01.01.2011 [12:27], Patt, Povídky na pokračování, komentováno 5×, zobrazeno 2009×

Bellin život se komplikuje; v příjemném i nepříjemném slova smyslu. Zdá se, že si ji Jeremy získal svými sympatiemi. Ale naneštěstí na vlastní oči vidí, jak se všechno hroutí. A Bella může jen bezmocně sledovat, jak jí osud staví do života další a další překážky...

V tu chvíli jsem se střetla s Jeremyho pohledem. V břiše mě cosi zašimralo, v uších zahučelo a mně se podlomila kolena.

Zhroutila jsem se.

Kapitola 6. - Smích, slzy a bolest

Slyšela jsem mnoho hlasů, ale před očima jsem měla tmu. Dlouho trvalo, než jsem dokázala otevřít oči a zaostřit na lidi před sebou.

Stále jsem ležela na podlaze, studené a nepříjemné. Nade mnou se skláněli Charlie, Billy a… Jeremy. Každý měl ve tváři stejný starostlivý výraz. Za nimi jsem zahlédla i ostatní hráče.

„Bello?“ otázal se opatrně tatínek. „Jsi v pořádku? Zřejmě ses uhodila do hlavy.“

„Ehm, ano. Je mi dobře.“ Víc než dobře, doplnila jsem v duchu.

Napřáhl ruku a já se jí chytila. Pomohl mi vstát na nohy, ale nepouštěl mě, jako by si nebyl jist, zda dokážu stát na vlastních nohou bez jakékoli opory. Párkrát jsem zamrkala a rozhlédla se.

Většina kluků vypadala vykuleně. Jen Jeremy se uvolněně usmíval. Zdálo se, že ten úsměv, který mu hrál na rtech, byl jen pro mne. Byl upřímný a nádherný, až mě z něj zabolelo srdce. A nejen jeho úsměv byl úžasný…

Vysoká, svalnatá postava a na zdejší počasí nezvykle opálená. Měl delší, rozčepýřené, ale rovné vlasy, sytě hnědé. Husté obočí a ve snědém, oválném obličeji vynikaly jeho nebesky modré oči, magické a hluboké. Nos měl rovný, ostře řezaný a rty, ač úzké, byly přímo pohádkové. Ale ze všeho nejvíce se mi líbilo, jak z něj čišela dobrá nálada, jak z něj vyzařovala upřímnost, radost ze života a přátelskost. Nebyl nafoukaný, jevil se jako typ kluka do nepohody. A já cítila, že dokáže být nejen skvělý kamarád.

Došlo mi, že na něj zírám jako na Alenku z Říše divů. Nasadila jsem rychlý úsměv a snažila se rozpomenout na nějaké inteligentní téma. Tentokrát při mne naštěstí stáli všichni svatí.

„Pěkná hra,“ prohodila jsem usměvavě. Slova jsem pronesla ke všem, ale můj pohled patřil Jeremymu.

„Snažíme se,“ odvětil. „Co, kluci?“ Mrknul na mě a šel si sednout.

Stála jsem tam, ale pak jsem zahlédla, jak se na mě usmál a poklepal na místo vedle sebe. Udiveně jsem pohlédla za sebe a on se zasmál. Zamířila jsem tedy k němu, děkujíc Bohu, že si nás ostatní nevšímají a řeší jiné věci.

„Takže,“ začal vesele, když jsem se posadila vedle něj, „ty jsi ta slavná dcera našeho kouče, jo?“

„Slavná zrovna ne,“ zamumlala jsem rozpačitě.

Zakřenil se a uctivě uklonil. „Jeremy Daniel Moseley, k vašim službám, madam.“

Pobaveně jsem se usmála. „Bella Swanová.“

„Já vím,“ odvětil všeznalecky, ale naopak i tak komicky, až jsem se neudržela a vyprskla smíchy. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Edward natočil hlavu směrem k nám.

„Ale já, já jsem Bond. James Bond,“ pronesla jsem světácky.

„Bloud. Vel-bloud,“ opáčil a otřásal se smíchy.

Také jsem se opět smála. Zdálo se mi, že jsem ve snu. Takhle dobře jsem se nebavila už velmi dlouho, bylo velmi těžké uvěřit tomu, že tady sedím vedle kluka, kterého sotva znám a bavím se s ním jako s nikým jiným. Jako kdybych dala zelenou jiné části mého já. Bylo to… zvláštní.

Dokázali jsme se s Jeremym bavit, dokud nebyl čas vrátit se na ledovou plochu. Usmál se, vstal a oblékl si svůj dres se jménem Moseley. Nasadil si přilbu, vzal si své rukavice a popadl hokejku. Nakonec mi podal ruku a pomohl vstát.

Popřála jsem mu hodně štěstí a on upřímně poděkoval. Pak se otočil a vyšel z kabiny. S úsměvem jsem za ním hleděla, dokud se za mnou neozval hlas jiného hráče.

„Takže Moseley, jo?“ ozvalo se posměšně. Polekaně jsem se otočila, abych za sebou spatřila Edwarda Cullena.

„Cože?“

„Všiml jsem si, jak na něj koukáš. Je to hajzl, uvědom si to,“ varoval mě a na tváři se mu mihl stín jakési emoce.

„To říká zrovna ten pravý!“ vpálila jsem mu do obličeje a překvapila nejen jeho, ale i sebe. Pak jsem se otočila na podpatku a rázně vyběhla ven, směrem na střídačku.

„JÓ!“ zavýskla jsem radostně a zprudka objala Charlieho. Ten zakolísal pod mojí váhou, pocuchal mi vlasy a zasmál se.

„Čas 25:39, gól týmu HC Steel Forks vstřelil hráč číslo 17, Jeremy Moseley. Stav utkání 4:2,“ ozývalo se celou halou.

Jeremy bruslil směrem k nám a vítězoslavně se zubil. Natáhl ruku a projel kolem střídačky, plácajíc své spoluhráče do rukou. Zabrzdil u dveří, přehoupl se na střídačku a usadil se. Obličej se mu leskl potem, ale jeho oči zářily radostí.

Šťastně jsem se na něj usmála. „To byla nádhera!“

„Nepřeháněj,“ mírnil mě s úsměvem Charlie. Ale i on byl velmi šťastný.

Druhá třetina uběhla velmi rychle. Ocelové vidličky vstřelily další dva góly – jeden dal opět Jeremy a druhý Edward. Do kabiny jsem přímo utíkala, ač jsem několikrát zakopla.

Sednula jsem si opět vedle Jeremyho, překvapená svojí vlastní horlivostí. „Zážitky! Přímo z první ruky!“ nařídila jsem mu přísně a on se zachechtal.

„Dobře, kuře,“ podvolil se s poťouchlým úsměvem a popisoval zážitky z hokeje.

Dychtivě jsem naslouchala každému jeho slovu a vůbec mi nevadilo, že je zpocený a hráč s číslem 24 nás upřeně a vztekle sleduje. Bylo mi to jedno, nyní byl hlavní Jeremy. Když skončil, spustila jsem příval otázek a on na ně ochotně odpovídal.

A pak opět nastal čas vrátit se na poslední, třetí třetinu.

Kouč Upírů ale nejspíš svůj tým řádně vyburcoval, protože středoškoláci ze Seattlu na Ocelové vidličky přímo vlítli. Ale některé jejich zákroky nebyly v rámci hry fair-play. Jeden z faulů se ale stal Vidličkám osudným.

Viděla jsem vše zpomaleně, jako ve filmu.

Jeremy se úplně sám s pukem na hokejce řítil k brance Upírů. Už chtěl udělat kličku, když tu do něj prudce najel jeden z obránců soupeře. Nabral ho tak, že Jeremy udělal kotrmelec přes jeho záda a tvrdě dopadnul na led. Jeho hlava práskla o ledovou plochu a levá noha byla zkroucená v nepřirozené poloze. Ale nebyl tomu konec. K Jeremymu klouzal po ledě jeho spoluhráč, kterého krosčekoval opět jeden z Upírů. Nemohl se nijak zastavit. Jeho brusle přejela hráči číslo 17 tvář. Do ledu se okamžitě začala vsakovat krev.

„NE!“ zaječela jsem, skočila na střídačku a z ní vyběhla na led. Hra už byla přerušena a já klouzala se slzami v očích k Jeremymu. Často jsem zakopla a svalila se na studenou plochu, ale dostala jsem se až k němu. „JEREMY!“

Vrhla jsem se na kolena a nebrala ohled na to, jak se mi žaludek zhoupnul, když mé oči viděly tu ošklivou ránu a můj nos ucítil pach krve. Utrhla jsem kus látky z trička a přitiskla mu ji na tvář, která se mi zdála mlhavá a nezřetelná. Viděla jsem jen obličej toho přátelského kluka, tak milého a zábavného, kterého jsem viděla před třetinou, a který se stal obětí osudu.

„ZAVOLEJTE SANITKU!“ zařvala jsem hystericky a mé slzy kapaly zraněnému chlapci na dres.

„Bello,“ ozvalo se slabě. Sklouzla jsem očima na Jeremyho.

„Budeš v pořádku, slibuju,“ zašeptala jsem. „Všechno bude zase fajn.“

„Bello,“ zopakoval tiše a úpěnlivě. „Neopouštěj mě.“

„Neopustím,“ slíbila jsem a jemně se dotkla konečky svých prstů jeho rtů. „Neboj se.“

Sledovala jsem, jak se snaží udržet oči otevřené. Sledovala jsem, jak ho nakládají do sanitky, ve které jsem jela s ním. Sledovala jsem dveře operačního sálu, kde ležel. Sledovala jsem ho skrz okno, jak leží na nemocničním lůžku, bledý a nehybný. Sledovala jsem, jak mi osud bere všechno, co jsem zatím získala.

V dalším dni strávím s Bellou den v nemocnici. Zůstane Jeremy naživu? A jestli ano, probudí se?

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  ODCULTI (05.09.2011 13:41)

nemam slov

2)  lied (30.12.2010 14:14)

tak to je dost krutý takhle jí hned vzít osobu s kterou si rozumí držím palce aby se z toho dostal

1