dost užil jejího výrazu.

„Aha,“ zatvářila se překvapeně a trochu nejistě. Co teď?

„Neboj se, ty máš přednost. Vždycky, Rosalie, nezapomeň na to.“

xxx

Emmett se naposledy – znovu marně – pokusil uvolnit uzel široké hedvábné retro vázanky složitě zauzlované pod tvrdým límečkem bělostné košile. Poprvé od doby, kdy ztratil všechnu lidskou slabost a nedokonalost, měl pocit, že ho něco fyzicky obtěžuje.

„Nesahej na to,“ napomenul ho tiše Jasper. „Jestli to Alici nebude připadat perfektní, zřejmě ti to utáhne ještě víc,“ zašklebil se na ženicha.

„Jak to s ní můžeš vydržet,“ naznačil Emmett ukazováčkem malé kolečko u svého spánku. Jasper automaticky vycenil zuby a zavrčel, ale okamžitě se ovládnul a usmál se, jako by znal nějaké tajemství, díky kterému je šťastnější než ostatní obyvatelé planety.

„Myslíš si, že miluješ Rosalii?“ přimhouřil Emmettův světlovlasý svědek oči. „A jsi přesvědčený, že jste pro sebe stvoření?“ Počkal na Emmovo nadšené přikývnutí. „Tak si zkus představit, že já opravdu miluju Alici a byli jsme pro sebe opravdu stvoření,“ zazubil se a uhnul právě včas, aby Emmettova pěst těsně minula jeho hlavu.

„Sss!“ ozvalo se z opačného konce růžemi ozdobené slavobrány. „Jste jako malí!“ Edwardův výraz naprosto neladil s jeho slovy. Usmíval se a vypadalo to, že by se k nim nejraději přidal.

„Proč je ten kněz tak nervózní?“ zeptal se ho Emm tak rychle, že to dotyčný nemohl postřehnout. „A proč tady vlastně je kněz? Ani vyzpovídat se nemůžu…“ Edward s Jasperem se opravdu snažili nesmát.

„Rose řekla, že si tě bez kněze nevezme. Buď rád, aspoň z toho nebude moct tak snadno vycouvat,“ provokoval znovu Jasper.

„Vycouvat?“ Emmett se zatvářil nejistě a obrátil se pro pomoc k Edwardovi. Ten ale zíral do čerstvého průseku mezi stromy.

„Jsou tady,“ prohlásil pomalu a zřetelně. Emmettovi se zatajil dech.

Rosalie vystoupila z šera lesa jako víla. Jako anděl. To, co měla na sobě, vůbec neodpovídalo jeho představě o svatebních šatech. Žádné mašle a krajky. Žádná obří nabíraná sukně a naducaný korzet, který má ženichovi připomenout, že si vybral opravdu dobře.

Rosalie vypadala, jako by kolem ní někdo volně obtočil pruh světla, kterým měsíc za úplňku ozářil rosou pokropenou louku. Jediný hladký kus jemné třpytivé látky. Vedle její krásy se ta říza zdála úplně bezvýznamná. Zlaté vlasy jí v měkkých vlnách spadaly na ramena – žádný drdol a lokýnky, žádné perly. Jen několik drobných bílých kvítků, které jí jako by náhodu uvízly ve vlasech.

Jen okrajově si uvědomil, že Alicin vítězoslavný úsměv zřejmě znamená, že nic z toho, co vidí, nebyla náhoda. Že ta mrňavá střapatá holka nějak zařídila, že Roseina nadpozemská krása dnes všechny úplně omráčila. Že tu nebylo nic, co by ji mohlo zastínit.

Carlisle ji dovedl až k němu a vložil její drobnou ruku do jeho obrovské tlapy.

„Dnes ti nedávám svou dceru, Emmette,“ řekl potichu. „Dnes se oficiálně stáváš mým synem. Naším synem,“ usmál se něžně na Esme, která je s dojatým a trochu nejistým výrazem sledovala z jediné řady jednoduchých bílých židlí.

„Děkuju, Carlisle,“ zachraptěl čerstvě adoptovaný hromotluk. „Já vás nezklamu. Nikoho z vás,“ dodal s očima utopenýma v Rosaliiných.

Za dvacet minut bylo po všem. Kněz netušil, že ano, kterým si ti dva nepřirozeně dokonalí snoubenci slibují věčnou lásku, má tisíckrát, milionkrát větší váhu, než všechna lidská ano, která už za dobu své služby slyšel. Nemohl tušit, jak doslovná může být láska navěky.

Rosalie se uvnitř třásla, když odříkávala svůj slib. Všechen strach ale zmizel, když stejná slova uslyšela z Emmettových úst. Najednou se kolem ní, v ní, všechno vyjasnilo. Uklidnilo. Ustálilo. Jako by jí někdo slíbil, že se smí navždy hřát u ohně, který nikdy nevyhasne.

Obřad se odehrával na břehu jejich jezera.

Kde jinde?

Když je všichni objali a popřáli jim hodně štěstí, zmizeli mezi stromy a nechali jim les a noc a černou lesklou vodu jezera a samotu. Nejlepší svatební dar.

Alice nechala na břehu, kus od místa, kde se konal obřad, postavit obrovský stan z bílého, zlatem vyšívaného plátna. Rozpačitě nakoukli dovnitř. Malé lampiony a záplava přikrývek a polštářů. A to všechno posypané plátky žlutých a bílých růží.

„Ta holka je fakt…“ vydechl Emmett.

„Cvok?“ zasmála se Rosalie trochu nervózně. „Myslím, že i ty růže jsou sladěný s těmi šaty,“ nabrala do hrsti splývavou látku.

„Chtěl jsem říct neskutečná,“ obrátil se k Rosalii a položil jí ruku na tvář. Zdálo se, že ji chce zhypnotizovat. Nemrkala a rozhodně nedýchala. „Jenže to by nebylo přesný,“ pokrčoval. „Je šikovná, to jo,“ mudroval, „ale neskutečná je tady jenom jedna osoba.“

Najednou mu připadalo, že mu z toho mluvení úplně vyschlo v ústech. Olízl si spodní ret. A Rosalie se konečně nadechla.

Hlasitě. Krátce. Prudce.

Tak prudce, že mnohem víc než nádech to nakonec připomínalo sten.

„Panebože, Rose, nemůžu uvěřit, že jsi vážně moje…“

Už měla těch řečí dost. Přitáhla si ho k sobě jako tehdy v jezeře. Po dvou vteřinách jim oběma bylo jasné, že tohle není polibek.

Jako by se vsákli jeden do druhého. Jako by každá buňka jejího těla našla odpovídající buňku v jeho těle.

Nevnímali, co dělají jejich ústa, ruce, prsty, nohy.

Výbuch. Rozmetal je na mikročástice, které se neuspořádaně vznášely prostorem a naprosto náhodně – něžně i prudce – narážely jedna do druhé.

Někdy nad ránem získala jejich těla původní tvar a skupenství.

Velmi zvolna. Velmi neochotně.

„Co to bylo?“ zašeptala Rose, jak nejtišeji dokázala.

„Svatební noc, předpokládám,“ polechtal ji Emmettův tichý smích na krku.

Byla tak omámená, že na jeho vtipkování nedokázala zareagovat svým obvyklým způsobem. Samotnou ji překvapilo, když si uvědomila, že pláče.

„Rose?“ Vyděšeně se nad ní naklonil. „Promiň, jsem idiot, já…“ Zakryla mu ústa dlaní a zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku. Jenom jsem hrozně šťastná. Nečekala jsem to. Až dneska v noci mi došlo, že jsem si vždycky myslela, že už jsem svůj život úplně prohrála. Že nemám šanci ani nárok…“ Něžně ji políbil do dlaně. Přivřela oči a on pokračoval. Cítila jeho rty na svých víčkách, na tvářích, na čele, na špičce nosu, na bradě.

Těsně předtím, než ji políbil na ústa, tiše vydechl:

„Už vím, proč jsem na tomhle světě. Už nikdy, ani jedinou vteřinu, nesmíš pochybovat o svém nároku na štěstí. Miluju tě, Rosalie. Moje… ženo.“

xxx

Stáli na břehu jezera a smutně pozorovali, jak zároveň s oblohou mění svou barvu.

„Patříme sem, tady jsme se poprvé milovali, tady jsme se vzali. Tady jsem uvěřila, že můžu být šťastná.“ Usmál se a přitáhl si ji blíž. Miloval, když bojovně vystrčila bradu, miloval, když chtěla vzdorovat všemu a všem. Jenže nežili sami. Bylo potřeba přizpůsobit se. Chránit sebe i ostatní.

„Je nevyšší čas, miláčku. Pět let je maximum. A už jsem velký chytrý upír, co se skvěle ovládá, a tys vždycky toužila vrátit se do civilizace, vzpomínáš?“

„To bylo předtím, než jsem tě poznala. S tebou bych byla šťastná i v Antarktidě,“ vzdychla. „I když… Taková pořádná manikúra… A kino… A kadeřník… A módní přehlídky… Tak jo, asi to přežiju,“ narovnala se spokojeně.

Emmett se rozesmál. „Vrátíme se sem. Slibuju.“

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  AMO (28.07.2011 19:46)

ambruško, nač omluvy??? Jsi machr ve všech směrech a tak i svatba v tomto podání, byla nádherná a úžasná a teplá(sluníčková) Asi si to teplo nějak přivolat musíme.
A přimlouvám se, rozvodovou raději ne... I když i tohle by bylo excelentní.
A Bosinka mne děsí... nemyslí to vážně!?!?

7)  Bosorka (28.07.2011 19:34)

Ambři - je mi líto, že tě dostávám do tak temných míst. Hele nějak bylo, nějak bude. Naivní bylo mé druhé jméno, ale už se léčím!
A pak dáme rozvodovou párty! Doufám, že dorazíš....

6)  Nosska (28.07.2011 19:29)

Vzala jsi mi vítr z plachet, absolutně nevim, co říct. Snad jen... vlastně nic.

5)  ambra (28.07.2011 19:26)

Bosínku, Ty jsi jeden z důvodů, proč jsem poslední dny poněkud v pr... Zjišťuju, že jsem ve svém věku vlastně pořád naivní tele.

4)  ambra (28.07.2011 19:24)

Moje milá AMO, mně se to nějak vymklo. Odpočatá jsem, ale ten přechod ze sluníčka do podzimu byl asi moc prudký nebo co, takže mě dva dny válcuje mizerná nálada. O té svatbě měla být jenom zmínka (nesnáším svatební kapitoly ), ale asi jsem potřebovala lehčí téma a takhle to dopadlo . Njn, tak i ambra řešila šaty a kytky . Na Edíka se strašně těším, doufám, že to zítra klapne .
eMuško, Ty jsi fakt poklad .

3)  Bosorka (28.07.2011 19:21)

Ambřičko - přiznej se, že ty mě chceš dojmout? Ale já jsem tvrdá!.............a ty oči se mi lesknou z krájení cibule!

2)  AMO (28.07.2011 19:20)

ambří, jupí jsi zpátky a doufám, že aspoň trochu odpočatá a zregenerovaná
A Tvé míření našlo první cíl... svou první svatbu.A Rosalie je šťastná.
A kdy bude hýřit optimismem Edward?
A dáš nám zpravičku o malé i o velké Belle???

1)  eMuska (28.07.2011 19:12)

moji zlatí
to bol úplne najsamlepší R&E diel, aký som KEDY VôBEC čítala. neprekonateľné. neodolateľné. a priam neuveriteľné!

«   1 2